Myši patří do nebe je nejdražší český loutkový film. Tradiční animace může konkurovat Hollywoodu, míní tvůrci
Režiséři filmu Myši patří do nebe Denisa Grimmová a Jan Bubeníček
Loni v říjnu do kin vstoupil unikátní projekt – Myši patří do nebe se rozpočtem kolem sta milionů korun staly nejdražším loutkovým animovaným filmem, co kdy v Česku vznikl. Nyní ho lze označit za úspěch. Více než stotisícové domácí publikum výrazně rozšířilo uvedení ve více než pětadvaceti zahraničních zemích včetně Spojených států nebo Číny. Český animovaný film tak zase pro jednou prorazil i ve světě.
Samozřejmě ale nejde jen o samotnou distribuci nebo příjmy. Snímku se také dostalo nadšených reakcí diváků, pozitivního přijetí kritiky i cen z několika filmových festivalů. Nedávno pak následovaly nominace na Césara, francouzskou obdobu Oscarů, Evropskou filmovou cenu za nejlepší animovaný film, dvě nominace na Českého lva a jedna na Cenu české filmové kritiky. Poslední ze zmíněných snímek teď vyhrál, většina ostatních zatím nebyla vyhlášena.
Myši patří do nebe si to vše vysloužily jak díky propracovanému řemeslnému zpracování, připomínajícímu i tvorbu režiséra Wese Andersona, tak díky zajímavému příběhu. Ten adaptuje stejnojmennou předlohu Ivy Procházkové a pojednává o nezvyklém přátelství myšky Šupito a lišáka Bělobřicha, kteří spolu skončí v zásvětí. Taková premisa umožňuje se zábavnou lehkostí zabývat se tématy jako smrt, odvaha, přátelství nebo překonávání předsudků.
Jelikož šlo o velice nákladný projekt, tvůrci od začátku počítali s mezinárodní koprodukcí, která se nakonec rozrostla na čtyři země. My jsme si s režisérem Janem Bubeníčkem, režisérkou Denisou Grimmovou a producentem studia Fresh Films Vladimírem Lhotákem povídali o tom, jak taková koprodukce vzniká, kde brali inspiraci pro film nebo jak se vlastně takzvaná pookénková neboli stop-motion animace dnes vytváří.
Jak jste spokojeni s reakcemi na film?
Denisa Grimmová: Z reakcí máme velkou radost. Je skvělé, že nepřicházejí jen od dětí a rodičů, jak jsme čekali, ale také od náctiletých a reaguje i generace 18 až 25 let. Dokonce dostáváme pochvalné e-maily. Někdy jsme až překvapení z toho, jak film diváky všech věkových kategorií dokázal zasáhnout.
Jan Bubeníček: Máme radost i z profesionálních kritik. Prakticky žádná z nich není negativní nebo průměrná.
Animované filmy dnes ale často nemíří jen na děti, do jaké míry to bylo i vaším záměrem?
Denisa Grimmová: Od začátku jsme chtěli dělat rodinný film, tedy pro děti i rodiče. Sami máme tři děti a chtěli jsme, aby se rodiče, až s nimi půjdou do kina, nemuseli nudit. Film má tedy dvě vrstvy. Ta pro děti je snáze srozumitelná a zábavná, ta pro rodiče emočně komplexnější. V reakcích jsme se pak setkali s tím, že děti se baví a rodiče slzí. (smích)
Odkud jste brali inspiraci? Já si při sledování vzpomněl třeba na tvorbu Wese Andersona nebo Cestu do fantazie od Hajaa Mijazakiho.
Denisa Grimmová: Je to adaptace stejnojmenné knihy, takže hlavní postavy i příběh vycházejí odsud. Zmíněná díla jsou ale jedna z našich oblíbených, takže inspiraci rádi přiznáváme.
Jan Bubeníček: Jde i o techniku animace. Chtěli jsme s loutkami dosáhnout kvality, která obstojí i mezi zahraniční tvorbou. Šlo nám přitom o to, aby se film mohl promítat kdekoliv a nepotřeboval legendu o rozpočtu, místu původu a podobně. Tuhle laťku jsme si dopředu stanovili.
Viděli jsme pak, že stop-motion má mnoho podob. Od té české, takříkajíc klubové až po sofistikovanější, připomínající 3D animaci. Řekli jsme si, že chceme kvalitou zůstat v Evropě a pracovali jsme s několika referencemi a to s sebou pochopitelně nese i technologicko-výtvarné řešení. Třeba Fantastický pan Lišák od Wese Andersona nám dal inspiraci pro zobrazení zvířat na pomezí realismu a stylizace. Vycházeli jsme ale také například z novějších filmů o Wallaci a Gromitovi.
Dříve jste zmiňovali, že Česko nedokáže Hollywoodu v počítačové animaci konkurovat. Co si myslíte o počítačově animovaných filmech, co u nás vznikly?
Jan Bubeníček: Sám se normálně živím supervizí digitálních triků. V Česku je spousta talentovaných lidí a laťka se rychle zvedá nahoru. Tuzemská studia se už dnes mnohdy částečně podílejí na efektech pro hollywoodské filmy – hlavně trikové studio UPP. Pohybují se už na takové úrovni, že není rozeznatelná od zahraničních studií. Lidé tady jsou, celovečerní čistě animovaný film u nás ale nikdy neměl tradici.
Třeba u Lichožroutů je oproti předchozím filmům vidět velký skok, který už poměrně dobře kombinuje kvalitu animace a typické kvality filmu, je to dobře natočené. Myslím, že časem se to bude posouvat a propast mezi Hollywoodem a ostatními se bude postupně zasypávat. I v Myších často kombinujeme loutky s digitálními dubléry. To si dovolím říct, že drtivá většina diváků nerozezná. Byť se to z větší části dělalo ve Francii, o supervizi se starali Češi.
Jak si podle vás na dnešním filmovém trhu stojí loutkový film? Je to spíš o udržování, nebo se jeho využívání rozšiřuje?
Jan Bubeníček: V USA z kreslené přešli rovnou na digitální animaci, pak ale přišli Tim Burton a Wes Anderson a skoro stále jsou teď v oběhu jeden dva loutkové filmy. Za nás tedy myslím, že loutkových filmů určitě neubývá, ale spíš přibývá.
Vladimír Lhoták: Z hlediska producenta je třeba vzít v potaz, že se stop-motion loutkovým filmem se okamžitě dostáváte k trochu okrajovějšímu publiku. To přináší pozitiva i negativa. Na jednu stranu se okamžitě očekává, že to bude méně divácké či komerční a potenciální investory, distributory a partnery je třeba přesvědčit, že vaše pojetí může být divácké. Různá teritoria, podle toho kde je takový typ filmu oblíbený, na to různě reagují.
Na druhou stranu se stop-motion projektem nezapadáte do masy 3D animovaných filmů, kterých se po světě vyrábí obrovské množství a mnohdy jsou poměrně generické. Tradičnější technologie v tom dává určitou výhodu, jste víc vidět. Možná to je pro nás v Evropě cesta, jak se s distribucí dostávat za hranice naší země a jak být schopen konkurovat větším produkcím.
Film Myši patří do nebe vznikl v koprodukci Česka, Francie, Polska a Slovenska. Proč jste se vlastně pro tak rozsáhlou koprodukci rozhodli?
Jan Bubeníček: Od začátku jsme měli poměrně jasnou představu, že chceme trochu větší, opulentnější film. U náročnějších projektů, zvlášť z menších zemí jako Česko, jsou ale možnosti veřejného i soukromého financování poměrně omezené. U nás se film standardně financuje z šedesáti procent veřejnými zdroji a čtyřicet procent jsou soukromé investice, zálohy u distributora a tak dále. Takhle drahý film jako Myši bychom v Česku jednoduše nikdy nevyrobili – mohl by mít asi poloviční cenu.