Stále existují druhy rakoviny, se kterými si medicína neví rady. Platí to například u typů, které se mohou opakovaně vracet, často v odolnější a rezistentnější formě, než když trápily nemocného poprvé. Nebo u těch, které dokážou obejít náš imunitní systém. „Naším dlouhodobým cílem, kterému jsem se věnovala i během svého pobytu ve Švýcarsku, je pochopit buněčné mechanismy, jak se rakovina mění a stává rezistentnější, a tu změnu využít,“ říká Lenka Bešše, bioložka z Národního ústavu pro výzkum rakoviny. V rozhovoru pro CzechCrunch mluví i o tom, jak moc rozdílné je pracovat na výzkumu ve Švýcarsku a v Česku, zejména pokud má člověk dvě malé děti.

„Ve Švýcarsku výzkum financují i různí mecenáši. Často jsou to lidé, kteří se potýkali s rakovinou a posléze se rozhodli, že velkou část svého jmění věnují na nádorový výzkum a zakládají privátní nadační fondy,“ popisuje Lenka Bešše rozdílné způsoby financování vědy v Česku a ve Švýcarsku. Zároveň ale vypichuje, že ne vždy je vše o penězích. „Ve Švýcarsku razí tezi, že kvalitní věda se dá dělat i na starších, ale zachovalých přístrojích. Když je dobrá myšlenka, není nutné mít jen nové laboratorní vybavení,“ doplňuje.

Lenka Bešše vědecky řídila sedm let laboratoř v kantonální nemocnici v St. Gallen ve Švýcarsku, kde se podílela i na výzkumu vakcíny proti rakovině kůže. Letos byla práce švýcarského týmu publikována v prestižním mezinárodním časopise Molecular Therapy. Mimo to také Bešše studovala využívání genetických nůžek CRISPR-Cas9 pro léčbu rakoviny na amerických univerzitách v Berkeley a v Gainesville.

Před necelým rokem se z města poblíž hranic Švýcarska s Rakouskem vrátila domů do Brna a v Národním ústavu pro výzkum rakoviny vede skupinu, která se věnuje imunoterapii nádorů. „V rámci výzkumu řešíme více různých přístupů. Buď se zabýváme tím, proč rakovina neodpovídá na chemoterapeutika, nebo se snažíme pochopit, jak je možné, že dokáže obejít imunitní systém pacienta,“ říká. Aktuálně je zároveň i jednou z nejmladších vedoucích výzkumných skupin na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde učí a vede doktorandy.

Důležité bylo pro Lenku Bešše i to, jaké jsou ve Švýcarsku možnosti péče o malé děti. Podle OECD jsou v zemi mnohem dostupnější například částečné úvazky. V roce 2022 jich ve Švýcarsku využívalo 39,8 procenta žen. V Česku to bylo jen 7,6 procenta. „Kombinace zkráceného úvazku a velmi dobrých jeslí mi umožnila zůstat v práci a věnovat se jí tak, jak bylo potřeba,“ říká Bešše. Zároveň podotýká, že dlouhá rodičovská dovolená, na kterou se nastupuje v Česku, může ženám z oboru výrazným způsobem komplikovat návrat k vědě.

Jak byste vysvětlila někomu, kdo vědě nerozumí, co vlastně děláte?
To je takový oblíbený úkol „vysvětli svojí babičce…“ (smích). Zabývám se výzkumem rakoviny. Přestože do jejího výzkumu putují velké peníze, pořád ještě existuje spousta typů nádorů, které se nám nedaří porazit. Například, když se pacientovi rakovina vrátí, je silnější a rezistentnější k původní léčbě. Naším dlouhodobým cílem, kterému jsem se věnovala i během svého pobytu ve Švýcarsku, je pochopit mechanismy, jak se rakovina mění a stává rezistentnější. Tu změnu se snažíme využít, abychom mohli navrhnout nové terapie, které by lépe fungovaly právě na rezistentní typy rakoviny. V rámci výzkumu řešíme více různých přístupů. Buď se zabýváme tím, proč rakovina neodpovídá na chemoterapeutika, nebo se snažíme pochopit, jak je možné, že dokáže obejít imunitní systém pacienta.

Jaké způsoby pro „schovávání se“ v těle rakovinné buňky používají?
Těch možností je opravdu mnoho a myslím, že stále neznáme všechny. Rakovinné buňky mohou tak nějak „hibernovat“, přežít terapii a až poté začít znovu růst, mohou se v průběhu času měnit, a tedy přežít postupně aplikovanou terapii. Nebo mohou obejít imunitní systém podobně jako plod v těle matky, který také není zahuben, přestože polovina genetické informace plodu není původem matčina.

Vy vyvíjíte dokonce něco jako vakcínu proti rakovině.
Jsem spoluautorkou, ale klíčovým člověkem v rámci tohoto výzkumu je profesor Lukas Flatz, který má vědeckou skupinu v St. Gallenu ve Švýcarsku a zároveň je vedoucím lékařem na klinice dermatoonkologie v Tübingenu v Německu. Dlouhodobě zkoumá zajímavý koncept léčby maligního melanomu, tedy zhoubného nádoru kůže. Pomocí původně myšího viru je možné do těla pacienta vnést určitou informaci, aby byly tyto buňky více rozpoznávány imunitním systémem.

Velmi zjednodušeně pak pomůže tomu, aby vlastní imunitní systém člověka rakovinné buňky dokázal zničit. Jde tedy o koncept, jak bychom mohli „očkovat“ proti nádorovým onemocněním. Bohužel to nepůjde využít preventivně, ale pouze u lidí, u kterých se nemoc již objevila. V těle musí být už rakovina přítomná, aby se proti ní dalo bojovat tímhle způsobem.

V jaké fázi výzkum je?
Momentálně švýcarští kolegové ukázali slibná data na myších a rozbíhají se první klinické studie. Uvidíme, jak vše dopadne. V prvních fázích klinické studie se testuje pouze toxicita látky, tedy jestli samotná látka není nebezpečná pro člověka. Až poté se bude ověřovat, jestli léčí.

Jaká vlastně byla vaše cesta do nemocniční laboratoře ve švýcarském St. Gallenu?
Končila jsem zrovna na Masarykově univerzitě v Brně doktorské studium a můj budoucí švýcarský šéf byl tady na návštěvě v rámci jednoho projektu. Tak jsme se seznámili. Už delší dobu se věnoval hematologickým malignitám (zhoubná nádorová onemocnění krvetvorného systému, která zasahují krevní buňky, kostní dřeň, lymfatické uzliny a další složky imunitního systému, pozn. red.) a bavili jsme se o tom, že by bylo užitečné naše výzkumy propojit.

Tak jsem se přihlásila k němu do týmu a prošla jsem výběrovým řízením. Sedli jsme si ale hlavně i lidsky. V té době byl vedoucím lékařem na hematoonkologii v nemocnici v St. Gallenu, pak se po dvou letech stal vedoucím kliniky a bylo potřeba vybrat nového vedoucího laboratoře. A on tu pozici nabídl mě.

Jaké to bylo pro cizinku vést v St. Gallenu laboratoř? Co jste si z toho odnesla pro svoje další působení?
Myslím, že to nebylo nijak výjimečné, koneckonců na všech univerzitách ve Švýcarsku působí spousta cizinců a systém je pro ně nastaven otevřeně. Důležitá byla znalost němčiny, což bylo motivací se ji učit. Po návratu do Brna mi předchozí zkušenost umožňuje udržet náhled a také plánovat práci tak, aby byla průběžně ukončována a publikována. Velkým pozitivem je to, že pobyt ve Švýcarsku dokáže otevřít dveře pro mnoho mezinárodních spoluprací, které se snažíme udržovat i nyní.

Studovala jste na univerzitě v americkém Berkeley a Gainesville, kde jste zkoumala použití nůžek CRISPR pro léčbu rakoviny. Jak se tato metoda v boji proti rakovinným buňkám používá?
V naší laboratoři využíváme znalostí z těchto krátkodobých pobytů k tomu, abychom v nádorových buňkách vypnuli kupříkladu gen, u kterého předpokládáme, že je zodpovědný za rezistenci k terapii. Poté studujeme, jak by se tento gen dal vypnout chemicky a jestli existuje dostupné terapeutikum. Druhým přístupen je otestování široké škály genů, jaký vliv mají na vliv mechanismu účinku léků, které testujeme jako možné alternativy k léčbě rezistentních nádorů.

Byla práce ve švýcarské laboratoři v něčem výrazně jiná než v té české?
Myslím, že až tak rozdílné to není. Věda je takový mezinárodní obor, i tady v Česku je spousta cizinců. Jak v Česku, tak ve Švýcarsku je hlavním jazykem v laboratoři angličtina. Ve Švýcarsku je možná jiné to, že tam jde do vědy mnohem více peněz. Díky tomu je tam, dalo by se říci, větší volnost ve výzkumu. Ve Švýcarsku ho financují i různí mecenáši. Častokrát jsou to lidé, kteří se potýkali s rakovinou a posléze se rozhodli, že velkou část svého jmění věnují na nádorový výzkum a zakládají privátní nadační fondy. Těm je pak také možné psát žádosti o grant. V rámci onkologického výzkumu to tak ve Švýcarsku funguje často. V Česku to moc časté nebývá.

Týká se větší množství peněz v oboru také automaticky lepšího vybavení v laboratoři?
To právě že ne. V Česku jsem se častokrát setkávala s tím, že je kladen velký důraz na stále nové a aktuální přístrojové vybavení. To je ve Švýcarsku stejné, ale zároveň tam razí myšlenku, že věda se dá dělat i na starších přístrojích s kvalitním týmem lidí. Pokud je dobrá myšlenka, není nutné mít jen nové vybavení a spousta práce jde provést na úrovni spolupráce

Vám se v průběhu práce ve Švýcarsku narodily dvě děti. Jak se vám tam s nimi „dělala věda“? Nepředpokládám, že byste byla na tříleté rodičovské.
Pokud je člověk cizinec, má nějaké povolení k pobytu, které je vázáno na pracovní poměr. Bez práce bych mohla ve Švýcarsku být jen tři měsíce. Musela jsem tedy mít stálý pracovní poměr. Ještě bych mohla být vedena jako nepracující doprovod manžela, ale alespoň jeden z nás by stejně musel být zaměstnán. A my jsme oba pracovali pro místní nemocnici.

Navíc ve Švýcarsku to funguje tak, že před porodem není vůbec žádná mateřská dovolená a po porodu je žena doma s miminkem tři měsíce. Nám nemocnice dala ještě jeden měsíc navíc, takže jsem byla doma čtyři měsíce. Poté se ženy vrací do práce nebo ukončí pracovní poměr. Ale Švýcarsko je výborné v tom, že se tam velmi využívají zkrácené úvazky, často se třeba i na vedoucí pozici dvě ženy dělí o místo. Návrat do práce se čtyřměsíčním miminkem je tedy flexibilní, nikdo po ženách nechce, aby nastoupily rovnou na full-time. Je to hodně o domluvě.

Kdo se tedy staral o děti po vašem návratu do práce?
Fungují tam jesle, neboli takový dětský denní stacionář. My jsme měli štěstí na takové, které spadaly pod naši nemocnici, kde bylo o děti skvěle postaráno. Já jsem se tedy mohla na čtyři, pět hodin denně podívat do práce, udělat důležité věci. Už to nebylo o tom, že bych dělala pokusy, ale vedení skupiny a administrativu jsem stíhala a zároveň jsem pak měla čas věnovat se dětem. Kombinace zkráceného úvazku a velmi dobré péče o děti mi umožnila zůstat v práci a věnovat se jí tak, jak bylo potřeba.

Myslíte, že je pro ženy v Česku kvůli mateřství těžší ve vědě zůstat?
Určitě ano. Aby tu zůstala žena ve svém oboru, potřebuje mít velkou podporu rodiny. Pro mě je teď po návratu do Česka velkou výhodou, že pracuji ve stejné skupině s manželem. Takže když jsou děti nemocné, vystřídáme se. A hodně nám pomáhají i prarodiče. Věda umí být extrémně časově náročná. Ne, že by vám něco hořelo v laboratoři, ale člověk například potřebuje odjet na týden na konferenci. Případně máte deadline na podání grantu a zrovna jako na potvoru vám v tu dobu onemocní dítě. Pokud nemá žena podporu manžela a rodiny, musí to být velmi náročné. To je jedna věc.

Pak je ale také těžké se po rodičovské do vědy vrátit ve chvíli, kdy je poptávka po lidech, kteří mají zkušenosti nejen v laboratoři, ale i s podáváním grantů, vedením skupiny a podobně. To všechno se ale získává postupně. Když žena z pracovního procesu vypadne, byť jen na čtyři roky, všechny tyto zkušenosti se velmi těžko dohánějí.

Na druhou stranu, žena se na rodičovské dovolené naučí být velmi efektivní a flexibilní. Přijde mi však, že na vedoucích pozicích jsou často muži, kteří chtějí ideálně zaměstnat opět muže, co bude na pracovišti přítomen. Stále totiž občas převládá stereotypní představa, že na to, abych odvedla kvalitní práci, v ní musím být na full-time. Spousta práce se dá ale zvládnout za pět, šest hodin a ty ženy to umí a jsou velmi efektivní.

Lepší se tenhle přístup v akademickém prostředí v průběhu času?
Myslím si, že ano. Velkou úlohu v tom hrají ale zaměstnavatelé, když jsou schopni vyjít ženám vstříc a nabízet jim flexibilní pracovní pozice.

Proč jste se po deseti letech rozhodli s manželem ze Švýcarska vrátit zpět do Česka?
Ty důvody byly hlavně rodinné. Chtěli jsme, aby děti chodily někde stabilně do školy. Také jsme chtěli být blíž prarodičům. Pak jsme dostali možnost se přihlásit na výběrové řízení na lékařské fakultě v Brně, a tak jsme si říkali, že to vyzkoušíme, a klaplo to. Ale jsme stále v kontaktu s naším předchozím švýcarským pracovištěm, spolupracujeme s naším bývalým šéfem na různých projektech.

Bylo těžké se vrátit?
Já si obecně špatně zvykám na změny, takže já jsem původně i do Švýcarska odjela s tím, že uvidíme, na jak dlouho to bude. A nakonec jsme tam zůstali deset let. Odjížděli jsme tam ještě jako studenti, vraceli jsme se zpět do Česka už jako rodiče s dětmi. A návrat byl náročný. Dětem to chvíli trvalo. Musely si zvyknout, že se tu ve školce mluví česky, a ne německy. Nakonec ale vše proběhlo dobře.