Vyhrála Anděla, zažila vojenský dril v Anglii a říká: Mám problém s autoritami a promo na sítích mě nebaví

Hudebnice Marie April ve svých 21 letech získala cenu Anděl za svůj debut tangerines, ve kterém se nebojí otevírat hluboce osobní témata. Její melancholické texty a nedávný hit Nezvládám sice rezonují na TikToku, ona sama ale s tlakem online světa a nutností sebepropagace spíše bojuje. „V poslední době se strašně všechno vysvětluje. Na hudbě je přitom fascinující, že si tam každý najde něco svého,“ říká v podcastu Režim nerušit.

Na procházce s Evelínou Beníškovou Marie popisuje cestu od dětství plného hudby až po studium na britské internátní škole s námořní tradicí a drsným výcvikem. Otevřeně mluví také o těžkých rodinných zkušenostech, které také veřejně sdílela během děkovné řeči na Andělech. „Je to má zkušenost a proto si nedokážu život představit jakkoliv jinak. Hudba je pro mě terapie sdílením,“ přibližuje.

Řeč přijde i na to, jak složité je promovat smutnou tvorbu na internetu nebo jak moc ji štve, když o účasti na festivalech rozhodují počty sledujících. Marie zároveň vyzdvihuje důležitost ženské síly a nutnosti spolupráce v hudební branži. „Je důležité, aby holky a interpretky držely spolu a podporovaly se, místo aby vytvářely další soutěž,“ popisuje.

Proč si sošku Anděla odvezla do studia? Jak se vyrovnává s nově nabytou pozorností? A jak vzniklo její hudební partnerství s Tomasem Seanem Pšeničkou? Celý rozhovor s Marií April si pusťte v přehrávači výše nebo ve svých oblíbených podcastových aplikacích.

Pracovala 16 hodin denně a vyhořela. Nakonec utekla k hlíně a vede úspěšné keramické dílny

Keramické studio Ya Sama začínalo během covidu v malém brněnském obýváku, kam se ani nevešla pec. Dnes má jeho zakladatelka Natálie Lesníková dvě pobočky, několik lidí v týmu a kolem své značky buduje komunitu, která bere keramiku jako formu terapie. „S keramikou jsem začala hlavně proto, že jsem z ní cítila klid, který jsem tehdy potřebovala,“ říká v podcastu Režim nerušit.

Na procházce s Evelínou Beníškovou popisuje cestu od studia filmu v Londýně přes vyhoření v HR až po budování vlastního kreativního prostoru v Brně a později i Praze. Otevřeně mluví o tom, jak pracovala šestnáct hodin denně, proč ji korporátní tempo semlelo a jak se z náhodného tvoření doma stal plnohodnotný byznys. „Kdybych čekala na to, až budu připravená, nikdy bych nezačala,“ popisuje.

Řeč přijde i na tlak v podnikání nebo práci s týmem mladých brigádníků. Jak se z malé keramické dílny stal trendový prostor s pobočkami ve dvou městech? A jak si dnes byznys vede? Celý rozhovor s Natálií Lesníkovou si pusťte v přehrávači výše nebo ve svých oblíbených podcastových aplikacích.

Nechci být influencer. Už teď nám berou práci, říká herec, který ztvárnil spartakiádního vraha

Herec Maxmilián Kocek se ve 20 letech dostal do širšího povědomí rolí v seriálu Sex O’Clock, zásadní zlom ale přišel až s postavou spartakiádního vraha Jiřího Straky v minisérii Metoda Markovič. Právě ta pro něj znamenala nejen profesní výzvu, ale i psychickou zátěž. „Já jsem si tu roli musel v hlavě oddělit na osobní a profesní pohled,“ říká v podcastu Režim nerušit.

Na procházce s Evelínou Beníškovou popisuje cestu od kluka z Úval, který od osmi let chodil na dramaťák, až po herce, který dnes hraje v divadle i před kamerou. Otevřeně mluví o tom, jak se připravoval na roli vraha, proč si postavu nosil domů i do běžného života a jak se s tím vyrovnával. „Byl jsem pak i v reálu chladnější k okolí. Ne kvůli tomu, že bych chtěl, ale prostě to na mě zůstalo,“ přibližuje.

Řeč přijde i na tlak sociálních sítí i obavy z toho, že o herecké příležitosti začínají soupeřit influenceři. „Dneska se herci musí promovat sami. A někdy rozhoduje i to, kolik máš sledujících,“ popisuje realitu herecké branže. Zároveň ale dodává, že sám nechce sklouznout k tvorbě založené jen na osobním životě.

Jak zvládá náhlou pozornost okolí? A proč by si chtěl jednou zahrát Karla Kryla? Celý rozhovor s Maxmiliánem Kockem si pusťte v přehrávači výše nebo ve svých oblíbených podcastových aplikacích.

Byla holkou z vesnice, co si nevěřila. Pak se vykašlala na požadované míry a vyhrála soutěž krásy

Modelka Natálie Puškinová ve svých 22 letech loni vyhrála světové finále Miss Earth, přesto její cesta do modelingu nebyla přímočará. Studentka FSV otevřeně mluví o tom, že nesplňovala ideální míry, čelila tlaku na hubnutí i pochybnostem o sobě. „V modelingu to nebylo o tom, jak je kdo zajímavý, ale o tom, jak je kdo hubený,“ říká v podcastu Režim nerušit.

Na procházce s Evelínou Beníškovou popisuje cestu od stydlivé holky z vesnice, která si trénovala mluvení před zrcadlem, až po vítězku mezinárodní soutěže. Mluví o svém environmentálním projektu zaměřeném na plýtvání potravinami i o tom, jak se vyrovnává s hejty na vzhled nebo příjmení. „Zprvu jsem chtěla odpovědět na každý komentář, ale pak jsem si uvědomila, že tudy cesta nevede,“ popisuje.

Řeč přijde i na její blízký vztah s maminkou nebo zdravotní problémy, které prostředí modelingu přineslo. Jak se změnil její život po výhře Miss Earth? A co by dnes vzkázala svému mladšímu já? Celý rozhovor s Natálií Puškinovou si pusťte v přehrávači výše nebo ve svých oblíbených podcastových aplikacích.

Z Prahy odešli do Krkonoš, kde žijí offline život. V osm večer vypínáme obrazovky, říkají

Modelka Barbora Černá a hudebník Albert Černý patří k nejúspěšnějším párům české scény. Ona v patnácti letech vyhrála světové finále Elite Model Look a fotila pro značky jako Dior či Prada, on s kapelou Charlie Straight sbíral ceny Anděl a s projektem Lake Malawi reprezentoval Česko na Eurovizi. Dnes však oba vyměnili nablýskaný svět módy a showbyznysu za pomalejší tempo v Krkonoších. „V přírodě nacházím větší spokojenost než v tom neustálém rozlítání a honění se za úspěchem,“ říká Černá v podcastu Režim nerušit.

Na procházce Vrchlabím s Evelínou Beníškovou vyprávějí o svém rozhodnutí opustit Prahu i Portugalsko a usadit se natrvalo v horách. Barbora otevřeně mluví o tom, co do života přináší být ve dvanácti letech objevena v nákupním centru a jakou daň si na jejím psychickém zdraví a sebevědomí vybral neustálý tlak na dokonalost či dlouholeté problémy s akné. Albert zase popisuje svou cestu od „dobývání světa“ k uvědomění, že největším luxusem je možnost tvořit v tichu a bez neustálého měření výkonu.

Dnes se společně věnují projektu Vlnění, který propojuje komunitu lidí toužících po digitálním detoxu a autentických zážitcích v přírodě. „Online je overrated,“ shodují se a popisují své rituály – od společné ranní jógy až po večerní „screens off“ režim, kdy v osm hodin vypínají všechny obrazovky. Řeč přijde i na Albertův chystaný koncert v Paláci Akropolis, kde budou muset diváci přelepit čočky svých telefonů nálepkou, aby si hudbu užili tady a teď.

Co je trápilo na životě v Portugalsku? Jak zvládají skloubit partnerský vztah se společnou prací? A na co se letos nejvíc těší? Celý rozhovor s Bárou a Albertem Černými si pusťte v přehrávači výše nebo ve svých oblíbených podcastových aplikacích.