Loni dokončil František Jungvirt magisterské studium na UMPRUM, kde působil v ateliéru skla pod vedením sochaře Ronyho Plesla. Během svých vysokoškolských let se ale nenechal unášet mladistvou bezstarostností a činorodě vyhledával zajímavé pracovní příležitosti. Díky tomu svůj rukopis otiskl do kolekcí skláren Moser a Ajeto, nadto se už v roce 2020 stal kreativním ředitelem české značky Klimchi. Jeho dosavadní portfolio potvrzuje, že komu se nelení, tomu se zelení – v případě mladého sklářského designéra tedy spíš křišťálově blýská.

Mladý sklářský designér se narodil v jihočeském Vimperku, tedy v té části Česka, která je sklářským řemeslem stejně proslulá jako v Křišťálovém údolí na severu země. I díky tomu měl ke sklu blízko už odmala. Jeho děda se totiž čtyřicet let věnoval jeho broušení ve vimperských sklárnách. Jenže v době, kdy se František Jungvirt narodil, ve Vimperku už žádná sklárna neexistovala.

„Sklárny v mém rodném městě definitivně skončily asi dva roky před tím, než jsem přišel na svět. Zůstaly jen malé dílny. Byla tak škoda, že děda se už řemeslu nemohl věnovat, ale i tak jsem jím byl odmala obklopený. Nedá se ale říct, že bych byl jeho pokračovatelem, protože se ve sklářství v době, kdy jsem vyrůstal, už nepohyboval,“ vypráví Jungvirt, když se setkáváme v jeho showroomu, který je součástí jeho nuselského bytu.

Díky tomu jsme tak v průběhu celého rozhovoru obklopeni vázami rozličných barev a povrchů, skleniček, misek a dalších objektů užitého umění, na které se Jungvirt zaměřuje jak ve své vlastní tvorbě, tak v návrzích pro značku Klimchi či další klienty. A zmiňuje, že i když během jeho let na základní škole nebylo hned jasné, že se bude věnovat sklu, sázka na řemeslo byla o něco zřejmější.

„Vychovalo mě to, že v rodině se věnujeme řemeslu. Tatínek je truhlář, brácha se věnuje práci s kovem. Takže ve mně rodina budovala vztah spíše k tomu, abych se naučil něco dělat rukama. Zároveň jsem měl jasno, že chci jít studovat něco kreativního, protože jsem chodil od první třídy na základní uměleckou školu. Hrál jsem i na trubku, i když to byl pro mě vždy spíš koníček,“ říká Jungvirt.

Z Třeboně do ateliéru Ronyho Plesla

Jako střední školu si nakonec Jungvirt zvolil tu v Třeboni, zaměřenou na malbu a broušení skla. Už na ní se snažil vstřebat možná co nejvíc informací a zkušeností, chodil na brusírnu, jezdil na sympozia sklářů a na výstavy, věnoval se také kresbě a zároveň už se rozhlížel, kam bude moci pokračovat. Jeho představy nejlépe splňovala pražská UMPRUM, kam se dostal a začal studovat pod vedením Ronyho Plesla. A i když byl podle jeho slov Plesl přísný mentor, jeho vedení pro něj i další studenty bylo nesmírně cenné.

„Rony Plesl dává svým studentům možnost, aby se věnovali své vlastní cestě. Když jsem se rozhlížel po jiných školách, měl jsem pocit, že studenti často pracují spíše v duchu svých vedoucích – že nakročí na jejich cestu. Pro mě ale bylo důležité, abych se mohl věnovat i malbě, kterou jsem studoval čtyři roky. A v Pleslově ateliéru jsem měl tu možnost,“ přibližuje Jungvirt.

Na UMPRUM se navíc kromě malby a práce se sklem mohl začít věnovat i designu. Rony Plesl mu některé z jeho návrhů „hodil na hlavu“, což ale ve výsledku vedlo k tomu, že Jungvirt začal lépe pracovat s tvaroslovím a začal si postupně brousit svůj vlastní rukopis. Zároveň si dobře uvědomoval, že majitelé firem nečekají s otevřenou náručí na to, až dodělá školu, aby mu nabídli zajímavé zakázky. Už během let na vysoké byl hodně aktivní v mimoškolních projektech, které ho stále více přibližovaly k tomu, čemu by se chtěl věnovat.

„Původně jsem začínal s menšími projekty a zakázkami, a když byl výsledek povedený, oslovovaly mne další firmy. V jeden moment jsem se tak dostal do fáze, kdy jsem si musel začít vybírat, abych byl schopný všechno zvládnout a u toho studovat,“ vypráví. Od menších projektů se tak dostal až do sklárny Moser, kde v rámci stáže v roce 2018 navrhl kolekci váz Lentil a také s její pomocí vytvořil instalaci Birth of the Future Behind Glass, prezentovanou v Londýně a Miláně.

V průběhu let si mohl do portfolia přidat také spolupráci se společnostmi Google, J&T Banka Prim či DS Automobiles. Pro sklárnu Ajeto, která je součástí společnosti Lasvit, navrhl vázy na pomezí uměleckých objektů inspirované mořskými tvory a pro pražské floristické studio Provoní pak minimalistickou kolekci váz foukaných ručně do dřevěné formy.

Svůj um propojil také s několika hráči na gastronomickém poli, kde se spojení s užitým uměním více než nabízí. Pro spolek Jíme jih, spojující zajímavé kulinářské koncepty na jihu Čech, vytvořil edice lahví pro speciální gin nebo bylinný likér kontušovka, cukráři Romanovi Janečkovi pomohl s prezentací jeho věnečků, kterou doprovodili sklem ze své tvorby.

„V jakékoliv spolupráci je pro mě základ, aby lidé, kteří za danou značkou stojí, uznávali stejné hodnoty jako já. Ať už jim záleží na řemeslném základu, nebo se zabývají tím, co dělají, na vysoké úrovni a chtějí to neustále posouvat. Často také navazují na mnohaletou tradici. Líbí se mi, že si můžeme vzájemně pomoci a ukázat si nový směr. S automobilkou DS jsme tak třeba auto proměnili na malou galerii,“ usmívá se designér.

Vůbec největší milník ale pro Jungvirta nastal v roce 2020, kdy se stal kreativním ředitelem značky Klimchi. Ta se jmenuje podle jejího zakladatele, Lukáše Klimčáka, který se v roce 2019 rozhodl, že ve Sklárně Jílek v Kamenickém Šenově vsadí na spojení regionálních technik starých desítky let s mladistvými nápady. Klimčák, jemuž je nyní 29 let, chtěl české sklo dostat hlavně na britský trh, jelikož právě v Anglii studoval světelný design na prestižní univerzitě UCL.

A jak se stalo, že Klimčák začal spolupracovat právě s Jungvirtem? „V dnešní době je dobré, že fungují sociální sítě. Lukáš na mě a mou tvorbu totiž narazil poprvé na Instagramu. Oslovil mě v době, kdy jsem ještě studoval bakalářský obor. Tehdy už měl základní portfolio objektů, které dostával hlavně do zahraničí, ale navazovaly na historickou tvorbu Sklárny Jílek. Lukáš chtěl ale něco, čím se může Klimchi trochu jinak vyprofilovat,“ přibližuje Jungvirt.

Jungvirt tak pro Klimchi navrhl první kolekci Shadows a s Klimčákem se následně domluvili, že naskočí do role kreativního ředitele ještě během studií na UMPRUM. Nyní, po dokončení školy, se může ředitelování věnovat naplno.

Výhodou Sklárny Jílek je podle něj především široká paleta barev – osciluje mezi třiceti a čtyřiceti variantami, což není úplně typické. Díky tomu má designér volné ruce pro svou tvorbu, kterou ale pravidelně konzultuje se skláři v huti. Do celého procesu výroby je zapojených asi patnáct párů rukou, každý objekt tak musí být navržen tak, aby se co nejlepší cestou dostal do sériové produkce. Od začátku do konce tak jde o společnou práci Jungvirta a zkušených řemeslníků.

Navazování na českou sklářskou tradici

Jungvirt se při navrhování nových kolekcí stále obrací do historie a snaží se oprášit techniky, na které se v uplynulých letech zapomnělo – třeba pískování nebo matování, díky kterému lze vytvořit skleněný objekt se sametovým povrchem. Vyhýbá se ale technice, při které se povrch obaluje skleněnou drtí. „Je to sice upcycling, ale když čistý křišťál obalíte drtí, nedá se později recyklovat. Takže já se snažím vytvářet spíše takové kousky, které se dají při recyklaci snáze použít do další vsázky,“ vysvětluje.

Tvorba Jungvirta je hlavně na první pohled ryze minimalistická. Techniky, které využívá, se tak zároveň drží principu vizuální čistoty. Pro Klimchi tak obnovil techniku krakelování, kdy se sklo ještě za tepla ponoří do studené vody a na jeho povrchu se vytvoří jemný efekt popraskané krajky. Letos začne se sklářským technologem pracovat na vývoji unikátního povrchu, o kterém zatím ale nechce prozradit víc podrobností.

Největší odbyt mají předměty z portfolia značky Klimchi ve Velké Británii, kde se prodá asi osmdesát pět procent její produkce. Její obliba roste také ve Francii, Švýcarsku a Spojených státech, česká klientela je spíše menší. „V zemích, kde se užité umění prodává nejvíce, je mnohem více zažitá kultura stolování. Lidé mají na tyhle předměty vyhrazený určitý obnos peněz, který rádi utratí. Doma pak mají několik skleněných setů, na které se ale nedívají, ale pravidelně z nich jedí,“ říká Jungvirt.

V Česku se krásnem začínají lidé ve větší míře obklopovat až v posledních letech – a kvalitní sklo bývá často až na posledním místě za uměleckými díly a designovým nábytkem. Podle Jungvirta ale v Česku roste počet lidí, kteří svůj příbytek svěří do rukou interiérového designéra, a ten ho pak vybaví právě třeba zajímavou vázou a jídelním setem. „Takové předměty jsou pak i nástrojem konverzace. Lidé totiž neřeší jen to, co pijí, ale také z čeho to pijí. Investice do obrazu je navíc pro spoustu lidí nedostupná, takže právě taková pěkná sklenička může být něco, čím člověk při zvelebování domácnosti začne.“

Současné užité umění může mít také zajímavý investiční potenciál. Například vázy z kolekce Garden začínal Jungvirt prodávat za 16 tisíc korun, po třech letech se jejich cena vyšplhala na 29 tisíc. A dá se očekávat, že hodnota jeho tvorby dále poroste. Letos proběhnou dvě kolektivní výstavy v Miláně ve spolupráci s Moravskou galerií a také společně s organizací Michelangelo Foundation, v Praze se rýsuje výstava v nově otevřené galerii Curator Contemporary. František a Klimchi budou také vedle zahraničních prezentací vystavovat na lokálních přehlídkách designu Czech Design Week a Designblok.