Stačilo jediné taneční vystoupení a Rachael Gunn znal celý svět. Tahle breakdancerka a vysokoškolská učitelka v jednom totiž předvedla na olympiádě taneční kreace obsahující třeba pozici klokana. Porotu s nimi sice vůbec neoslovila, její vystoupení ale doslova přes noc zaplavilo sociální sítě. Už její kvalifikace na olympiádu byla po předvedeném výkonu pro mnohé záhadou. Teď tanečnice s přezdívkou Raygun překvapila podruhé: byla vyhlášena novou světovou jedničkou v breakdance v žebříčku Světové federace tanečního sportu (WDSF).
Běžný divák vnímá olympijské hry jako ukázku světové třídy, která ve své disciplíně předvede to nejlepší. Při sledování breakdance, který byl na letošní hry zařazen jako nová sportovní disciplína, však mohl nabýt dojmu, že jedna z tanečnic na pódium zabloudila omylem.
Sedmatřicetiletá Rachael Gunn, vystupující pod přezdívkou Raygun (v překladu laserová pistol), před olympijskou porotou vystřihla sestavu, která připomínala podle některých spíš záchvat než taneční choreografii. Dělala kobry a klokany, smýkala sebou po zemi a při vystupování soupeřek zívala. Její neotřelé vystoupení u porotců neobstálo a Raygun si neodnesla ani jeden bod. Zabodovala však u diváků po celém světě, kteří se okamžitě začali ptát, kdo je vlastně tahle tanečnice.
Raygun, celým jménem Rachael Louise Gunn, má ve skutečnosti titul Ph.D. a přednáší na Fakultě umění na australské Macquarie University. Odmala se věnovala tanci, nejdříve stepu a společenským tancům, ovšem později potkala svého nynějšího manžela, který ji přivedl k breakdance. Pouliční taneční styl spadající do hiphopové subkultury jí učaroval natolik, že se mu dokonce věnovala i během svého studia v nejrůznějších absolventských pracích.
Dělat breakdance začala poměrně pozdě, až ve dvaceti letech, ovšem pod vedením svého manžela se postupně vypracovala v australskou špičku, kdy v roce 2023 obsadila první místo v žebříčku nejlepších žen tančících breakdance v Austrálii. Na samotnou olympiádu se pak kvalifikovala zcela podle pravidel, například i díky výhře na mistrovství Oceánie v breakdance a na dalších soutěžích. Jaké jsou její taneční dovednosti, předvedla například zde.
Nicméně jak sama po svém olympijském výkonu předvedeném v zelené teplákovce a kšiltovce řekla, byla si dobře vědoma toho, že na své mladší soupeřky nemá a nikdy je neporazí. Proto se rozhodla předvést něco jiného, být umělecká a kreativní. Rozhodně se tak z její strany nejednalo o recesi a soutěž brala velmi vážně.
Většina internetu se nad jejím výkonem bavila, ovšem část veřejnosti byla pobouřena. Raygun začaly chodit výhrůžné zprávy, vznikla dokonce petice s padesáti tisíci podpisy požadující její veřejnou omluvu a objevily se názory, že ji do výběru australské reprezentace protlačil manžel na úkor jiných talentů australské breakdance scény.
Vystoupení Raygun rozdělilo i samotnou komunitu pouličních tanečníků. Zatímco jedna strana viděla ve vystoupení pouze snahu celý sport zesměšnit, druhá vyzdvihla fakt, že se jí podařilo zviditelnit breakdance daleko víc, než kdyby předvedla ty nejsložitější regulérní figury.
Od konce olympijských her uplynul již více než měsíc, na kauzu trochu jiné breakdancerky se však nezapomnělo. Opět ji oživila Světová federace tanečního sportu, která umístila Raygun na první příčku žebříčku nejlepších tanečnic breakdance na světě. To okamžitě vyvolalo otázky, jak je to po tom, co předvedla v Paříži, vůbec možné. A objevily se i pochybnosti o samotné organizaci a jejím významu v rámci sportu.
WDSF proto přišla s oficiálním vyjádřením, ve kterém vysvětlila, že se do pořadí započítávají nejlepší čtyři výsledky každého z tanečníků za poslední rok, nicméně olympijská kvalifikace ani samotný olympijský turnaj započítávány nejsou kvůli omezenému počtu sportovců. Vzhledem k tomu, že pro řadu tanečníků byly olympijské hry letošním vrcholem a soustředili se převážně na ně, části z nich většina výsledků propadla a započetly se jim jen některé. Raygun se tak rázem ocitla v čele. Lze však předpokládat, že se z vrcholu žebříčku opět rychle dostane na nižší příčky.
Jako malá jsem jezdila na cyklistické tábory a na chalupě jsem prakticky neslezla z kola. Jenže to všechno je už dávno pryč, na kole jsem neseděla snad deset let. Až loni ve mně začal hlodat červíček, který toužil se zase svézt. Splnilo se mi to na Třeboňsku, Praha je ale, co se cyklistiky týče, trochu jiný rybník. Zvlášť když bydlíte na kopci. Při představě, že sjedete dolů do práce a pak se s těžkým kolem vláčíte zpátky, je nic moc. Ale pozor, dneska už existuje řešení skoro na všechno. A přání se plní.
Kolo, které kromě lidské energie pohání i ta elektrická, mi půjčili tam, kam směřují pro sportovní potřeby a vybavení desetitisíce Čechů – v Decathlonu, který patří k největším sportovním řetězcům v Česku. K dispozici jsem dostala celohliníkové elektrokolo, jež má navíc automatickou převodovku. A tu, zcela upřímně, nemám ani ve svém autě. Po týdnu ježdění na kole jsem si uvědomila, že mít vítr ve vlasech z jízdy na kole patří k těm nejlepším věcem na světě. A že na kole můžu díky elektrickému motoru jezdit i já. Klidně v kopcovité Praze.
Den první
Vyrážím z práce v Karlíně a jsem z toho trochu nervózní. Je to vůbec první jízda, když nepočítám asi deset metrů na parkovišti. Je to kolo, říkám si, co by se na tom asi dalo pokazit. S takovou vystačím jen k prahu tunelu pod Vítkovem. Čeká mě stoupání, fyzičku nemám a tak pálím otáčky směrem nahoru. Neřeším, že podojím baterku hned na začátku – směrem na Žižkov je to prakticky jen krpál. Po dvou metrech sesedám z kola a vedu ho až nahoru. Debilní jsem já, nebo to kolo? Vždyť by to mělo být snadné, říkám si.
Tuším správnou odpověď, ale stejně nadávám. Beru si pauzu na ledové kafe, a to v Café Pavlač, kde ho dělají tuze dobré. To pomáhá. Stejně jako asistence u jízdy, a tak když kamarád hlásí, že jsem si jenom špatně nastavila režim, s úlevou hlesnu: „Ok, tak snad ten týden přežiju.“
Doma si místo sjíždění sociálních sítí hledám trasu na zítřejší ráno. Potřebuju do centra, na Karlovo náměstí. Cesty mám na výběr tři. Střemhlav za provozu po hlavních, to se mi nechce. Spodní zase vede asi čtvrtinu délky přes dvě cyklostezky, tu zase moc neznám. Volím tedy nejdelší jízdu. Zajedu si, ale bude to z velké části po trase, kterou znám, navíc po cyklostezce, částečně přes samotné centrum, tedy přes Václavák. A to zní fajn.
Už druhý den se budím s bolestí na zadní části těla. Takový lúzr! Ujela jsem sotva tři kilometry a tohle… Chvíli přemýšlím, že to vzdám, že projedu tunelem do práce, odložím kolo a skočím na metro. Nakonec se ale hecnu a vyrážím kolmo. Ovšem pro jistotu o hodinu dřív, i když mi mapa ukazuje dojezd 24 minut. Nakonec se to vyplatilo, protože sice nevím jak, ale na Karlovo náměstí dorazím skutečně přesně za hodinu. Někde jsem ztratila 36 minut.
Jedu z Vinohrad po cyklostezce a z kola slézám u křižovatky Bulhar, příliš se bojím, navíc mě překvapí zavřená Hybernská. Od Prašné brány už je to zase jedna radost. Jedete si nejdražší ulicí Prahy a koukáte na všechny ty krásný baráky. Cesta je nejlepší právě Na Příkopě, kde cyklostezku z jedné strany objímá chodník a z druhé parkovací pruh. Zato ve Spálené, mezi Národní třídou a Karlovým náměstím, z kola opět slézám a až na Institut plánování a rozvoje jdu pěšky. Provoz je příliš divoký a na mě je toho na první den opravdu moc.
Na cestě z Karlova náměstí do Karlína scházím dolů k vodě, na náplavce nasedám a vyrážím. U Mánesa musím nahoru, každopádně hned za křižovatkou děkuju pánu bohu za rekonstrukci Smetanova nábřeží a doslova královský pruh. Škoda jen, že dohromady měří asi tak 300 metrů. Od Rudolfina už jedu kolem vody až na Křižíkovu. Na náplavce se snažím držet na malém proužku, kde nejsou dlaždice – poddávají se, jako když člověk sjíždí prsty klávesnici na pianu a dokonce i vydávají zvuky, jak pode mnou klokotají.
A po cestě odpoledne domů? Už je dobře. Poprvé prosím kolo o větší pomoc. Až dosud jsem jela jen na eko režim, teď ale zapínám režim tour a nakonec i turbo. Je asi 35 stupňů ve stínu a na infarkt je to i bez kola. Každopádně zvládnu ty nejrušnější ulice, kepec nekopec a mám za sebou patnáct kilometrů. Zadní část těla se ozývá ukrutněji, splavená ji jedu napravit do bazénu. Autem.
Den třetí
Kolo nechávám doma. Marně si namlouvám, že to je proto, že večer mám sraz s kamarádkami a budu si chtít dát skleničku. Pravda je taková, že k šílené bolesti sedacího ústrojí se přidala i ohromná bolest nohou. Třetí den, jak známo, bývá kritický. Promiň, elektrokolo, dneska vítr ve vlasech nebude. Tím pádem je ale čas říct si něco o bicyklu, na kterém jezdím. Decathlon nám do redakce zapůjčil městské kolo Owuru, které má automatickou převodovku. To znamená, že přehazovačku nepotřebujete, prostě ve všech terénech šlapete, jak vám to vyhovuje. Motor kola vychází z nápadu belgického startupu E2 Drives, s nímž Decathlon uzavřel partnerství.
Kolo má jednoduchý design, je celé z hliníku a vyrábí se v dámském i pánském provedení ve třech velikostech. Baterka vydrží hodně, záleží samozřejmě na tom, na jaký režim člověk jede: tedy bez asistence, eko, tour a turbo. Kapacita je 80 až 150 kilometrů. Pokud baterii vybijete, můžete pořád šlapat, jen to je jaksi těžší s ohledem na vyšší váhu kola. Elektronika navíc sama pracuje, takže pokud má baterie určitá procenta, kolo se tomu přizpůsobuje a třeba od dvaceti procent už nezapnete režim turbo. Baterku lze jednoduše z kola vyndat, vzít si ji do bytu a nabít. Horší je to ovšem s tou váhou, a nejenom mojí. Kolo váží přes 26 kilo.
Kolo má vlastní displej, je barevný a je integrální součástí kola v představci. Zobrazit jde čas, stav baterie a režim asistence. Ovládá se jednoduše na řídítkách. Propojit by ho mělo jít i s chytrým telefonem, to jsem ale nezkoušela. Navíc pozor, tahle mobilní funkce je zdarma první rok, pak je placená. Bicykl má zabudovanou také GPS.
No a konečně sedlo. To je sice z paměťové pěny, všichni vám řeknou, jak to je prima, ale kdyby bylo na mě, klidně ho vyměním. Suma sumárum, jízdu na elektrokole jsem si představovala nějak takhle a kdybych si měla jedno pořídit, klidně sáhnu po tomhle. Jen mě od něj dělí bez koruny 63 tisíc korun.
Jednodenní pauza pomohla, tělo už tolik neprotestuje, a tak ráno nasedám na kolo. Ráda bych objela kostky na hlavní ulici, proto hledám, kudy jinudy můžu jet. Jenže zatímco kolo je ve skvělé kondici, stále nabito na sedmdesát procent, a i moje tělo je ve skvělé kondici, hlava, jak se ukáže, neumí číst v mapách. Na Vítkově se snažím marně připojit na cyklostezku, o které bezpečně vím, že tu je, protože jsem ji mockrát proběhla.
Objedu půlku žižkovského vrchu a cyklostezka nikde. Místo patnácti minut, což je čas, za který bych dojela do práce, se mi trasa prodlouží na půl hodiny. Kolo každopádně začíná být můj nejlepší přítel, protože když jsem den předtím musela jet domů autobusem, nebyla jsem šťastná.
Den pátý
Je víkend, a tak se rozhodnu vzít kolo na projížďku. Tentokrát vynechávám centrum města a pouštím se na cyklostezky. Fascinující je, že mám stále nabito asi na sedmdesát procent. Z Karlína vyjíždím směrem do Libně, míjím Velký mlýn, pak se moje cesta ubírá kolem Rokytky a dál a dál. Uvědomuji si, že jedu skrze místa, kde jsem nikdy předtím nebyla, přestože jsem v okolí dřív bydlela i pracovala. Při cestě směrem na Harfu objevuju novou výstavbu, o kus dál park, který jsem neznala, a pak zase ruinu, jež už dávno není ruinou. Je to všechno náramná podívaná.
Škoda jen, že čísla cyklostezek nejsou namalovaná přímo na cestě tam, kde je také obrázek kola. Takhle docela pravidelně slézám z kola, abych se podívala, jestli jedu správně. A kupodivu to tak více méně je, jen jednou se musím vracet asi dvě stě metrů. Na sluníčku je přes třicet stupňů, a jsem fakt ráda, že mi dali právě tohle kolo – cesta je s výpomocí elektromotoru snadná asi stejně, jako když otevíráte konzervu.
Znejistím, když mapa ukazuje na cestu, která snad ani do cyklosítě nepatří, navíc je to opravdu úzký a prudký kopec, který mě má zavést nahoru na Třešňovku. Špatně se rozjížídím, a pravděpodobně kvůli tomu se automatická převodovka nechytí, a tak musím zase z kola slézat. Nakonec volím jinou trasu, díky které objevuju další nové kouty Prahy. Pak už hurá domů. Najela jsem 17 kilometrů, na cestě jsem byla necelé dvě hodiny a kolo je stále velmi slušně nabité.
Den šestý
V neděli nasedám na kolo jako starý mazák. Už z cesty nejsem nervózní, byť pravda, tělo si stále nezvyklo. Hned na první kopeček přepínám na režim turbo. Skvělé na kole je, že ať vám pomáhá sebevíc, pořád musíte šlapat do pedálů – nezhynete u toho a dáte to, ale šlapat prostě musíte. To znamená, že se člověk nefláká. Mám před sebou poslední prázdninový den. Uvidíme, jak se bude jezdit za plného nedovolenkového režimu.
Den sedmý
Je prvního září ráno a provoz v ulicích skutečně zhoustl. Pruhy aut čekajících na světlech samozřejmě nemyslí na to, že mají mimo vyznačené cyklopruhy zachovat místo, aby se cyklista dostal dopředu, a tak leckdy postávám s kolem mezi vozy a vyhlížím zelenou. I to je jeden z důvodů, proč by se, aspoň podle mě, měly cyklopruhy objevovat na každé silnici.
Každopádně ani v ostrém provozu nemám strach, že teď a tady zemřu. Když mě auta objíždí, obloukem se vyhýbají, nepříjemné pohledy v zádech necítím a nadávky neslyším. Díky bohu za to. Pravda taky je, že jsem cyklistice v Praze nikdy moc nevěřila. Možná pro někoho, kdo bydlí v Karlíně a jezdí do Modřan, ale když jste na Břenově, Petřinách nebo Vinohradech, cesta do cíle je s normálním kolem jen pro opravdu zaryté sportovce.
Jenže elektrokolo, jak už určitě mnozí ví, je game changer. Cyklistika, zjišťuji, dostává smysl i v tak kopcovatých destinacích, jako je Praha. Jsem za to ráda – možná se zpožděním, ale přece.
Pomocí cookies ukládáme vaše nastavení a preferencí, analýze návštěvnosti našich stránek, zprostředkování funkcí sociálních médií a k personalizaci obsahu … Číst dále
Pomocí cookies ukládáme vaše nastavení a preferencí, analýze návštěvnosti našich stránek, zprostředkování funkcí sociálních médií a k personalizaci obsahu. Informace o užívání našich stránek také dále sdílíme s našimi obchodními partnery z oblasti sociálních médií, reklamy a analytiky. Za tyto webové stránky a soubory cookies odpovídá CzechCrunch s.r.o. Více informací naleznete na následujícím odkazu.
Nastavit preferované cookies
Vždy, když navštěvujete jakoukoliv webovou stránku, stránka může ukládat nebo získávat informace z vašeho prohlížeče, zejména formou souborů cookies. Tyto informace se mohou týkat vás, vašich preferencí nebo vašeho zařízení a jsou užívány převážně k zajištění vámi očekávaného chodu stránek. Takto získané informace vás obvykle přímo neidentifikují, ale mohou vám zprostředkovat personalizovanější zkušenost při užívání našich stránek. Protože respektujeme vaše právo na soukromí, můžete zakázat některé druhy cookies, které nejsou k využívání našich stránek nezbytné. Pokud se však rozhodnete některé cookies zakázat, může mít tento krok vliv na vaši uživatelskou zkušenost stránek a námi nabízené služby. Aktivací níže uvedených souborů cookies vyjadřujete souhlas s tím, že vaše osobní údaje mohou být převedeny do třetích zemí. Více informací naleznete na následujícím odkazu.
Možnosti předvolby jednotlivých cookies
Naprosto nezbytné cookies
Nezbytné cookies zajišťují klíčové funkce webových stránek jako jsou zabezpečení, správa sítě, přístupnost a základní statistiky o návštěvnících, takže není možné je vypnout. Prohlížeč můžete nastavit tak, aby blokoval soubory cookie nebo o nich posílal upozornění (tato skutečnost však může mít vliv na fungování stránek).
Pokročilé analytické funkce
Nástroje třetích stran, které nám umožňují zlepšovat fungování webových stránek pomocí zasílání zpráv o tom, jaký způsobem stránky užíváte. Tyto cookies však shromažďují údaje způsobem, který nikoho přímo neidentifikuje. Pokud tyto cookies nepovolíte, nebudeme vědět, kdy jste navštívili naši stránku.
Funkce a preference
Funkční a preferenční cookies umožňují použití pokročilého webového obsahu a pokročilých funkcí a zároveň nám také umožňují ukládat vaše nastavení a preference.
Cílené soubory cookies
Díky těmto cookies vám můžeme zobrazovat personalizované nabídky, obsah, jakož i reklamní obsah, na základě vašich zájmů na našich webových stránkách, na stránkách třetích stran a na sociálních médiích. Neukládají ale vaše osobní informace přímo, nýbrž přes jedinečné identifikátory prohlížeče a internetového zařízení. Pokud je nepovolíte, bude se vám zobrazovat na stránkách méně cílená reklama.