Jen dřevo, hlína a kamení. Kruhovou kapli postavili v malé obci na jižní Moravě částečně svépomocí

Kapli v Nesvačilce si lidé doslova vymodlili. Kruhovitá stavba je protkaná malými okny. Sluneční paprsky tak pronikají až do jejího nitra.

Eliška NováEliška Nová

Kaple Panny Marie v Nesvačilce

Foto: Ondřej Bouška

Kaple Panny Marie Bolestné v Nesvačilce

0Zobrazit komentáře

Opravdu moc si ji přáli. V obci Nesvačilka na jižní Moravě mezi lány polí chybělo něco, k čemu by lidé mohli vzhlížet. Obětovali spoustu energie, jejímž výsledkem je kruhovitá kaple, která je v podstatě ze dřeva, hlíny a kamení. Propojuje tradici a moderní technologické možnosti, především ale spojila místní.

„Mírně zvlněná krajina jižní Moravy je zde rozlehlá, s nekonečnými lány polí. Vesnička Nesvačilka se od svého vzniku v době baroka příliš nerozšířila a zachovala prostor na vrcholku nad obcí, ke kterému zástavba graduje a je vidět zdaleka. Toto místo je jako stvořené k naplnění barokních principů zkulturnění krajiny,“ uvádí Jan Říčný ze studia RCNKSK. Právě na toto místo, kde není vidět ani lesy, ani skály, jen hlínu a pole, umístili novou kapli.

Stavba vychází právě z tradice. Konstrukce je tak inspirovaná středověkými stavebními postupy. Podlahu tvoří dusaná broušená hlína, stěny soklu pak lomový kámen. Nad soklem se nachází dřevěná konstrukce. Je tvořená tisíci dřevěných lamel, které jsou tradičně pospojované na čepy a klíny, je ale udělaná pomocí CNC frézy. Patnáct metrů dlouhé trámy jsou ručně tesané. Architekti zvolili modřín, jedli, smrk, dub, jasan a břízu. Střechu tvoří malá ocelová věžička.

„Zvolil jsem princip centrální stavby, která na vrcholku mezi poli působí jako maják, orientační bod v prostoru i v duchovním smyslu,“ dodává Říčný. Do kaple se vchází skrze pět metrů vysoká měděná vrata. Vchodový prostor je doplněný o sakristii s kůrem a se schodištěm. I díky tomu kaple v některých místech dostává spíš půdorys vejce, z vnějšku však stále vypadá jako kruh. Stavbu pak obklopuje křížová cesta doplněná o jabloně, které tvoří také alej vedoucí ke kapli. Sad za ní navazuje na záhumenní.

„Kaple není ukotvená v čase – netušíte, kdy byla postavena. Vnímáte její výraz, hru světla, akustiku i vůni. Materiály jsou přirozené, haptické, plné řemeslného doteku, snaží se vás odvést mimo každodenní všednost. Důležitou roli při výběru materiálů hraje i jejich schopnost krásně stárnout – aby čas jejich povrchům neubíral, ale naopak přidával na kvalitě,“ popisuje architekt. Kámen a dřevo jsou navíc v oblasti nedostatkovým zbožím a tak působí i symbolicky. Mají dodat víru do vyprahlé krajiny.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Nesvačilští si kapli doslova vymodlili. Po místě duchovního zastavení toužili sto let. Podařilo se to snad i díky současnému faráři René Strouhalovi, který přání vtiskl konkrétní vizi. Ani tak to ale nebylo jednoduché. Od přizvání architektů po konečný výsledek uběhlo dvanáct let.

I proto, že kaple byla kompletně financovaná z darů. Stavba pak probíhala do značné míry svépomocí. „Místní lidé a pan farář do ní vložili mnoho energie, času i zdrojů,“ říká architekt s tím, že lidem patří poděkování za vytrvalost na ne vždy snadné cestě k dokončení.

Jako patronku si místní vybrali Pannu Marii Bolestnou. Pro symbol utrpení, které prožívala. „Její příběh a emoce se zrcadlí v prostoru. Na místním prachu a hlíně, jež tvoří podlahu, stavíme chrám. Spodní část, rulové kameny, představují nás, neposlušné, tvrdohlavé a těžko tvárné lidstvo. Sedmero Mariiných bolestí, tedy trámů, pak směřuje z těchto kamenů vzhůru k nebi a propojuje nás s Bohem. Z nebe se pak snáší závoj Mariiných slz, pláč nad námi,“ doplňuje Říčný s tím, že jemná dřevěná konstrukce, protkaná drobnými okny, umožňuje, aby sluneční paprsky vždy pronikly do nitra kaple.

V kapli se samozřejmě konají pravidelné mše, kdo by však chtěl obdivovat jen krásnou architekturu, může přijít na prohlídku, která se koná každou sobotu a neděli od 14 do 16 hodin. Při té příležitosti je možné přispět. Kapli už v Nesvačilce mají. Teď do ní touží ještě umístit varhany, které ji rozeznějí.

Rony Plesl, pivo, knedlíky a umami. Národní pavilon na světové výstavě Expo 2025 má konkrétní obrysy

Počítá se s tím, že v pavilonu na Expu se prodá dva tisíce jídel denně a tři tisíce piv. Stane se tak největší českou restaurací v zahraničí.

Eliška NováEliška Nová

Český pavilon na Expo 2025 podle Apropos Architects

Foto: Apropos Architects

Architektonickou soutěž na český národní pavilon pro Expo 2025 vyhrálo studio Apropos Architects

0Zobrazit komentáře

Můžou být bramborové i tvarohové, kynuté či houskové. Knedlíky. Mají je ve spoustě zemí, ty české jsou ale specifické. Právě na českých knedlících bude postavená restaurace, která otevře v národním pavilonu na světové výstavě Expo 2025. Ta začíná už v dubnu v japonské Ósace. Organizátoři ale kromě knedlíků sází také na sklo, komiks či digitální umění.

Areálem světové výstavy by mělo projít 150 až 300 tisíc lidí denně a Česko jich chce do svého pavilonu nalákat co nejvíc. Oslovit je má jedinečným místem u moře, které pavilon získal, a také svými nejcennějšími artikly – uměním, pivem a knedlíkem.

Pivo musí být jak jinak než plzeňské. Do Ósaky popluje, a to pět až sedm týdnů. Na místě ho pak budou čepovat speciálně vyučení japonští výčepní, kteří dostali školení přímo v Plzni. Pivo by tak měli nejen správně načepovat, ale také něco vědět o jeho původu.

„V Ósace bude k dostání malé, velké, šnyt i mlíko, všechno, co patří k české pivní kultuře, a to včetně setkávání se u piva,“ líčí tiskový mluvčí Plzeňského Prazdroje Zdeněk Kovář. Výrobce piva se stal hlavním partnerem národního pavilonu. Pivo pak doplní znojemské víno z vinařství Thaya.

Co se kuchyně týče, bude česká, zároveň by ale měla přilákat japonské zákazníky, kteří budou na Expu dominovat. Na menu tak budou typicky české bramborové knedlíky plněné masem s červeným zelím. Variantou bude vegetariánská verze s houbami, protože i ty se považují za národní zlato.

Druhým jídlem bude česko-japonská fúze, to znamená pečené kachna či vepřové v bao knedlíku se zelím. Návštěvníci by si každopádně měli mít možnost dát také sladkou variantu, tedy tvarohový knedlík s ovocem. „Texturou a chutí by měli být blížeji k umami,“ uvádí šéfkuchař Tomáš Reger, který má menu na starosti. Generální komisař naší účasti na Expu Ondřej Soška pak dodává: „Japonci mají pěkné přísloví, které praví: Knedlík je lepší než květina.“

V dezertech nabídne restaurace dukátové buchtičky se šodó a Honzovy buchty plněné tvarohem či povidly. V předkrmech se objeví domácí tlačenka, zavináč tvořený pstruhem a kysaným zelím a uzený jazyk.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Organizátoři počítají s tím, že se v restauraci sní na dva tisíce jídel a vypijí tři tisícovky piv denně. Mělo by tak jít o největší českou restauraci ve světě. Národní pavilon by ale rozhodně neměl být jen o jídle. V budově, která se nyní v Ósace staví, by se mělo představit tuzemské sklo, velikáni naší kultury, inovativní technologie i komiksy.

To všechno pod dohledem známého sklářského umělce Ronyho Plesla. O tom, že má do projektu vstoupit, ho prý přesvědčilo právě umístění pavilonu u moře. „Tentokrát si mě Expo opravdu získalo, bude to impozantní stavba, ve které máme šanci ukázat české umění,“ popisuje Plesl.

Dřevěný pavilon se skleněnou fasádou vzešel z architektonické soutěže. V té uspělo studio Apropos architekti. Pavilon navrhli tak, že budou uvnitř lidé pomalu stoupat směrem nahoru. Samotná cesta se proto stane uměleckou expozicí, na které mají Češi ukázat, co umí. Inspirací se stal nedokončený triptych Tři věky – Věk lásky, Věk rozumu a Věk moudrosti, umělecké dílo Alfonse Muchy, který je ve světě dobře známý.

Kristina Klicperová

Přečtěte si takéV karlínské domě V Ráji otevřela rodinný podnik v secesním styluV Karlíně otevřela rodinný podnik v secesním stylu. Chceme být zastávka mezi kanclem a Kohouty, říká

Expozice by měla ukázat především tradiční řemeslo a tvůrčí proces. „Bude vidět ještě před vstupem do pavilonu, a to díky fasádě z českého skla. Naším cílem je představit českou tvorbu v její nejautentičtější podobě, od klasiků přes současné autory až po inovativní digitální umění,“ líčí Plesl.

Pro Expo se rozhodl pro spolupráci s Jakubem Matuškou známým jako Masker, který do Japonska přinese komiksové malby. Objevit by se tu ale měly také monumentální skleněné plastiky, které vzniknou za použití unikátní technologie Vitrum Vivum, která umožňuje tavení skla v uzavřené formě.

Do Ósaky pěšky nebo veteránem

Chystá se ale ještě jedna akce. Když bylo Expo v Ósace naposledy, psal se rok 1970. Tehdy se uskutečnila expedice zvaná Sakura – čtyři čeští turisté se vydali do Japonska pěšky a stopem. Bylo to na základě soutěže, kterou vyhlásila japonská veřejnoprávní televize, která vyzývala, aby se lidé na Expo dopravili jiným způsobem než letecky.

Ze tří přihlášených skupin zvládli do Japonska přicestovat jen Češi. Nizozemci měli dojet na kolečkových bruslích a Italové zase přiletět balónem, ani jedno ale nevyšlo.

Nadšenci šli tehdy devět měsíců, a to přes Írán, Afghánistán, Indii, Singapur nebo třeba Thajsko. Na to chce letos navázat expedice Robot. Vyrazí se na ni ale tentokrát v automobilových veteránech. Dvanáct lidí pojede do Ósaky v šesti vozech, které zahrnují Tatru 603 z roku 1959, Toyotu Celicu ST z roku 1977, Škodu Octavii z roku 1961 a 1962, Škodu 100 z roku 1973 a Škodu 120 z roku 1980.

V čele expedice stojí majitel Autodromu Most a hodinářské manufaktury Robot Josef Zajíček. Do Ósaky nicméně dorazí, tentokrát ale už letecky, také vedoucí původní expedice Zdeněk Thoma. Vozidla se vydají na cestu začátkem června 2025, slavnostně dorazit by měla v červenci.