Hledání orgasmu s Nicole Kidman. Erotický thriller Babygirl je Padesát odstínů pro pseudointelektuály
Erotický thriller s Harrisem Dickinsonem coby dominantním bad boyem? To zní slibně. Jenže očekávání i realita jsou dost jinde.
Nicole Kidman a Harris Dickinson v erotickém thrilleru Babygirl
Je to film, po kterém Nicole Kidman prohlásila, že už nechce předstírat víc orgasmů. Jako lákadlo je to naprosto skvělá věta. Bohužel ale odkazuje k dílu, jehož ambice zcela zásadně překračují to, co ve skutečnosti předvádí. Babygirl chce být šokující, emancipovaná, chytrá i smyslná. Ve výsledku ale jen klouže po povrchu a nejvíc ze všeho ve vás zanechá pachuť ztraceného času.
Výchozí mix je přitom skutečně atraktivní. Hlavní postava není muž, ale vysoce úspěšná žena, která má na první pohled všechno – úspěšnou technologickou firmu, jejíž zaměstnanci div nelíbají zemi, po níž chodí, uznání se jí dostává i z jiných společenských koutů, její rodina funguje bez problému. Jenže Romy i tak něco chybí.
To něco je orgasmus v posteli s manželem. Záhy totiž zjistíme, že její touhy jdou dál. A že to, po čem touží, není být zbožňována Antoniem Banderasem, ale být ponižována a ovládána. Ve firmě se náhodou objeví stážista Samuel v podání Harrise Dickinsona, který má ovládání druhých tak nějak v sobě.
Prostředí, ve kterém se Romy pohybuje, je bohaté, ale ne výstřední. Ona se svými tužbami bojuje a není naivní. Samuel často působí jako nezralý kluk, ale někdy taky jako ďábel… jenže tam to všechno končí. Babygirl rozehraje slibně vypadající partii, ze které se nakonec vyklube jen o něco syrovější verze Padesáti odstínů šedi pro rádoby intelektuálně náročnější publikum, která je ale stejně plochá jako příběh o poprvé v životě zamilovaném miliardáři s červeným pokojem.
Pro spoustu diváků bude i to málo, co snímek ukazuje, vzrušující a lechtivé. Možná až šokující při zjištění, že sexualita se tu vydává z misionářské polohy do všelijakých zákoutí lidské mysli. Ale jestli jste v tomhle ohledu alespoň trochu nadprůměrně zvídaví, nic vás nepřekvapí.
A to není žádné uslintané volání po větší nahotě či více penetracích na plátně. Spíš jen varování, že Babygirl je opravdu jen náznak a pozlátko bez obsahu. Tomu nepřispívá ani dojem, že všechno stojí na tom, že Samuel je prostě mladý, vysoký a hot – a nebýt takový, film končí po pěti minutách na HR oddělení.
Snímku se kolikrát daří nastolit působivou atmosféru nebo připravit audiovizuálně zajímavé okamžiky, ale vždy to skončí u pouhého nakousnutí zakázaného ovoce. Babygirl by mohla prozkoumávat dynamiku moci v intimním vztahu i na pracovišti, stejně tak komentovat pozici ženy, která má zdánlivě cokoliv, co si zamane. Neustále si k tomu připravuje půdu, ale zmůže se jen zhruba na dvouvětnou výměnu o tom, jestli je ženský masochismus opravdový, nebo ne. A to je prostě zoufale málo.
Babygirl tak ve výsledku na všechno jen naláká, všechno jen načne, nasází hezky za sebe… ale nedokončí. Že by to nakonec byla taky nějaká metafora s lehce erotickým podtónem od režisérky Haliny Reijn? Dost možná ano, protože i úplný závěr filmu ve vás zanechá dojem, že předchozí dvě hodiny byly vlastně zbytečné. Že stačilo, aby se manželé, co si dvacet let budovali vztah, nestyděli. Poučení pro příště? Pozor na lechtivá vyjádření hlavních hereček.
