Soud znovu potvrdil podnikateli Michalu Mičkovi, že může své dluhy vyřešit oddlužením. Během následujících pěti let by měl v pravidelných splátkách uhradit zhruba šest milionů korun a tím se očistit. Jde jen o zlomek toho, co on sám a jeho firmy dluží, stovkám drobných i větších věřitelů uvízla v jeho zkrachovalé skupině C2H více než miliarda korun. Aktuální dění kolem někdejšího majitele značek Pietro Filipi nebo Kara Trutnov, jehož byznys poháněly především dluhopisové emise, vyvolalo vášnivou diskuzi na LinkedInu. O názor jsme požádali právního experta.

Advokát právní kanceláře Arrows Jiří Koubek dění v kauze Mičkova módního impéria, které se zhroutilo počátkem roku 2021, sleduje dlouhodobě a zastupuje některé z věřitelů. Právě on na LinkedIn napsal příspěvek, který rozpoutal velmi živou debatu o tom, jestli je přípustné, aby soudy někomu, jako je Michal Mička, dovolily se ze šlamastyky, kterou způsobil, dostat relativně levně. Podle Koubka, jak argumentuje i v komentáři pro CzechCrunch, to je špatně. Mimo jiné proto, že z dluhů, které Mičkovy firmy udělaly, se hradil i podnikatelův rozmařilý život.

CzechCrunch požádal i Michala Mičku, aby se k aktuálnímu dění kolem své osoby a svých bývalých firem vyjádřil, podnikatel nicméně odepsal, že události chce ponechat bez komentáře.

***

Případ je specifický tím, že závazky Michala Mičky primárně souvisí s výkonem jeho funkce statutárního orgánu společností ze skupiny C2H. Nejedná se tedy o situaci klasického zkrachovalého živnostníka, kterému dluhy vznikly přímo z jeho podnikání. O to měl soud posuzování poctivosti jeho záměru při oddlužení složitější.

Z mého pohledu nicméně není možné přehlížet skutečnost, že za společnostmi pana Mičky zůstaly stamiliony dluhů a stovky poškozených věřitelů, primárně z retailového sektoru. Z vybraných peněz byly financovány nejen hospodářsky neúspěšné podnikatelské projekty pana Mičky, ale rovněž jeho osobní spotřeba.

Pan Mička se navíc sám jako fyzická osoba zavázal k enormním dluhům, aniž by mohl uspokojivě vysvětlit, jak by mohl v případě neúspěchu v podnikání tyto závazky vyrovnat. Je přitom velmi pravděpodobné, že tyto nové a nové závazky na sebe nabíral ve chvíli, kdy již musel vědět, že se nachází ve stavu faktického úpadku, a závazky tudíž nebude schopen splnit.

Oddlužení je obecně vystavěno na principu poctivosti. Po dlužníkovi je vyžadováno, aby se choval slušně, čestně (tedy poctivě) a vyvinul maximální snahu k co možná největšímu poměrnému uspokojení svých věřitelů. Na oplátku je dlužníkovi zpravidla odpuštěna většina jeho závazků a dána možnost nového ekonomického začátku.

Z dosavadního průběhu insolvenčních řízení však lze mít o poctivém záměru pana Mičky minimálně pochybnosti. Jakkoliv mi nepřísluší hodnotit rozhodnutí soudu, z mého pohledu zde vzniká velmi nebezpečný precedens a v podstatě návod pro ostatní zkrachovalé podnikatele.

Schválením oddlužení pana Mičky bylo v podstatě potvrzeno, že si člověk může prostřednictvím svých společností vypůjčit téměř neomezené množství peněz. A když podnikatelský záměr nakonec nevyjde, v nejhorším stráví pár let v oddlužení. Nepoctivý záměr (popřípadě podvod v trestněprávní rovině) se prokazuje těžko.

Jsem přesvědčen, že oddlužení Michala Mičky může být bohužel pro mnohé, jemu podobné, „inspirativním“ východiskem. Mám proto obavy, aby se tento způsob řešení úpadku velkopodnikatelů nestal novým společenským fenoménem.