Byznys kolem dlouhověkosti byl po Ovečkárně jasná volba. Sami hledáme cestu, říkají Bernátkovi

Martin a Lucie Bernátkovi stojí za novým projektem OlaOla a v podcastu Money Maker popisují, co pro ně vlastně dlouhověkost znamená.

Ondřej HolzmanOndřej Holzman

bernatkovi

Foto: Tomáš Svoboda / CzechCrunch

Martin a Lucie Bernátkovi, spoluzakladatelé projektu OlaOla

0Zobrazit komentáře

Dlouhověkost je trend, který hýbe celým světem. Lidé stále více řeší své zdraví, chtějí žít déle a kvalitněji. Stejně to mají také Lucie a Martin Bernátkovi, kteří se tak po prodeji svého úspěšného e-shopu Ovečkárna příliš dlouho nerozmýšleli, do jakého nového byznysu se pustí. „Sami se snažíme hledat cesty, jak žít lépe, a chceme teď inspirovat další,“ říkají v prvním společném rozhovoru manželé a dlouholetí byznysoví parťáci. V podcastu Money Maker odhalují, jakou misi má jejich nový e-commerce projekt OlaOla.

Proč je podle nich svět dlouhověkosti toxický? Proč se nakonec rozhodli prodat Ovečkárnu? Proč je tak klíčová zákaznická péče a proč i nadále zůstávají ve Zlíně? O tom všem hovoříme s manželi Bernátkovými v podcastu Money Maker, který si můžete pustit v přehrávači níže nebo na všech podcastových platformách. Nyní přinášíme výtah toho nejzajímavějšího, co v rozhovoru padlo.

Tématu dlouhověkosti a cest k ní se bude věnovat také konference Longevity Revolution Festival, kterou CzechCrunch pořádá 30. ledna 2025 v pražském Vnitroblocku. Lístky na akci a detaily o programu, v jehož rámci vystoupí například i právě spoluzakladatel e-shopu OlaOla Martin Bernátek, známí výživoví poradci Markéta Gajdošová nebo Miloslav Šindelář a řada dalších odborníků a lektorů, najdete na webu akce.

Byznys ze Zlína

Martin: Vždy jsme podnikali ze Zlína a chceme v tom pokračovat. Přijde mi to jako velká byznysová výhoda oproti třeba Praze nebo jiným městům. Máme tam zázemí, rodinu, a to nám hodně pomáhá. Když jsme budovali Ovečkárnu, rodina nám byla velkou oporou – i když to někdy bylo trochu familiární. Dnes na tom pracujeme více s manželkou a máme propracovanější přístup, ale pořád nám rodina hodně pomáhá. Největší problém Zlína a jiných podobných měst je distribuce státní podpory. Tu jako firmy nepotřebujeme, ale mám na mysli takové ty bonusy, které můžeš dostat, třeba byznysové propojení se zahraničními trhy nebo networking, diskuze, to se do Zlína nedostane. Naopak na Zlínu je hezké, že si tam lidé musí poradit sami.

Rozhodování, co bude po Ovečkárně

Lucie: Čekala jsem, co bude. Věděla jsem, že v Martinovi něco dřímá a přemýšlí, co bude dál. Jelikož jsem byla na mateřské, měla jsem dost starostí. V tu chvíli jsem si říkala: dobře, pouštíme jeden byznys, tam už se asi do práce nevrátím, i když jsem původně myslela, že ano. Ale věděla jsem, že Martin dlouho nevydrží stát na místě a nic nedělat. Bylo mi jasné, že i když všem říkal, že e-shop už ne, že něco vznikne. Hledali jsme něco, co bude dávat smysl a bude vycházet z nás dvou.

Martin: To téma longevity – nebo, jak tomu teď schválně říkáme, dlouhověkost – nám přišlo strašně přirozené. Proto jsme se do toho pustili. Když jsme se o tom doma začali bavit na dovolené, probírali jsme to třeba půl dne a měli jsme pocit, jako bychom to dělali celý život. Je to něco, co se snažíme žít.

Proč prodali podíl v Ovečkárně

Martin: Tehdy jsme to řešili, protože jsme hodně rostli, pak už exponenciálně, a narazili jsme na problém s financováním. Banka nám nechtěla půjčit tolik peněz, kolik jsme potřebovali na zboží, abychom se mohli předzásobit na zimu. To byl hlavní problém. Neměli jsme dost peněz, a já jsem se pořád snažil najít nějaké řešení, jak financování zajistit.

Třeba v roce 2020 jsme měli tržby 40 milionů korun, a pak už to bylo 100 milionů. Do toho přišel covid, měli jsme zboží za 30 milionů korun, které jsme museli zaplatit, a kdybychom dva měsíce neexpedovali, celá Ovečkárna by skončila. A pak přišel někdo, kdo nabídl slušné peníze za podíl ve firmě. Když jsem zvážil riziko a všechny možné scénáře, nebylo o čem debatovat, když jsme předtím neměli nic – tehdy to bylo skvělé rozhodnutí.

O čem bude OlaOla?

Lucie: Zpočátku vycházíme z toho, že máme v nabídce potravinové doplňky. Vytyčili jsme si hlavní základní pilíře, na které se zaměřujeme – imunitu, trávení, spánek a energii. Máme tam ještě jeden obecnější pilíř, který zahrnuje různé adaptogeny a další potravinové doplňky. Do budoucna plánujeme sortiment dále rozšiřovat. Například když se zaměříme na oblast spánku, myslím si, že tam je velký prostor pro růst. Pokud vezmeme naši cílovou skupinu, která je podobná nám, můžeme pokrýt další potřeby, třeba i čističky vzduchu a další technologické vychytávky.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Martin: Je důležité říct, že vývoj firmy může být velmi agilní a může se časem měnit. Na to jsme připraveni, a to považujeme za naši výhodu. Právě proto jsme se rozhodli projekt spustit schválně v prosinci. Důvodem nebyly Vánoce, ty nás obchodně až tak nezajímají. Šlo o to, abychom si vše odladili na leden – abychom zjistili, co funguje a co nefunguje, a měli čas nastavit reklamy. Už teď máme seznam deseti rychlých věcí, které musíme okamžitě změnit, abychom se zlepšili. Víme, že s tímto projektem nikdy nebudeme úplně hotovi, vždy bude co zlepšovat.

Toxické prostředí kolem longevity

Martin: Prostředí je strašně toxické. Je spousta biohackerů, fitness trenérů a mentálních koučů, kteří říkají různé věci. Jeden tvrdí to, druhý něco jiného, třetí říká, že ten druhý má možná pravdu, ale první ne. Čtvrtý zase tvrdí, že pravdu má první a druhý ne. Každý má svůj názor, a obyčejný člověk si z toho má vzít co? Je to chaos. Ti lidé neumí mluvit k lidem. Sice si vytvoří svoji bublinu, ale další bublina jde zase proti nim. Já tohle nechci řešit. Chci prostě jen žít, jezdit na kole, být s rodinou, chodit do práce, být šťastný a jet na dovolenou. Nechci jen neustále číst jeden obsah za druhým.

My se snažíme vytvořit středobod pro ty, kdo nechtějí řešit chaos. Mohou přijít k nám a najít inspiraci nebo začít změnu. Samozřejmě víme, že samotný vitamín nebo doplněk stravy problémy nevyřeší. Ale jde o to, aby si ten člověk něco koupil a započal svou změnu. Aby vůbec začal. A to je něco, na co mnoho odborníků nemyslí. Řeší, že ten či onen suplement není dokonalý, ale když se o tom bude mluvit tímto způsobem, člověk nakonec neudělá nic. A tím se to celé stává toxickým.

V jeho oblečení vás řidiči aut na kole nepřehlédnou. A možná rovnou pustí ostřikovače

Jiří Vacek v Orlických horách buduje indie módní značku Čumíš na mě?, která pobaví cyklisty, běžce a kohokoliv bez strachu z odvážného designu.

Filip HouskaFilip Houska

jiri-vacek-4Story

Foto: Filip Houska/CzechCrunch / Archiv JV

Jiří Vacek

0Zobrazit komentáře

Na cestě chcete být přirozeně vidět. Obzvlášť v momentě, kdy sedíte v sedle kola a hrnete to za rekordy. Nebo za první hospodou se zahrádkou. Proto se před startem letošní cyklosezóny hodí zaměřit se na Orlické hory, přesněji řečeno na Jiřího Vacka, který v podhůří vyrábí nápadité, skoro až nepřehlédnutelné dresy a doplňky. „Cítíte z toho, že jsem začínal na igelitech, které jsem natahal mezi traktory, a na nich začal první oblečení barvit. Pankáč jsem pořád, ale jdu do milionů,“ hlásí tvůrce značky Čumíš na mě?

Původně se živil jako fotograf a DJ – a několik let bydlel v Praze. Když se ale se začátkem covidu, kdy kvůli restrikcím nemohl ve své práci pokračovat, vracel zpátky domů do Orlických hor, přemýšlel, co dál. Vždy měl blízko k designu, proto se rozhodl, že to zkusí s módou. Ne však nijak důmyslně, v precizních podmínkách a s jasným cílem. Prostě se zašil mezi traktory.

„Začátky byly samozřejmě nezapomenutelné, hlavně teda proto, že byly v totálním punku,“ říká Jiří Vacek v rozhovoru pro CzechCrunch. „S prvními prototypy mého oblečení jsem začal u táty mé přítelkyně v garáži, kde jsem mezi traktory natáhl igelity a začal barvit trička. A nažehlovat samolepky žehličkou,“ vzpomíná na rok 2019.

Postupem času začal svůj koníček přizpůsobovat tak, aby se z toho jednou stal byznys. Pokud možno úspěšný. Že by ale okolo sebe postavil tým a nasadil tomu štábní kulturu? Kdepak. Raději punkový multitasking, prosím! „Pořád jsem vlastně všechno sám. Skladník, balič, návrhář, tiskař, dopravce, prodavač, markeťák, fotograf,“ říká.

Přiznává však, že mu se vším v poslední době pomáhá přítelkyně, která se vedle financí a objednávkového systému občas věnuje i balení zásilek. Klidně i týden před porodem. „Ano, skutečně,“ potvrzuje Vacek. Jak se totiž ukazuje, taková pomoc je potřeba. Z jeho značky Čumíš na mě? se totiž stal orlickohorský lovebrand, který je čím dál populárnější.

V jeho sortimentu najdete mikiny, trička a ponožky, tedy zákaznicky nejoblíbenější produkt. A všechno s výrazným brandingem. Nebojí se kontrastních barev ani sloganů, které okolí jasně sdělují, aby nečumělo. Něco si navrhuje sám, s něčím mu pomáhají kreslíři a ilustrátoři z partičky Lazybastard. Něco mu batikuje i maminka.

airbobags-1

Přečtěte si takéZ nevybuchlých airbagů vyrábí batohy. Jsou odolné a originálníBěhem mateřské rozjely nevšední byznys. Na vrakovišti sbírají airbagy, vyrábí z nich trendy batohy

„Loni jsem odbavil více než tři tisíce objednávek, což se ještě nestalo,“ říká s tím, že velký zájem je vedle tematických ponožek z bavlny, merina a vlny také o legíny. „Všechno dávám do mého ikonického růžového balení, na které si nikdy neodpustím napsat nějaký vzkaz. Nebo přihodím dárek, prostě jen tak,“ doplňuje Vacek.

Že už nejde o garážovou zábavu, potvrzuje i fakt, že jen za minulý rok otočila firma pět milionů korun v tržbách a překlopila se do zisku. Který ale Vacek pravidelně dává zpět do výroby. A svůj podíl na tom má i právě oblečení pro cyklisty, na které má Vacek podle svých slov perfektní ohlasy. Ostatně kdo by si asi tak mohl stěžovat, když si koupí vlajkový dres, na kterém je napsáno Namaste, motherfuckers.

jiri-vacek

Foto: Archiv JV

Jiří Vacek, zakladatel značky Čumíš na mě?

Vedle cyklodresů prodává i cyklistické vesty, bundy, kraťasy nebo kšiltovky. A kromě nich se soustředí i na všeobecně sportovní módu, kterou lze vzít třeba na běh. Ostatně právě na sportovní oblečení se chce Vacek více zaměřovat – a jeho snem je vytvořit i běžecký nebo cyklistický tým. Jeho komunita skalních fanoušků je totiž čím dál pevnější.

„Jako značka už čtvrtým rokem organizujeme Jablonskou osmičku, což je běh, na který se nám loni podařilo dostat sedm stovek lidí z celé republiky. Letos chceme jít nad tisíc. A jak se ukazuje, je to skoro takový sraz fanoušků Čumíš na mě. Takže věřím, že kdybych takové týmy inicioval, klaplo by to,“ popisuje Vacek s nadšením.

Aby ovšem mohl posouvat svůj byznys, ví, že k tomu musí udělat daleko víc. V lednu tak míří na Slovensko, jeho snem je se dostat i do nepříliš vzdáleného Polska. A k tomu ještě lépe pracovat s komunitou zákazníků. „A proto si říkám, že je na čase šlápnout více do marketingu, protože dosud jsem třeba za reklamu nezaplatil ani korunu,“ dodává.

Vacek přemýšlí i nad zlepšením svých skladů, respektive nad skladovými zásobami, aby mu nedocházely, když se nakupí objednávky. Jak ale říká, má perfektní zákazníky, kteří jeho přístup chápou. A právě pro ně to hlavně dělá. „V rukávu mám několik věcí, které bych chtěl vymyslet, zatím si je ale nechám pro sebe,“ zakončuje.