Tomáš byl odmalička sportovec. Hrál hokej, soutěžil, trénoval. Sport pro něj byl samozřejmostí – až do chvíle, kdy se jeho život během pár sekund obrátil naruby. Před jedním z tréninků si šel zaplavat, chtěl skočit do vody, ale smekla se mu noha. Po špatném pádu utrpěl vážný úraz páteře a ochrnul.

„Bylo těžké si připustit, že se nemůžu normálně hýbat,“ vzpomíná. „Nejtěžší bylo nepodlehnout myšlence, že už nikdy nebudu moct dělat to, co mě naplňuje,“ vypráví svůj příběh.

Z prvotního šoku se dostával pomalu. Pomohla rodina, přátelé i vnitřní potřeba znovu se hýbat. Tím záchytným bodem se pro něj stal sport – a projekt Para(re)start, který vznikl díky spolupráci Sazky a Českého paralympijského výboru. „Díky jejich podpoře a díky tomu, že jsem odmala sportoval, jsem chtěl co nejdřív začít pracovat na tom, abych se z úrazu dostal a mohl znovu fungovat,“ vysvětluje Tomáš Horáček.

Když se zapojil do programu Para(re)start, cítil, že má před sebou nový cíl. „Dostal jsem nový impuls do života. Zkusil jsem nové sporty, přišly nové výzvy. A znovu jsem začal věřit, že se můžu posouvat,“ říká.

Cílem Para(re)startu je motivovat lidi po těžkých úrazech, aby se díky sportu dokázali rychleji vrátit do běžného života. Pohyb tu nefunguje jen jako rehabilitace, ale i jako cesta k hledání sebevědomí a ke kontaktu s okolím. Pro Český paralympijský výbor je projekt zároveň příležitostí objevovat nové talentované sportovce, kteří se mohou časem zapojit do národní reprezentace.

Podobné příběhy zažívají stovky lidí, kteří se po vážném zranění nebo nemoci snaží znovu postavit na nohy – doslova i obrazně. Podle předsedy Českého paralympijského výboru Zbyňka Sýkory je právě sport pro mnoho z nich klíčem k návratu do života: „Poúrazové období je extrémně náročné. Člověk hledá sám sebe, ztrácí jistoty, někdy i chuť pokračovat. A právě parťáci a spoluhráči ve sportu mu dokážou vrátit pocit, že někam patří a že toho může ještě hodně dokázat. To je okamžik, kdy se začíná měnit všechno – nejen tělo, ale hlavně hlava.“

Změna podle něj není jen fyzická, ale především psychická. „Sport dokáže znovu nastartovat sebedůvěru a překonat obavy z jinakosti. Mnozí z těch, kdo se po úrazu zapojí do sportu, říkají, že poprvé po dlouhé době zase cítí radost. Nikdy předtím by je nenapadlo, že díky parasportu procestují celý svět, že budou reprezentovat Česko, nebo se dokonce stanou sportovními vzory pro ostatní,“ dodává Sýkora.

Dnes eviduje Český paralympijský výbor kolem 5 300 registrovaných sportovců s handicapem, z toho několik stovek reprezentantů a desítky paralympioniků. „Když si ale uvědomíme, že nějaký typ handicapu má asi patnáct procent populace, potenciál je obrovský,“ říká Zbyněk Sýkora.

Para(re)start jako nový začátek

Projekt Para(re)start vznikl z potřeby vytvořit zázemí pro lidi, kteří se po úrazu nebo vážné nemoci ocitli na začátku nové životní kapitoly. Základem je jednoduchá myšlenka: ukázat, že úrazem nic nekončí a že každý, kdo má chuť, by měl mít možnost sportovat.

„Sport je skvělým nástrojem k návratu do života,“ vysvětluje Sarah Vegnerová, specialistka sponzoringu v Sazce. „Byli jsme dlouholetým partnerem Českého olympijského výboru, a proto nám dávalo smysl podpořit i ty, pro které může být samotný pohyb výhrou a úspěchem,“ pokračuje. „Kromě projektu Para(re)start podporujeme s Českým paralympijským výborem také rozvoj zázemí a dostupnost sportu pro všechny. Snažíme se propojovat světy – parasport a mainstreamový sport – a ukazovat, že rozdíly mezi nimi nejsou tak velké, jak si lidé často myslí.“

Podle Zbyňka Sýkory se díky parasportu mění i to, jak česká společnost vnímá lidi s handicapem. „Před pětadvaceti lety bylo normální, že si na mě lidé v obchodě ukazovali prstem,“ říká. „Dnes si na mě maximálně ukáže dítě a zeptá se maminky, proč je ten pán na vozíku. To je obrovský posun.“

Zásluhu na tom mají právě i viditelní sportovci, kteří se díky svým příběhům stali vzorem a motivací pro ostatní. „Lidé bez handicapu často říkají: ‚Když tohle dokázal atlet bez nohy, tak na co si já stěžuju.‘ Síla parasportu je právě v těchto příbězích. Ukazují, že i když vám osud zrovna nepřeje, stojí za to bojovat,“ vysvětluje Sýkora.

Tomáš Horáček dnes drží několik národních rekordů a věří, že by se mohl kvalifikovat na paralympiádu v Los Angeles v roce 2028. „Na konci dne je jedno, jestli jste zdravý sportovec, nebo máte nějaké zdravotní omezení, přístup ke sportu se nezmění – vždycky je to hlavně o dřině a píli. Možná bych řekl, že moje motivace se někam posunout je teď ještě o něco větší,“ přemýšlí.

Společný cíl: dát lidem šanci znovu věřit, že můžou

Kromě Para(re)startu stojí Sazka za dalšími iniciativami, které pomáhají lidem po úrazech vrátit se k aktivnímu životu – společně s centrem Paraple nabízejí charitativní los, jehož výtěžek jde na podporu jejich služeb, nebo za během Wings for Life, který podporuje výzkum léčby poranění míchy.

„Parasport by neměl být vnímán odděleně,“ uzavírá Sarah Vegnerová. „Patří do českého sportu stejně jako všechny ostatní disciplíny. A každý, kdo někdy viděl, co parasportovci dokážou, ví, že odvaha je tou největší silou.“

Vrcholový sport si většinou spojujeme s vítězstvími, medailemi a osobními úspěchy. To jsou chvíle, které vidíme a oslavujeme. Za nimi se ale skrývá mnohem komplexnější realita, kde výsledky ze závodů představují jen malý zlomek každodenního života sportovců.

Profesionální sport často znamená obětovat hodně z toho, co je pro vrstevníky sportovců normální – osobní život, zábavu, v některých chvílích i duševní pohodu. Velkou zátěží bývají i finance. Nezbytné výdaje můžou přesahovat možnosti rodin, které do přípravy investují i statisíce korun ročně, v závislosti na náročnosti konkrétní disciplíny.

Jak vypadá realita vrcholového sportu mimo světla reflektorů popisují tři mladí talenti: Lurdes Glorie Manuel – běžkyně, která startovala na olympiádě v Paříži a stala se juniorskou mistryní světa v roce 2024, paraplavec Jonáš Kešnar – účastník paralympijských her v Tokiu i v Paříži, a Maty Pekárek – mistr světa ve freestyle jízdě na koloběžce. Všichni tři jsou zároveň ambasadory projektu Sazka Champs, který individuálně podporuje mladé vrcholové sportovce finančně i organizačně a ke sportování motivuje i celou mladou generaci. Projekt je součástí aktivit Sazky, která se od ledna 2026 přejmenuje na Allwyn.

Jaká je cena za úspěch?

Všichni tři jednohlasně říkají, že jim sport víc dal, než vzal, a že díky němu získali spoustu nového – zážitky, cestování i nové přátele. Dodávají ale, že přece jen museli při cestě za svými sny taky dost obětovat.

„U mě byl problém hlavně společenský život. V Česku jsme dlouho neměli pořádné kryté skateparky, takže jsem čtyřikrát týdně jezdil vlakem do Rakouska. Strávil jsem týdně i 40 hodin ve vlaku, takže jsem neměl moc čas na nic jiného než na školu a tréninky,“ popisuje freestyle koloběžkář Maty Pekárek.

„Pořád se něco platí – závody, soustředění, vybavení. Hodně času zabere i škola, která je většinou neúprosná. Osobní a společenský život je složité nějak poskládat, je to velká oběť, ale vím, že bez ní bych se nemohl dostat tam, kde chci být,“ doplňuje ho paraplavec Jonáš Kešnar. Jeho příběh je o to složitější, že kvůli chybějící části levé ruky potřebuje bionickou protézu. Ta stojí třičtvrtě milionu korun a k jejímu získání mu pomohla sbírka.

Důležitým specifikem vrcholového sportu je tlak na výkon a náročná příprava – ať už po fyzické nebo psychické stránce. „Teď jsem měla období, kdy se mi kvůli zranění moc nedařilo. Byla jsem z toho hodně zklamaná, protože jsem přišla o spoustu závodů, ale snažím se to brát tak, že ne každý rok může být ten nejlepší. Tahle sezóna mi prostě nevyšla, ale věřím, že ta další bude zase o to lepší,“ zamýšlí se Lurdes Gloria Manuel.

„Sport na profesionální úrovni je psychicky hodně náročný. Je tam velký důraz na přípravu, srovnávání se s ostatními, pocit, že nesmíš selhat. Dřív jsem se hodně porovnával, teď se snažím soustředit hlavně na sebe, ale stejně si to někdy bere velkou daň na mojí psychice,“ popisuje Pekárek.

Kešnar k tomu dodává, že někdy je problém už samotná motivace: „Mám třináct tréninků týdně a k tomu posilovnu, a přiznám se, že ne vždycky se mi chce. Jsem na sebe zároveň hodně tvrdý, jsem perfekcionista a těžko se umím odreagovat. Občas si vypisuju myšlenky a pak vidím, že je to jen hromada otázek a overthinkingu. Ale vím, že díky tomu všemu jsem se zároveň stal touhle verzí sebe sama.“

Z overthinkingu pak přicházejí momenty, kdy by sportovci s tím, co dělají, nejraději sekli. Někdy myšlenky brzy přejdou, jindy jsou ale problémy komplikovanější. „Po každém větším zranění jsem měl první týden černé myšlenky – proč to vůbec dělám, jestli mi to stojí za to. Po velkých zraněních kotníků se mi vracejí noční můry. Občas mám problém usnout, protože si představuju, jak si lámu nohu. Dřív jsem skákal bez přemýšlení, dneska mám větší strach a vždycky zvažuju, jestli mi ten trik stojí za to,“ vysvětluje Pekárek. Dodává ale, že pozitiva vždycky nakonec převáží ty negativní momenty. „Kamarádství, zážitky, disciplína i možnost si tím vydělat. Vždycky jsem si řekl, že by byla škoda skončit a muset chodit na nějakou nudnou brigádu,“ přemýšlí.

„Já chci skončit po každém laktátovém tréninku,“ směje se Manuel a vysvětluje, že to jsou tréninky, kdy se běhají delší úseky extrémně rychle a většinou jí je po nich špatně. Spolu s tím ale dodává, že ji to po odpočinku na druhý den zase přejde.

Někdy může být naopak krizový i velký úspěch. „Po účasti na paralympiádě v Tokiu jsem absolutně ztratil motivaci. Měl jsem pocit, že jsem si splnil všechny sny, i když to samozřejmě nebyla pravda. To období trvalo skoro rok, neměl jsem v tu dobu žádný drive ani elán. Postupně se mi ale povedlo najít nové cíle a motivace se naštěstí vrátila,“ říká Kešnar.

Sport je dřina, ale stojí za to

I když vrcholový sport často bolí, pohyb jako takový má na lidské zdraví nenahraditelný vliv. A obecně se hýbeme o dost méně, než bychom měli. Zarážející je, že podle dat z projektu dataozdravi.cz až 53 % lidí v Česku dokonce nesportuje vůbec.

Evropské i mezinárodní studie přitom dlouhodobě potvrzují, že sport má přímý vliv nejenom na fyzičku, ale taky na duševní zdraví lidí. Třeba rozsáhlý SEYLE projekt (Saving and Empowering Young Lives in Europe) ukazuje, že dospívající s větší fyzickou aktivitou mají méně úzkostí a depresí a zároveň se cítí být spokojenější. Pravidelný pohyb je spojený s nižší mírou stresu a zároveň s vyšší sebeúctou.

Na tom se shodují i sportovci. „Plavání mi pomohlo vyrovnat se s těžkými obdobími. Dalo mi spoustu přátel, naučilo mě disciplíně a odpovědnosti. Ukázalo mi to, že některé věci jsou jen na mně a nikdo jiný je za mě neudělá. Je to pro mě smysl života. Když mám delší pauzu, třeba po sezóně, cítím se v mentální i psychické nepohodě – jsem nevrlý, nepříjemný a nemůžu spát,“ otevírá tohle téma Kešnar.

V tom ho podporuje i Manuel: „Pro mě je sport hodně důležitý hlavně kvůli lidem, které kolem sebe mám. Na závodech i při přípravě trávím čas s kamarády, kteří jsou pro mě velká opora i způsob, jak zvládat stres.“

„Baví mě, že se mám na co soustředit, pro co pracovat, mít účel a cíl. Člověk má pak pocit, že je jeho den naplněný a cítí se líp. Sport mi dává spoustu kamarádů, ale taky příležitostí k cestování – díky koloběžce jsem byl v Americe, Austrálii a brzy poletím do Japonska,“ shrnuje Pekárek.

Vnější podpora pro sportovce je extrémně důležitá

Všichni tři sportovci jsou součástí projektu Sazka Champs, díky kterému mají ve svých sportech silnou podporu – a to nejenom finanční, ale taky stejně důležitou psychickou. „Z vlastní zkušenosti vidím, že mladí sportovci dnes čelí kombinaci obrovských možností a stejně velkých překážek nebo obrovského tlaku a očekávání ze všech stran. Vrcholoví mladí sportovci často bojují s finanční zátěží skrz cestování, vybavení a tréninky, složitým slaďováním sportu se školou a tlakem na výkon, který přichází nejen od trenérů, ale i z médií a sociálních sítí,“ popisuje Sarah Vegnerová, která za rozvojem projektu Sazka Champs stojí.

Dodává, že jednoduché to nemají ani mladí, kteří sportují jen pro radost, protože v době internetu a digitálních lákadel je těžké si dlouhodobě udržet motivaci. „V obou případech vnímám potřebu podpory – a to finanční, mentální i komunitní. Mladí sportovci obecně hledají vzory, prostor pro sebevyjádření a možnost růst nejen v číslech a výkonech, ale i jako osobnosti.“

„Líbí se mi, že se v projektu potkávají sportovci z různých disciplín. Zjistíme, jak to funguje v jiných sportech, seznámíme se s novými lidmi a sdílíme zkušenosti,“ popisuje Lurdes Gloria Manuel.

Posláním projektu Sazka Champs je dodávat sportovcům jistotu, zázemí a inspiraci a pomáhat jim tak naplňovat nejen jejich sportovní, ale i životní ambice. Kromě podpory vrcholových sportovců chce projekt motivovat mladou generaci ke sportu, ale taky otevírat důležitá témata spojená s profesionální dráhou – od duševního zdraví až po budování osobní značky.

„Projekt nám dává nejen kontakty a přátelství, ale taky praktickou podporu – když potřebuju doktora, fyzioterapeuta nebo třeba rentgen, Sazka Champs mi pomůže najít toho pravého a spoustu věcí vyřeší za mě,“ vysvětluje Maty Pekárek.

Důležité je, že program je postavený na diverzitě a podporuje sportovce z odlišných prostředí, sportovních disciplín i s různými životními příběhy. Vedle tradičních sportů dává prostor i těm méně obvyklým, které často nemají tolik mediální pozornosti.

„Skrze Champs a partnerské projekty, jako je třeba Para(re)start, se věnujeme i sportovcům s hendikepem nebo mladým lidem, kteří by jinak měli složitější cestu k profesionálnímu sportu. Do budoucna chceme tahle témata ještě víc propojovat – aby Sazka Champs nebyl jen programem o sportovních výkonech, ale mnohem víc o hodnotách, které sport dokáže předávat celé společnosti,“ popisuje Sarah Vegnerová vizi, kterou by chtěla do projektu propsat do budoucna.