Substance je jako death metalová Barbie. Tělesný horor kritizující standardy krásy vám zvedne žaludek

Film oceněný na letošním festivalu v Cannes za scénář s šokující důsledností kritizuje svět, v němž se hodnota člověka odvíjí od mládí a krásy.

Tomáš ChlebekTomáš Chlebek

substance-margaret-qualley-demi-moore-coralie-fargeat-2024-1

Foto: Aerofilms

Margaret Qualley je jako Sue skvělá

0Zobrazit komentáře

Když se podíváte do zrcadla, co vidíte? Sebevědomí a spokojenost? Obyčejného člověka, který si zaslouží přijetí jako kdokoliv jiný? Nedokonalosti, na kterých chcete pracovat? Každý malý rozdíl oproti tomu, co znáte z Instagramu a reklam? V kinech je právě film Substance, který všechna tato stanoviska podrobuje ostrému soudu způsobem, jaký tady ještě nebyl. Navazuje na subžánr hororů o ženské pomstě, jeho hrdinka ji ovšem vykonává sama na sobě.

Režisérka Coralie Fargeat, která za jedním z nejdiskutovanějších filmů letošního festivalového okruhu stojí, sama příběhem o ženě likvidující mužské násilníky debutovala. Její celovečerní snímek Pomsta z roku 2017, který si také sama napsala, sleduje mladou hrdinku, jež po svém znásilnění a pokusu o vraždu bere spravedlnost do vlastních zakrvácených rukou. Substance, oceněná za nejlepší scénář na festivalu v Cannes, se vydává jiným směrem.

Hrdinkou novinky je Elisabeth Sparkle (Demi Moore), někdejší hvězda televizních obrazovek. Někdejší, protože vedení televize v čele se stárnoucím mužem jménem Harvey (Dennis Quaid) usoudilo, že je už příliš stará a hledá její mladší, krásnější, dokonalejší náhradu. Jelikož se Elisabeth se svým osudem nedokáže a nechce smířit, když se jí naskytne možnost vyzkoušet tajemnou drogu slibující návrat na vrchol mladistvé fyzické atraktivity, rozhodne se ji zkusit. V zásadě dostane to, co si přála, ale má to svoji cenu.

Její mladší alter-ego, pojmenované Sue (Margaret Qualley), si může obdiv a pozornost užívat jen každý druhý týden, musí se totiž střídat s Ellisabeth –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dvě těla, jedno vědomí. Pokud rovnováhu naruší, začnou se dít zlé věci. Samozřejmě netrvá dlouho, než přesně k tomu dojde a obě ženy, i když jsou jedním člověkem, vůči sobě začnou chovat eskalující nechuť a nenávist.

Substance v zásadě vše, co se snaží říct, předkládá záměrně zcela očividně, bez nuancí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ televizní stanice nemá progresivní politiku pro zapojení žen do vedení, Elisabeth ze sebe neudělá feministickou veřejnou osobnost kritizující toxické standardy krásy a hodnoty, a neobjeví se postava, která by představovala alternativní postoj k věci.

Absolutní povrchnost světa filmu navíc zdůrazňuje jeho styl. Každý záběr je dokonalý, v kompozicích zdůrazňuje symetrii a úhlednost, jednotlivé obrazy hýří saturovanými barvami, vše je perfektně nasvícené a čisté. Zároveň ale Substance staví na ostrých kontrastech, protipólech, které do sebe neustále naráží a vytváří obraz agresivní ženské frustrace z patriarchátu, dnes prý s menším, ale stále zásadním vlivem na to, jak vnímáme sami sebe, naše okolí a jak okolí vnímá nás.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Film je vystavěný na dualitách –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ krásy a odpornosti, žen a mužů, mládí a stáří, lásky a nenávisti. Zajímavým způsobem si přitom hraje s konceptem male gaze (mužského pohledu), když na jedné straně s až pornografickou pozorností zachycuje ženské tělo, na druhé ve stejných detailech ukazuje znetvořené maso, krev nebo i Harveyho cpoucího se krevetami. Samozřejmě, zatímco vysvětluje Elisabeth, že v jejím věku už ztrácí atraktivitu pro diváky, on sám působí fyzicky odpudivě.

Ať už jde o pohledy na křivky Sue nebo nechutné scény (u nichž snímek zachází opravdu daleko), v obou případech jde o různé formy fetišizace těl ostatních a touhy mít nad nimi kontrolu. Fargeat se tak neustále pohybuje na hraně mezi exploatací a feministickým sdělením, když jedno využívá k zprostředkování druhého.

Publikum nemá nikdy dostat dostatek prostoru na to, aby ztratilo odstup a mohlo se zcela ponořit do audiovizuální slasti. Záběry Sue jsou explicitní ale krátké a následují je scény frustrované a sebedestruktivní Elisabeth, krvavá lázeň má zase tragický kontext. Obě strany se víckrát přímo propojují a vytváří nepříjemnou kognitivní disonanci, kdy jednoduše nevíme, jakou polohu coby publikum zvyklé je vnímat odděleně zaujmout.

Co Fargeat vyjadřuje jasně a zcela specificky, je toxicita prostředí, v němž takové polohy zaujímáme automaticky, bez rozmyslu, a necháváme jimi řídit nejen naše vlastní soudy vůči ostatním, ale i fungování celé společnosti. Stejnou toxicitu pak nevyhnutelně obracíme i sami na sebe.

Přestože Elisabeth nesnáší, čemu musí čelit, nedokáže s tím nic udělat v osobním, natož systémovém měřítku. Jakmile vstoupí do těla Sue, ubíhá jí čas jako Popelce před půlnocí a nemá prostor na nic jiného, než užívat si pozornost ostatních a vlastní satisfakci. Její mladistvá krása má stanovenou jasnou dobu expirace, po níž pro okolí přestává existovat. Dokonce ale když o ni ve starším věku s nadšením projeví zájem někdejší spolužák, sama se nedokáže přimět jít s ním na schůzku, protože nevypadá tak, jak by si přála.

Film s odporem kritizuje patriarchální společnost s nadvládou mužského pohledu, posedlost mládím nebo neudržitelné standardy krásy. V tomto působí až banálně, když svět vykresluje jako extrémní karikaturu a vymezuje se vůči ní tím nejvíce očividným způsobem –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ředitel televizní stanice je prakticky v každé scéně vizuálně i morálně odporný, akcionáři jsou skupinka starých bělochů s blbými výrazy na tváři, téměř všechny mužské postavy jsou nadržení šovinisté, publikum je zcela povrchní, ochotné Sue přijmout jen díky její kráse…

Důležitější je ale chytrý způsob, jakým Fargeat ukazuje internalizovanou misogynii nebo toxický vztah k našim vlastním tělům. Substance technicky spadá do žánru hororu, děsí ale především závěrem, že nemůžeme utéct sami před sebou. I kdyby existovala magická substance, která by dokázala vytvořit fyzicky dokonalou verzi nás samých, dříve nebo později bychom se vždy museli s našimi „nedokonalostmi“ vypořádat. A pokud ne, zevnitř nás sežerou.

Před dvaceti lety měl premiéru jeden z nejdospělejších sci-fi seriálů: Battlestar Galactica

„All of this has happened before, all of this will happen again,“ zní jedno ze známých hesel seriálu. Kéž by se jeho úspěch opět zopakoval...

Michal MančařMichal Mančař

battlestar-galactica-boxed

Foto: Syfy.com

Lidé, roboti, vesmírné bitvy i náboženství. To je Battlestar Galactica

1Zobrazit komentáře

Lidstvo bylo téměř vyhlazeno. Jeho někdejší robotičtí služebníci zažehli nukleární holokaust. Poslední tisícovky přeživších se na palubách hrstky vesmírných lodí vydávají na cestu za přežitím. A v čele zbídačené flotily přesně před dvaceti lety letěla Battlestar Galactica. Na své palubě kromě stíhaček nesla jeden z nejvážnějších, nejdospělejších a nejlepších sci-fi seriálů.

Spousta vědeckofantastických filmů a seriálů prozkoumává vážná témata skutečného světa. Však to je tím pravým jádrem žánru sci-fi. Ale jen málokteré audiovizuální dílo tak činilo s takovou dospělostí jako Battlestar Galactica, která v půlce října roku 2004 vystartovala ke své televizní premiéře.

Z titulní bitevní lodě Galactica se mělo v čase míru stát muzeum. A sama byla muzejním exponátem. Byla zastaralou připomínkou už napůl zapomenuté války s kybernetickými Cylony. Nepoužívala pokročilé technologie – a to pro ni bylo záchranou. Když se totiž lidmi stvoření Cyloni znenadání vrátili, aby vykonali svou pomstu, obrátili techniku svých stvořitelů proti nim samým. A Galactica se musela vrátit do služby, aby lidské uprchlíky vedla za spasením. Na bájnou planetu Zemi.

Návrat se odehrával nejen příběhově, ale i filmařsky. Battlestar Galactica byla moderním remakem sedmdesátkové série, která se tehdy svezla na popularitě Star Wars (a mezi oběma značkami to kvůli tomu několikrát právnicky silně zajiskřilo). Už tehdy si BSG našla nemálo fanoušků, ale dnešním pohledem byla úsměvným produktem své doby.

Následovaly různé snahy a pokusy značku oživit, až v roce 2002 ale Universal Pictures oslovili Ronalda D. Moorea. Producenta a scenáristu, který si v branži udělal velice zvučné jméno díky Star Treku. Pracoval na Nové generaci, Hlubokém vesmíru devět i Voyageru. Poté pomáhal stvořit mystický seriál Carnivale pro HBO. Dnes ho můžete znát díky Cizince nebo alternativní historii For All Mankind. Moore nejprve připravil tříhodinovou pilotní minisérii Battlestar Galactica, o rok později v říjnu 2004 už měl premiéru seriál jako takový.

A začal zcela strhujícím způsobem. Diváky vrhnul do skličující situace flotily na útěku, která od destrukce většiny lidstva nepoznala útěchu a odpočinek. Pokaždé, když uprchlíci skočili hyperprostorem, neúnavní Cyloni je stejně vystopovali. Až když se po nespočtu skoků k flotile nepřipojila jedna z lodí, přišla zdánlivá úleva. Útoky přestaly. Jenže pak se ztracená loď vrátí. Ovládl ji nepřítel? Mohou riskovat její návrat do flotily? Může si hrstka přeživších dovolit přijít byť o jediného dalšího člověka?

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Takových otázek pokládala Battlestar Galactica napříč čtyřmi řadami seriálu nespočet. Uprchlická flotila byla mikrokosmem pro všechny myslitelné neduhy lidské společnosti. Jak daleko zajdete pro záchranu nejen života, ale samotného lidstva? Kdy může svoboda ustoupit přežití? Jak těžké zkoušky dokáže přežít demokracie? Jaký vliv má (či má mít) náboženství? Je terorismus ospravedlnitelný? A co když přežil ještě někdo, nejen my?

Tvůrce seriálu Ronald D. Moore si s kolegy při psaní scénářů nenasazoval rukavičky. Cyloni během let po předchozí válce prošli podivuhodnou proměnou a kromě robotických válečníků se mezi nimi najednou objevili takoví, kteří vypadali zcela lidsky. A ano, infiltrovali lidskou flotilu. Navíc objevili náboženství. Skuteční lidé (ale co je to vlastne člověk…?) se namísto semknutí tváří v tvář vyhynutí nadále drželi společenských, politických či jiných rozdělení. A z toho plynuly konflikty kolikrát krutější než srážka s cylonskou flotilou.

Kromě takové polohy ale Battlestar Galactica diváky mocně bavila právě i těmito střety. Ústřední kosmický koráb byl napůl křižníkem, napůl letadlovou lodí – a stíhačky Viper se do soubojů s nepřáteli vrhaly v akci připomínající napínavé druhoválečné filmy. Jasně, létalo se ve vesmíru, ale zážitek z akce tvořila pilotní akrobacie, kulomety a rakety vesmírných letounů. Ono vůbec veškeré opravdu futuristické a sci-fi prvky byly v seriálu utlumené či laděné lehce do retra, aby lépe vyzněla syrovost situace a lidskost. Či její nedostatek.

Seriál kromě zpracovaných témat a akce táhlo vpřed hned několik skvělých hereckých výkonů v čele s Edward Jamesem Olmosem. Toho starší diváci znali ze seriálu Miami Vice, fanoušci žánru zase z Blade Runnera. Jeho admirál Adama byl veteránem na pokraji důchodu – a jeho  vážnost, charisma i čest musely v každém okamžiku tvořit hradbu před zoufalou situací celé flotily.

Jeho pravou rukou byl Michael Hogan coby plukovník Tigh, neúprosný tvrďák na hraně zlomení. Letecká esa Lee „Apollo“ Adama (Jamie Bamber z Bratrstva neohrožených nebo Námořní vyšetřovací služby) a Kara „Starbuck“ Thrace (Katee Sackhoffová, kterou můžete v poslední době vidět ve Star Wars seriálech) zase dávala jiný pohled na vojenskou strukturu kosmického bitevníku.

Ale Galactica nebyla jen zástupcem military sci-fi, jedním ze stěžejních sporů v seriálu bylo tření mezi vojáky a civilisty. V jejich řadách se blýskla třeba Mary McDonnell (nominovaná na Oscara za Tanec s vlky) jako prezidentka Laura Roslinová, zcela nepřipravená, ale okolnostmi vržena do politického vedení přeživších. A samozřejmě největším miláčkem (či objektem oprávněné nenávisti) byl doktor Gaius Baltar v podání Jamese Callise (aktuálně dabuje třeba Castlevanii na Netflixu). Génius, vědec – a nejhorší zrádce lidstva zapletený s Cylony.

Těch postav a osudů, které BSG před diváky předložila, byly nicméně desítky. Když epizodou neprostupoval motiv zoufalství či zrady, vysvitla naděje v mystikou zahalených proroctvích o planetě Zemi, na niž se upnuly zraky přeživších. Ani po dvaceti letech by se neslušelo spoilovat, kam a kudy putování admirála Adamy a jeho flotily vedlo. Ale vězte, že to nebyla snadná cesta plná happy endů.

battletech-boxed

Přečtěte si takéBattleTech slaví 40 let. Je v něm spousta Čechů a v češtině i vyšelPřed 40 lety vznikla v USA hra plná Čechů, co měla problém s Georgem Lucasem. Dnes sbírá stamiliony

Ostatně ani cesta seriálu samotného nebyla snadná. Třetí ze čtyř řad diváky šokovala svým startem, který vesmírnou pouť vyměnil za osídlenou planetu. Galactice to dovolilo prozkoumávat zase jiná (a opět nelehká) témata, třeba kolaboranství, ale šlo o neočekávanou změnu tempa. A důvodem mnoha internetových rozepří dodnes zůstává série čtvrtá, finální.

Battlestar Galactica k vesmírným bitvám, sporu mezi autoritářstvím a demokracií či k ožehavým otázkám lidského soužití vždy přidávala velkou dávku náboženství, mystiky a mýtů. Čtvrtá řada tenhle směr ještě zintenzivnila. V kontextu děje to dávalo smysl, koneckonců proměna Cylonů z robotických otroků na něco mnohem víc byla jedním z ústředních prvků seriálu, ale diváky tohle rozhodnutí stále rozděluje. Stejně jako vyvrcholení BSG. Ačkoliv možná buďme rádi, že seriál došel skutečného ukončení, byť nemuselo být každému po chuti.

Na čem se nicméně podporovatelé i popírači finále shodnou, je fakt, že Battlestar Galactica zůstává v mnoha ohledech nepřekonaným sci-fi seriálem, který žánr pojal nesmírně dospěle. I dnes Battlestar Galactica (je na SkyShowtime) poskytuje vynikající divácký zážitek. Přesně jak v ní často zaznívá: „So say we all!“