V devadesátých letech se začali zabývat tím, jak vypadá veřejný prostor. A tak vznikla firma, která se věnuje už třicet let mobiliáři – tedy lavičkám, přístřeškům na zastávkách, pítkům, stojanům na kola nebo odpadkovým košům. „Je to něco mezi nábytkem a stavebním prvkem,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch zakladatel mmcité a designér David Karásek.

Ačkoli v čase získává mobiliář modernější doplňky, jako je třeba integrovaná nabíječka na mobil nebo fotovoltaika, v zásadě zůstává pořád stejný. „Nemůže to být jako móda. Naší snahou je, aby naše produkty měly dlouhou životnost, nejen technickou, ale i vizuální. Veřejný venkovní prostor je jeden z nejzatíženějších vůbec, je náročné udělat do něj něco kvalitního, co vydrží všechny nápory lidí nebo počasí. Snažíme se budovat něco, co vydrží deset nebo dvacet let, a k tomu potřebujete nadčasový design,“ uvádí Karásek.

Společnost mmcité oslavila letos třicítku, co bylo na jejím začátku?
Revoluce mě našla na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Po ní přišla nová doba. Všechno se měnilo, všude byla spousta výzev, všechno bylo potřeba předělat. Mnozí na to možná už zapomněli, ale města tehdy vypadala docela jinak. Všechno bylo rozkopané, rozbité, neopravované, většina historických domů byla pobořená nebo vybydlená. Nedávno jsem fotky z té doby použil v prezentaci, při pohledu na ně máte dojem, že tady probíhala válka. Proměnu tak logicky vyhlížela i města, která měla nové představitele a ti potřebovali něco dělat. Vzhledem k tomu, že se mohlo vyjet za hranice, každý viděl, jak dobře může vypadat veřejný prostor a drobné prvky ve městě. Navíc to bylo ohromné pole pro design, který jsme studovali. A vzhledem k tomu, že to je široká disciplína, tak jsme začali dělat design spojený s architekturou, což se pak propojilo s potřebou samotných měst.

O dva roky později, tedy v roce 1996, jste začali vyrábět vlastní lavičky. Pro koho?
Ještě jako studenti jsme vyhráli soutěž na městský mobiliář pro Zlín. Těžiště bylo v zastávkových přístřešcích, ale týkalo se to i dalšího mobiliáře. Součástí první ceny bylo, že se to skutečně zrealizovalo. Takže jsme dostali přidělenou firmu, která nám měla dělat prototypy, a tím jsme vlastně začali. Bylo nám ale asi 22, neměli jsme žádné zkušenosti, navíc přístup dodavatelů nebyl zdaleka to, co jsme chtěli. Mělo to daleko větší potenciál, který ale neviděli. Pochopili jsme, že to musíme dělat sami. Většina kroků, které jsme v mmcité udělali, byla reakce na nějakou situaci.

Je náhoda, že jste začali právě ve Zlíně? V Baťově městě, které vybudovali velcí architekti.
Vlastně ne, protože umělockoprůmyslová škola je sice pražská, ale měla detašovaný ateliér průmyslového designu ve Zlíně. Tam se vypsala soutěž, navíc tam měli osvíceného městského architekta Karla Havliše, který to tam dal dohromady. Náhoda to tedy nebyla ani trochu.

Jak se vám na začátku dařilo prorazit s něčím, čemu se říká mobiliář? To je slovo, které spousta lidí nezná ani dnes.
Není to velký obor. Mobiliář je něco mezi nábytkem a stavebním prvkem, není tam tak velká konkurence jako třeba v nábytku. Ale chápu, že běžní lidé ví víc o židlích než o městském mobiliáři.

Vidíte velký rozdíl mezi tím, co jste dělali před třiceti lety a co děláte dnes?
V něčem ano a v něčem vůbec. Základní věc je každopádně pořád stejná. Pořád přemýšlíte, jak přijít s něčím zajímavým a zároveň chytrým, protože u nás je vždy součástí designu i ekonomika. Nemůžeme si dovolit dělat kreace, kde je jedno, kolik to stojí a zda to vůbec funguje. Vždy navrhujeme výrobek, který má nějaké postavení, ať už na trhu, v katalogu, či jako výrobek, který stojí v opozici proti konkurenci. Design má strašně moc limitů, hranic, omezení a v tom je to nádherné. Musíte se s tím vypořádat, a přesto vytvořit něco, co někoho osloví. Dělat věci, kterých si nikdo nevšimne, je k ničemu.

Jiné je to v tom, že na začátku jsme byli naivní. Je až srandovní, jaké jsme měli představy. Zkušenosti, které máme, stejně jako možnosti, se na našich projektech určitě projevují. Jsme větší, můžeme si dovolit i jinou technologii, navrhujeme větší série, na začátku jsme všechno dělali na koleni.

Velmi brzy jste také začali dodávat do zahraničí, jak se vám to povedlo?
Začali jsme se Slovenskem, což bylo v podstatě takové polozahraničí. Pak jsme dodávali i do Maďarska. Jednorázově pár věcí jsme dodali také do Norska. Pak přišel veletrh, kde jsme sklidili velký úspěch. Získali jsme tam partnery třeba v pěti nebo šesti zemích, s některými doteď spolupracujeme. Vůbec nám nevěřili, že jsme z Česka, protože ho považovali za zaostalé. A tam jsme začali spolupráci s Německem. Mysleli jsme si, že už to máme zmáknuté, ale teprve Němci nás naučili kvalitě a přesnosti. Nejdřív jsme například všechno lakovali mokrou barvou, až na základě německých požadavků jsme začali používat barvu práškovou. Hodně nás to posunulo.

Pak už jste začali dodávat do celé Evropy, ale i do Severní či Jižní Ameriky. Chystáte se dobývat i další kontinenty?
Nemusíme být všude, ale když to dává smysl, tak proč ne. Nějaký projekt máme v Austrálii, občas něco probleskne z Afriky, ale tam zatím nevidíme až tak velký potenciál. Navíc projekty se tam prosazují jinak. Vyhýbáme se trochu Asii. Hodně se tam kopíruje, s čímž máme docela velké problémy. Jsme akorát v Hongkongu a začínáme něco budovat také v Japonsku. Je to ale daleko, takže to určitě nebude náš hlavní trh. Nejpohodlnější je pro nás dodávat do Spojených států, do Mexika či Brazílie.

Brazílie byla první mimoevropská pobočka, kterou jste otevřeli. Jak to, že zrovna tam?
Říkali jsme si, že je to zajímavý trh, obecně se mobiliáři daří víc v zemích, kde je teplejší počasí, proto jsme se zaměřili tam. Jsou tam ale vysoká dovozní cla, takže jsme museli založit vlastní pobočku. Byl to tedy asi trochu pošetilý krok. Bylo to dlouho nahoru a dolů, podle politické situace. Dlouhou dobu jsme tam bojovali, teprve poslední tři roky se to stabilizovalo a začínáme tam teď hodně prodávat.

Na kontě máte celou řadu unikátních instalací – na hoře Mont Blanc, na umělém kanále v Dubaji, na pařížském letišti Charlese de Gaullea nebo v centrálách Googlu či Uberu. Můžete říct, co jste na ta místa dali?
Na Mont Blancu není nic, jenom vrchol, ale pod vrchol vede lanovka a na její horní stanici, ve výšce asi 3 600 metrů, je taková terasa, kde jsou naše lavičky. Je to krásné místo, všude kolem hory. V Dubaji, ale také v Spojených arabských emirátech, jsme měli hodně velkých a zajímavých projektů, teď se ta vlna přesouvá také do Kataru a do Saúdské Arábie. Umělý kanál byl jeden z velkých projektů, který jsme tam dělali. Skrze našeho francouzského distributora pak máme dlouhodobou smlouvu s pařížskými letišti a tam roky dodáváme různé věci. Od přístřešků po odpadkové koše a popelníky. Vybavovali jsme tam i prostory pro zaměstnance.

A v centrále Googlu a Uberu?
V obou jsme dělali lavičky. Teď jsme dodávali také do megatovárny Tesly přístřešky pro kola. U těchto realizací je největší problém to, že si to nenafotíte, protože se to nesmí. Je tím pádem složité tyto velké a často krásné projekty komunikovat.

Vaše lavičky byly ale také na olympiádě.
Ano, na olympiádě v Riu jsme vybavovali olympijskou vesnici, což je v podstatě rezidenční čtvrť, která se po skončení olympiády stane místem pro bydlení. Letos v Paříži budeme mít jen drobné věci.

Teď jste představili dva koncepty, které se jmenují Platform a Platform Kupé. O co jde?
Platform je naše interpretace konceptu, kterému se říká parklet. Vznikl v Americe, v San Francisku a je to vlastně věc, která rozšiřuje prostor pro pěší na úkor parkovacích míst. Takže zaberete třeba dvě parkovací místa a postavíte místo nich platformu. Na ní mohou být stolky se sezením, květináče nebo místo pro parkování kol. Vlastně tam můžete umístit cokoli. Většinou se to dělá ad hoc, my jsme z toho ale udělali výrobek, je to vlastně modulární systém, který můžete různě použít. Myslíme si, že to má ohromný potenciál. Je to jakýsi ostrov kultivace. V Evropě není potřeba jít do parkovacích míst tolik, platformu můžete ale velmi rychle umístit kdekoli. Především na místech, která jsou pokleslá.

O co typicky jde?
Může to být například místo, kde se chystá nějaká změna, rekonstrukce. Než se to vyřídí, trvá to pět i deset let. Může jít i o neuspořádanou plochu, kde třeba nejsou peníze na zvelebení, můžete tam umístit platformu a dát si třeba kafe. Jsou místa, kde pro majetkové spory nic postavit nemůžete, ale zrovna tohle tam být může. Myslíme si, že takových míst jsou mraky, a to nejen ve městech. Je to demontovatelné, může to být tedy jen sezónní.

A Platform Kupé?
To je taková malá uzavřená buňka, která dokáže vytvořit intimní zázemí. Vejde se tam pár lidí, kteří si mohou popovídat. Jsou ve skupince, tak trochu uzavření, ale pořád ve veřejném prostoru. Může to být také zázemí pro kojící ženy. Je to něco, co se dá umístit kamkoli, třeba do parku, mohou to využívat obce, ale třeba i developeři. Hodí se to do firemních kampusů, do škol.

Už jste něco někam umístili?
Obojí je v našich končinách nová věc. Teď jsme ji teprve představovali. Objednávky ale už máme.

Jak dlouho jste na tom dělali?
Dělali jsme to dlouho, hodně jsme to předělávali. Bylo nutné, aby to dobře fungovalo a nebylo to moc drahé. A také bylo potřeba to nepřekombinovat. Je to modulární systém, který nemůže mít víc než třicet prvků. Technicky by to mohlo být třeba 300, ale je potřeba to umírnit, aby se v tom lidé vyznali.

Vymýšlíte s uvedením novinky už něco dalšího?
Každý rok připravíme tři až pět kompletně nových výrobků, navíc pracujeme také na inovaci stávajících řad. Je to hodně designérské a vývojové práce, takže neustále pracujeme na projektech, které budou novinkou pro další rok.

Můžete říct, co to třeba bude?
Připravujeme třeba městskou židli.

Máte spočítáno, kolik míst jste za těch třicet let vlastně osadili?
Těžko říct, děláme masové věci, kdy dodáváme třeba pět set laviček v rámci jednoho projektu. Může jít ale i o velmi drobné realizace, kdy si někdo objedná třeba čtyři lavičky. Někdy skončí třeba uzavřené ve dvoře nebo jsou špatně umístěné a podobně. Někdy se ale ty čtyři lavičky dostanou do ročenky architektury jako top projekt, kde by víc už nemělo smysl. I malé projekty mají ohromnou cenu.