Tahle sněmovna není pro rodiče. Nemůžu na čtyři roky vypnout roli matky ani poslankyně, říká Marie Jílková

Poslankyně Marie Jílková končí ve sněmovně. Důvodem je její chaotické fungování a nemožnost skloubit práci s rodinou. Politika ale nemusí být řehole, tvrdí.

jilkova-1

Foto: CzechCrunch

Poslankyně Marie Jílková (KDU-ČSL)

1Zobrazit komentáře

Odcházející lidovecká poslankyně Marie Jílková kritizuje neefektivní fungování Poslanecké sněmovny, které ovlivňuje nejen pracovní život poslanců, ale i jejich rodiny. „Když jste žena, která pečuje o dvě děti a starší maminku, zjistíte, že ty role nelze zvládat dohromady,“ říká v podcastu Crunch. Nezříká se jen tvrdé práce? Proč se současný systém moc nechce měnit vládě ani opozici? Jakou podporu rodiče malých dětí v politice ocení?

Celý podcast si můžete pustit ve videu níže, na YouTube nebo Spotify. Nyní přinášíme přepis toho nejzajímavějšího, co v rozhovoru Marie Jílkové s Čestmírem Strakatým zaznělo.

Vy jste s kolegyní Martinou Ochodnickou z TOP 09 před nedávnem způsobily trochu rozruch. Oznámily jste, že už nechcete znovu kandidovat do Poslanecké sněmovny kvůli jejímu fungování. Jaké jsou pro vás hlavní důvody, proč už nechcete pokračovat?
Postupně jsme se snažily na tento problém upozorňovat. Když jsme byli ve sněmovně první rok jako úplní nováčci, s několika kolegy i kolegyněmi jsme si říkali: „Takhle to má fungovat?“ Nechápali jsme, proč si sněmovna, když má možnost sama upravit svůj chod, nenastaví efektivnější systém.

To, s čím se potýkáme, se netýká jen rodičů, kteří chtějí být v kontaktu s dětmi. Jde i o to, že jednání sněmovny je nepředvídatelné a neefektivní. To narušuje jak práci poslanců v regionech nebo na tématech, kterým se věnují, tak i jejich rodinný život. A to jsou hlavní důvody, proč jsme se rozhodli už v takovém systému nepokračovat.

Práce poslance není jen sedět ve sněmovně a hlasovat. Předchází tomu příprava zákonů, vyjednávání o jejich podpoře, jednání s odborníky a odbornými společnostmi. To, co lidé vidí v televizi, je už jen taková třešnička na dortu – vlastně trochu divadlo. A tomu odpovídá i to, co se ve sněmovně děje.

A kdo za to může?
Nebudu nikoho jmenovat. Myslím, že za tím stojí neochota měnit zaběhnutý systém.

Napříč politickým spektrem?
Ano, napříč spektrem. Současné nastavení totiž vyhovuje všem. Nikdo předem neví, kdo po volbách bude ve vládě a kdo v opozici. Nemůžete tedy říct: „Nám se to bude hodit“ nebo „Nám se to nebude hodit.“ Pravidla sněmovny určuje jednací řád a jeho změna je stejný proces jako změna zákona. A není k tomu politická vůle, protože nikdo neví, jestli mu to v budoucnu pomůže, nebo uškodí.

A není to vlastně pochopitelný argument? Vaši kolegové a kolegyně možná budou po volbách chtít bránit třeba Andreji Babišovi v prosazování jeho politiky a budou obstruovat. V minulém volebním období se dlouho blokovalo třeba EET.
V tomto volebním období se obstruovala korespondenční volba, valorizace důchodů, Česká televize… A všechny tyto věci nakonec prošly. Takže ani současné obstrukce opozice nepřinesly výsledek, který zamýšlela.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Opozice argumentuje, že nejsou dostatečně vyslyšeni, a proto musí své argumenty opakovat a znovu mluvit, třeba i v jiný den.
Jenže se ty věci pořád dokola opakují, to už nejsou nové argumenty ze strany opozice.

Z vašeho pohledu je to tedy divadlo?
Myslím, že z velké části ano. Na atmosféře sněmovny okamžitě poznáte, kdy se jedná věcně a kdy jde o – jak říkáte – divadlo. Jsou dny, kdy se třeba v úterý projednává nějaký obstruovaný zákon, všechno se vleče, je to urputná snaha někam se posunout. A pak přijde pátek, kdy se hlasuje o třetích čteních, a najednou nestačíte žasnout, jak efektivně sněmovna funguje. Vyměňují se věcné argumenty, ministr a opoziční poslanec spolu na plénu diskutují s úctou a respektem. A vy si říkáte: je to ta stejná sněmovna jako v úterý?

Ve sněmovně funguje velmi silná hierarchie

Jak by se jednání ve sněmovně mohlo změnit?
Vidíme, jak fungují parlamenty v západních zemích, ale i třeba na Slovensku. Jednou z možností je omezení řečnické doby poslanců – například stanovením limitu na jednotlivá vystoupení. Větší prostor by se mohl dát také zpravodaji nebo ministrovi pro obhajobu návrhů. Další variantou je rozdělení času na projednání zákona podle velikosti poslaneckých klubů, aby každý klub měl garantovaný podíl pro vyjádření svého stanoviska. Některé země také zavádějí pevné hlasovací bloky – například že se zákony projednávají a poté se ve čtvrtek odpoledne hlasuje o celém balíku.

Všechny tyto změny by zvýšily přehlednost jednání sněmovny, což je důležité nejen pro voliče, ale i pro ty, kdo proces schvalování zákonů sledují. Přesně by věděli, kdy se k danému bodu dostaneme. Myslím, že by to přispělo k určité kultivaci demokracie.

Je to tedy návrh, který je teď na stole?
Ano, připravily jsme ho s kolegyněmi z poslaneckých klubů STAN a TOP 09. Zvolily jsme tu nejjednodušší možnou cestu – omezit časový limit na jednotlivá vystoupení a zamezit jejich řetězení.

Není chyba, že mezi vámi není nikdo z opozice? Nebylo by lepší, kdyby ta iniciativa byla širší?
V polovině volebního období vznikla pod vedením Jana Bartoška pracovní skupina pro změnu jednacího řádu. Byla složena napříč politickými stranami, včetně zástupce ANO Radka Vondráčka. Skupina se scházela a podle všeho tam padly i poměrně reformní návrhy – například na změnu systému interpelací, aby bylo jasné, že když poslanec podá interpelaci, ministr skutečně přijde a odpoví mu. Nicméně skupina nakonec k žádné shodě nedospěla.

Máte vůbec podporu pro ten návrh i jen mezi koaličními stranami?
To je otázka. My nejsme předsedkyně poslaneckých klubů a ve sněmovně funguje velmi silná hierarchie.

Ostatně předseda vašeho poslaneckého klubu Aleš Dufek říká: „Kdo se dá do války, musí bojovat.“
To je asi ta základní filozofie, kde se trochu rozcházíme. Buď někam přijdete a přizpůsobíte se prostředí, i když víte, že není vyhovující. Nebo se na to díváte jinak – a to je můj přístup: Pojďme se podívat na to, co nefunguje, a zkusme s tím něco udělat.

Ve videu, které jste natočily společně s poslankyní Martinou Ochodnickou, říkáte, že chcete budoucím politikům a političkám předat nějaké know-how, jak sněmovna funguje. Ozval se někdo, kdo by ho chtěl?
Ano, ozvalo se mi asi čtyři nebo pět lidí. Jsou to možní poslanci – lidé, kteří zvažují kandidaturu. Teď je primárková sezóna, takže někteří už se do primárek přihlásili a usilují o mandát, jiní o tom teprve přemýšlí. A jsou to lidé napříč vládními stranami.

Chtějí vědět, co poslanecký život obnáší?
Přesně tak. A já jim to moc ráda říkám, protože když jsem sama kandidovala, také jsem tyto informace hledala. Odpovědi, které jsem dostala, ale často reflektovaly spíš předchozí volební období a na to současné už neplatily. A kdo ví, třeba se to může ještě zhoršovat – počtem hodin, které trávíme posloucháním řečí, které leckdy nedávají smysl.

Říkám jim: Tady má smysl být aktivní, tady se věci skutečně rozhodují. Dávejte si pozor na tohle, hlídejte si tamto. Nenechte si namluvit, že něco nejde nebo že se to tak nedělá. Byla jsem lokální politička, pracovala jsem i v Senátu jako asistentka, takže jsem některé věci už znala, ale stejně bylo klíčové mít někoho, kdo mě povzbudil a řekl mi: „Ano, tohle je zdravý pohled. Je správně, že to tak chceš dělat.“ A to teď chci nabídnout dalším.

Ti, kdo „rebelují“, jsou matky. Zmiňovala jste i váš případ. Jak to vlastně ovlivňovalo váš život?
Jedna z věcí, která mě zarazila, je to, že se hodně energie investuje do toho, aby se ženy dostaly do politiky – kvóty, různé podpůrné programy v politických stranách. Ale když se tam dostanete, nikdo už se nestará o to, jak se vám tam daří. V soukromém sektoru fungují třeba různé programy na podporu talentů, leadershipové programy, řeší se work-life balance. Nikdo se ale ve sněmovně nestará o to, jestli se tam ženy udrží. Pro mě je ale větší zastoupení žen v politice silná hodnota, protože to znamená širší zastoupení názorů a politika se stává pestřejší, více odráží dění ve společnosti.

Ale když jste žena, která pečuje – mám dvě děti a ještě se starám o svou maminku –, zjistíte, že ty role nelze zvládat dohromady. Nemůžu na čtyři roky vypnout roli matky, protože v ní jsem nezastupitelná. A nemůžu na čtyři roky vypnout roli poslankyně, protože v ní jsem taky nezastupitelná. Ve vaší práci vás nahradí někdo, když jdete na dovolenou, ale v politice váš hlas nikdy nikdo nenahradí. Jsou chvíle, kdy jste opravdu nenahraditelná.

Odcházela jsem do Prahy, když mě děti ještě potřebovaly. A teď se vracím, když mě přestávají potřebovat.

A jaký dopad to mělo na váš rodinný život?
Nezažívám to, co samoživitelky, které jsou úplně samy a ještě k tomu mají málo peněz. To mi část tíhy odlehčuje. Ale ne všechno zaplatíte penězi. Jsem rozvedená, takže se u dětí s tatínkem střídáme. Přijedete domů a máte prázdnou ledničku, spoustu prádla, a než se dostanete k odpočinku, to neexistuje. Musíte se postarat o všechny věci, co tam čtyři dny čekaly. A to je opravdu náročné. Odcházela jsem do Prahy, když mě děti ještě potřebovaly, a teď se pomalu vracím, když už jsou v tom věku, kdy mě přestávají potřebovat.

Je to tedy opravdu součást té práce, jak říká pan Dufek, že to tak musí být, nebo by to šlo jinak, kdyby byla sněmovna lépe zorganizovaná?
Ta práce rozhodně je náročná, a my se jí vůbec nezříkáme. Jestli někdo odchází ze sněmovny kvůli rodině, tak to jsou neskutečně pracovití poslanci a poslankyně, kteří tam budou chybět. Pavel Bělobrádek, který odvedl obrovskou práci a odchází kvůli rodině, protože má dojem, že už tam také chybí. Viktor Vojtko ze STAN, předseda rozpočtového výboru Josef Bernard. Není to jen otázka ženy versus muž, ale i generací.

Nedávno jsem tu měla návštěvu marockých poslankyň – v Maroku totiž král nedávno zavedl kvóty na ženy. Mají kvóty nejen na ženy, ale i na mladé ženy, takže jsou ještě o krok dál. Přijeli do Česka zkoumat, jak funguje náš parlament. Když jsme se bavily o organizaci práce, my české poslankyně jsme lapaly po dechu. Říkaly jsme si: „Jde to udělat i jinak.“

Myslíte, že to v Maroku mají lépe?
Ano, mají. Mají jeden den v týdnu, kdy přesně vědí, že není možné jednat přesčas, pokud není krizový stav. Jednají tak, že jeden den se projednávají zákony, jiný den se hlasuje, mají každý týden vymezené dny pro regionální aktivity. Nepřekračují vlastní pravidla. A to je něco, co v této sněmovně nefunguje. My stále překračujeme vlastní pravidla, sami si klademe do cesty nepředvídatelnosti.

Konec nahánění zásilek. Česká pošta za tisíce nabízí schránky na balíky do domů i bytovek

Čekáte balík, doručovatel nevolá a pak jen přijde zpráva, že si ho máte vyzvednout na poště? Napříště si můžete za tisíce korun pořídit doručovací box.

Eliška NováEliška Nová

domovni-box-ceska-posta-balikovna

Foto: Balíkovna

Box pro rodinný dům

1Zobrazit komentáře

Ve švýcarském Bernu mají domy něco jako poštovní schránky. Jsou venku u dveří a jsou větší než ty klasické na dopisy. Lidé si tak do nich nechávají doručovat balíky, případně v nich nechávají věci, které potřebují někomu předat, když zrovna nejsou doma. Něco podobného nyní nabízí i Balíkovna – schránku na rodinný či bytový dům, do které by doručovala balíky.

Ve Švýcarsku jsou tyto boxy na dobré slovo – nemají žádný zámek. V Česku ho mít musí, klíček ale potřeba není, jsou na PIN. Ve Švýcarsku je tento box standardní součástí domu. V Česku stojí novinka několik tisíc. „Poptávka po domovních boxech pro rodinné domy roste, reagujeme tak na změnu v potřebách našich zákazníků. Hlavní výhodou je, že zákazník nemusí pro svůj balík nikam chodit, ani čekat na příjezd doručovatele. Tím ušetří především svůj čas,“ popisuje pro CzechCrunch Ivo Vysoudil, mluvčí společnosti Balíkovna, která spadá pod Českou poštu. Konkrétní počet již prodaných boxů ale nezmiňuje.

Ušetření času ale něco stojí. V případě České pošty, respektive Balíkovny, vyjde malý box na 6299 korun, bezmála sedm tisíc pak stojí box velký. Oba slouží pro rodinné domy. Box je vyrobený z bytelné pozinkované konstrukce, lak ho má chránit před povětrnostními podmínkami a UV zářením, má také antikorozní a antigraffiti povrchovou úpravu. V nabídce je v antracitové barvě.

„Aktuálně se zaměřujeme na prodej boxů pro rodinné domy, jejichž výhodou je, že ho klienti mohou sdílet s rodinou, přáteli nebo sousedy. S kýmkoli, komu se jeho majitel rozhodne poskytnout PIN kód k boxu,“ dodává Vysoudil.

Pošta má ale v nabídce rovněž větší box, který je primárně určen pro bytové domy. Ten vypadá v podstatě jako běžné boxy Balíkovny na veřejnosti, jen má o něco méně přihrádek. Balíkovna k němu dodává rovněž kameru, mobilní aplikaci a administrátorský přístup pro jeho správu. Ten má cenu podle velikosti a příslušenství, začíná každopádně na 99 tisících korunách s tím, že se platí měsíční poplatek za správu a údržbu. „Boxy pro bytové domy, mají takzvané modulární řešení, kdy se rozsah boxu dá přizpůsobit velikosti či dispozici bytového domu a potřebám jeho obyvatel,“ dodává Vysoudil.

A jak to přesně funguje? Když si člověk objednává zboží z e-shopu, kde je možnost zvolit jako dopravce Balíkovnu, pak může zvolit doručení přímo do boxu. PIN se kurýrovi objeví v detailu objednávky. Kód k boxu si do webové aplikace Balíkovny zadá člověk sám, je také možné ho pravidelně měnit, stejně jako je možné ho sdělit svým příbuzným či přátelům, ale i doručovatelům jiných společností. „V zahraničí tento typ doručování úspěšně funguje, proto jsme chtěli nabídnout doručování do vlastního balíkového boxu i našim zákazníkům v Česku,“ říká Vysloužil.

Boxy byly podle něj vyrobeny v Česku a dodává je společnost OX Point. Balíkovna je objednává průběžně podle vývoje poptávky. Za kolik je společnost pořídila, ovšem Vysoudil nesdělil. „Částka, za kterou Balíkovna boxy nakupuje, je předmětem obchodního tajemství,“ komentoval mluvčí s tím, že cena je stanovena standardním tržním způsobem. Vychází z nákupní ceny a je k ní přepočítaná marže, která zahrnuje náklady spojené s prodejem. OX Point má každopádně v nabídce dva malé boxy – jeden vychází na 6 420 korun, druhý na 8 140 korun. U větších není cena uvedena, záleží totiž na jejich modulaci.