Kousek od Vítězného náměstí v pražských Dejvicích stojí „květák“. Přezdívá se tak moderní budově, ve které pracují vědci z Ústavu organické chemie a biochemie (ÚOChB), jednoho z nejúspěšnějších vědeckých center v Česku. Není to ale jen designové sídlo ÚOChB, ve kterém se snoubí umění se špičkovou vědou. Mezi těmito dvěma polohami je rozkročený i Petr Cígler, chemik, který vede tým vyvíjející nanomateriály použitelné pro medicínu. Je ale i hudebním skladatelem, jehož díla zní na prestižních českých festivalech současné vážné hudby.

Ve staré budově ústavu hned vedle té nové působil i legendární vědec Antonín Holý, který vymyslel základ léku na HIV nebo AIDS. Z jeho patentů instituci dodnes proudí nemalé peníze, jen za rok 2022 to bylo 3,3 miliardy korun. Místní badatelé tak mají špičkové zázemí.

Cíglerův tým tu vyvíjí nanomateriály pro léčbu a diagnostiku nemocí. „Věnujeme se také přepravě nukleových kyselin, které mohou mít terapeutický efekt. Systémů, které je umí přepravit na místo určení, máme několik,“ vysvětluje pro CzechCrunch ve své pracovně v přízemí nové budovy ÚOChB Cígler, který s kolegy z oboru genové terapie nedávno založil startup Adalid Sciences a získal stovky milionů od zdravotnické skupiny BTL. Ale zpět do nanosvěta.

Co zmíněné nukleové kyseliny RNA dopravované do buněk dokáží? Technika, se kterou materiály od Cíglerovy skupiny souvisejí, se jmenuje umlčování genů. Je to jeden z trendů genové terapie, která obecně zažívá v poslední době slibné období. „Představte si, že máte v těle poškozený gen, který produkuje škodlivý protein. Jak to vyřešit?,“ ptá se Cígler a odpovídá si: „Dokážeme efektivně použít takzvanou malou interferující RNA, která pozná defektní místo a produkci proteinu zastaví,“ vysvětluje Cígler princip, za který v roce 2006 dostali američtí vědci Andrew Fire and Craig Mello Nobelovu cenu.

Obaly pro nukleové kyseliny, které vyvíjí Cíglerova skupina, jsou velikostí podobné virům. Mají mezi 50 a 150 nanometry, upřesňuje. Tyto malé cestovatele si lze zjednodušeně představit jako pouzdra, ve kterých se nukleové kyseliny RNA dopraví do požadovaných buněk. „Snažíme se je udělat neviditelnými pro imunitní systém,“ říká šestačtyřicetiletý vědec. „Přepravní systémy mají dva základní cíle. Musí molekulu RNA ochránit před rozpadem a dopravit na správné místo do buňky, aby mohla splnit svou misi jako léčivo,“  dodává.

Zmíněná malá interferující RNA (siRNA) je totiž nestabilní a v těle se rychle rozpadá. Kdyby se nukleové kyseliny do těla dostaly „jen tak“ bez obalu, tělo by je mohlo vyhodnotit jako nebezpečí. Tým Petra Cíglera, ale i odborníci po celém světě si lámou hlavu i s tím, jak zajistit, aby jejich obal nebyl pro buňku při vstupu do ní příliš toxický.

A Cígler s kolegy z Mikrobiologického ústavu Akademie věd ČR nedávno přišli na něco slibného. Přepravní systém i s nukleovou kyselinou umístili na povrch nanočástic diamantu, které jsou velmi stabilní a navíc zvláštním způsobem fluoreskují. Díky tomu je možné sledovat, jak putují tkání a jak se chovají v buňkách. Komplikací ale naopak je, že se jich tělo těžko zbavuje. Použití je proto vhodné hlavně pro léčbu kožních onemocnění.

Maličkosti, které dokážou mít velký efekt, prostupují i druhou Cíglerovou polohou, v múzických uměních. Přímou paralelu mezi svými dvěma světy nevnímá, nicméně přiznává, že ať se věnuje čemukoliv, zásadní je pro něj originalita. To podle něj platí od dětství, kdy začal hrát na lesní roh. „V nultých letech, během doktorského studia, jsem hrál několik let i profesionálně. Byl jsem uměleckým vedoucím ansámblu v Praze, který jsem založil s kolegy z HAMU. Teď už ale na hraní nemám moc času,“ říká Cígler.

Zatímco chemii má vystudovanou, ve skládání hudby je samouk. S prvními experimenty začal na gymnáziu, nějaký čas ale trvalo, než si našel vlastní hudební jazyk. „Tvořím skladby, které jsou pro někoho možná náročnější na poslech. Používám mikrointervaly (vzdálenost mezi dvěma tóny menší než půltón, pozn. r.), prostředky minimalismu a některé principy z matematiky,“ uvádí vědec.

 

Inspirací mu je zvuk samotný a možnosti, jak s ním manipulovat. „Je to třeba vlastnost samotného hudebního materiálu, která mi sama o sobě vybudí formu skladby. Někdy charakter skladby určuje sám nástroj,“ zamýšlí se Cígler. Za sebou má jak komorní díla, tak i skladby pro orchestr nebo operu jménem Táhlý zvlněný pohyb podélného předmětu, který měl premiéru v roce 2016 na festivalu Dny nové opery Ostrava, se kterým Cígler spolupracuje dlouhodobě. Jeho letošní ročník se koná příští týden.

Nedávno si také splnil sen, když napsal pro svůj milovaný lesní roh sólový koncert. Kolik času skládání zabere, to logicky záleží na konkrétní skladbě. Třeba takový rukopis třívěté skladby pro symfonický orchestr a lesní roh má podle něj zhruba 200 stránek velikosti A3. „Vezme si to svůj čas, člověk pak skladbu dopisuje po víkendech a večerech. Spolupracuji ale s notografem, který přepisuje partituru a spolu pak děláme korektury. To mi ušetří spoustu práce,“ doplňuje Cígler. Ať ale zrovna skládá jakékoliv dílo, dělá to postaru: tužka a papír.

Sen si sice už nedávno splnil, vyhlíží ale další velký instrumentální koncert. „Předloni jsem napsal skladbu pro housle a ansámbl, kterou hrála Hana Kotková, výborná česko-švýcarská houslistka. Tam jsem si ověřil, že mě stále více zajímá vztah sólisty a orchestru,“ vysvětluje na závěr Cígler.