Sto kilometrů na kole do kanclu? Pohoda, když máte karbonovou Teslu mezi gravely a motor od Bosche

Stejně jako v minulém roce jsem se i letos vydal do práce na kole. Parťákem na stokilometrové trase mi byl elektrický gravel s německou technologií.

100-svih10

Foto: Filip Houska / CzechCrunch

100 kilometrů ze severu do Karlína

1Zobrazit komentáře

Rok se s rokem sešel a já opět šlapu do pedálů na cyklistickém švihu z domova do kanceláře. Mám to přibližně 100 kilometrů, porada začíná v 10 dopoledne a měl bych dojet alespoň trochu svěží, abych byl ten den k něčemu. Tentokrát jsem však o něco klidnější. Mechanický gravel jsem vyměnil za elektrický s německou technologií, takže bych měl vše zvládnout s prstem v nose a nohama nahoře. Snad…

Někdo tomu říká cesta ze severu, přes Kokořínsko, směrem na Mělník, Kostelec nad Labem a Prahu. Já jsem si přibližně 100 kilometrů dlouhý úsek neskromně přejmenoval na testovací polygon Vojtěcha Sedláčka. 100 kilometrů se může někomu zdát jako pořádný kus cesty, stejně jako v minulém roce ovšem musím připomenout, že i pro nepříliš trénovaného cyklistu se nejedná o nic děsuplného, zvláště když máte pod zadkem karbonový stroj vybavený elektromotorem, který žehlí asfalt, štěrk i lesní cesty jedna báseň. Že je gravel skvělá věc, mi zkrátka už nikdo nevymluví.

A když už je řeč o skvělých věcech na cyklistiku, dovolím si otevřít ještě jedno malé okénko. Mimo karbonu a elektřiny jsem s sebou měl i na míru dělané sedlo od společnosti Posedlo, které jsem na tomto polygonu zkoušel již minulý rok. A i po roce užívání musím poznamenat, že můj zadek díky němu dodnes netuší, co je to středověk. To sedlo skutečně funguje, nic se na něm neodírá, nedrolí ani nepraská. Zkrátka must-have věcička pro všechny, kterým zadnice po několika desítkách kilometrů začíná vypovídat službu.

Zpátky ale k mému letošnímu švihu. Vzhledem k tomu, že jsem si elektrický gravel vybavený hned několika technologiemi od Bosche mohl osahat již předtím, věděl jsem, že tentokrát nebudu muset hnát jako čert. Namísto čtvrté ráno a do tmy jsem proto vyrážel lehce před šestou, a tak jsem se hned mohl kochat scenériemi plnými světla.

gravel-ride3d

Přečtěte si takéDo práce na kole: 100 kilometrů a sedlo od značky Posedla k tomuJel jsem 100 kilometrů do práce na kole. S gravelem a českým unikátem pod zadkem bez problému

Přesto jsem sledoval hlavně palubní počítač Kiox zabudovaný na řídítkách kola, který je hlavním zprostředkovatelem komunikace mezi jezdcem, kolem s řídící jednotkou System Controller a aplikací Flow v mobilním telefonu. Právě díky propracované konektivitě a digitalizaci se otevírá obrovská paleta možností, co všechno lze během jízdy sledovat a také co všechno lze na kole upravovat.

Navi, kadence a Watty

Já jsem měl oči nejčastěji zapíchnuté v navigaci, která velmi jednoduchým, ale naprosto přehledným způsobem zprostředkovává trasu, kterou má jezdec jet a kterou si předem definuje v aplikaci. Během cesty jsem však narazil na jeden malý problém. Appka vždy nabízí k zadanému bodu tři možné trasy. První pro kochačku, druhou pro rychlý přesun na místo a třetí je MTB nářez vedoucí přes pekla a zpět. Ani jedna ale nekorespondovala s původní trasou z Mapy.cz jetou před rokem. A jelikož jsem jí chtěl být věrný, abych mohl porovnat finální výsledky, musel jsem jednotlivé body trasy, tedy obce, zadávat ručně.

Navigace mě pak ale tvrdošíjně hnala vždy do centra dané vsi, což se mi úplně nehodilo. Až později jsem zjistil, že lze při plánování přesně umisťovat špendlíky podržením prstu na mapě. Kdybych to byl býval věděl dřív, nemuselo padnout pár sprostých slov na návsi v Dubé a finální jízda ve Flow by nebyla rozsekaná na tři části.

Mým druhým nejčastějším předmětem zájmu na displeji bylo měření kadence a počet odevzdávaných Wattů. Když je kadence správná, displej odměňuje jezdce pochvalným zeleným zabarvením. Jakmile ale spadne pod 80 otáček za minutu, začne se zlobit do červena. Stejně tak jsem sledoval, aby se odevzdávané Watty dostávaly k dvoustovkové hranici.

Může se to zdát jako fanatické sledování hloupých čísel, nicméně tato čísla umí ledacos napovědět o kondici a také využívání kola, zvlášť pokud je elektrické. Člověk s jejich pomocí může sledovat progres, ale hlavně vidí, kolik energie do jízdy dává. Špatné hodnoty mohou upozornit na nevhodný převod či nešťastně zvolený jízdní režim elektrokola. Lze se tak vyhnout zbytečnému plýtvání energie v akumulátoru či opotřebovávání motoru. Ostatně celý systém od Bosche je natolik chytrý, že i sám napoví, kdy je dobré zařadit lehčí stupeň. V mém případě byly sice příkazy v němčině, ale das ist kein Problem a jedeme dál.

Pohodové Eco versus ďábelské Turbo

Cesta ze severu do Prahy nenabízí příliš mnoho zapeklitých táhlých stoupáků, takže jsem si po většinu času vystačil se zařazeným režimem Eco, který napomáhá skutečně jen lehoulince. V záloze však byly další tři, a to Tour+, Sprint a nejvýkonnější Turbo, které jezdce vytáhne do kopce jako kotva lyžaře nahoru na sjezdovku. Každý z režimů si lze navíc v aplikaci ještě specificky rozpitvávat a nastavovat, například kolik výkonu poskytují nebo jak rychlý je s nimi rozjezd.

Pro srovnání, co takový jízdní režim umí, totožnou třicetikilometrovou trasu jsem v Eco režimu s občasnou dopomocí Tour+ zajel za 1:25 minut s průměrnou rychlostí 22,6 km/h. O několik dní později jsem pak stejnou trasu na režim Turbo ujel za 1:10 minut s průměrnou rychlostí 27 km/h. A počet odevzdaných Wattů i průměrná kadence přitom stoupaly.

navrh-bez-nazvu-2

Foto: CzechCrunch

Rozdíl v dojezdu na jemný režim a na Turbo

Přestože je pro někoho elektrokolo šidítko pro důchodce, osobně zastávám názor, že se jedná o skvělou možnost, jak si vychutnávat dynamickou cyklistiku i v momentě, kdy člověk nemá tolik našlapáno. Po rovině letí i bez motoru, z kopce jakbysmet a v kopcích nemusí jezdec nechávat tolik energie a přijíždět domů absolutně zničený. Zvláště severní Čechy, kde jezdím nejčastěji, jsou plné kopců, které umí vyždímat. S elektrickým kolem ty nejhorší vesele přeskáčete a ty mírnější už pokoříte za své. I na elektrokole totiž lze podávat výkon a člověk nemusí mít pocit, že podvádí.

V případě gravelu s technologií od Bosche navíc ani skoro nebylo poznat, že se jedná o elektrokolo, a to jak z hlediska vzezření kola, tak i jeho váhy. Motor Performance Line SX, který nabízí výkon až 600 W a podporu při šlapání až 55 Nm, má pouhé dva kilogramy a akumulátor v rámu o kapacitě 400 Wh není o moc těžší. Ve finále jsem tak váhu kola vnímal především v momentě, kdy jsem jej nakládal do auta nebo tahal do bytu ve druhém patře. Při samotné jízdě skoro vůbec.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Elektřina navíc umožňuje vybavovat kola některými chytrými funkcemi. V případě Bosche je skvělý eBike Lock, tedy elektronický zámek, díky kterému se vám na kole nikdo neprojede do nejbližší zastavárny. Nejen že se systém zakousne do kola a nepustí, ale ještě upozorní notifikací do mobilu, že se kolem bicyklu něco děje a je lepší jej zkontrolovat. Odpadá tak nutnost při občerstvovacích zastávkách v hospodě kolo zamykat těžkým zámkem, nebo jej neustále bedlivě střežit.

Já jsem tento problém řešit nemusel, protože jsem během švihu v podstatě skoro vůbec nezastavoval. Dopřál jsem si jednu rychlou pauzu na lavičce v jedné z obcí kdesi u Tuháně, kde jsem svačil i minulý rok. A zatímco tehdy jsem cítil, že nohy jsou už trochu těžké a chvilku jsem poseděl, teď jsem do sebe rychle natlačil jednoho turbošneka a valil dál. Jediná krize přišla za Kostelcem nad Labem, kde jsem musel z kola na chvilku slézt a trochu protáhnout nohy. Po chvilce však už bylo zase všechno v pořádku a mohl jsem si vychutnávat melounovou příchuť vody do ostřikovačů od okolo projíždějících řidičů.

Rekord trati

Provoz byl naštěstí minimální, což možná bylo dané tím, že jsem jel v obecně klidnějším prvním červencovém týdnu. Klid se však proměnil v chaos v Praze, která se ani po roce nepolepšila a stále je pro turisty stejně příjemná jako vosa zamotaná ve vlasech pod helmou. Nic moc.

K budově našich karlínských kanceláří jsem nakonec dorazil po třech hodinách a padesáti sedmi minutách v 10:02 dopoledne. Dveře redakce jsem tak otevíral zhruba s pětiminutovým zpožděním, které si ale rád odpustím. Průměrná rychlost se samozřejmě podle Stravy, Garmin hodinek a aplikace Flow liší, nicméně v průměru jsem letěl přes 24 km/h. Pro srovnání, na mém klasickém gravelu od Canyonu s hliníkovým rámem, který jede jen na sádlo, jsem v minulém roce trasu zajel za pět hodin a čtyři minuty s průměrnou rychlostí 20,6 km/h. Nutno podotknout, že jsem kvůli bloudění u Labe najel o pár kilometrů více.

navrh-bez-nazvu-3

Foto: CzechCrunch

Cesta z České lípy do Prahy rozdělená do tří fází

Zatímco minule jsem se nejvíc obával o čas, tentokrát jsem řešil hlavně to, zda vydrží baterka. A dala to zcela bez problému. Po dojezdu hlásila ještě zhruba 20 % kapacity, takže bych si klidně mohl trasu protáhnout a dojet třeba až do Berouna. Baterii se mi nepodařilo vybít při žádné ze zhruba dvanácti vyjížděk, které jsem s kolem absolvoval, takže pokud se člověk nenechává jen vozit a jezdí ve správných kadencích a se správnými Watty, může se i na elektrokole s Bosch technologií dostat opravdu daleko. Samotné nabíjení je přitom extrémně rychlé. Trvá zhruba 3 hodiny, pokud nabíjíte z oněch 20 % 4A Chargerem.

Poslední otázkou zůstává, na kolik celá tahle sranda přijde. Řešení od Bosche, tedy motor, akumulátor, řídící jednotka a displej, samostatně prodejné není, takže vždy záleží, po jakém konkrétním modelu kola člověk sáhne. Bosch technologii dodává zhruba stovce výrobců. Já jsem měl karbonový rám neurčité značky, k tomu karbonové ráfky a gravel sadu GRX od Shimano, díky čemuž celkovou cenu kola odhaduji zhruba na 120 až 150 tisíc korun. Je to víc, nicméně za tyto peníze člověk dostane obrovskou porci zábavy.

Rubriku Cestování podporujílogo-cedok-modre

Na dovolené v Asii vás může poškrábat opice, větší riziko ale bývá motorka bez helmy, radí lékař

Přednosta kliniky cestovní medicíny Milan Trojánek ujišťuje, že je lepší přijít se poradit i těsně před cestou do exotiky než nepřijít vůbec.

turiste

Foto: DALL-E/CzechCrunch

Poranění turisté, kteří se vrací z dovolené, jak si je představuje umělá inteligence

0Zobrazit komentáře

Cestování prospívá zdraví, to je třeba si na úvod ujasnit. „Když člověk cestuje a mění prostředí, má to podle odborných dat prokázaný benefit, a snižuje to například riziko metabolického syndromu a z něj vyplývajících některých kardiovaskulárních nemocí,“ říká Milan Trojánek. Jenže od přednosty Kliniky infekčních nemocí a cestovní medicíny v pražském Motole by někdo mohl čekat spíše zrazování od výprav na exotická místa. S kolegy ale dělají víc než jen to, že by člověku píchli injekci do ramene a nechali ho jít. „Cestovní medicína není zredukovaná jen na očkování, to je jen malá část toho, jak by mělo vypadat kvalitní cestovní poradenství,“ dodává v rozhovoru pro CzechCrunch.

Milan Trojánek se v rámci svého zaměření tak trochu vymyká, v roce 2022 získal Cenu prezidenta České lékařské komory za přínos v celoživotním vzdělávání. Věnuje se problematice očkování, dlouhodobě upozorňuje na problém nadužívání antibiotik, na tato a další témata již uspořádal přes 400 workshopů pro lékaře a zdravotníky. Přestože je mu pouhých 37 lete, je považovaný za kapacitu v oboru.

Svým klientům zásadně neříká pacient, ale cestovatel a před odjezdem či odletem jim obyčejně kromě očkování také zhodnotí zdravotní stav, případně situaci přímo na místě. „Hodně šijeme na míru konkrétnímu cestovateli,“ popisuje přístup na klinice, která vznikla teprve loni. Poté, co vyjmenuje všechny žluté zimnice a horečky dengue, přizná, že život cestovatelům často komplikuje „obyčejná“ vzteklina.

„Nakonec ale nejčastější problém u lidí, kteří se vrací z jihovýchodní Asie, je, že je tam škrábne opice a my je pak musíme naočkovat proti vzteklině,“ vysvětluje. Jde prý o to, že opice jsou v Asii poměrně drzé. „A jsou všude, v chrámech a tak podobně a jsou zvyklé na turisty. Stačí, aby se vám ohnala po batohu nebo aby ji zaujal foťák nebo svačina,“ doplňuje Trojánek.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

V první řadě je ale podle něj zásadní se vůbec přijít před cestou do exotiky poradit: „Vždy je lepší dojít si k nám na kliniku na konzultaci. Radši na poslední chvíli než vůbec.“ Samotné cestovní poradenství totiž podle Trojánka nemá být jen o očkování. „Také můžeme zjistit, že cestovatel jede do malarické oblasti a potřebuje napsat antimalarika. Navíc existují i vakcíny, které se dají aplikovat v den odletu, i když k jejich používání bych nechtěl úplně navádět,“ vysvětluje. A dodává: „Měli bychom s tím člověkem probrat, jakým způsobem léčit nejčastější problémy, které mohou nastat. Případně pokud je to někdo například po transplantaci, tak kde najde odbornou pomoc, pokud by ji potřeboval.“

Důležité je to totiž i kvůli cestovnímu pojištění. „Pokud má cestovatel chronické onemocnění, které se za posledního půl roku zhoršilo, a je to zaznamenané v jeho zdravotní dokumentaci, tak pro některé pojišťovny to může být i důvod pro výluku z cestovního pojištění. A takový člověk potřebuje cílené pojištění pro pokrytí svých individuálních zdravotních rizik,“ vysvětluje Trojánek.

Co se týká cestování, nakonec ale Trojánek říká, že na dovolené mohou nastat nebezpečnější situace než nemoc, proti které se dá očkovat. Lidé totiž necestují jen do exotických destinací s batohem na zádech. A dává příklad: většina kanadských turistů, kteří zemřou mimo domov, přijde o svůj život prý v USA, kam se například vypraví již v letech a skolí je neexotická, běžná nemoc nebo vyčerpání. „Když se podíváme na rizika pro cestovatele, tak je vlastně mnohem zásadnější, jaká má například chronická onemocnění, nebo to, když se mladík vybourá na motorce bez helmy. Tohle může být v jihovýchodní Asii mnohem větší riziko než žloutenka nebo břišní tyfus,“ uzavírá.

Na co si tedy při cestách dát pozor?

  • Ve Středomoří se již vyskytují komáři, kteří mohou přenášet infekce, které se v Česku nevyskytují. Například horečku papatači, onemocnění podobné naší klíšťové encefalitidě. Dál na východ v Rumunsku, Turecku, Bulharsku je dobré dát si pozor na toulavá zvířata a vzteklinu.
  • Při cestách do Karibiku a Jižní Ameriky je dobré nechat se naočkovat proti žloutence typu A a případně proti již zmiňované vzteklině.
  • Při cestách do řady zemí subsaharské Afriky je po poradě s lékařem dobré používat antimalarika. Ty aktuální jsou už, na rozdíl od těch původních, dokonce bez nepříjemných vedlejších účinků. Očkování proti žluté zimnici může být dokonce vyžadováno povinně. V úvahu pak připadá ještě očkování proti břišnímu tyfu a proti dětské obrně.
  • V Asii přichází v úvahu vakcína proti horečce dengue. Na ni už je k dispozici vakcína, ale panují určité rozpory, jak ji používat. „Dengue má totiž čtyři různé typy a vypadá to, že pokud člověk prodělá jeden, může to zhoršovat případné prodělání dalšího typu dengue. A to přesně bylo popsáno i u předchozí vakcíny, která se používala dříve u dětí na Filipínách. U nové vakcíny toto riziko nebylo popsáno, ale přesto novou vakcínu velmi obezřetně sledujeme a čekáme na data. Novou vakcínu doporučujeme proto u osob, které budou pobývat ve vysoce rizikové oblasti, případně u delších či opakovaných pobytů,“ říká Trojánek. Konečně pak také radí očkování proti vzteklině.

Rubriku Cestování podporujílogo-cedok-modre