Měl to být jeden z největších filmů tohoto roku. Vždyť první Joker s Joaquinem Phoenixem z roku 2019 utržil přes miliardu dolarů, vyhrál dva Oscary a hlavně ukázal nečekanou cestu, která vedla ke zrodu jednoho z největších komiksových padouchů. Přitom sám komiksový vůbec nebyl, naopak byl syrový a skvěle nepříjemný. Očekávané pokračování Joker: Folie à Deux ale tohle všechno staví trochu na hlavu a muzikál s Lady Gaga na svého předchůdce nemá.

V prvním filmu byl Joker coby postava na vrcholu šílených sil. Duševně nemocný Arthur Fleck se v něm postupně přerodil v titulního padoucha a vše završilo jeho vražedné vystoupení v přímém přenosu. Tentokrát už tu ale není z řetězů společnosti utržený Joker. Je tu jen zlomený Arthur Fleck v arkhamském nápravném zařízení, kde nemluvně a pokorně čeká na soud – a díky svému překvapivě klidnému chování se za odměnu dostane na hudební terapii, kde se potká s Harleen Quinzel v podání Lady Gaga.

To rozjede sérii událostí, které vedou k velice překvapivému konci. Než se k němu ale 138 minut trvající film dopracuje, tak se vleče a všechno zajímavé ubíjí dlouhými záběry, nedotaženými dějovými linkami a především muzikálovým pojetím. I když Joaquin Phoenix – a samozřejmě i Lady Gaga – zpívají oba skvěle, jejich estrádní čísla jsou to nejnudnější, co Joker: Folie à Deux opět od režiséra Todda Phillipse nabízí.

Písně sice slouží k tomu, aby zdůraznily šílenství, ale žádný emocionální dopad nemají. Ve fantasmagorických scénách Jokerova a Harleenina pomatení (na sdílenou psychózu folie à deux odkazuje i podtitul filmu) snad ještě jakžtakž dávají smysl. Když se ale postavy uprostřed dialogu rozezpívají jako v každém obyčejném muzikálu, je to jen rušivé. A nemůžete se zbavit dojmu, že ve filmu se zpívá jen proto, že v něm hraje Lady Gaga.

Foto: Vertical Entertainment

+7

Je to přitom škoda, protože zkoumání šílenství a povahy ikonického zloducha se snímku daří dobře a v jádru má několik pozoruhodných myšlenek. Třeba už tu nejhlavnější, jestli Arthur Fleck je Joker, jestli to jsou dvě oddělené osobnosti, jestli je to vražedná psychóza, nebo společností vykřesaná brutální revolta – anebo jestli je to všechno úplně jinak. Což jsou hádanky, které fanoušci komiksového Batmana (nebo Bruce Waynea?) dobře znají. Proč u toho ale musí zpívat?!

Film také zvládá budovat vztah obou vyšinutých – ačkoliv úplně jiným způsobem – protagonistů. On je v jádru skutečně rozbitý, ona spíš patologicky posedlou a prolhanou manipulátorkou. Je zajímavé sledovat jejich dynamiku, která je navíc jiná, než jakou by mohli komiksoví fanoušci očekávat.

Jenže zatímco první film přirozeně a nepříjemně stupňoval svou tíživou atmosféru, ve Folie à Deux větší gradace zoufale chybí. Finále je sice doslova explozivní, ale to, co k němu vede, je ploché. Což je paradox, vzhledem k tomu, že pod nánosem muzikálu a zbytečně dlouhé stopáže ve vězení i u soudu se skrývá na několika rovinách se odehrávající dekonstrukce toho, kdo nebo co to vlastně Joker je.

Jokerovy/Fleckovy pochyby o sobě samém nejsou nezajímavé, kolikrát vás překvapí. V jeden okamžik naprosto očekáváte, že spustí plamennou obžalobu jako v jedničce… Jenže tohle je jiný Joker jako film i jiný Joker jako postava. Když to už vypadá, že se k něčemu nadechuje, tak vycouvá. Vražedný šílenec ustoupí zlomenému muži.

To přitom není vůbec špatně z hlediska toho, o co se film ve své dekonstrukci snaží. Ale zároveň to je přesně ten důvod, proč není tak divácky vděčný jako první Joker. S tím mimochodem pokračování sdílí také stejně povedenou nevlídnost a špinavou šedivost města Gotham včetně neurčitě sedmdesátkového vibu a všudypřítomných cigaret.

Za to, co se odehraje na konci, a za všechny ty pod muzikálem schované úvahy – které ale bohužel začnete naplno vnímat a oceňovat až dlouho potom, co půjdete z kina – Joker: Folie à Deux stojí. Troufáme si ale říct, že ho nebudete mít potřebu vidět víckrát a že statusu svého předchůdce ani zdaleka nedosáhne.