Po pádu dálničního mostu v Janově si řekl dost. Dnes řešení Petra Klokočníka chrání mosty u nás i v São Paulu

petr-klokocnikStory

Foto: Statotest

Petr Klokočník, zakladatel Statotestu

0Zobrazit komentáře

Zřícení lávky v pražské Troji v roce 2017 a zhroucení mostu v italském Janově o rok později jsou dvě zdánlivě nesouvisející události, které ovšem pojí stejná příčina – špatný technický stav konstrukce. Nalézt bychom ovšem mohli ještě jedno pojítko. Obě události totiž sledoval Petr Klokočník, jenž na jejich základě založil projekt Statotest, jehož motto zní: „Aby už žádný most nespadl.“ Tento odvážný cíl chce naplnit skrze své řešení pro monitoring mostů i dalších konstrukcí náchylných k pohybu, za něž byl oceněn i Microsoftem.

Hluboké kaňony, divoké řeky či frekventované silnice, to všechno jsou překážky, se kterými dokážou mosty pomoci. Díky svému zavěšení v prostoru a vysoké námaze jednotlivých prvků ale patří mezi nejcitlivější stavební díla a vyžadují neustálou péči. Přesto je řada mostů nejen v Česku v havarijním stavu. Přitom to může vést až k tragédii, jak dokládá událost z roku 2008, kdy ve Studénce narazil vlak do zhroucené mostní konstrukce.

Aby se podobným neštěstím předcházelo, je nutné mosty pravidelně monitorovat, což umožňuje právě řešení české společnosti Statotest. Ta vyvinula velice jednoduché a efektivní zařízení, které stačí nainstalovat na konstrukci a během chvíle lze získávat data o stavu a pohybu sledovaného objektu.

petr-klokocnik2

Foto: Hana Abrmanová

Petr Klokočník měl k novým technologiím díky svým rodičům blízko již od mládí

Za Statotestem stojí Petr Klokočník, který měl k technologiím vztah již od dětství. Nebudeme daleko od pravdy, pokud jej označíme za jedno z prvních dětí v socialistickém Československu, které mělo doma k dispozici vlastní počítač. K tomu se rodák z Jablonce nad Nisou, dnes působící v Liberci, dostal díky svým rodičům. Ti studovali programování a kybernetiku již v době, kdy byly počítače velké jako celý dům.

„Myslím si, že jsem jedno z prvních dětí s počítačem opravdu byl, protože jsem v roce 1981 měl doma ZX 81. Já jsem vlastně nechápal, k čemu to je, když mám kalkulačku. Mělo to kilobajt operační paměti a nebyl tam ani kazeťák. Pak jsem si koupil Spektrum, které už bylo super,“ vzpomíná s úsměvem Klokočník na své první výpočetní stroje, které stály na počátku jeho vášně k IT.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

I proto po vzoru svých rodičů začal se studiem kybernetiky, díky kterému se mu podařilo dostat do Anglie a následně i do Spojených států. Zde mu byla nabídnuta pracovní příležitost, díky níž mohl ještě při studiích v Česku pracovat pro zámořskou společnost Rockwell Automation, pro kterou testoval software.

K této práci přidával i víkendové směny ve firmě svého otce, jenž v devadesátých letech založil v Jablonci nad Nisou společnost poskytující řešení v oblasti výpočetní techniky. V rodinném podniku se Petr Klokočník angažoval čím dál tím víc, což v roce 2007 vyústilo v úplné převzetí úspěšného byznysu, s nímž by mohl Petr Klokočník bez problému zestárnout. To by ovšem nesmělo dojít k pádu výše zmíněných mostních konstrukcí.

Tisíce problematických mostů i lávek

„Říkal jsem si, jak je možné, že je na mostě pěticentimetrová škvíra a nikdo si toho nevšimne. Začal jsem do toho šťourat a zjistil jsem, že ty mosty jsou hlídané, mají mostní prohlídky a podobně, ale v podstatě neexistuje systém, který by chování daného mostu sledoval dlouhodobě,“ vysvětluje Klokočník s tím, že dlouhodobější monitoringy jsou většinou finančně velmi nákladné.

Konkurenční řešení Statotestu totiž obvykle pracují se sítí senzorů rozvedených po celé mostní konstrukci, případně mají k dispozici měřící zařízení, která se na místě kvůli své ceně nechávají pouze velmi omezenou dobu. I to je důvod, proč se u nás dlouhodobě měří pouze několik staveb, mezi kterými nechybí ani nově postavená Trojská lávka.

„Trojská lávka je čidly prošpikovaná, protože se o ní hodně mluvilo a v souvislosti s ní se tato problematika výrazně řešila. Jenže podobných lávek a mostů jsou jenom u nás tisíce, ale u nich není dohled ani zdaleka takový,“ vysvětluje letos padesátiletý Petr Klokočník.

pripadova-studie-vytonsky-most

Foto: Statotest

Výtoňský most je jednou z konstrukcí, na kterých Statotest provádí permanentní monitoring

Hlavními parametry, které chtěl do svého zařazení Klokočník zakomponovat, byly jednoduchost a dostupnost. To proto, aby s nimi šlo bez problému měřit skutečně kteroukoliv konstrukci. Jenže dát něco takového dohromady se ukázalo být velkou výzvou. „Pořád jsem se dostával do slepých uliček,“ říká.

„Původně jsem měl vymyšlený systém založený na laseru a zrcátkách. Ten byl ale poměrně složitý, pořád se to špinilo a také jsem narážel na problém, že ne všude je elektrický proud, navíc instalace byla komplikovaná. Proto jsem se na to už chtěl vykašlat,“ prozrazuje Klokočník, který veškerý vývoj financoval z vlastních zdrojů.

Díky libereckému podnikatelskému inkubátoru Lipo.Ink však přišlo rozhodující seznámení s Alanem Fabikem a jeho společností Hardwario, která se zabývá vývojem IoT řešení. Díky jejich pomoci se nakonec v roce 2019 Petru Klokočníkovi podařilo dát dohromady takové zařízení, se kterým byl opravdu spokojený.

Bez kabelu

Jedná se o malou kompaktní krabičku, ze které nevede žádná kabeláž ani anténa. Zařízení se na konstrukci přidělává buď vruty, nebo ho stačí díky magnetům jen přicvaknout ke kovové části objektu a začít měřit. Instalace je dokonce tak jednoduchá, že některým klientům již byla krabička s návodem instalace zasílána i poštou. „Prostě zařízení jen stačí bafnout do ruky, přicvaknout ho na konstrukci a vše běží,“ popisuje s úsměvem Klokočník.

O měření se stará množství senzorů, které jsou uvnitř krabičky. Získaná data jsou následně odesílána do cloudu a uživatel si je může zobrazit v aplikaci s přehledným uživatelským rozhraním. V ní lze nastavit nejrůznější limity, kdy v momentě jejich překročení aplikace okamžitě zasílá upozornění.

Dále lze v aplikaci nastavovat, jak často budou data odesílána, a prohlížet je v přehledných grafech. Jaký charakter budou předávaná data mít, Statotest řeší přímo s majitelem objektu, potažmo se statiky i mostaři, kteří mají objekt na starosti. Ti totiž nejlépe vědí, co může být u dané konstrukce rizikové a jakou oblast je dobré monitorovat.

pripadova-studie-hrbitovni-zed-semily

Foto: Statotest

Krabička instalovaná na hřbitovní zdi v Semilech

Právě do této oblasti se poté umístí senzor, což znamená, že jedno řešení není schopné monitorovat kompletně celý most, ale spíše pohyb v kritických částech. Petr Klokočník dává příkladem 300 metrů dlouhý Výtoňský most, kde jsou rozmístěna dvě čidla na jednom oblouku. Ta mají za úkol měřit vibrace a v případě potřeby lze na místo dopravit další čidla, rychle s nimi získat potřebná data a opět je sundat.

„Zkrátka to není o ploše, ale o dohodě, kolik do takového řešení chtějí zákazníci investovat a co je vlastně potřeba sledovat. Pokud chtějí například vědět, jaký je průhyb mostního oblouku nebo výkyv věže, stačí jim k tomu pouze jedno čidlo. Když ale potřebují vidět průběh tvaru, pak je čidel potřeba více, aby bylo možné vykreslit například to, jak se prohýbá vozovka na mostu,“ přibližuje způsoby využití řešení zakladatel Statotestu.

Od Ještědu přes hřbitovní zeď až po královniny stromy

Statotest celé řešení nabízí jako komplexní službu, za kterou si měsíčně účtuje dva tisíce korun za čidlo. To není nikterak závratná cena vzhledem k tomu, čemu dokáže čidlo zabránit. Řešení však nabízí i další benefity, než je pouze bezpečnost. Díky permanentnímu monitoringu například nebylo nutné přerušovat vlakový spoj Česká Lípa – Liberec.

Nad kolejemi propojujícími dvě severočeská města totiž probíhala rekonstrukce jednoho z mostů. Díky inklinometru a dalším čidlům v zařízení mohla realizační společnost kontrolovat veškeré výkyvy mostu během průjezdu vlaku a také přesně věděla, zda práce určitým způsobem nenarušuje jeho statiku.

brnisteimg_20201016_104537

Foto: Statotest

Instalace monitorovacího zařízení na mostku v obci Brniště přímo nad kolejemi

Mimo Výtoňského mostu a mostku nad železnicí v obci Brniště lze řešení od Statotestu najít například také na vysílači Cukrák, žižkovském vysílači nebo rozhledně na Císařském kameni, krabičky s nápisem Statotest najdeme také na Ještědu. Řešení ovšem není aplikovatelné pouze na vysoké věže či mosty.

Zařízení Statotestu nachází svá uplatnění například i na výrobních halách, kde monitorují průhyby nosníků pod tíhou sněhu. Čidlo najdeme také na Pančavském vodopádu v Krkonoších, kde monitoruje uvolněné skály, a dokonce i na hřbitovní zdi v Semilech. A k tomu se navíc nyní rýsuje pilotní projekt monitoringu stromů v Royal Garden v Londýně.

Ocenění od Microsoftu

Řešení si v minulém roce všiml i Microsoft, který Statotestu udělil ocenění Microsoft Awards, jenž dostávají společnosti, které mění životy lidí a chod firem k lepšímu. „Je to bez finanční odměny, ale hodně nám to pomohlo s propagací projektu,“ odpovídá Petr Klokočník na otázku, co takové ocenění přináší.

Nejnověji se pak Statotest probojoval do finálového výběru nejlepší dvanáctky projektů letošního ročníku soutěže Vodafone Nápad roku, jež podporuje inovativní technologické startupy v Česku a na Slovensku. Tyto úspěchy dávají Klokočníkovi najevo, že mu pod rukama vzniklo skutečně dobré a cenné řešení, které nemá ve světě příliš mnoho konkurentů. To je také důvod, proč chce ještě letos začít s plány na expanzi do zahraničí.

plantee4

Přečtěte si takéNejdřív uspěli v CERN, pak dva přátelé vyvinuli chytrý skleník PlanteeOd úspěchu v CERN k vývoji chytrého domácího skleníku. Díky Plantee si doma vypěstujete i exotické rostliny

„Výhledově se prozatím bavíme o Slovensku, protože tam jsou podobné předpisy a spousta firem, která dělá mosty u nás, je dělá i tam. Ale díky tomu, že se nacházíme v Euroregionu Nisa, to máme blízko i do Německa a Polska, takže to možná zkusíme i tam. Paradoxně se však nejrychleji podařilo vytvořit zastoupení v São Paulu v Brazílii, kde nás zastupuje společnost IoTConecta,“ přibližuje své zahraniční plány Klokočník.

Celkové dosavadní investice do projektu odhaduje na několik milionů korun. V terénu má Statotest momentálně téměř 100 čidel, přičemž ne všechna jsou placená. Majitel společnosti prozatím vše zvládá, i díky svému podnikání v IT oblasti, financovat z vlastních zdrojů. Jak ovšem sám přiznává, finanční injekce by celému projektu značně pomohla. Proto se do budoucna rozhodně nebrání příchodu investora.

Tyto finance by pomohly například s dalším vývojem řešení, které je podle Klokočníkových slov stále na svém počátku. Vše by rád posunul na takovou úroveň, aby zařízení bylo schopné nejen upozorňovat, ale také vyhodnocovat. K naplnění motta Statotestu – „Aby už žádný most nespadl“ – proto musí Petr Klokočník ujít ještě pořádný kus cesty, ovšem v tomto případě se počítá každý krok, který dokáže zaručit bezpečí lidských životů.

pancava_03

Foto: Statotest

Instalace řešení U Pančavského vodopádu

Za 30 let se svými bloky i sešity obsadili Česko a utržili 2,5 miliardy. Technologie papír nevytlačí, věří rodinná firma Bobo

Iva BrejlováIva Brejlová

boboStory

Foto: Bobo

Rodina, která stojí za značkou Bobo: Venca, Václav, Helena a Honza Kabátovi

0Zobrazit komentáře

Co byste udělali se třemi tisíci dolarů v brzkých 90. letech? Václav Kabát, kdysi výhradně bubeník, si za ně koupil kopírku. Tedy profesionální kopírovací stroj, se kterým otevřel služby pro ofocení dokumentů v centru Prahy. I když měl původně představu, že je třeba kopírovat hlavně noty, nakonec s manželkou množili především školní materiály. Ty pak vázali, až začali vyrábět vlastní bloky i sešity a se značkou Bobo obsadili český trh. Fungují na něm 30 let a za tu dobu nasbírali tržby ve výši 2,5 miliardy korun.

V okolí zdejších budov jsou prakticky na každou stranu pole, hned za stavbami les a kousek u silnice zastávka, kterou používají hlavně místní zaměstnanci. Ještě nedávno byl ve Voračicích nedaleko od středočeských Sedlčan kravín. Dnes místo něj stojí čtyři haly firmy rodinné firmy Bobo.

Prostory se rozprostírají na pozemku o 25 tisících metrů čtverečních. Uvnitř nich je přibližně 2,5 tisíce paletových míst. Na některých jsou vyrovnané výrobky, jiné je potřeba nechat prázdné – někdy sem přijede třeba i pět kamionů plných materiálu najednou a je nutné ho před zpracováním někde vyskládat.

V době největšího rozmachu okolo roku 2000 se tu točilo až 150 zaměstnanců. Od té doby společnost zeštíhlela, během krize v roce 2009 dokonce majitelé přemýšleli o prodeji, ale bylo jim řečeno, že funkční firma je paradoxně neprodejná. Kousli se a pokračovali. Aktuálně zde pracuje asi 40 lidí a Bobo je díky tomu prý v pozici, kdy ho Kabátovi mohou „bez problémů a delegování lidi uřídit“.

helena-a-vaclav-kabatovi

Helena a Václav Kabátovi ve výrobních prostorech Bobo ve Voračicích

Ač si to možná málokdo uvědomí, Bobo nejspíš zná téměř každý Čech. Tedy minimálně pokud už má za sebou alespoň pár let školní docházky. Tato čtyři písmena stojí na tradičních školních sešitech, kterých se jen loni vyrobily dva miliony kusů. Ale dost možná se jeho výrobky právě skrývají někde kolem vás.

Veškeré autoatlasy na benzínkách, které jsou ve spirálové vazbě, prošly touto fabrikou. Nebo papírové „kostky“ na zapisování poznámek, jež jsou na stolech v kancelářích v Česku i Německu. Kalendáře, firemní materiály, mnoho knih, zpěvníků i poznámkové bloky – Bobo je vedle vlastních výrobků schované i v zakázkové výrobě pro mnoho dalších firem od vazby (je jedničkou na trhu ve zpracování dvojité kroužkové spirály) přes digitální tisk až po laser a perforaci.

Za loňský rok společnost prodala skoro 1,5 milionu výrobků a v rekordním dni vyprodukovala 60 tisíc kusů spirálových vazeb. Obvykle za rok vyrobí až 650 tisíc vlastních produktů a něco mezi 2,5 a 3,5 milionu kusů zboží na zakázku. A jen na svém e-shopu má asi 500 položek.

Tam noty, zpátky noty a dolary

Zakladatel firmy se původně dal na kariéru bubeníka. Václav Kabát vystudoval pražskou konzervatoř, a to hned dvakrát: hru na fagot a pak bicí. Po revoluci se mu naskytla možnost vycestovat na hudební stáž do Venezuely, a tak jel s dalšími čtyřmi Čechy učit místní muzikanty evropskou hudbu.

Aby měli z čeho, nechal si Kabát kopírovat notové materiály a uvědomil si, kolik takových služeb je vlastně potřeba. Doslova si to potěžkal. Tam totiž vezl kufr plný notových zápisů, aby mohl učit hudbu. Zpět zase kufr latinskoamerických not i nástrojů. A k tomu tři tisíce dolarů, které si na stáži vydělal. Protože chtěl začít podnikat, s notami na mysli se rozhodl pro nákup kopírky.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Brzy přizval ženu a zájem o jejich služby byl tak velký, že během půl roku oba opustili svá původní zaměstnání. I když u kopírování trávili 12 hodin denně, dnes říkají, že to bylo něco výjimečného. „Měli jsme najednou velký prostor. Mohli jsme nakupovat. Investovali jsme vydělané peníze do nových strojů, kopírek a dalších zařízení,“ popisuje Kabát.

Navíc nedaleko sídlila firma Minolta, takže pro náhradní díly a tonery se dalo dojít – někdy přímo doběhnout – pěšky. Zákazníky se brzy stali studenti, kteří se díky několika fakultám v okolí pohybovali celkem pravidelně. „A když jsme jim stále něco kopírovali, přemýšleli jsme nad tím, co udělat, abychom jim zpět nedávali jen papíry,“ popisuje Helena Kabátová.

laser-konfigurator-2

Foto: Bobo

Použití laseru umožňuje prodávat personalizované bloky klidně po jednom

„Začali jsme pátrat po vazbách. A manžel, který ještě občas jezdil hrát do Německa, tam jejich různé druhy objevoval. Přesouvali jsme je do Česka a zákazníkům se to líbilo,“ říká žena, která dnes kromě vedení firmy společně s manželem Václavem má na starosti také spolupráci se školami. „Když svážete pár listů, už přemýšlíte nad blokem. A nad sešitem. A pak pořád dál,“ dodává.

Postupně se tak Bobo dostalo až k označení blokařství, které Václav Kabát zařadil do svého a pak i mnoha jiných slovníků. „Bylo mi líto, že naše řemeslo neexistuje. Vyrábím bloky, chtěl jsem být blokař. Název jsme založili, když jsem při hledání takového řemesla na internetu narazil jen na volejbalového obránce,“ usmívá se majitel firmy.

Lidé to nechtějí měnit

S dlouhou historií si Bobo vychovalo zákazníky, kteří i zakladatele překvapují. Původně měl Kabát představu, že redesign výrobků bude připravovat dvakrát do roka. „Nejde to. Lidi používají naše výrobky třeba 15 let, není možné jim je změnit,” říká. Důkazem je i kolekce, kterou firma připravila s původně rychlým plánem na zpracování zbylého materiálu.

Tmavé barvy desek, pásek nalepený na hřbetu a především štítek na nadepsání sešitu nalepený dole na vnější straně. Není těžké uhodnout, proč kolekce dostala název Retro. Vyrobili 2 000 takových sešitů, během 14 dní se všechny prodaly. „Některých druhů zboží přitom vyrábíme do zásoby 2 000 kusů za celý rok,“ porovnává Helena Kabátová.

Nakonec se z kolekce stal tahák, kterého se tu vyrobilo 2,5 milionu kusů. „Je to jedna z nejúspěšnějších edic, kterou vyrábíme,“ popisuje Kabátová. I přes tato obrovská čísla je společnost v posledních letech podle účetní závěrky ve ztrátě. Kabát říká, že raději hned investuje to, co vydělá, aby se peníze točily. A tak tu zkoušejí novinky, jednou z větších investic poslední doby je například laserový gravírovací stroj.

produkty-retro

Foto: Bobo

Produkty Retro, trend vzniklý z potřeby zpracovat zásoby

Na pohled vypadá jeho práce jen jako malý plamínek na deskách zápisníků, jenž za sebou nechává vygravírované plochy. Zbývá z nich jen jemný bílý kouř, který okamžitě odsává roura poblíž. Umí loga, grafické motivy i texty, stroj odpaluje vrchní vrstvu materiálu a při použití barevné či bílé papírové lepenky se ukáže její základní, přírodní podoba.

„Laser je pro nás budoucnost,” věří Kabát. Říká, že jde směrem flexibility, která je dnes potřeba. Na e-shopu si zákazník díky tomu může zvolit vlastní blok i motiv na něm, načež si pak koupí třeba jen jeden jediný kus. To je dnes velmi důležité. „Když jsme začínali, náklady knížek, kalendářů i diářů se pohybovaly v desetitisících. Dnes jsou o řád níž, když jsou úspěšné. Dělají se menší věci, ale víc sérií. Musíme reagovat pružněji, rychleji a efektivněji. A věříme, že jsme na to připraveni,” doplňuje Kabátová.

Nákupy na internetu jsou navíc oblast, která se právě teď s přispěním pandemie pro papírenské zboží do velké míry otevřela. U Kabátů se prodeje přes e-shop na těch celkových podílí už někde mezi 15 a 20 procenty a nepřekvapivě v poslední době rostou. „Ale ne všechno se tak dá prodávat. Lidi si na papír ještě chtějí sáhnout. A myslím, že je to správné,” podotýká Kabát.

Papír zůstává

„Už dlouho se říkalo, že technologie vytlačí papír. Mám radost, že lidi mají stále papír rádi. Nejenže z něj čtou, ale používají jej i vedle technologií. Pro zapisování, kreativitu, vyjadřování svých nápadů,” věří Kabát. Firma v tom své zákazníky hodlá podporovat, a prodává proto rovnou sadu bloků s přesným pořadím a způsobem používání, které mají lidem pomoct kreslit a malovat. Takže se časem dostanou od skici třeba až k negativní kresbě v bloku s černým papírem.

Zapisovat si lidé navíc stále chtějí. Papír zůstává. Mění se jeho použití,” říká Kabát. Lehký pokles je vidět na klasických diářích. Naopak tam, kde je možné si zapisovat „jinak, než to umožňuje elektronika”, prodeje stoupají. Kdykoliv se v Česku hovoří o trendech zapisování, sketchnotingu nebo třeba metodě bullet journal, na prodejích je to jasně znát.

Pak jsou tu například tříleté diáře, mimochodem jeden z nejoblíbenějších výrobků obou manželů. Ty jsou zajímavé třeba pro některé profese. Už dříve se například koncerty – ano, opět jsme u hudby – plánovaly roky dopředu. Současná situace tak dlouhé perspektivě ještě pomohla. Neotřelost v duchu sady kreativních bloků nebo tříletých diářů si navíc chce Bobo udržet, a tak se nenápadně rozhodlo směřovat k ní i novou generaci.

V každém dětském sešitu z nové kolekce Svět jsou proto čtyři takzvané kreativní listy, stránky na rozepsání a čmárání. V rámci rozepisování mají dětem poskytnout možnost „trošku si zařádit”. Myslím, že kreativita je u dětí potřeba. Tady si můžou kreslit, čmárat a domalovávat už od první třídy,” představuje si Kabát.

Ze Sedlčan do Neapole

Její zakladatel zdůrazňuje, že jedním z hlavních rysů firmy je fakt, že je rodinná. To se mu ve skutečnosti podařilo až na druhý pokus – při tom prvním se prý musel vzdát představy, že všechno bude podle něj. Dnes do společnosti vedle jeho synů přispívají navrch i jejich partnerky.

Ze všech těchto stran je navíc zřejmé, že hudby, u níž to vše tak trochu začalo, se zde stále nevzdali. I synové manželů Kabátových vystudovali konzervatoř a dnes na ní jeden z nich i učí. A pokud budete trochu pozorně brouzdat na e-shopu Bobo, najdete jejich hobby i tam.

Nejexotičtějším zbožím v tomto smyslu jsou tzv. Bobotubes, perkusní hrací roury, plastové hudební nástroje naladěné do stupnice C dur, jejichž nápad i uskutečnění vzešlo z firmy. Lze jimi bubnovat prakticky o cokoliv a vytvořit tím libovolnou hudbu. „Když jsem spočítal, kolik rour jsme vyrobili, bylo by jich vyskládaných za sebe asi 1 500 kilometrů. Už bychom s nimi byli v Neapoli,” libuje si Václav Kabát.