Od hudby pro Machinarium až do Dubaje. Bez soundtracků bych se neuživil, říká český skladatel Floex

Hudebník Tomáš Dvořák hovoří o svých nejnovějších soundtracích, inspiraci i podmínkách v dnešním hudebním průmyslu.

Tomáš ChlebekTomáš Chlebek

tomas-dvorak-floex-1Rozhovor

Foto: Tomáš Jakubec

Hudebník Tomáš Dvořák, také známý jako Floex

0Zobrazit komentáře

Nestává se často, aby se hráči na novou videohru těšili hlavně kvůli jejímu soundtracku. Pro tvorbu Tomáše Dvořáka, známého spíše pod uměleckým pseudonymem Floex, to ale platí. Už jeho první spolupráce s českým nezávislým studiem Amanita Design dala vzniknout hře Machinarium, která okouzlila svým bohatým světem a hudbou, jež mu vdechla život. Následovaly pak další projekty jasně ukazující, že nešlo jen o šťastnou shodou náhod.

V rozhovoru jsme si s Dvořákem povídali například o tom, jak se mu daří znovu a znovu vytvářet poutavé soundtracky a kde bere inspiraci. Jedním z důležitých faktorů je přitom jeho fascinace vztahem mezi různými médii a snaha zkoumat možnosti hudebních nástrojů i žánrů. Podobně kreativní smýšlení ho nedávno zavedlo až do Dubaje, kde reprezentoval Česko na mezinárodní výstavě průmyslu a kultury Expo.

Zájem o nové věci můžeme vidět také u Dvořákových posledních větších projektů. Jedním je soundtrack k Papetuře, polské nezávislé hře vytvořené ze skutečného papíru. Druhým je pak hudba pro film Je suis Karl o nebezpečí radikalizace mládeže, na němž spolupracoval s Angličanem Tomem Hodgem. Poměrně temný snímek umělce poslal do výrazně jiné polohy, než jak ho většina lidí zná.

Hudbu z Papetury i Je suis Karl si bude možné 25. dubna poslechnout živě na koncertě v pražské MeetFactory, kde proběhne křest obou alb. Návštěvníci se mohou těšit na komorní soubor se smyčcovou i dechovou sekcí v první části, druhou si pak Floex vezme na starost s vlastní kapelou, v níž figuruje Never Sol, Jakub Tengler a kombinace živého bubeníka s robotem Josefem (inspirovaným hrou Machinarium). Zazní zde průřez prakticky celou tvorbou hudebníka.

Bezprostředně tak bude slyšet, jak soudržný a zároveň rozmanitý Floexův zvukový svět je. Následující rozhovor pak poskytuje několik klíčů k tomu, jak mu lépe porozumět a zároveň nahlédnout do zákulisí tvorby soundtracků i jiné hudby v současném Česku.

Jak jste se dostal k tvorbě prvního herního soundtracku?
Studoval jsem Akademii výtvarných umění a krátce předtím jsem vydal vlastní desku. Měl jsem tedy na hudební scéně už nějaké jméno. Zároveň jsem se věnoval interaktivním médiím a zajímalo mě, jak se dá hudba dělat jinak – spolupracoval jsem s kamarády na soundtracích pro studentské filmy z FAMU a podobně. Tehdy mi přišla nabídka od Amanita Design, což byl taky téměř ještě studentský projekt.

Spíš než jako hru jsem to bral jako zajímavý multimediální experiment, který mě bavil svým vizuálním pojetím. Sám jsem nikdy videohry moc nehrál a nečekal jsem, kam se ta spolupráce vyvine, když přijde Machinarium. To hodně pomohlo jak Amanitě, tak mně a bylo milníkem v naší spolupráci. Takže jsem k tomu přišel tak trochu jako slepý k houslím, ale samozřejmě jsem za to moc rád.

machinarium-amanita-1

Reprofoto: Amanita Design/YouTube

Hra Machinarium Floexe ustanovila jako brilantního tvůrce soundtracků

Co je při práci na soundtracku hlavní? Má jeho tvorba a spolupráce s vývojáři nějaký typický postup?
Pro mě jsou nejdůležitější dvě složky. Na začátku je potřeba si vytvořit specifický zvukový svět, na kterém bude soundtrack pak postavený. U her vycházím z už vytvořených vizuálů, které se snažím vystihnout. Je to hodně o instrumentální stránce, produkčních postupech, ale i emocích. Druhá věc je role hudby ve hře z hlediska interaktivity. V jedné části se například skladba může jednoduše položit přes určitou část, jindy je ale potřeba pracovat s opakujícími se smyčkami, jejich vrstvením a podobně. Od toho se odvíjí proces kompozice.

Když jsem například s Amanitou pracoval na Pilgrims, na celé ploše hry se používal jednoduchý princip smyček, které se navzájem překrývají a libovolně kombinují. Většina hudby proto musela být založená na krátkém hudebním úseku o dvou akordech. Použitím různých nástrojů nebo produkčních technik jsem pak musel vytvořit celou škálu různých emocí.

Ve kterém momentě tvorby hry vlastně k projektu přistupujete?
Jak kdy. S Amanitou jsme už poměrně sehraní a o hudbě se začínáme bavit v době, kdy je hra teprve jen na papíře. Aktivněji k tomu přistupuju až trochu později, kdy lze vidět nějaké konkrétní části hry nebo animace. V poslední době se k tomu dostávám ještě později – už proto, že tvorba hry je většinou časově náročnější než hudby. Třeba skládání soundtracku pro Samorost pro mě ale bylo hodně časově náročné.

U čeho většinou začínáte, když hledáte prvotní inspiraci pro soundtrack? Bývá to nějaký hudební nástroj, emoce nebo přímější vazba na danou hru? Co to bylo třeba u Papetury?
Je to v zásadě vše, co jste zmínil. A další věci. Nemám k tomu specifický postup, spíš pracuju s řadou různých prvků, mezi nimiž si musím ujasnit vztahy a zjistit, v jaké konstelaci budou fungovat nejlépe. Čím víc dělám soundtracky, tím víc je to spíš o určité redukci na prvek, na který se primárně zaměřím. U Papetury jsem v základu přemýšlel o dřevě a papíru a hledal jsem nástroje a zvuky se „suchým“ vyzněním.

Zároveň jsem se ale rozhodl vytvořit trochu konvenčnější soundtrack, který se tolik nespoléhá na sound design (vytváření nových a úpravy zvuků, pozn. red.). Hledal jsem hlavně vyjádření pro základní dojem krásy, který je pro mě v designu té hry s papírem a světlem výrazný. Proto jsem hudbu poskládal z poměrně konvenčních nástrojů jako klavíru a smyčců. Důležitá byla jednoduchost a pomalé plynutí času prostřednictvím klidné, atmosférické hudby.

Jak to bylo u Machinaria?
Tam bylo právě víc prostoru pro sound design, vzhledem k prostředí technologií. Zároveň to ale byli roboti na skládce, takže jsem se syntezátory snažil nějakým způsobem „zašpinit“. Tehdy pro mě bylo důležité vyhnout se typickému trendu v nezávislé tvorbě, která pracovala buď se samplovanými (skládání hudby z už existujících nahrávek, pozn. red.) velkými orchestry nebo snahou navázat na staré osmibitové soundtracky. Od těchto klišé se naštěstí dnes už upustilo.

Nacházíte inspiraci primárně v samotné hře nebo i jinde? Třeba ze zvuků při procházce městem a podobně?
Určitě, inspirace může vycházet potenciálně odkudkoliv a mnohdy to ani nečekáme. Já bych k tomu rád ještě zmínil, že mě inspiruje i samotná hudba, kterou právě tvořím. Někdy se v tom komplexu zvuků a melodií objeví nějaká tendence, jakou jsem tam původně nezakomponoval. Jakoby ji zaslechnu a můžu ji pak cíleně rozvíjet dál. Děje se mi to poměrně často – vlastně tam slyším něco, co tam není a z čeho pak vycházím.

Stává se někdy, že hudba ovlivňuje vývoj hry, nebo je to jen naopak?
Důležité je převálcovat hudbou obraz. Zrovna Kuba (Dvorský, zakladatel studia, pozn. red.) z Amanity je na to hodně citlivý a někdy mě na to upozorňuje. Hudba by měla většinou sloužit spíš jako podkres, já ale mívám tendenci ji hodně zdobit a potom na sebe strhává příliš pozornost. Většinou je to o nalezení nějaké rovnováhy, hlavní roli ale hraje obraz.

Jaký je vztah mezi hudbou a sound designem, tedy zvuky zaznívajícími ve hře mimo soundtrack?
Jsou to kategorie, které se navzájem úzce překrývají. Například v Samorostu 3 jsem měl sound design na starost často já. Sound designem se nemyslí klasické zvukové efekty, takzvané ruchy, ale spíše nějaké více komplexní nebo nereálné fantazijní zvuky. Dík tomu bylo možné zajistit, aby se obě složky co nejlépe prolínaly a měly i podobný rukopis.

Co si myslíte o vztahu filmových a herních soundtracků? Mají podobný status, co se týče kreativity, nebo je role herních soundtracků méně výrazná?
Naopak bych řekl, že je výraznější, protože hráč má mnohem větší prostor si k té hudbě vytvořit vztah. Třeba příklad Machinaria – velká část soundtracku obsahuje asi tří- až pětiminutovou smyčku, která se dokola opakuje. Mám teorii, že lidi si tak hodně oblíbili právě tento soundtrack, neb byli nuceni hudbu poslouchat daleko déle a prostě se jim dostala pod kůži. Obecně je ale u her zkrátka více možností se do hudby ponořit a nadchnout se pro ni.

samorost-3-amanita

Reprofoto: Amanita Design/YouTube

Hra Samorost 3

Co je pro vás při tvorbě obecně důležité? Dokážete specifikovat, co motivuje váš přístup k hudbě?
Myslím, že ve svojí tvorbě od začátku až dosud hledám cestu pro akustické nástroje v rámci elektronické hudby. Obecně mě zajímá jejich propojování, ale v čase se hodně proměňuje, jak k tomu přistupuju. Například mě baví obě strany stavět do extrémních protipólů. Na jedné straně je moderní elektronika, na druhé velice tradiční pojetí hudebních nástrojů.

I přístup k samotným nástrojům se ale mění. Dříve jsem pracoval více s melodiemi, teď jsem se posunul do abstraktnější roviny a tak dále. Často se taky v mé tvorbě objevoval klarinet, což je můj hlavní nástroj, v poslední době s ním ale pracuju míň prvoplánově nebo méně výrazně. Kromě toho jsou pro mě v hudbě důležité emoce – nejsem příliš technický, spíš hledám emoční hloubku, která se vyhýbá banálnímu patosu.

Klarinet byl váš první kontakt s hudbou?
Byla to cesta naučit se, jak hudba funguje a jak pro ni získat určitý cit. Klarinet je monofonní, takže s jeho pomocí není možné tvořit harmonii, tedy více tónů najednou. Já si je musel doplňovat jinak. Vlastně to na dlouho ovlivnilo můj přístup k tvorbě z hlediska toho, jak pracuju s melodiemi.

Takže zájem o akustické nástroje vychází z nástroje, který je vám blízký?
Spíš jde o jejich vlastnosti, které jsou pořád jiné než u syntezátorů. U těch sice platí, že nabízejí novou zvukovou kvalitu, velkou škálu barev a hlavně jinak hutnou energii, akustické nástroje ale podle mě mají navíc zase něco jiného. Nabízejí určitou živou hloubku, organičnost, detail, nekonečnou škálu jemných nuancí… a asi především duši. Konkrétně klarinet, byť to původně nebyl nástroj, co bych si sám vybral, dal mé hudbě osobitější charakter, protože v kontextu elektronické hudby se moc neobjevuje.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Všiml jsem si, že jen poměrně minimálně pracujete se zpěvem. Jak se to projevuje na tom, co vaše hudba vyjadřuje?
Zpívaná píseň je dobrá v tom, že umožňuje vše kolem zpěvu postavit mnohem svobodněji. Zpívaná struktura lépe udrží skladbu jako srozumitelný celek, takže instrumentální část může být například více experimentální. Na svých autorských deskách jsem podobného efektu dosahoval tím, že jsem kladl poměrně velký důraz na melodie stojící na živých nástrojích. V poslední době se ale posouvám více k abstrakci a sázím spíš na celkový intuitivní pocit.

Prostě jako posluchač si jednodušeji řeknete, že tahle melodie se vám líbí a je chytlavá nebo že tohle je fakt zajímavý harmonický vývoj. Když se toho hudebník vzdá, začne to být o něčem daleko méně uchopitelném. Musíte asi věřit, že nějaká síla vaší osobnosti, charisma, které to drží pohromadě, pro posluchače bude třeba stejně přesvědčivé.

Používáte poměrně mnoho akustických nástrojů – nahráváte si všechno sám, nebo spolupracujete i s jinými hudebníky?
Hodně nástrojů, od klavíru a klarinetu až po různé jednodušší dechové nástroje nebo perkusi, mám přímo ve studiu a nahrávám si je sám. Rád ale zvu také kolegy a spolupracuji s nimi.

Takže máte vlastní domácí studio?
Vlastně jsem něco takového měl vždy, jen ho postupně rozšiřuju a vylepšuju.

Jakou roli podle vás dnes hrají velká profesionální nahrávací studia? Třeba debutové album Billie Eilish vzniklo v zásadě celé v jejím dětském pokoji, kde ho nahrála s bratrem Finneasem.
Záleží na tom, jaký typ hudby tvoříte. Nástup elektronické hudby způsobil revoluci, protože vzniká synteticky a většinou nevyžaduje akusticky ošetřený prostor nebo složitá nahrávací zařízení. Pro akustické nástroje je to ale něco jiného. I moje vlastní studio je rozhodně na profesionální úrovni s kvalitním odposlechem, převodníky a akustickým ošetřením, které je zásadní.

Vzpomínám si ale třeba na nahrávání soundtracku Pilgrims u mě ve studiu v bytových podmínkách, kde jsme potřebovali velkou perkusní sekci. Takže jsme nejdřív přinesli obří orchestrální buben a pak na koberci rozestavěli flašky, pokličky a podobně. Získali jsme tím hodně nekonvenční perkuse. Nakonec zajímavější, než by byla profesionální bicí souprava v klasickém studiu.

papetura-game-floex

Foto: Petums

V soundtracku pro hru Papetura Floex využil tradičnější akustické nástroje

Byl byste schopný se dnes uživit jako hudebník v zásadě bez tvorby na zakázku?
Není úplně jednoduché to rozdělit, protože moje soundtracková tvorba přitahuje posluchače i k té autorské. Obecně bych ale řekl, že spíš ne. Už proto, že autorská hudba je pro mě poměrně náročná a nedokážu přijít s novým albem každý nebo co druhý rok. Spíš mě ale zajímá, kam se můžu v tvorbě na zakázku posunout. Amanita je pro mě pořád stěžejní a navždy zůstane srdeční záležitostí, teď jsem ale už trochu více etablovaný i na světové scéně a přicházejí mi projekty od jiných nezávislých i více mainstreamových studií. Postupně to zkoumám a zkouším experimentovat.

Na nezávislých projektech hodně rád pracuju proto, že si můžu najít nějakou spřízněnou duši, s níž spolupracuju vlastně v přátelském nebo nadšeneckém vztahu. Teď jsem měl ale zkušenost i s velkými firmami typu Microsoft nebo Sony, kde je lákavé udělat si zářez, ale zároveň složitější pracovat s korporátem. Takže ještě uvidím, kam se to bude ubírat.

Nedávno jsem poslouchal rozhovor s profesionálními hudebníky, kde se otevřelo téma hledání rovnováhy mezi vlastní tvorbou a tvorbou na zakázku. Bylo pro ně důležité, aby to druhé příliš neurčovalo směr, respektive neovlivnilo jejich osobní kreativní rozvoj. Jak to máte vy?
Úplně stejně. Hodně uznávám hudebníky, kteří k tvorbě tak přistupují. Není mi blízké, když si někdo nastaví kariéru tak, že bude dělat jen reklamy nebo jen hudbu do her. Pořád je to kreativní médium, ve kterém jde o nějaké osobní vyjádření, a pracovat třeba pouze v reklamě je myslím krátkozraké.

V zásadě se tím ztrácí vlastní umělecký rukopis…
Pokud je umělec schopný dělat vlastní tvorbu, dosáhne v ní určité kvality a lidé na to začnou reagovat, je pak daleko snadnější definovat, co bude dělat i v tvorbě na zakázku, a může ji využít ke kreativnímu vývoji. Lidé ho jednoduše oslovují na základě jeho autorské tvorby a nebudou po něm chtít, aby dělal hudbu jako někdo jiný. Pokud do takového cyklu člověk spadne, je těžké se z něj dostat. Proto je pro mě důležité pokračovat na autorské tvorbě. Nakonec je to i ve prospěch lidí, se kterými pracuju.

Jak vnímáte českou, hlavně nezávislou, hudební scénu? Objevují se nebo mohou se u nás objevit umělci schopní uspět po celém světě?
Je to poměrně složitá situace. Na jednu stranu je dnes jednodušší se k tvorbě dostat, na druhou ale vzniká mnohem větší objem hudby a třeba už nestačí dělat ji stejně dobře jako někdo jiný. V posledních letech mám ale pocit, že úroveň české scény hodně narostla. Dřív se objevil třeba jeden opravdu zajímavý projekt za rok, teď ale jde kvalita celkově nahoru a za poslední roky vyšlo nadstandardně velké množství skvělých desek. Prosazení těch hudebníků je ale těžší. Někteří to třeba ani nechtějí, protože mají vlastní scénu, kde fungují dobře. Mimo to je náročné vytvořit prostředí, ve kterém můžete „být objeven“.

Processed with VSCOcam with p9 preset

Foto: Jiří Libanský

Tomáš Dvořák alias Floex

Co sám rád posloucháte?
V tom jsem možná trochu netypický – ačkoliv jsem s tvorbou hudby začal experimentovat už v šestnácti, sám jsem starší elektronickou hudbu nikdy neposlouchal, nelíbila se mi. Spíš jsem dával přednost rocku a později jsem se dostal až k nové vlně elektroniky, která zněla špinavěji, autentičtěji, organicky. Například mě bavili Future Sounds of London, Aphex Twin a podobně.

Od té doby se ale na elektronickou hudbu zaměřuji jako na svůj hlavní žánr, byť mě zajímá spousta jiných stylů a v tomhle ohledu jsem hodně zvědavý. Obecně mám rád hudbu, která nějakým způsobem nabourává hranice žánru, k němuž má nejblíže. Ze soundtrackové tvorby můžu zmínit například Ludwiga Göranssona, který má background v elektronické produkci, ale je zároveň vynikající skladatel.

Zmínil byste konkrétní jména, která podle vás u nás stojí za pozornost?
Oliver Torr, Ima Teva, Aid Kid, Natálka Pleváková, Taino, mistr živých setů HRTL, Ursula Sereghy, Khoiba, Katarzia, Isama Zing. A to jsem určitě na polovinu jmen zapomněl.

Jaký je váš postoj ke streamovacím službám?
Jednoduše můžu říct, že jako uživatel je miluju, jako hudebník nenávidím. (smích) Podle mě tam momentálně chybí prostor na silnější podporu umělců. Ten přístup k obří databázi je skvělý – můžu si jen otevřít aplikaci a okamžitě najít, co mě zajímá. Pozice umělců na streamovacích službách je ale hodně slabá. Firmy, co platformy provozují, si diktují podmínky, které jsou pro tvůrce skoro směšné.

Naprosto tady podle mě zaostávají autorské organizace. Řeší například věci typu, jestli se platí poplatky za používání rádia v holičství a podobně, ale ujíždí jim vlak v tom, že už dnes nežijeme v době fyzických nosičů. Ty organizace by měly vyjednávat podstatně jiné podmínky za umělce – třeba když Apple Music při startu rozhodlo, že umělci z tříměsíční zkušební lhůty pro uživatele nic nedostanou a změnilo se to, až když se ozvala Taylor Swift. Tohle měly vyjednávat přímo autorské organizace, protože většina umělců se takovým obřím firmám není schopná postavit.

Takže mezi firmami a umělci vnímáte spor, ačkoliv se streamovací služby jako Spotify představují jako zachránci hudebního průmyslu?
Třeba si vezměte, že cena předplatného je sotva cena jednoho fyzického nosiče. Chápu pozici Spotify ve snaze získat co nejvíc posluchačů a samozřejmě, že jedno přehrání nemá odpovídat jednomu prodeji desky. Je ale složité to ohodnotit. Napadá mě, že je velký rozdíl mezi tím, když někdo hudbu poslouchá řekněme jen informativně na zkoušku a pozdějším stadiem, kdy už je to třeba jeho oblíbené album.

Tohle by například mohlo být nějak odstupňované v modelu pro odměňování umělců. Zkrátka nějaká cesta, jak by posluchači mohli své oblíbené umělce podpořit výrazněji nebo přímo. Něco takového umožňuje například Bandcamp, který v zásadě kombinuje formát streamovací služby s přímou podporou umělců možností koupit si jejich jednotlivá alba.

Někdy nám možná chybí větší odvaha, říká Zemánek. Loni Miton i tak poslal do startupů půl miliardy

Jeden z partnerů Mitonu hovoří o tom, jak investiční cirkus ze severu Čech funguje a proč větří příležitost v gastronomii.

Ondřej HolzmanOndřej Holzman

zemanek-mitonRozhovor

Foto: Miton

Milan Zemánek, partner investiční skupiny Miton

0Zobrazit komentáře

Pod označením cirkus si můžeme představit zábavní představení v šapitó, v němž vystupují artisté, klauni a cvičená zvířata. Když se ale řekne cirkus ve světě startupů, na mysli vytane Miton. Investiční skupina s kořeny v severních Čechách patří k nejviditelnějším hráčům tuzemského internetového a technologického světa. „Pořád hledáme nové příležitosti, ale už se nepouštíme do všeho tak bezhlavě jako dřív,“ říká ve velkém rozhovoru pro CzechCrunch Milan Zemánek, jeden z mitoňáckých partnerů, který má také vlastní minipivovar. I proto teď investuje do gastronomie.

Partnerů má dnes původem jablonecká skupina šest. Vedle Milana Zemánka to jsou také Tomáš Matějček a Ondřej Raška, k nimž se následně přidali Michal Jirák, Tomáš Hodboď a Václav Štrupl. Mezi největší startupově-investiční zářezy Mitonu historicky patří projekty jako Bonami, Heureka, Dáme jídlo, Rohlík nebo Slevomat, přičemž mnoho dalších želízek v ohni se dál kuje. Ať už v pražských kancelářích, nebo na severu, kde se spoluzakladatelé rádi scházejí.

„Věříme, že technologie nakonec promluví do každého sektoru. Obvykle jdeme do projektů, za kterými stojí zajímaví lidé a zároveň v daném segmentu vidíme potenciál,“ vysvětluje v rozhovoru základní strategii Mitonu třiačtyřicetiletý Zemánek. Aktuálně tak má skupina zainvestováno například v umělé inteligenci, kterou staví startup Rossum, v aplikacích pro duševní zdraví a stále více proniká také do kryptosvěta. Sám Milan Zemánek se ale aktuálně hodně věnuje gastronomii. Právě v ní větří mnoho příležitostí – nejen jak vydělat, ale jak při tom i zásadně zlepšit zážitek pro hosty.

Je dnes dobrý čas na podnikání v gastru?
Jídlo je a bude. Teď je potřeba podnikům více pomoci, ale zároveň je ideální stav něco nového začít, takhle dobrá doba nikdy nebyla. Gastronomie je jeden z mála oborů, který ještě neprošel digitalizací. Modernizací už prošlo cestování, hotely, kde vše běží online, kdežto do restaurací první taková vlna přišla de facto až s EET. Zároveň restauratérům obrovsky narostla komplexita jejich povolání.

Dříve se otevřela hospoda Na Růžku, kde stačilo uvařit dobré jídlo. Dnes už to nestačí, je třeba extrémně dobře pracovat s lidmi, to je zlato každého podniku. Musíte umět marketing, nakupovat, počítat, sledovat trendy. Stejně tak není možné mít deset let stejné menu, musíte reagovat na sezónní trendy, upravovat ceny, řešit stále se měnící legislativu. A tohle všechno ustát v jednom člověku podle mě nejde.

A je dnes dobrý čas investovat do gastra?
Pokud mám mluvit za Miton, investujeme v gastru do technologií. To nám dává smysl, protože právě technologie pohání digitalizační proces. Cítíme, že jsme v celém oboru pořád na začátku, ačkoliv jsme za Miton v této branži přes deset let. Mnoho peněz pořád obíhá v hotovosti, objednávky se dělají po telefonu. V době, kdy i senioři nakupují na internetu, je to přežitek. Proto v gastru vidíme velký potenciál.

miton_partneri-min

Foto: Miton

Partneři Mitonu: Ondřej Raška, Milan Zemánek, Michal Jirák, Tomáš Hodboď, Tomáš Matějček a Václav Štrupl

Vy už dlouho mluvíte o takzvané chytré restauraci. Investujete do firem, které zajišťují placení přes QR kódy, domlouvání brigádníků přes aplikaci. To je ono?
Aplikace jsou jen pomůcka. Chytrá restaurace je primárně o tom, že se při jejím vedení rozhoduje na základě dat. Ne všichni pořád ještě vnímají restauraci jako byznys a to je chyba. Nezřídka si nový podnik otevře bohatý člověk, který si tím zvyšuje prestiž, ale provoz akorát dotuje. To není dlouhodobě udržitelné. Typicky až větší sítě jako Ambiente, Perfect Canteen, Kolkovny a další o podnikání v gastru přemýšlí jako o byznysu.

Právě prosíťovanost je v celém gastronomickém segmentu zásadní. S jedním podnikem je těžké dělat byznys dobře. Výjimkou mohou být rodinné podniky, které mají specifický koncept, unikátní místo a fungují skutečně jako malá rodinná firma se vším všudy. Ale běžná hospoda sama o sobě je hodně složitá, není konkurenceschopná. Ve světě je prosíťovanost mnohem větší a propojené podniky z toho umí těžit.

Miton vyrostl na investicích do e-commerce. Dobře znáte internetové prostředí, v portfoliu máte také technologické firmy zabývající se umělou inteligencí, řešíte krypto. Co nejvíce chybí v gastru?
Zmínil jsem práci s daty. To je věc, kterou známe z e-commerce, kde se počítá a měří úplně všechno. Zvětším na e-shopu tlačítko a hned vidím, jestli mi to zvedá, nebo snižuje tržby. Vím, odkud ke mně chodí zákazníci. V restauracích to tak zatím často nefunguje. Přitom si můžu měřit třeba to, jak se mi vyvíjí tržby, když změním menu. Když ale něco neměřím, nemohu to řídit, to je základní byznysová poučka, která platí všude.

Například oblast cestování a hospitality, které známe i třeba díky Hotel.cz a Previo.cz, si prošla podobnou transformací už před několika lety, kdy v hotelech zjistili, že už prostě nemohou mít všechny rezervace v hlavě. V restauracích to ale tak nezbytné nebylo, a tak se nové nástroje nenasazovaly. Jenže podle mě už to dnes nezbytné je. Potřebuji vědět, kdo ke mně chodí a jak je spokojen, kolik na tom vydělávám, jakou mám marži přes oběd a jakou večer. Na základě dat pak můžu zjistit, proč mi obědy nevychází. Mnohdy je však vrchol podnikání, že restauratéři na konci měsíce vědí, zda mají nějaký zisk, nebo ne. To je málo.

Ty jsi sám spolumajitelem jabloneckého pivovaru Volt. Jeho součástí je i penzion a restaurace. Tam funguje všechno ideálně?
Je to pro mě dobrá zkušenost, že celý byznys vidím i z druhé strany, ze strany hospodského i dodavatele pro ostatní podniky. Je to často střet dvou světů. Do podniku může přijít dobrý manažer, který přijde se skvělým konceptem, všechno vymyslí a napočítá, jenže narazí na personál, který to dělal dvacet let nějakým způsobem a není ochoten své chování změnit. Celé prostředí je trochu zkažené. Bohužel jsou v něm pořád cítit černé peníze, které si lidé různě vydělávali bokem, pořád se ta pachuť v gastru převaluje. Není to o státu, není to o EET, je to o změně kultury, která je potřeba.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

V rámci Mitonu máš pod sebou vedle gastronomických startupů také třeba projekty UlovDomov, Reas nebo Boataround. Je mezi nimi nějaká linka?
Věříme, že technologie nakonec promluví do každého sektoru. Obvykle jdeme do projektů, za kterými stojí zajímaví lidé a zároveň v daném segmentu vidíme potenciál. Jen jak stárneme a máme více zkušeností, tak se držíme oblastí, které nám jsou bližší. Do startupu Boataround jsme investovali, protože na vlastní kůži znám, jaké problémy se při půjčování lodí řeší. Kdybychom na to koukali jen přes čísla, bylo by to složitější, ale takhle dokážeme přinést víc než jen peníze.

Do realitních projektů investujeme, protože mě reality vždy bavily. Kdysi jsem provozoval franšízu jedné realitky, a když jsem kupoval nějaký barák a viděl jsem, jak vše funguje, měl jsem potřebu to zlepšit. Podobně začínalo i Driveto, se kterým jsme úplně původně chtěli změnit trh s ojetými auty, který také funguje úplně špatně. Na začátku většiny našich projektů je identifikovaná potřeba a cesta ke zlepšení.

Zatímco Ondřej Raška mluví o velkých vizích pro budoucnost, investuje do krypta a web3, ty se držíš více v současném světě, jeden by možná řekl více při zemi. Máte to tak ve firmě rozdělené?
Ve firmě se bavíme o všech projektech. Ondřej byl vždy víc technický typ, já byl zase spíš obchodník. Zatímco on programoval a stavěl servery, já věci většinou prodával. Proto ho to teď táhne ke kryptu, které z technologického pohledu přináší velkou revoluci. Obchodování pro něj bylo vždy trochu nutné zlo. Já mám raději ten reálný svět, i proto řeším třeba gastro a podobné projekty.

Mě překvapilo, když mi Ondřej Raška říkal, že do krypta už poslal desítky milionů dolarů a klidně další desítky přidá. Vy jste přitom známí tím, že máte spíše menší kola a ve výši investic se držíte víc při zemi. Posunula se vaše strategie?
Ano, kryptu, tématu web3 a technologiím s ním spojeným se věnujeme již více než pět let. Investovali jsme do této kategorie opravdu významně a chceme v tom pokračovat. V minulých letech jsme z investičních hráčů v regionu patřili určitě k jedněm z nejaktivnějších, loni jsme celkově investovali půl miliardy korun.

Dnes už umíme firmu dotáhnout do dospělejších fází, pomoci ji v dalším rozvoji. Před lety pro nás byla firma o padesáti lidech velká, dnes už víme, že umíme být přínosem i pro daleko větší. Prodlužuje se nám investiční horizont, nikdy jsme nebyli nijak tlačení, abychom prodávali, dokud se neukáže, že už nemáme co do firmy předat. Nechceme se ale jen vézt, to je lepší ty peníze vzít a investovat je zase někam jinam, kde je dokážeme lépe využít.

grason-miton-min

Foto: Grason

Spoluzakladatelé Grasonu Karel Mařík a Jarmila Kowolowská a partner Mitonu Milan Zemánek (uprostřed)

V rámci gastra aktuálně máte podíly v Grasonu, Qerku, Ugetu a Septimu. Jeden nástroj řeší nábor lidí, druhý placení přes QR kód, třetí nákup surovin a čtvrtý pokladní systém. Chcete mít v portfoliu všechno, co je v restauraci potřeba? Co s tím pak jednou uděláte – vytvoříte velkou technologickou gastroskupinu, kterou prodáte?
Nejsme ve všech projektech jediní investoři, respektujeme i další fondy. Nemáme ambici být holdingem, který by je všechny skoupil. Pomáháme, aby se všechny projekty potkávaly a sdílely své zkušenosti. Všichni totiž řeší obdobné problémy, mají stejné zákazníky. Přidaná hodnota se pak násobí. O prodeji zatím vůbec neuvažujeme, máme před sebou ještě hodně práce.

Řešíte zejména lokální projekty, nebo můžete mít i v gastru mezinárodní přesah?
Vždy je dobré koukat se i jinam, nezůstat uzavřený jen ve svém světě, pak se stanete ohroženým. Zjednodušení placení, lepší a jednodušší objevování míst, kam zajít na jídlo – to jsou věci, které mohou velmi dobře fungovat u nás i v zahraničí, kde je ještě větší škála. Ale z toho, co máme vysledované, vidíme, že problémy jsou vlastně všude stejné. Není to tak, že by nějaká země v digitalizaci gastra uletěla a byla sofistikovanější. Gastro je tak trochu zaostalé všude, technologicky je to v Evropě, ale i zbytku světa hodně podobné.

Cítíte se pořád víc jako podnikatelé než investoři? Před lety jste to říkali, ale platí to pořád?
Platí to stále. Já se pořád určitě cítím více jako podnikatel. Získali jsme hodně zkušeností i ze světa investic, třeba Tomáš Matějček byl vždy víc přes čísla, umí v nich najít souvislosti a kouká za roh. Doplňujeme se. Obecně si myslím, že se možná vytvářejí zbytečné škatulky. V technologickém sektoru se všichni snažíme rozpoznat nějaký trend, který přinášejí nové technologie, a ten podpořit.

Naše výhoda je, že žijeme z úspěšných exitů. Něco si z toho uloupneme, ale většinu necháváme dál v byznysu.

Jak často se ještě všech šest partnerů Mitonu schází u jednoho stolu?
Během týdne si většinou jen voláme. Jednou za měsíc se ale vždy sejdeme osobně, dáme třeba saunu, něco si uvaříme a debatujeme u jednoho stolu. Důležité jsou pro nás především takzvané kvartálky. Strávíme spolu vždy několik intenzivních dní, hodně se bavíme o sobě, dnes už asi více než o byznysech, které máme. Zjišťujeme, kde a jak si můžeme pomoci, propojujeme se. O víkendech a prázdninách se potkáváme i s rodinami, pořád nás to drží na severu, je to zkrátka takový rodinný cirkus.

Pořád musíte všichni se vším souhlasit jako dříve? Dokážu si představit, že třeba projektům, do kterých teď investuje Ondřej, asi ani ne všichni tak dobře rozumíte. Nebo si udržujete přehled?
Mě baví mnoho věcí, ale už se nepouštím do všeho tak bezhlavě jako dřív. Také o kryptu mám všeobecné povědomí, ale do hloubky úplně nejdu. Základem je, že si v Mitonu vzájemně důvěřujeme, to je důležité. Každý máme určitý budget na investice, nemusíme si nutně vše schvalovat. Dřív jsme se všichni vyjadřovali ke všemu, dnes už více záležitostí řešíme třeba jen po e-mailu. Známe se dlouhé roky, dokážeme odhadnout, co se komu bude líbit a co ne. Autonomie nám dává možnost se rychle rozhodovat.

Držíte pořád nějakou jednotnou investiční strategii, nebo jste ji v průběhu let měnili? Ptám se i proto, že nefungujete jako klasický VC fond, který má nějaké investiční horizonty, lhůty a podobně.
Co se nemění, jsou naše hodnoty. Posunujeme se v technikáliích – třeba ve využívání konvertibilních půjček. Náš základní princip v investování se ale vždy týkal lidí. Jakmile má kdokoliv z našeho týmu byť jen malou nedůvěru v dané lidi – třeba i charakterovou, když si nesedneme –, tak do toho nejdeme. Stále více koukáme také na pozitivní dopad, aby byly služby, které podporujeme, ekologické a pomáhaly světu.

Někdy to alespoň na první pohled vypadá, že některé projekty přežívají jen díky tomu, že jim ještě pár milionů přihodíte. Jiné by zase možná někdy zasloužily víc, než kolik jim nabízíte. Jak to balancujete? Máte nějaký strop, jaká může být vaše největší investice?
Strop máme, ale myslím, že to je občas škoda. Máme hodně projektů, a tak si držíme určitou rezervu, abychom je případně mohli podpořit dál, když rostou. Nebo když jako teď přišla pandemie a některé projekty, zejména třeba v gastru, se úplně zastavily. Myslím, že bychom zvládli investovat i více peněz, někdy nám možná chybí větší odvaha. Je to dané i tím, že nás je víc a máme v sobě určitý konzervatismus, který tomu na druhou stranu dodává stabilitu. Nikdy jsme neudělali nějaký velký ústřel mimo. Když se do něčeho pustíme, jen tak to nevzdáme.

miton_tym-min

Foto: Miton

Tým investiční skupiny Miton

Pošlete nejdřív menší částku a pak se uvidí, než abyste rovnou někomu poslali sto milionů…
Ono se to nasčítá a občas se tomu i blížíme, ale spíše postupně. Snažíme se investice rozdělovat do kratších etap, je to smysluplnější i pro zakladatele, že to není hned taková řacha. Když se pak objeví možnost celý projekt nakopnout nebo expandovat, podpoříme je.

Máte spočítané, kolik jste už do startupů poslali peněz?
Jen loni to bylo okolo půl miliardy korun.

Ostatně většina peněz je vašich, že? Takže když se vám ze startupu vrátí, jdou do vás, nemusíte se zodpovídat nikomu dalšímu.
Přesně tak. Musí nám to hlavně dávat smysl a ekonomicky vycházet. Máme nějakých třicet projektů, možná víc, je to obrovská diverzifikace a odpad je velmi malý. Někdy je třeba nějaký projekt pomalejší, škáluje se pomaleji, ale pokud jsme přesvědčeni o příležitosti, je důležité vytrvat.

Máte nějaký balík peněz, ze kterého si taháte na jednotlivé investice? Nebo jak vlastně v Mitonu fungujete?
Naše výhoda je, že žijeme z úspěšných exitů. Něco si z toho uloupneme, ale většinu necháváme dál v byznysu.

Máte v Mitonu nějakou end game? Ať už skupinovou, nebo třeba osobní?
Občas se o tom bavíme. Pro mě je nesmírně důležité, že jsme opravdu taková velká rodina. Díky tomu kolem sebe všichni máme lidi, kteří žijí ve stejném světě, a můžeme se bavit o různých tématech. Ne každý má kolem sebe lidi, s nimiž se může o všem bavit. A end game? Já ji za sebe stanovenou nemám. Dokud mě práce baví a nabíjí a sleduji, jak naše firmy a lidi v nich rostou, je to radost.