Martina Benešová-Schäfer se popisuje jako vcelku neortodoxní vědkyně, a na první pohled to tak je. Do práce chodí v tričkách metalových kapel. Miluje rychlá auta. Má vystudovanou jadernou chemii na Univerzitě Karlově a na chemickou dráhu ji nasměrovala skutečnost, že měla dojem, že toho už ví dost o oboru, který ji k ní přivedl – o geologii. Čtyřiatřicetiletá výzkumnice, vedoucí jednoho z týmů v německém centru pro výzkum rakoviny a odbornice na radioaktivitu už významně přispěla k objevu nového léku na rakovinu prostaty. Teď cílí na další druhy zákeřné nemoci.

Radioaktivita vůbec není jenom zlá, vysvětluje. Právě na ní stojí přípravek proti rakovině prostaty nazvaný Novartis Pluvicto. Ten kombinuje cílené farmakum s radioaktivní značkou, spolu umí přímo v těle pacienta najít nemocné buňky, navázat se na ně, ozářit je a tedy zničit.

Licenci na tento lék získala firma Novartis za 2,1 miliardy dolarů, když spolkla jejího předchozího vlastníka. Další stovky milionů pak poslala do fáze testování. Dle všeho momentální hodnota Novartis Pluvicto dosahuje přibližně čtyř miliard dolarů. „Podle odhadů bude jeho hodnota pravděpodobně i nadále růst,“ dodává Benešová-Schäfer.

„Můj další sen je farmakum pro rakovinu prsu. Bylo by hezké mít to do páru,“ říká s tím, že ve skutečnosti je to nemoc, která ovlivňuje i muže – dokonce je tento typ rakoviny zpravidla smrtelnější právě u nich než u žen. „Další věc, na kterou se momentálně soustředíme, je použití farmaka na rakovinu slinných žláz. Ta není příliš častá, ale je velmi agresivní, roste okolo nervů v celém obličeji a nedá se operovat, navíc k ní dochází u velmi mladých lidí, čtyřicátníků,“ říká Benešová-Schäfer.

Vedle vývoje nové léčby se její tým zaměřuje i na kombinační terapie. „Zkoušíme různé brachyterapie, imunoterapie, chemoterapie a další, snažíme se kombinovat s endoradioterapiemi. Někdy je tak výstup výrazně lepší,“ líčí vědkyně.

Porsche z olova

Radioaktivita ji okouzlovala už od dětství. Se svým otcem geologem jezdila na různá místa, aby zkoumali kameny. Nejvíc se jí líbily právě ty radioaktivní. „Mají nádherné barvy. Vůbec mi hlava nebrala, když mi vysvětloval, že září. Pomocí přístrojů mi ukázal, že to tak opravdu je, a mě to neskutečně fascinovalo,“ popisuje.

Má ráda rychlost a k jednomu „sporťáku“ se dostane i na univerzitě v německém Heidelbergu, kde spolu s kolegy lék vyvinula. I když tohle fáro je trochu lenoch. Říkají mu olověné Porsche a pro výzkum rakoviny tady má zvláštní význam. Zhruba padesátikilogramové vozítko jezdí vlastně jen jednu trasu: zhruba jeden a půl kilometru dlouhou cestu v tunelu mezi výzkumnou budovou a univerzitní klinikou. Tam a zpět. Má zvláštní náklad, kterým je ampulka s radioaktivním materiálem. Vlastní pohon nemá. Tahají ho lidé. Mezi nimi i Benešová-Schäfer.

„Někteří odvážní si pořídili vozíček a dali ho za elektrokolo. A další tím tunelem jezdí na běžném kole. Já teda preferuji chůzi,“ usmívá se úspěšná vědkyně. Všechno, co se tu zdá být maličkostí, významně usnadňuje výzkum. Kdyby tu neměli tunel a olověné Porsche, museli by na každý přesun po povrchu, jak Benešová-Schäfer říká, volat specializovanou transportní firmu. Takže by se cesty prodlužovaly i prodražovaly. Ale tunel vystavěný jako chodba mimo jiné pro těžkou techniku a převážení prádla je velmi vhodnou alternativou.

Olovo je tu potřeba i jinde. Je to stínění proti radioaktivitě, ale je tak všudypřítomné, že s ním někteří výzkumníci jen tak mimochodem posilují. Samozřejmě, Porsche, olovo ani tunely nejsou důvody, proč si Benešová-Schäfer německý Heidelberg pro svou práci a teď už i život zvolila. Po studiích v Česku se přihlásila o stipendium v německém centru pro výzkum rakoviny. Zájem o něj mělo 800 lidí, přijímali 18 a ona byla mezi nimi. Potkala tu svého budoucího manžela, tehdy jediného chemika ve skupině, se kterým zacílila svůj obor právě na radionuklidy.

Pro kolegy i taxikářka

V rámci postdoktorátu pracovala zároveň na dvou vědeckých institucích ve Švýcarsku, mezi kterými přejížděla autem. „Říkali mi PSI-ETH shuttle,“ vyjmenovává zkratky obou institucí, mezi nimiž pendlovala prakticky každý den, a tak nabírala i kolegy.

Není až tak neobvyklé pracovat ve dvou různých výzkumných institucích, když už to ale někdo dělá, působí například týden na jedné a týden na druhé. „Ale já jsem blázen do řízení aut. Brzy ráno jsem začala na jedné instituci, na odpoledne a večer jsem přejela na druhou. Brala jsem to tak, že to mám jako pauzu. Najím se, můžu se ,defragmentovat‘ a začít jiný typ práce na druhé instituci,“ usmívá se.

Pak se vrátila do Německa, odkud pochází oslavovaný lék. Staví radionuklidy, radioaktivní látky, které pak měří a míchá tak, aby se daly použít jako léčiva. Dají se totiž zakomponovat do farmak, které spolu pak můžou fungovat a tak jako v případě léku Novartis Pluvicto v těle problém najít a velmi přesně na něj zacílit.

Na to je ale třeba zjistit, jaké vlastnosti spolu látky mají, otestovat na buňkách, v tomto případě na buňkách různých typů rakoviny, a o ty je tedy třeba se starat, vybírat ty pro testy nejvhodnější. To se dělá na myškách, o které se Benešová-Schäfer také stará. Součástí práce je příprava farmaka v takové podobě, aby se dalo aplikovat do těla.

Naděje pro stovky tisíc

Novartis Pluvicto začal tým v Německu vyvíjet před devíti lety. Dnes lék s hodnotou několika miliard dolarů začal jako farmakum se zkratkou PSMA-617. Benešová-Schäfer spolu s dalšími vědci ho připravovala v oddělení radiofarmaceutické chemie, v týmu, který se skládal z dvacítky členů. „Což bylo zřejmě to vůbec nejmenší oddělení v celém německém centru pro výzkum rakoviny,“ popisuje.

První pacient jej do těla dostal v roce 2013 a z pokročilé rakoviny s mnoha metastázami se kompletně vyléčil. Od té doby až doposud lék řadu pacientů této nemoci úplně zbavil. Nedá se říct, jestli natrvalo – na to je třeba ještě další roky počkat, zda se rakovina opravdu nevrátí. Ale jisté je, že i v případě, že by se objevila znovu, dá se přípravek nasadit opět.

Letos v březnu farmakum prošlo schválením americké lékové agentury. Od té doby ho podle všeho dostaly desetitisíce pacientů. Už na fázi testování se podílely všechny světadíly kromě Antarktidy. Benešová-Schäfer očekává, že Evropská léková agentura prostředek schválí buď letos, nebo příští rok. „Pak by se měl dostat doufejme ke stovkám tisíc pacientů,“ dodává.

Je možné, že se použití léku ještě rozšíří. Další směry využití by mohly ukázat navazující výzkumy, které teď běží, a které by mimo jiné mohly sílu léku ještě umocnit. Kromě toho se takové farmakum dá používat i jako diagnostické, což znamená, že dokáže nemoc najít a zobrazit.

Existují ale i nemocní, jejichž organismus ani na takovou léčbu nereaguje. Pro tyto případy vznikly další klinické fáze, které testují například to, jestli by se pacienti takzvanou endoradioterapií neměli léčit ne jako poslední možností, ale jako tou vůbec úplně první v případě, že se rakovina rozšíří mimo prostatu. Čím dřív se nasadí, tím méně je nemoc rozšířená, a tím rychleji by teoreticky lék mohl zasáhnout. Aktuálně se totiž nasazuje mimo klinické studie výhradně po chemoterapii, v případě, že ani ta nezabrala.

Profesorka i „architektka“

Přes to všechno: Novartis Pluvicto je něco, co má vědkyně pro sebe vlastně uzavřené. A ráda by se zaměřila na boj s jinými druhy rakoviny. Momentálně se v Heidelbergu stará o vlastní zaměstnance, témata i výzkum, shání na něj peníze a je na cestě získat profesorský titul. Vedle toho je ovšem juniorský výzkumný pracovník, proto nemalou část času tráví v laboratoři. Přednáší a má na starosti vlastní studenty.

„Přebíhám z jedné části celé vědecké cesty, k tomu, co je potřeba, na co se soustředím. Ve vědě se člověk často specializuje, soustředí jen na velmi úzkou část. Já jsem v tomto ohledu trochu jiná, potřebuji velkou variabilitu. A protože jsme malá, juniorská skupina, můžeme si zatím vše, co potřebujeme, zařídit převážně sami,“ popisuje.

Rakovina prostaty je velmi časté onemocnění. I to je fakt, který zvyšuje hodnotu PSMA-617. Uvědomuje si to i místní institut, který teď plánuje novou velkou farmaceutickou budovu. A Benešová-Schäfer se významně podílí na jejím plánování. Pomáhá řešit, jak má vypadat, kde má co být, nebo jak přizpůsobit podobu výzkumu radionuklidům.

„Je to do budoucna velká šance. Ostatně, když se mě na institutu ptali, kde se vidím, řekla jsem jim, že bych si přála vést velké oddělení. Můj sen je přednášet pro studenty ve velkých přednáškových sálech, mít jich co nejvíc. Ale soustředit se i na vlastní výzkum,“ říká Benešová-Schäfer.