Dluhopisy

Ideální bojovník proti inflaci, ale zároveň bezpečnostní hrozba

Státní dluhopisy jsou jedním z nejbezpečnějších míst, kam uložit peníze, a nechybí v portfoliu téměř žádného investora, který myslí na pestrost svého portfolia. Naproti tomu rizikovější firemní dluhopisy mohou sice nabídnout zajímavější výnos, některé společnosti je však vydávají bez reálného ekonomického základu a drobní investoři kvůli nim už přišli o miliardy korun. Přinášíme proto přehled, jak s investicemi do dluhopisů pracovat.

„Když má doma někdo pár set tisíc, protože mu skončilo stavební spoření, nechce se vůbec o nic starat ani řešit, že se mu může dočasně hodnota cenných papírů propadnout, což i u ETF může nastat, doporučil bych mu rozložit investici následovně: 90 procent dát do státních protiinflačních dluhopisů, což je nejjistější finanční nástroj, a deset procent do ETF,“ radí investor Radovan Vávra v rozhovoru pro CzechCrunch.

Vávra odkazuje na takzvané spořicí státní dluhopisy, jež jsou v posledních letech nabízené pod názvem Dluhopisy republiky a které reálně spořící nejsou – vydává je totiž ministerstvo financí s úročením ve výši inflace. Investor tak získá i po letech vlastně stále stejnou částku, akorát valorizovanou o růst spotřebitelských cen.

Jak na investice s Buffetem

Díky státní garanci jde o (téměř) jistou investici – pravděpodobnost, že zkrachuje Česká republika, se blíží nule, takže investor touto cestou může skutečně ochránit své peníze. Což je i důvod, proč jsou státní dluhopisy – a nejen ty protiinflační – populární také mezi investičními fondy, které se tímto způsobem zajišťují proti riziku. I v případě, že investujete přes platformy jako Fondee, Portu nebo Indigo, o nichž více zjistíte zde, je část portfolia uložena právě v nich.

Do protiinflačních dluhopisů mohou jednotliví drobní investoři investovat od tisíce korun do maximálně padesáti milionů. Lákadlem je navíc letošní změna zákona, podle které se výnosy státních spořících dluhopisů nedaní. Cílem ministerstva financí je státní dluhopisy nabízet nepřetržitě v průběhu celého roku, pro zakoupení je nutné mít buď založený majetkový účet, nebo využít služby oficiální zprostředkovatelů – České spořitelny nebo ČSOB. Všechny související informace je možné najít na specializovaném portálu ministerstva financí.

Toxické firemní dluhopisy

Větší mediální pozornost než státní dluhopisy v poslední době ale budí firemní dluhopisy, a to zejména kvůli negativním příběhům jako Zoot, impérium Michala Mičky C2H, finanční grupa Arca Capital nebo skupina EMTC. Všechny kvůli různým problémům ztratily schopnost dostát svým závazkům vůči investorům, kteří si nakoupili jejich dluhopisy, a přišli tak řádově o miliardy korun.

Tyto příklady dokazují, že i když mohou být dluhopisy bezpečným aktivem, stejně tak mohou být i velice riskantní. A je proto třeba pečlivě vybírat, jak a kam investovat. Čeští střadatelé přitom podle poradenské společnosti Deloitte jen během prvních tří měsíců letoška nakoupili korporátní dluhopisy ve stejném objemu jako za celý loňský rok.

I když v posledních letech došlo k částečnému poklesu celkového objemu vydaných korporátních dluhopisů, roste jejich počet a logicky klesá výše emise. Z čehož lze usuzovat, že se o přízeň investorů ve větší míře ucházejí hlavně menší či mladší firmy, které jsou z úvěrového hlediska více rizikové a každý investor by se tak měl mít na pozoru.

Dluhopisy ovšem vydávají také velké společnosti, pro nějž jde o alternativu k někdy dražšímu či méně výhodnému bankovnímu financování. Co tedy má investor dělat, když se o investiční příležitosti do konkrétní firmy rozhoduje? Nejzákladnější doporučení a vysvětlení problematiky nabízí například:

Desatero pro drobné investory do podnikových dluhopisů, které připravila Česká národní banka.
Scorecard korporátních dluhopisů 2.0 z dílny ministerstva financí, jehož účelem je poskytnout retailovým investorům jednoduchý a rychlý nástroj pro počáteční posouzení dluhopisů.

„Obecně lze doporučit své investice diverzifikovat, aby krach jednoho emitenta neohrozil celoživotní úspory, mít zásobu hotovosti pro případ výpadku příjmů či nenadálých výdajů, aby nebyl investor nucen své investice prodávat v nevhodnou dobu, a investovat pouze do investic, kterým investor rozumí,“ popsal před časem pro CzechCrunch Zdeněk Vojtěch z ministerstva financí.

„To znamená řádně prověřit před investicí do dluhopisů aktuální finanční situaci emitenta-dlužníka a jeho schopnost dluhy z dluhopisů splatit. Pokud investor nemá potřebné znalosti a zkušenosti k posouzení individuálních investic, měl by se poradit s profesionálem, licencovaným subjektem spadajícím pod dohled České národní banky, případně své investice profesionálovi zcela svěřit,“ dodal Vojtěch.

Pokud tedy chce investor investovat do dluhopisů na vlastní pěst, měl by věnovat analýze finančních ukazatelů a dalších informací hodně času a pořádně zhodnotit všechna rizika. Jako i u jiných typů investic i tady platí rovnice – čím vyšší úroková míra, tím vyšší je riziko. Alternativou k individuálnímu investování jsou pak podílové fondy, které spravují profesionálové.

Jak se k firemním dluhopisům dostat?

Častým problémem pro drobné investory je způsob, jak se k nákupu zajímavých firemních dluhopisů vůbec dostat. Mnohé z úspěšných a mezi investory populárních příležitostí, jako nabídly například Rohlík (nyní nabízí další úpis) byly prvotně k dispozici jen klientům J&T Banky, která stála za jejich emisí, a byly tak koupeny spíš institucionálními či movitými investory.

Za další velkou emisí v českém prostředí e-commerce stojí Heureka, která dluhopisy na trh umisťovala přes J&T Banku a PPF s plánem, aby se s nimi dalo obchodovat také na pražské Burze cenných papírů, kde je možné nakoupit či prodat dluhopisy desítek různých společností. Podobný plán nedávno představila také investiční skupina Pale Fire Capital.

Emise, které na trh uvádí relevantní bankovní či finanční domy, bývají z obecného hlediska méně rizikové, protože je takovou formou provádí většinou velké korporáty či developerské společnosti. Ty riziko selhání snižují svou velikostí, funkčním byznys modelem a historii, což ovšem neznamená, že se nedostanou do problémů.

Pro běžného investora je právě pražská burza jedním z mála způsobů, jak se k zajímavým emisím dostat, i to však má své úskalí. Na rozdíl od akcií či kryptoměn totiž na obchodování s dluhopisy není možné obchodovat jednoduše přes mobilní aplikaci. Na to je potřebné obrátit se na jednoho z tzv. členů burzy, kterými jsou většinou banky a další finanční instituce, jež tyto transakce zprostředkovávají.

Další z možností je nákup dluhopisů napřímo od firem bez zprostředkovatele, což může přinést výhodu ve formě odstranění nutnosti platit poplatky. Tyto emise jsou však rizikovější, protože neprochází regulovaným prostředím jako u bank. Emise nad úrovní jednoho milionu eur (26 milionů korun) musí projít schvalovacím procesem ČNB.

Národní banka však ze zákona nemůže hodnotit bonitu firem – proto informace, že „prospekt byl schválen ČNB“, znamená jen naplnění zákonem stanovených formálních požadavků pro emisi. V případě vydávání dluhopisů za méně jen jeden milion eur firmy tuto povinnost nemají vůbec a investorům tak nemusí nabídnout ani jen základní dokumenty jako například závěrku, výkaz zisku a ztrát nebo prospekt, ve kterém popisují, na co získaný kapitál plánují využít.

Právě u podobných emisí by se měl mít investor nejvíc na pozoru a obecně se jim raději spíše vyhnout, či případně informace o firmě i lidech v pozadí získávat a ověřovat z co nejvíce nezávislých zdrojů. Obezřetnost a kontrola platí i pro investice přes portály, které dluhopisy různých firem agregují a nabízejí.