Rozjímavá nálada, atmosféra bezstarostných dětských dnů a podmanivost přírody zachycená uklidňujícími barvami bez výrazných kontrastů. To jsou motivy, které prostupují tvorbou české výtvarnice Ester Knapové. Mladá umělkyně staví především na vzpomínkách, které formovaly její dětství. Její obrazy ale mají velkou sílu v tom, že při pohledu na ně má člověk zvláštní pocit něčeho povědomého. A zároveň vnímá, že i v dnešní zrychlené době jim jejich tvůrkyně dává tolik času, kolik potřebují. „Některé moje obrazy, zejména ty velké, vznikají skutečně dlouho. Vracím se k nim klidně i v průběhu celého roku,“ říká.

S Ester Knapovou se setkáváme na její první samostatné velké výstavě v pražské galerii Trafo, kterou společně s kurátorem Petrem Vaňousem nazvali Zimní jablka. Podařilo se jim na ní představit celou škálu Esteřiny tvorby: portrét, krajinu, figury, ale i různý rozsah formátů, od malých obrazů až po plátna monumentálních rozměrů. Malířka vysvětluje, že jde o výstižný výřez jejího přístupu k tvorbě.

„Ráda pracuji s proměnlivostí a dynamikou, proto jsem se pro aktuální výstavu rozhodla zvolit jak největší plátna, jaká jsem kdy malovala, tak i ty úplně nejmenší. Velké obrazy jsou pro mě mnohem náročnější – stále se učím obsáhnout tak velkou plochu, ale zároveň v obrazu uchovat živost. Mám ale potřebu je dělat. Když jsem se například rozhodla namalovat modřín, věděla jsem, že potřebuji, aby mě mnohonásobně přesahoval, aby se v něm divák mohl do jisté míry ztratit. I pro mě je pak malba velkého plátna zážitek,“ popisuje Knapová.

Foto: Silvie Kořenková

Umělkyně s kurátorem výstavy Petrem Vaňousem

Proměnlivost se ale netýká ústředního principu, na kterém Ester Knapová staví – tím je česká příroda, která je pevně vrytá takřka v každém jejím obrazu. Malířka se totiž při své tvorbě noří do vzpomínek na dětství. A jelikož vyrůstala v domě se zahradou a nadto vyráželi s rodinou pravidelně na chatu, běhala tak po lese a po lukách, v létě plavala v rybníce, na kterém pak v zimě bruslila, a sama říká, že šlo o období života, kdy měla s přírodou velmi intenzivní kontakt.

„Když mi bylo třináct, rodiče bohužel chatu prodali. Bylo to pro mě těžké. Ztratila jsem místo, které budu mít vždycky spojené s hezkými pocity a přírodou. Malba mi do jisté míry umožňuje se do těch pocitů vracet. Můj vztah k minulosti je tak pro mě naprosto zásadní. Zároveň mám pocit, že příroda je to jediné, co nás přesahuje, proto se k ní v historii vztahovala a stále vztahuje velká spousta umělců,“ říká malířka.

I cesta k malbě se v případě Ester Knapové rodila už v dětství. Inspiroval ji především její táta, který byl podle jejích slov tak trochu všeuměl. Maloval, kreslil, tvořil hudbu, dnes působí jako patinér. „Když jsem byla malá, sledovala jsem, jak táta kreslí, a snažila jsem se ho napodobovat. Také jsem byla obklopená spoustou obrazů, které si dodnes živě pamatuji, i když jejich autory vůbec neznám.“

Svůj styl ale objevila až během studia na AVU v ateliéru Vladimíra Skrepla, kde působila nejen s lidmi zaměřenými na malbu, ale i na další média, jako je hudba nebo performance. Knapová vzpomíná, že si byla sama sebou hodně nejistá a svou cestu se snažila najít i v abstraktní tvorbě. Nakonec se ale utvrdila v tom, že zachycení reálného světa, který ale procesem malby získává punc snovosti, je pro ni ta správná cesta. Dodává však, že v její tvorbě hrála vždy důležitou roli linka nostalgie a času, i když si to uvědomila až zpětně.

V tvorbě Ester Knapové je důležité médium také fotografie. Pracuje jak s fotkami, které si sama fotí nebo někde objeví, tak s rodinným archivem. Fotky využívá jako prvotní zdroj inspirace, realitu na nich zachycenou ale malbou úplně přetváří. Popisuje, že díky malbě může přesáhnout realitu, kterou fotografie zobrazuje. Může do ní zasáhnout tak, abych zdůraznila to, co je pro ni na fotce zásadní.

„Může to být výřez, tvar, světlo atmosféra, cokoliv. Moje obrazy tak díky tomu mají blízko ke snům – kombinuji v nich podvědomí, současnost i minulost. Některé zásahy jsou více racionální a vědomé, protože mám nějakou zkušenost, skrze kterou pracuji s barvami a malbou vůbec. Zároveň se ale snažím dělat i spontánní zásahy. Když se totiž přestanete hlídat, vzniká to nejzajímavější,“ vysvětluje Knapová.

Foto: Tomáš Rasl

Když narazíme na otázku, jakou tvorbu Ester obdivuje, skloňuje jména jako Josef Bolf, Igor Korpaczewski, František Ronovský, Josef Mladějovský, ze zahraničí pak například Peter Doig, Karin Mamma Andersson či Tal R. Jedním dechem pak dodává, že ji baví, kolik umělkyň a umělců dnes tvoří skutečně skvělé věci a v jaké míře si jako médium volí právě obraz. Sama měla během studií dojem, že citlivá, melancholická malba není tolik v kurzu, že se studentky a studenti zaměřovali spíše na jiná média a konceptuálnější přístup, ale v posledních několika letech došlo k zásadnímu zvratu.

„Zároveň se dnes dává velký prostor mladým malířkám, což je skvělé. Na druhou stranu nejsem zastánkyní toho, že by se malba měla genderově rozlišovat, protože se pak může stát, že se bude upřednostňovat gender před kvalitou. Je pravda, že dlouho tady vládla mužská energie, takže bylo potřeba ženy více prosazovat a děje se to ve všech oborech. Ale otázka je, co přijde, až se tahle vlna přežene. Třeba svět zahltí záplava citlivosti a ženskosti a půjde to do druhého extrému,“ zamýšlí se Knapová.

Právě na příkladu jedné výstavy zaměřené na ryze ženy-umělkyně ale dodává, že ráda sleduje, jak moc pestrá je tvorba jejích současnic a k jakému generačnímu posunu došlo. „Šlo o výstavu Ta malba, která proběhla tady v Trafačce, a její součástí byly kromě mě například Laura Limbourg, Markéta Bábková, Adriana Sarnová a další autorky. Bylo pro mě zajímavé vidět, jak šlo o naprosto rozdílně přístupy v malbě, jak tematicky, tak formálně. Pak tady byla výstava kluků, všichni skvělí malíři, ale jejich díla si byla hodně podobná. To může být samozřejmě dané i výběrem kurátora, ale přijde mi, že jsou momentálně ženské autorky dominantnější,“ uzavírá Ester Knapová.