Historii Národního divadla znají Češi už z učebnic dějepisu pro základní školy. Impozantní stavba se neochvějně zapsala do paměti nejen díky svému architektonickému významu, ale také proto, že vznikla díky vypětí sil obyvatel tehdejšího Českého království. Na její finální podobu, kterou nabyla po tragickém požáru v srpnu roku 1881, se díky veřejné sbírce vybralo přes tři miliony zlatých. Právě na tomto základu staví i současný Mecenášský klub Národního divadla. „Na kasičkovou sbírku, která proběhla v 19. století, se dobře navazuje. I dnes se mohou do podpory Národního divadla zapojit drobní dárci,“ říká pro CzechCrunch Karolína Matoušová Peštová, manažerka klubu.

Do sbírky na vybudování chlouby českého národa se v 19. století mělo po požáru zapojit 45 procent tehdejších obyvatel Prahy. Mezi velké přispěvatele ještě před požárem patřila ale i česká a německá šlechta, města či tehdejší Sněm Království českého. Přispěl také císař František Josef I., vědci, umělci a různí podnikatelé. Nebýt peněz z tak rozmanitých, často soukromých zdrojů, Národní divadlo by možná nikdy nevzniklo.

Jenže přirozená podpora ze strany obyvatel skončila s příchodem totalitního režimu – v roce 1948 byla všechna divadla v tehdejším Československu znárodněna a komunistická vláda si vymohla naprostou kontrolu nejen nad jejich uměleckou stránkou, ale i nad tou finanční, organizační a ideologickou. Divadla mohla být provozována, spravována a financována buď přímo státem, tedy ministerstvem kultury, nebo krajskými národními výbory. Na mecenášství se u nás na dlouhou dobu zapomnělo.

„V zahraničí, zejména v anglosaských zemích, je mecenášství v divadlech díky jeho nepřerušené historii společenskou normou. Jakmile tam vyděláváte slušné peníze a takovým způsobem se neangažujete, ostatní se na vás dívají skrz prsty. Mám dojem, že u nás po roce 1989 nejprve došlo k přerodu a následnému přerozdělování bohatství a až nyní společnost dospívá v tomto ohledu k jisté kultivovanosti. K tomu, že když se někomu daří, měl by to společnosti vracet,“ říká Tomáš Froyda, vedoucí Oddělení vnějších vztahů Národního divadla.

Dodává však, že na tradici přispěvatelů do veřejné sbírky po totalitní pauze rychle navázali někteří firemní donátoři, kteří se zapojili již před téměř 150 lety a po pádu režimu se vrátili. Například Plzeňský prazdroj, který ale dříve fungoval pod názvem Měšťanský pivovar, nebo pojišťovna Generali Assicurazione, současná Generali.

Průkopník mezi mecenášskými kluby

Soudobý mecenášský program v Národním divadle ale začal fungovat až v roce 2009. Jeho manažerka Karolína Matoušová Peštová říká, že Národní divadlo bylo první kulturní institucí v Česku, která s možností filantropického zapojení pro širokou veřejnost přišla. Zapojit se totiž může naprosto každý, kdo chce kulturu podpořit. Příspěvky začínají na 2 500 korunách ročně, přitom i díky takové částce může podporovatel přijít na veřejné generální zkoušky nebo se setkat s umělci.

„Dnes máme 180 podporovatelů a jde o velice rozmanité společenství. Mezi členy máme například Magdalenu Souček nebo Marka Dospivu, ale i dámy v důchodu, které dávají pět tisíc ročně. Někdo tak přispěje v řádech tisíců, jiný třeba čtvrt milionu. A podle toho, jak vysoké dary nám mecenáši věnují, se odvíjí podoba benefitů,“ vysvětluje Karolína Matoušová Peštová. Mezi mecenáši a mecenáškami jsou dále lékařka a kurátorka Dadja Altenburg-Kohl, podnikatel Karel Janeček či majitelka firmy Profimed Alexandra Kala.

Patron, který přispěje 10 tisíc ročně, má příležitost mimo jiné navštívit premiéry Národního divadla. Za 25 tisíc ročně získá možnost vyrazit na společnou návštěvu zahraniční scény, kterou Mecenášský klub zprostředkuje, a má přednostní rezervace vstupenek na všechna představení. A takzvaný Bronzový mecenáš, který přispěje 50 tisíc ročně, se může zúčastnit i různých galavečerů a cíleně podpořit konkrétní projekt nebo aktivitu.

„V rámci klubu jsme vytvořili výbor, v němž jsou právě i samotní mecenáši. Ti tak rozhodují, kam jejich peníze půjdou, vědí, že nezmizí v ročním rozpočtu divadla. Společně se scházíme se šéfy našich uměleckých souborů, kteří přijdou s konkrétními návrhy. Třeba Laterna magika potřebovala speciální akrobatické náčiní pro inscenaci Krajina těla. A to se zafinancovalo právě z Mecenášského klubu,“ dává příklad manažerka.

Na otázku, jestli Mecenášský klub nemá problém rekrutovat nové členy kvůli argumentu, že Národní divadlo čerpá velkou státní podporu, Matoušová Peštová odpovídá, že to někdy zádrhel skutečně je. Spousta lidí na rovinu řekne, že na divadlo přispívají z daní. Takže i když například v USA nebo ve Velké Británii fungují kulturní instituce kromě prodeje lístků a pronájmu prostor hlavně díky fundraisingu, v Česku tvoří mecenášská a sponzorská podpora aktuálně šest procent ročního rozpočtu Národního divadla – ten činí přibližně miliardu korun.

„U nás jde asi o 60 milionů ročně, což je i tak v rámci rozpočtu naší organizace poměrně velké číslo. Netvoří sice hlavní osu našeho financování, ale stále je to důležitá částka. V Německu, Rakousku či Švýcarsku se podíl donátorů pohybuje většinou mezi třemi a devíti procenty, takže je to podobné jako u nás. Jenže tam je podpora ze strany státu ještě mnohem větší než v Česku, kde jsou kulturní instituce bohužel stále spíše podfinancované,“ upřesňuje Tomáš Froyda.

Historie na oponě

Mecenáši a mecenášky Národního divadla jsou nejčastěji lidé z podnikatelských kruhů kolem 40 let, typicky i trochu starší. Karolína Matoušová Peštová ale dodává, že se daří oslovovat i mladší lidi, ke kterým se informace o Mecenášském klubu dostávají většinou na doporučení – stávající členové klubu přivedou ze svého okruhu ty nové.

Někteří členové a členky ale navazují také na rodinnou historii. „Dokonce máme v Mecenášském klubu dámu, jejíž rodina byla významnými donátory při samotném založení Národního divadla. Její prateta je zvěčněna na oponě Vojtěcha Hynaise. Paní Poljaková, naše současná mecenáška, tak pokračuje v dlouhé rodinné tradici,“ vypráví manažerka.

Takové ztvárnění si sice dnešní donátorky a donátoři nejspíš nevyslouží, ale jejich jméno se může objevit například na křesle ve Státní opeře. Po její rekonstrukci v roce 2020 Mecenášský klub představil projekt Chairity – Vaše křeslo v Opeře, jehož prostřednictvím mohou zájemci „adoptovat“ jedno ze zdejších křesel. Lze si je vybrat na interaktivním plánku a po uhrazení částky se na něm objeví zlatá cedulka se jménem dárce.

„Takové projekty jsou ve světě běžné a nám přišlo pěkné něco podobného udělat při znovuotevření opery. Jednou z prvních, kdo křesla adoptoval, byla Alexandra Kala, takže se stala ambasadorkou projektu. Aktuálně máme obsazených 30 křesel a jméno svého adoptivního rodiče ponesou až padesát let. Potenciál tak máme ještě velký,“ usmívá se Tomáš Froyda.

Minulý rok Mecenášský klub Národního divadla zaujal také dražbou NFT díla, které zachytilo první sólistku Baletu ND Nikolu Márovou v roli Odetty. Šlo o první NFT počin kulturní instituce, celá dražba navíc proběhla v metaverzu, kde se sešli avataři ze všech koutů světa. Dílo se nakonec vydražilo za 0,777 WETH, což bylo v tehdejším přepočtu asi 25 tisíc korun. Podle Karolíny Matoušové Peštové to byl krok do neznámého světa, který by ale v budoucnu rádi v nějaké formě zopakovali. Na tokeny mohou „naporcovat“ například již zmíněnou oponu od Hynaise.

„Je to pro nás zajímavá zkušenost, zároveň je fascinující sledovat, s jakými novými médii lidé přicházejí. A i když tráví více a více času ve virtuální realitě, my jsme si na druhou stranu jistí, že divadlo přežije vše. Je tady už z dob antiky a přečkalo nástup rádia, televize i internetu, tak si myslím, že můžeme s jistotou říct, že je to ověřená záležitost,“ uzavírá Tomáš Froyda.