Zadriftovali jsme si s nejmladším mistrem světa v rallye. Už v osmi letech za volantem ovládl internet

Kalle Rovanperä platí ve světě rallye za naprostý úkaz. Finsko mu muselo dát výjimku, aby získal řidičák už v 17, a překonal i rekord Colina McRae.

dreux-toyoda4

Foto: Toyota

Donuty pečené přímo na asfaltu okruhu u francouzského města Dreux

0Zobrazit komentáře

Vzpomínáte, co jste dělali ve svých 22 letech? Finský závodník Kalle Rovanperä přepsal dějiny nejvyšší rallye soutěže WRC, když se stal vůbec nejmladším vítězem tohoto šampionátu. Nám se naskytla šance nejen přihlížet tomu, co všechno tento mladý střelec za volantem dokáže, ale dokonce se vedle něj posadit a během několika kol na okruhu poznat, že fyzikální zákony pro některé prostě neplatí.

Může to znít nadneseně, ovšem Kalle Rovanperä platí ve světě automobilového sportu za naprostý úkaz. Narodil se v roce 2000 a o osm let později už lidé klikali jak zběsilí na video, ve kterém se malý Kalle prohání v závodním voze po lesích, jako by se nechumelilo. K motorsportu měl vždy blízko díky svému otci Harrimu Rovanperäovi, který sám jezdil WRC. Syn se rozhodl vydat v jeho šlépějích a už v deseti letech jel svou první skutečnou rallye.

To pravé závodění však přišlo až v Lotyšsku, kde mohl Rovanperä ve čtrnácti letech drtit soupeře, aniž by musel být držitelem řidičského oprávnění. V šestnácti mu dokonce Finové udělili speciální povolení, aby se mohl účastnit tamních národních závodů, a o rok později dostal výjimku pro předčasný řidičák. Představa, jak si v 17 letech držitel několika rallye titulů jde dělat řidičský průkaz, je poměrně zábavná, ale právě to mu otevřelo dveře do nejvyšší soutěže.

Nejdříve pod barvami Škoda Motorsport zářil ve WRC2, nicméně zásadně přepisovat historii začal až v roce 2020 pod Toyotou, která jej nasadila do nejvyšší soutěže. V týmu Toyota Gazoo Racing se stal nejmladším jezdcem, který se dostal na bednu díky třetímu místu na švédské rallye, a o rok později přihodil titul nejmladšího vítěze rychlostní zkoušky během rallye ve Finsku.

Titulu vůbec nejmladšího mistra světa v rallye dosáhl celkovým ovládnutím WRC sezóny 2022. Zajímavostí je, že překonal rekord držený legendárním Colinem McRaem, který se stal poprvé mistrem světa „až“ ve svých 27 letech. Svůj titul Rovanperä obhájil i v loňském roce, nicméně letos si dává částečnou pauzu a do WRC naplno naskočí zase příští rok.

I to je důvod, proč si našel čas zúčastnit se akce konané na okruhu u francouzského města Dreux, kde Toyota otevřela své okno do budoucnosti. Na místě nám představila celou plejádu projektů mobility budoucnosti a vozů poháněných vodíkem, elektřinou i udržitelným palivem e-Fuel, syntetickým benzínem vyráběným za využití energie z udržitelných zdrojů.

Že takové palivo funguje stejně dobře jako to konvenční, dokazuje fakt, že s ním Rovanperä jezdí v hybridním speciálu Toyota GR Yaris Rally1 přímo během závodů WRC. Vůz generuje výkon přes 500 koňských sil a po trati létá, jako by měl křídla, jak nám Rovanperä ukázal přímo v Dreux. A jelikož je jeho velkou vášní driftování, předvedl také několik nádherně vykroužených donutů, tedy vydriftovaných koleček plných dýmu. Až měl člověk pocit, že nejede po asfaltu, ale klouže po ledu některého ze zamrzlých finských jezer.

Pak Rovanperä usedl do nejnovější generace ikonické Supry, též poháněné udržitelným palivem, a pozval nás na projížďku. Zasedl jsem do skořepinového sedadla, ke kterému mě mechanici přikurtovali pětibodovým pásem opravdu natěsno, a vzápětí jsem se dozvěděl proč.

Rád bych sem napsal, že jsme během jízdy společně s Kallem vedli rozhovor o jeho zářné kariéře, do toho hrála příjemná hudba, my se smáli a byli šťastní, ale upřímně: byl jsem rád, že jsem rád. Řešil jsem jen to, zda se mám dívat spíš před sebe, nebo se kochat symfonií, kterou rozehrály ruce mladého jezdce plné vytetovaných jednoduchých malůvek. První kolo bylo rozehřívací, ovšem v tom druhém jsme už brali zatáčky bokem a ve třetím jeli i po rovince nejdříve dveře Supry, pak my a následně to ostatní.

Dvakrát jsem si pomyslel, že tenhle manévr mladý Kalle už asi přehnal a teď bude mít co dělat, abychom se srovnali. Jak mě tohle u dvojnásobného mistra světa ve WRC mohlo jen napadnout? Stačil jednoduchý pohyb rukou, skoro až nenápadný, a měl zase Supru plně pod kontrolou. Vidět zblízka, jak tenhle člověk ovládá své řemeslo, byl neuvěřitelný zážitek. Když jsem se po jízdě pracně vyškrábal z hluboké sedačky, měl jsem úsměv od ucha k uchu a ani jsem nezaregistroval, že jsem během jízdy propotil triko.

Že má Toyota ve svých řadách tak výjimečného jezdce, si je velmi dobře vědoma, a proto se rozhodla potěšit jeho fanoušky prostřednictvím speciálů modelu GR Yaris, ve kterých jsme se mohli taktéž projet, akorát už bez Kalleho. Nesou přídomky Rovanperä Edition a Ogier Edition, a jak už jejich název napovídá, vznikly ve spolupráci s Rovanperäem a další legendou WRC, hájící barvy Toyoty, Sébastienem Ogierem.

Oba vozy nabízí setup naprogramovaný v souladu s osobními preferencemi každého z jezdců a výraznými prvky interiéru i exteriéru. Ogier Edition má mód Seb, který usnadňuje vybočování zádě, což řidiči pomáhá lépe s vozem splynout. Automobil je celý oděný do matně šedého laku a zdobí jej vlajka Ogierovy domovské Francie na masce chladiče. V interiéru lze najít například plaketu připomínající Ogierovo vítězství ve WRC a spoustu dalších detailů.

Rovanperä Edition nabízí jízdní režim Donut, jehož název jasně napovídá, k čemu je určený. Vozu má maximálně usnadňovat projíždění zatáček dveřmi napřed za konstantního přísunu vysokého točivého momentu na zadní kola. Druhý režim Kalle pomáhá s co nejjednodušším vybočením zádě při nájezdu do zatáčky a rychlým výjezdem pod plynem z ní ven. Karoserie nese Rovanperäovo závodní číslo 69, kombinaci červeného, černého a bílého lakování a celou řadu dalších detailů odkazujících na výjimečnost jezdce.

Dobrou zprávou pro české zájemce je, že si oba vozy bude možné pořídit i u nás. Má to ovšem jeden malý háček. Toyota bude mít k dispozici od každého pouze dva kusy. Proto bude prodej probíhat formou aukce, a to 25. září. Vyvolávací cena? 1,8 milionu korun.

Zapomeňte na luxusní káry za miliony. Jestli chcete, aby se za vámi lidé otáčeli, kupte si Microlino

Malé elektrické vozítko navazuje na legendární Isettu z 50. let. Je to tak trochu skútr, tak trochu auto, ale hlavně pořádná porce zábavy.

Ondřej HolzmanOndřej Holzman

microlino1

Foto: Lavin Nguyen/CzechCrunch

Elektrické vozítko Microlino

0Zobrazit komentáře

Je to auto? Je to skútr? Je to čtyřkolka? Je to tak trochu všechno a vlastně je to tak trochu jedno. Nejzásadnější je, že elektrické minivozítko Microlino vykouzlí úsměv na tváři, kdykoliv ho spatříte, kdykoliv do něj nasednete a kdykoliv se rozjedete. A zcela jednoznačně se za vámi budou otáčet, mávat vám a fotit vás i všichni kolemjdoucí. Na světlech si pak stáhne okýnko, aby vám uznale pokýval hlavou, nejeden řidič. Jezdil jsem v pražských ulicích v posledních měsících s řadou více či méně zajímavých nebo drahých aut, ale Microlino je jen jedno. Pro koho ale vlastně tahle minikára za půl milionu je?

Začněme základními parametry. Když Microlino spatří automobiloví znalci, hned hlásí: To je přeci legendární Isetta! Ano, vozítko skutečně připomíná dvoumístné vejčité miniauto, které se začalo v 50. letech vyrábět v Itálii a později ho pod licencí dokonce vyrábělo i BMW. Microlino je moderní interpretací Isetty, u níž vycházeli z italské klasiky Wim, Oliver a Merlin Ouboterovi. Švýcarská rodina na koncept „bublinových aut“ narazila, když přemýšlela, jaký další dopravní prostředek vyvine.

Právě jejich společnost Micro Mobility dala světu v polovině 90. let skládací koloběžku, která se stala celosvětovým hitem. Umožňovala o něco rychlejší přesun než pěšky a o něco pomalejší než na kole. No a další příležitost pak Ouboterovi spatřili v dopravním prostředku, který by byl na půli cesty mezi skútrem a klasickým autem – malý a obratný, ale zároveň by ochránil před nepřízní počasí a navíc by se v něm dal odvést třeba větší nákup. A tím se dostáváme k tomu, co vlastně Microlino je. Je to de facto skútr se čtyřmi koly a evropské regulace ho klasifikují jako čtyřkolku.

microlino2

Foto: Lavin Nguyen/CzechCrunch

Do elektrického vozítka Microlino se nastupuje neortodoxně

Přestože tedy Microlino svými rozměry není až tak vzdálené některým autům a za Smartem by se ani neschovalo, nejde o auto v pravém slova smyslu. To znamená, že postrádá řadu zásadních funkcí, jako jsou airbagy, protiblokovací systém brzd, kontrolu trakce, posilovač řízení nebo posilovač brzd… Ani nemusí splňovat tak přísné crash testy jako klasická auta. Tohle všechno dohromady zajišťuje při jízdě velmi neotřelý zážitek, který budete při prvních vyjížďkách milovat, ale pak se řidiči rozdělí na dva tábory.

Jakmile se přestanete usmívat poté, co k Microlinu poprvé přijdete, dost možná vám alespoň z počátku vrátí na tvář úsměv to, co se odehraje, jakmile budete chtít nastoupit. Zmáčknete totiž nenápadné tlačítko pod světlem na pravém boku a rozevřou se přední, nebo říkejme raději čelní dveře – tohle speciální elektrovozítko musí mít totiž speciální i nástup. Jelikož ke dveřím není připojená přístrojová deska s volantem, musíte za něj proklouznout a usednout na poměrně prostornou lavici, kam se – byť byste to na první pohled neodhadli – vejdou relativně obstojně dva cestující. Pomocí koženého poutka si oldskůlově přitáhnete dveře, zaklapnete a může se vyrazit.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Otočením klíčku v „zapalování“ auto zapnete, což vzhledem k tomu, že má v sobě elektrický motor, poznáte hlavně díky tomu, že se vám rozsvítí displej za volantem a malý displej uprostřed. Vidíte všechny očekávané údaje, jako je rychlost nebo zbývající kapacita baterie. Prostřední displej, který svými ikonami připomíná třeba zmenšený iPhone, pak umožňuje ovládat například vnitřní osvětlení, kufr nebo ventilátor. Jinak už auto ovládáte hlavně ručně, ať už jde o otevírání okýnek a střechy, posouvání lavice nebo ruční brzdu, kterou máte po levé ruce.

Na boku vlevo je volič směru jízdy. Jakmile šlápnete do pedálu, začne auto „elektricky“ a dost hlasitě kvílet, a přestože není se sedmnácti koňmi kdovíjak výkonné, tak díky maximálnímu točivému momentu v podobě 89 newtonmetrů umí – podobně jako jiné elektromobily – velmi slušně vystřelit a akcelerovat. Pokud ale chcete z auta vymačkat nejvyšší rychlost, tedy 90 kilometrů v hodině, chvíli si počkáte. Je však otázka, zda vůbec chcete v Microlinu tak „závratnou“ rychlostí jet. Devadesátka je možná v oktávce málo, ale v Microlinu vám to přijde jako dost. Opravdu dost, možná až moc.

Řízení je ostré a přímé, takže zatáčky můžete takzvaně řezat, ale je třeba myslet také na to, že nemáte žádný posilovač řízení ani brzd. A taky žádné tlumiče, což znamená, že třeba kostky jsou váš nepřítel. Auto také opravdu hodně kvílí, a tak zatímco přednost klasických elektromobilů je v jejich tichém provozu, tady to úplně neplatí. I s ohledem na to záleží, jak vlastně chcete Microlino používat. Při našem několikadenním testování to na cestách po Praze a okolí bylo hlavně o zábavě.

Třeba výhoda při parkování je proti velkým autům nesporná, na druhou stranu na rozdíl od skútru dlouhé kolony neobjedete. Takže když stojí ostatní auta, stojíte i vy a v tu chvíli vás to, že na vás všichni mávají, úplně nezachrání. Překvapivě velký je úložný prostor za lavicí, tam naopak proti motorce odvezete opravdu hodně. Ať už vám ale něco z toho, co padlo výše bude vadit, nebo to budete naopak milovat, při rozhodování, zda byste si takové auto pořídili, může hrát nejzásadnější roli cena.

V Česku totiž startuje cena Microlina na rovném půl milionu korun – a to za takové vozítko není věru málo. Navíc za to dostanete pouze baterii s kapacitou šest kilowatthodin, která vám zajistí dojezd necelých sto kilometrů. Při našem testování jsme ověřili, že v takové konfiguraci znamená jedno procento baterie skutečně zhruba jeden ujetý kilometr. Pokud byste chtěli větší kapacitu baterie, musíte si připlatit. Microlino s dojezdem necelých 180 kilometrů vyjde na 550 tisíc korun a dojezd téměř 230 kilometrů stojí skoro 590 tisíc korun.

Takže to, jestli se Microlino jednou objeví ve vaší garáži nebo třeba v práci jako služební vozítko, záleží dost na tom, jestli jste ochotní zaplatit hodně peněz za něco, co je tak trochu skútr, tak trochu auto, je sranda to řídit, ale žádné velké pohodlí v tom nenajdete. Tak co, je to pro vás?