Na stole v laboratoři Oxfordské univerzity stojí přístroj se zvučným jménem Death Muncher, které by se dalo volně přeložit jako Smrtožrout. Pod pěnovou bednou připomínající levnou pěnovou přepravku na jídlo leží kovový mikroskop, který od povrchu izolují dvě vyfouklé duše z pneumatik. Kdokoliv, kdo by na podivný technologický výstřelek narazil náhodou, by mohl nabýt dojmu, že jde o jakýsi experiment studentů prvního ročníku.

„Tohle byl oxfordský způsob, jak postavit nejcitlivější mikroskop na světě,“ směje se původem slovenský fyzikální chemik Philip Kukura, který působí jako profesor biofyzikální chemie na Oxfordské univerzitě. Teď přišel o přelomovém vynálezu firmy Refeyn Ltd. vyprávět do Prahy v rámci zářijové konference Prague.bio.

Smrtožrout byl původně jen prototyp, dnes už ale ve své zdokonalené podobě našel více než 500 zákazníků a denně s ním pracuje přes 60 farmaceutických společností. Využívají tak vědeckého průlomu, který se Kukurovi a jeho tehdejšímu tříčlennému týmu podařilo dosáhnout v roce 2018. Mikroskop z Oxfordu totiž, zjednodušeně řečeno, dokáže vážit jednotlivé molekuly, například proteiny, viry nebo jejich komplexy. A to přímo v roztoku, bez nutnosti jakýchkoli úprav či složité přípravy.

Princip je jednoduchý: přístroj svítí laserem na molekuly a podle toho, jak se od nich světlo odrazí, spočítá jejich hmotnost. V praxi to znamená, že vědci během několika minut zjistí, zda je lék správně poskládaný, zda virové částice obsahují genetický materiál, nebo kolik molekul se spojilo dohromady. Je to vlastně supercitlivá váha pro oku neviditelné kousky života.

Z uměleckého zázemí do laboratoře

Zajímavý je nejen sám vynález, ale i muž, který stál u jeho zrodu. Slovák Philip Kukura pochází z rodiny, v níž spíše než věda převládal umělecký duch. Jeho otec, známý herec Juraj Kukura, ho od dětství obklopoval světem filmových placů a divadelního zákulisí. Atmosféra spjatá s otcovou profesí ho sice fascinovala, brzy si však uvědomil, jak náročný a nejistý život v tomto oboru je.

„V herectví, hudbě nebo psaní si jen zlomek lidí dokáže skutečně vydělat na živobytí. Ne na bohatství, jen na běžný život. Ostatní se neustále dřou, berou práci za prací, často mají ještě několik dalších zaměstnání. To bylo pro mě možná až příliš velké dobrodružství,“ říká upřímně.

Co si však z uměleckého prostředí odnesl, byla silná touha po svobodě. Myšlenka klasické kancelářské práce od devíti do pěti mu připadala nesnesitelně svazující. A protože v mládí vynikal v matematice, rozhodl se ji spolu s ekonomií studovat na německé univerzitě. Doufal, že mu tento krok přinese čas a prostor rozhodnout se, jakou životní cestu zvolí, aniž by se hned upoutal ke kancelářské židli.

„V rámci studia jsem měl šanci odjet na rok do Ameriky na výměnný pobyt. A toho jsem využil. Žil jsem v Indianě s rodinou profesora chemie a fyziky a měl jsem možnost sledovat, jak žije. Došlo mi, že to vůbec není špatné. Díky němu jsem se o chemii naučil tolik, že jsem ji nakonec začal chtít studovat,“ líčí.

Když v Německu odpromoval, zatoužil po tom vyzkoušet, zda by nemohl navázat studiem chemie na Oxfordu. Přihlášku však podal pozdě. „Všichni mi říkali: tak to máš asi smůlu. Stalo se, teď už to nech to být, je to ztráta času,“ vzpomíná.

Kukura se ale nevzdal a začal významné univerzitní profesory zásobovat e-maily s přímočarou prosbou. „Budu ve Velké Británii, můžeme si promluvit?“ Jeden z oslovených souhlasil a pozval odvážného dvacátníka na pohovor. „Zkoušel mě z toho, co umím. A pak řekl: ‚Víš co? Zařídím, abys v mojí třídě dostal místo.‘ A tak jsem skončil na Oxfordu.“

Úplně stejnou strategii zvolil i při snaze dostat se na doktorandské studium na prestižní univerzitě v Berkeley. „Na další americké univerzity, kam jsem poslal přihlášku, mě přijali. Z Kalifornie však dlouho nepřicházela žádná reakce. Nesmířil jsem se s tím. Znovu jsem začal psát e-maily profesorům, a nakonec vyrazil přímo do USA, abych se s pár z těch, co mi odpověděli, setkal osobně. Poslední nakonec zavolal do univerzitní kanceláře a zeptal se: ‚Co ten Kukura?‘ A oni odpověděli: ‚Ne, toho jsme nepřijali‘. A on na to: ‚Myslím, že přijali,‘“ směje se.

Dodnes přesně neví, proč se nad ním profesoři v obou případech slitovali. „Hádám, že je zaujalo moje nadšení. Nebyl jsem žádný hlupák, měl jsem dobré známky a vyznal jsem se v chemii. To ale nebylo to, proč jsem je nakonec přesvědčil. Já udělal krok navíc. Nevzdal jsem se, napsal jsem jim, přijel jsem a mluvil s nimi. Většina lidí tohle neudělá.“

Místo práce doktorát

Podle vlastních slov nepokračoval ve studiu po Oxfordu proto, že by měl přehnané ambice, ale z mnohem prostšího důvodu. „Nechtěl jsem si hledat pořádnou práci a chtěl jsem žít v Kalifornii. Takže abych mohl být v Kalifornii a nemusel pracovat, nastoupil jsem v roce 2006 na Ph.D.,“ říká s nadsázkou.

V mládí se tak sám odstěhoval do Ameriky. Bydlel nedaleko zálivu, a ačkoli mu každý měsíc po zaplacení nájmu za pokoj ve sdíleném domě zůstávalo asi 300 dolarů, tedy zhruba 6 tisíc korun, vnímá čas strávený studiem jako jedno z nejkrásnějších období svého života.

„Zpočátku jsem opravdu myslel, že svoje americké dobrodružství nejspíš nezvládnu. Je to velmi, velmi málo peněz. Pamatuji si, že jsem dokonce telefonoval s matkou a zlomeně se jí svěřil, že mám v plánu tenhle svůj plán zavrhnout. Ale ona mě přesvědčila, abych ještě chvíli vydržel. A já tak učinil a bylo to skvělé rozhodnutí.“

Když se chtěl po doktorátu vrátit na Oxford jako výzkumník, narazil na další odmítnutí. „Řekli mi: Nedáme ti práci, ale myslíme si, že by bylo dobré, kdybys přišel. Zažádej si o grant. A když ho dostaneš, můžeš přijít.“ Grant nakonec získal a do pouhých pěti let se Slovák stal britským profesorem na jedné z nejprestižnějších univerzit světa.

A právě tady vznikla inspirace k založení společnosti Refeyn, která se z malého oxfordského projektu proměnila ve firmu, jež zaměstnává více než 150 lidí a jejíž hodnota dnes podle odhadů dosahuje asi 71 milionu dolarů, tedy 1,5 miliardy korun.

„Když se ohlédnu za svou vědeckou a profesní kariérou, je to vlastně jedno velké selhání,“ říká přesto s úsměvem Kukura. „Nedostal jsem se na Oxford. Nedostal jsem se na Berkeley. Když jsem se hlásil na akademické pozice, nikdo mi nechtěl dát práci. Slýchal jsem pořád samé ne, ne, ne, ne. Ale šel jsem dál.“

Mikroskop, který váží molekuly

Samotný vznik Death Munchera ale ani zdaleka neznamenal komerční úspěch. „Existuje totiž rozdíl mezi vědeckým průlomem a komerčním průlomem. Vědecký průlom není komerční průlom. Je to těžká lekce, kterou jsem se jako vědec musel naučit,“ říká muž, který podle svých slov neměl ani špetku zkušeností potřebných k vedení firmy.

V roce 2018 napsal grant na 100 tisíc liber s jasným zadáním: přeměnit svůj vynález v něco, co by mohlo vypadat komerčně. Za tři měsíce tak postavili prototyp, který vypadal o poznání lépe než originál. Pak se s doktorandem vydali do San Francisca na konferenci v Moscone Center. „Když jsem se registroval na konferenci, neexistovala žádná firma. Neexistoval žádný název. Takže jsem musel vymyslet jméno asi dvě hodiny před uzávěrkou,“ vzpomíná Kukura.

Foto: Refeyn

Název, který vymyslel – Refeyn – byl odvozený od refrakčního indexu. „Podařilo se nám v předstihu vytisknout dva plakáty. To bylo vše, to byla celá příprava. Televizi, na kterou jsme promítali logo, a povlečení na zakrytí stolů jsme koupili v hypermarketu, který byl deset minut chůze od kongresového centra.“

Vědci vzali nejcitlivější mikroskop na světě, postavili ho na chatrný stolek uprostřed sálu a začali ho ukazovat kolemjdoucím. A přestože na první dobrou působil podivně, jeden z návštěvníků jim potřásl rukou a řekl: „Budu váš první zákazník. Koupím si přístroj.“ V tu chvíli neexistovala žádná firma. Nebyl publikován ani vědecký článek o technologii. Ale měli prvního zákazníka.

„V mnoha ohledech to pro nás bylo klíčové pro založení firmy. Jakmile jsme měli prvního člověka, který byl ochotný za náš přístroj zaplatit, investoři začali být fascinovaní. Navzdory tomu, že jsme měli místo ubrusu přes stůl povlečení a prezentovali jsme nápad, který mnohým možná zněl jako nejhloupější na světě, jsme začali prodávat,“ směje se.

Prodáváte vizi, ne startup

Aby firma komerčně uspěla, čekala ji ale ještě spousta práce. „Objev vám přinese článek v prestižním časopise, ocenění nebo povýšení. To je skvělé, ale firmu tím nepostavíte,“ vysvětluje Kukura.

A tak místo toho, aby roky něco vyvíjeli za zavřenými dveřmi, šli mluvit přímo s farmaceutickými společnostmi, s vědci i s laboratořemi – a na základě jejich potřeb upravovali svůj produkt. „Nemá smysl tři roky pracovat na vývoji a až potom zjistit, že to vlastně nikdo nechce,“ dodává.

Podobně otevřeně mluví i o investorech. Podle něj není atraktivní firma, která po prvních kolech financování pořád jen spotřebovává peníze a nikam se neposouvá. „Investory zajímá vize, kam se podnik může dostat, pokud všechno klapne. Představte si, že problémy neexistují, zákazníci kupují a peníze nikdy nedojdou. Kde bude vaše firma za pět let? Právě tahle představa je to, do čeho jsou ochotní vložit kapitál.“

V čele firmy pak Kukura stál, dokud neměla zhruba třicet až čtyřicet zaměstnanců. Pak ji předal zkušenějšímu manažerovi. „Jsem ten typ vědce ve startupu, který neměl žádné obchodní zkušenosti. Nikdy jsem nechodil na žádný kurz, nikdy jsem neměl nic společného s byznysem,“ říká. Po tři roky přitom současně vedl firmu i vlastní akademickou laboratoř. Dnes to s odstupem hodnotí kriticky. „Neměl jsem tehdy energii ani schopnosti dělat obojí. Možná teď, s větší zralostí, už chápu, že nemusím dělat všechno sám,“ uzavírá.