V dějinách filmu, ba ani umění obecně, to není nic ojedinělého – mnoho děl se dočkalo docenění až roky nebo dekády po svém vniku. Kultovní status kolem snímku Vykoupení z věznice Shawshank, který původně zcela propadl, se nicméně přesto zdá být něčím výjimečný. Je to skutečně nejlepší film všech dob, jak tvrdí průměr milionů hodnocení na mezinárodní databázi iMDb? Nebo je to dobrý příběh, který nedosahuje uměleckých kvalit velkých děl kinematografie a jen se mnoha lidem zalíbil? A záleží na tom vůbec?

Film, který vstoupil do široké distribuce ve Spojených státech přesně před třiceti lety, začíná odsouzením mladého bankéře Andyho Dufresneho (Tim Robbins) za vraždu své ženy a jejího milence. Přestože on sám tvrdí, že je nevinný, jsou mu uloženy dva doživotní tresty ve věznici Shawshank. My jako diváci zpočátku nemáme důvod příliš věřit, že spravedlnost v jeho případě selhala, jak ale Andyho a jeho osud více poznáváme, náš pohled se nevyhnutelně změní.

„Máte tady film, kde lidé v zásadě dávají prostor odpuštění a vykoupení. Člověku to dává naději na odpuštění a vykoupení ve společnosti obecně,“ říká Tim Robbins v dokumentu o vzniku Vykoupení z věznice Shawshank. Naděje je jedním ze stěžejních motivů filmu, když pohání jak jednání hlavního hrdiny, tak očekávání diváků.

Druhým je pak přátelství, které se rozvine mezi Andym a Redem, dalším odsouzencem, jehož ztvárnil Morgan Freeman. Na rozdíl od hrdiny u Reda vůbec netušíme, za co je ve vězení, a sledujeme jeho přerod z „jen dalšího vězně“ na komplexního člověka.

Literární předloha, kterou pod názvem Rita Hayworthová a vykoupení z věznice Shawshank napsal Stephen King a poprvé vydal v roce 1982, příběh staví trochu jinak. Hrdinou i vypravěčem, s nímž se setkáváme jako s prvním a jehož příběh celou novelu rámuje, je právě Red. Ve vězení skončil za trojnásobnou vraždu a pojišťovací podvod a čtenáři sledují jeho život za mřížemi. Jednoho dne pak za ním přijde Andy.

Když za Kingem přišel tehdy takřka začínající režisér Frank Darabont se záměrem novelu zfilmovat, spisovatel příliš nevěřil, že je to kvůli způsobu jejího vyprávění dost dobře možné. Darabontovi nicméně „filmovost“ Shawshanku připadala očividná. Udělal pár úprav bez zásahů do hlavních dějových momentů předlohy, některé postavy jako postarší Brooks dostaly více prostoru a jiné zase zjednodušil.

Když pak scénář ukázal vedení studia Castle Rock Entertainment, nadchl je a přes pochybnou profitabilitu vězeňských dramat dostal zelenou a poměrně štědrý rozpočet. Vykoupení z věznice Shawshank se vydalo tehdy, ale do nemalé míry vlastně i dnes, velice nezvyklým směrem – vězně ukázalo ne jako hrubé násilníky, kteří si neustále vyhrožují, mlátí se a podvádí, ale z většiny jako obyčejné lidi, co v minulosti udělali chybu nebo se silně morálně provinili. Jejich každodenní život je přitom naplněn poměrně obyčejnými aktivitami a myšlenkami.

Takové pojetí bylo zvlášť ve Spojených státech první poloviny 90. let poměrně provokativní. V televizi se totiž velkému úspěchu těšily pořady jako Cops glorifikujících práci policie, v politice se zase razila cesta tvrdého přístupu ke kriminalitě a zaměření na trestání místo rehabilitace.

Jen deset dnů před premiérou filmu tehdejší prezident Bill Clinton podepsal nařízení The Violent Crime Control and Law Enforcement Act (v překladu Zákon o kontrole násilné trestné činnosti a prosazování práva), který například podněcoval častější odsuzování do vězení, ukládání těžších trestů a odsuzování k smrti nebo výrazně rozšířil financování soukromých věznic a více ozbrojil policii.

I to mohlo být důvodem, proč Darabontův snímek při původním uvedení zcela propadl. Přestože reakce z testovacích projekcí byly nadšené a recenze veskrze pozitivní, do filmových sálů se vydalo minimum lidí. Shawshank se přestal promítat po deseti týdnech s příjmy kolem 16 milionů dolarů – při produkčním rozpočtu 25 milionů velice špatný výsledek. Situaci pomohlo zlepšit opětovné uvedení po tom, co snímek dostal sedm nominací na Oscary. Žádnou z nich ovšem neproměnil, v hlavních kategoriích ho porazil Forrest Gump.

Distributor se nicméně rozhodl vyzkoušet poměrně riskantní krok a Shawshank poslal na stovkách tisíc videokazet do půjčoven napříč Spojenými státy. Postupně se z filmu stal hit, lidé si ho vzájemně doporučovali a půjčovali několikrát, a v následujících letech pronikal do stále širšího povědomí díky opakovanému uvádění v televizi v Severní Americe i Evropě. Jeho příběh o urputné naději tváří v tvář odsouzení a těžkému osudu silně rezonoval u naprosté většiny diváků a dnes drží první místo na iMDb i ČSFD v žebříčku nejlepších filmů.

Shawshanku se přitom podařilo svoje poselství sdělit s přesnou mírou patosu a sentimentality na to, aby mu uvěřila i cyničtější část publika a nesmetla ho ze stolu jako nereálný idealismus. Ve filmu se mnoho zásadně nereálného naopak neděje. Přestože systém, který se kritizuje, je zosobněn ředitelem věznice a Andy ho porazí, nedočká se žádného oficiálního zproštění viny. Vyprávění se navíc vůbec neštítilo dát prostor velice špatným podmínkám nebo sexuálnímu násilí.

Tyto problémy se nejen v americkém vězeňském systému řeší stále a v některých ohledech jsou kvůli vysoké míře privatizace vězení horší než v minulosti. Vykoupení z věznice Shawshank tak ve svojí ostré kritice naneštěstí zůstává i po třiceti letech velice aktuální. Jádro jeho příběhu je nicméně univerzální a na relevanci může ztratit jen těžko.

To z něj mezi řadou dalších filmů s nadčasovými tématy samozřejmě samo o sobě nečiní vrchol kinematografie a z uměleckého hlediska tam pravděpodobně nepatří. Díla Orsona Wellese, Andreje Tarkovského, Stanleyho Kubricka, Angès Vardy nebo Ingmara Bergmana zásadním způsobem posunuly možnosti filmu a vtiskly mu ducha té nejlepší poezie, poskytly mistrovské vykreslení lidské psychiky nebo se ponořily do hlubokých filozofických témat. Málokteré z nich nicméně dokáží tolika lidem poskytnout tak silný emoční prožitek.