Je pondělí 30. března 2026. Americké akcie za sebou mají pátý ztrátový týden v řadě a válka Spojených států a Izraele s Íránem už měsíc drží v napětí ropný trh i titulní strany většiny médií. Index S&P 500, který sleduje 500 největších amerických firem, ten den zavírá 9,1 procenta pod lednovým rekordem. Kdo investuje teprve krátce a večer si otevře investiční aplikaci, dost možná se dívá na samá červená čísla. Prodat a počkat, až se situace uklidní? To může mnohým znít jako nejrozumnější rozhodnutí dne.

Hned další den index posílil o 2,9 procenta, nejvíc za celý rok. Za dva a půl týdne byl na novém rekordu a v polovině října stojí zhruba o 23 procent výš než ve chvíli největší paniky. Kdo tehdy prodal, změnil papírovou ztrátu ve skutečnou. „Výběr peněz z investice ve špatnou chvíli bývá to nejdražší, co může investor udělat. Paradoxně navíc platí, že ty nejlepší dny obvykle přicházejí hned po těch nejhorších,“ říká Radim Krejčí, zakladatel investiční platformy Portu.

Že to není náhoda, ukazuje dlouhodobá analýza investiční banky J. P. Morgan. Akcie totiž nerostou rovnoměrně. Velkou část zisku přinese jen hrstka dnů, kdy trh vyskočí o několik procent najednou. Většina z nich přitom přichází uprostřed paniky, nanejvýš dva týdny od nejprudších propadů, stejně jako letos 31. března.

Ztráta, kterou nevidíte

Pro většinu Čechů by ale akciové propady neměly být tou hlavní starostí. Na běžných účtech domácností podle České národní banky leží 1,41 bilionu korun s průměrným úrokem 0,15 procenta. Při inflaci kolem dvou procent tak tyto peníze jen za posledních dvanáct měsíců reálně ztratily na hodnotě zhruba 26 miliard korun. Hotovost a vklady tvoří 39 procent finančního majetku českých domácností, v Evropské unii je průměr na úrovni 30 procent.

„Na běžném účtu člověk prodělává jistě, ale zcela neviditelně. Při investování prodělává jen občas, zato viditelně. Mozek hlídá to, co vidí,“ vysvětluje Petr Houdek, behaviorální ekonom a vedoucí Katedry managementu na pražské Vysoké škole ekonomické. Ze 100 tisíc korun s úrokem 0,15 procenta bude za deset let 101 500 korun. Při dvouprocentní inflaci si za ně ale koupíte jen tolik, kolik dnes za 83 tisíc. Stav účtu na první pohled zůstává stejný, a tak ztrátu hodnoty nevnímáme. Ekonomové tomuto jevu říkají peněžní iluze.

Přidává se k tomu asymetrie viny. Když peníze na účtu ukousne inflace, je to podle Houdka „osud“. Když člověk investuje a trh spadne, je to jeho rozhodnutí a jeho chyba. Když totiž chybu sám aktivně způsobí, má tendenci si ji vyčítat víc než tu, která se stane nicneděláním. A to i když ho obě stojí stejně. Deset tisíc ztracených na akciích proto bolí víc než deset tisíc, které na účtu potichu sežere inflace. Možná i proto investuje podle letošního průzkumu Portu a agentury Ipsos jen 46 procent Čechů a další zhruba čtvrtina o tom teprve uvažuje.

Setrvačnost je silnější, než si připouštíme. Když jedna americká firma změnila penzijní spoření z režimu „přihlas se“ na „jsi přihlášen, dokud se neodhlásíš“, účast nových zaměstnanců vyskočila z 37 na 86 procent. Lidé se přes noc nezměnili, změnilo se jen výchozí nastavení. „Investování prostě nemá termín a úkoly bez termínu odkládáme, protože ‚příští měsíc‘ vždycky vypadá jako lepší chvíle,“ říká Houdek.

Bolí to opravdu dvakrát?

Nejčastější vysvětlení, proč se do investic nehrneme, zní jednoduše – ztráta bolí víc, než nás těší zisk. Kolikrát víc, spočítali poprvé psychologové Daniel Kahneman a Amos Tversky. Souhrnná analýza stovek pozdějších měření dnes uvádí finální násobek číslem 1,955. Ztráta tisíce korun tedy v průměru bolí asi tak, jak potěší výhra dvou tisíc. Proto většina lidí odmítne hod mincí, při kterém může vyhrát 1 500 korun, nebo tisícovku prohrát, i když je sázka v jejich prospěch.

Houdek ale před zjednodušením varuje. „Dvakrát“ podle něj platí jako průměr, mezi lidmi i situacemi jsou velké rozdíly a u malých částek bývá averze ke ztrátě slabší. „Člověka, který váhá s tisícovkou měsíčně, obvykle nebrzdí strach, že o tisícovku přijde. Brzdí ho nejistota, co s ní, strach z chybné volby a představa, že bude den co den koukat na červená čísla,“ říká. U nás se k tomu přidává i generační nedůvěra s kořeny v devadesátých letech.

Zprávy, které hýbou rukou

Rozhodování ještě víc rozkolísávají dramatické zprávy. Analýza 105 tisíc variant titulků ukázala, že každé negativní slovo zvýšilo míru prokliku asi o 2,3 procenta, a média proto negativitu zvýrazňují, a to nejen u finančních aktualit. Lidské tělo to přitom bere vážně – londýnským obchodníkům na burze během osmi volatilních dnů vzrostla hladina stresového hormonu kortizolu v průměru o 68 procent. V navazujícím experimentu lidé se zvýšeným kortizolem riskovali výrazně méně.

„Problém nejsou zprávy, ale rozhodování v tempu novinových titulků,“ shrnuje Houdek. Dívat se na portfolio méně často přitom prokazatelně pomáhá. Profesionální obchodníci, kteří v terénním experimentu viděli ceny jen jednou za čtyři hodiny místo každou sekundu, investovali o 33 procent víc do rizikových aktiv a měli o 53 procent vyšší zisky. Neviděli každé drobné zakolísání, a tak na něj neměli potřebu reagovat. Kdo se na čísla nedívá každou chvíli, vidí méně ztrát a méně často sahá po tlačítku prodat.

Jenže zavřít oči se dá i úplně. Investoři mají sklon k pštrosímu efektu – když trhy padají, do svých účtů se přihlašují asi o 9,5 procenta méně. Tady se navíc pohledy odborníků rozcházejí. Petr Žabža, který v Air Bank vede oddělení investic, si myslí, že mobilní aplikace tento vzorec rozbíjejí: „Lidé mají svoje mobilní telefony téměř stále v ruce a přihlášení do mobilní aplikace i kontrola stavu portfolia jsou mnohem jednodušší, než byly dřív.“

Krejčí u začátečníků vidí spíš opak pštrosa. „Víc se ptají, častěji otevírají aplikaci a chtějí slyšet, že je to normální,“ popisuje. Souvislost mezi nahlížením do aplikace a chybami ale podle něj jednoznačná není, někdo se rok nepřihlásí a pak udělá jedno špatné rozhodnutí. Houdek pak připomíná i další odvrácenou stranu – kdo se vyhýbá nepříjemným informacím, uleví si krátkodobě, ale stejně snadno přehlédne vysoké poplatky nebo nevhodný produkt.

Foto: CzechCrunch / AI

Trefit dno? Zkuste si to

Populární mantrou mezi investory je i čekání na cenové dno, aby nakoupili co nejlevněji. Americká investiční společnost Charles Schwab porovnala pět investorů, kteří dvacet let (2005–2024) ukládali každý rok stejnou částku do akcií z indexu S&P 500. Dokonalý časovač, který vždy trefil roční dno, skončil jen o devět procent lépe než ten, kdo investoval hned první den v roce. A investor s nejhorší možnou smůlou, který každý rok nakoupil na vrcholu, měl na konci pořád zhruba třikrát víc než ten, kdo celou dobu čekal na lepší příležitost s hotovostí na účtu.

Pravidelné investování přitom matematicky nevyhrává vždy. Podle studie Vanguardu se vyplácí vložit volnou částku najednou zhruba ve dvou třetinách případů, protože trhy dlouhodobě rostou. Pravidelné nákupy ale chrání před nejhoršími scénáři a hlavně před lítostí. Americký ekonom Meir Statman to už v roce 1995 shrnul tak, že rozkládat nákupy v čase možná není racionální, ale je to naprosto normální chování. „Dlouhodobě a vytrvale se časování trhu podaří jenom málokomu, většina z investující veřejnosti při takové snaze spíš ztratí peníze,“ říká Žabža.

Nuda, která vydělává

„Investování by mělo být vlastně nudné. Ne ze své podstaty, mě samotného baví už desítky let, ale proto, že by běžnému investorovi nemělo zabírat čas a energii,“ říká Krejčí. Loňský rok podle něj zakončilo v zisku 99,5 procenta klientů Portu, kteří investují déle než tři roky. Ti, kdo prodělali, mají obvykle společný profil – investovali krátce, vložili velkou částku na vrcholu trhu a v propadu prodali.

Žabža k nudě došel přes vlastní zkušenost. Na trhu je od roku 1996 a nejhlubší stopu v něm zanechal rok 2008, kdy padla banka Lehman Brothers a svět se ocitl na dohled finančního kolapsu. „Od té doby jsem dramaticky prodloužil svůj investiční horizont a přestal spekulovat na krátké období,“ říká. O svých penězích začal uvažovat jako o permanentním kapitálu – co nespotřebuje on, při nejhorším přejde na dědice.

Jak z investování udělat nudu

Kdo měl při březnovém propadu kolem války s Íránem nastavené pravidelné investování, nezažil nic výjimečného. „Pokud do investic odchází pravidelná částka, nemusím při poklesu trhu nic řešit a stresovat se rozhodováním. Pravidelné nákupy pokračují dál, jen při nižších cenách nakoupím více,“ říká Krejčí.