Krajina s košatým stromem od Antonína Mánesa visela v salonku rodiny Blochových. Když přišla nacistická okupace, Johann se svou ženou Ernou zažádali o povolení, aby mohli vycestovat. Byli Židé a tušili, že kdyby zůstali, nemuselo by to dopadnout dobře. Aby měli aspoň nějakou šanci vyjet za hranice, museli provést, stejně jako další, soupis majetku. Nejcennější díla ze svých případných uměleckých sbírek byli pak zpravidla nuceni darovat státu. A tak se stalo, že Blochova rodina o cenný Mánesův obraz, stejně jako o další umělecká díla, přišla. Jeho potomci je získali až dnes, o 84 let později.

Johann Bloch byl brněnský podnikatel a průmyslník, který vášnivě sbíral umění. Jeho sbírka obrazů, soch, nábytku, textilu a starožitností je možná poněkud nesourodá, kromě výtvarné hodnoty má ale také tu citovou. Čtyři obrazy a také soubor liturgických oděvů nyní přebraly v Nostickém paláci, kde sídlí ministerstvo kultury, Blochovy pravnučky Cheryl Bernsteinová a Anne Claire von Huenová.

„Po desítkách let, kdy mnozí českoslovenští občané pouze na základě svého původu čelili represím a útlaku, se uzavřel příběh, na jehož počátku stál brněnský rodák Johann Bloch a jeho sbírka uměleckých předmětů,“ uvedl při předávání ministr kultury Martin Baxa. Podle něj se tak mohlo stát díky mravenčí práci mnoha profesionálů.

Mezi čtyřmi uměleckými díly byla i zmíněná Krajina s košatým stromem, olej na dřevě, který Mánes namaloval poté, co ukončil studia v krajinářském ateliéru Karla Postla na pražské Akademii. Spolu s ní se rodině vrátilo také dílo neznámého malíře, který patrně působil v první polovině devatenáctého století ve Vídni a inspiroval se Rembrandtem, a dva obrazy italského malíře z druhé poloviny osmnáctého století. Na obou je krajina s mořským zálivem.

Návratu pomohla snaha českých institucí a také zvláštního amerického úřadu Holocaust Claims Processing Office, který pomáhá příbuzným obětí holocaustu řešit jejich nároky na majetek. Pomáhalo i americké velvyslanectví.

Po okupaci Československa byla Blochova firma arizovaná. V srpnu 1939 převzala správu podnikatelova majetku Živnostenská banka a v září 1939 už byla Blochova brněnská vila pod kontrolou správce, který podléhal kontrole samotného říšského protektora. Johann a jeho druhá žena Erna se krátce předtím přestěhovali do Prahy.

V březnu 1940 se Johann Bloch vzdal velké části svého majetku. Už v té době pravděpodobně uvažoval o tom, že ze země odejde. Aby to ale mohl vůbec udělat, musel převést svůj nemovitý majetek právě na správce a účty, cenné papíry a další cennosti uložit u některé z určených bank. Teprve pak, když měly okupační orgány dokonalý přehled o jejich majetku, bylo možné obdržet povolení k vycestování.

Johann se svou druhou ženou Ernou si chtěl ale s sebou odvézt svou uměleckou sbírku. To zpravidla znamenalo, že musel její část obětovat. To se také skutečně stalo. „Pokud hodlala rodina nebo jednotlivec vyvézt nějaký umělecký majetek, bylo povolení k jeho vývozu často doprovázeno darem ve prospěch státu. Obvykle se jednalo o darování nejvýznamnějších děl z konkrétní sbírky,“ vysvětluje Jana Jirásková z Centra pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí druhé světové války. Nejde o výdobytek nacistů. Praxe fungovala už za první republiky, teprve za republiky druhé a pak za protektorátu Čechy a Morava se ale takzvané dary pěstovaly ve velkém.

Tragédie před útěkem

Přesto, že se teď ona nejcennější díla vrátila do rodiny zpět, nejde mluvit o příběhu s dobrým koncem. Alespoň ne pro Blocha. Ten se svou ženou a také bratrem Felixem a jeho manželkou Luisou požádali na jaře 1940 o povolení emigrovat do Švýcarska. Ani jeden manželský pár ho ale nezískal. Zatímco Felix zemřel ve vyhlazovacím táboře v polském Chelmnu, Luisa zahynula v Lodži.

Na začátku roku 1940 doporučila Národní galerie udělení vývozního povolení pro Johanna Blocha. Podmínkou bylo darovat zmíněné čtyři obrazy do sbírek galerie, což se stalo. Svou sbírku, respektive to, o co úřady neměly zájem, ale nakonec vyvézt nestihl. V prosinci roku 1940 zemřel na anginu pectoris. Jeho manželka Erna byla deportována do Terezína a později do Rigy, kde zahynula.

Ačkoli došlo k darování čtyř požadovaných obrazů, Johann Bloch svou sbírku už vyvézt nestihl. V prosinci 1940 zemřel na anginu pectoris. Jeho manželka Erna byla v roce 1942 deportována do Terezína a později do Rigy, kde v srpnu stejného roku zahynula.

Kromě obrazů rodina přišla o další cenné předměty umělecké hodnoty. Konkrétně jde o sadu liturgických rouch. Její příběh se váže k osudu jedné z Blochových dcer, která před svým útěkem do Anglie s manželem umístila sbírku do Uměleckoprůmyslového musea. Vyvézt ji by bylo téměř nemožné, už kvůli tomu, že sbírky se cenily víc než jednotlivá díla. Oděvy jsou z osmnáctého století z barokních látek, které byly tkané v Lyonu, jenž se tehdy pyšnil svou hedvábnickou produkcí.

Spravedlnost po osmi dekádách

Nakonec se Blochova rodina s majetkem, který zdobil salonek rodinného sídla, opět setkala. Oficiálně ho převzala od ministerstva kultury. „Je pro nás nesmírně výjimečné stát zde, téměř 84 let poté, co naši prarodiče a rodiče uprchli před hrůzami holocaustu. Zanechali za sebou svou milovanou zemi, zbylé členy rodiny, kteří zahynuli, své domovy, profese, majetek a vše, co znali a milovali,“ uvedla von Huenová.

Další z pravnuček podotkla, že restituce není o vracení věcí, ale je to hmatatelné uznání toho, že se členům rodiny stala křivda. „Je to také připomínka, že bychom všichni měli i nadále pracovat na tom, aby se tyto tragické události už nikdy neopakovaly,“ dodala Bernsteinová.

Obrazy uchovávala ve své sbírce Národní galerie, liturgické oděvy pak Uměleckoprůmyslové museum v Praze. V roce 2020 se o ně přihlásil zvláštní americký úřad Holocaust Claims Processing Office. O pomoc poprosil české Centrum pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí druhé světové války, které pomáhá s identifikací jednotlivých uměleckých či uměleckoprůmyslových předmětů v majetku státních institucí a snaží se dokumentovat jejich osudy.

Centrum na základě žádosti začalo prozkoumávat archivní dokumenty. Po nějakém čase se skutečně podařilo zjistit, že Johann Bloch žádal v roce 1939 o povolení k vývozu své sbírky a následně daroval Národní galerii čtyři plátna, aby mohl vycestovat. Centru se tedy podařilo vše ztotožnit a Blochovy dědičky následně zažádaly o jejich restituci. Národní galerie i Uměleckoprůmyslové muzeum ji loni uznaly jako oprávněnou.

„Tento a mnoho dalších případů, které se postupně daří rozplétat, reprezentují osud mnoha rodin Československa třicátých let, protože zabavování majetku postihlo prakticky celé židovské obyvatelstvo, nejen několik desítek jednotlivců,“ říká k tomu Baxa.

Kde je dnes zbytek Blochovy sbírky, kterou chtěl její majitel vyvézt za hranice, není jasné. Možností je, že byl převeden na Říši jako takzvaná odúmrť, tedy pozůstalost bez dědiců. Navrácení aspoň části předmětů se podařilo především proto, že Ústavní soud už dvakrát zrušil takzvanou restituční tečku, zákon, který měl zamezit dalším nárokům na vrácení majetku.

Vrácení majetku nebývá jednoduché

Příběh vrácení majetku Johana Blocha ukazuje nejen na to, že se příběhy z nechvalného období našich dějin daří rozplétat, především pak ale na to, že jde o velmi složitý proces, který ne vždy skončí pozitivně. Obrazy se podařilo vrátit díky zákonu, který se vztahuje na vracení majetku obětem holokaustu od státních institucí. Kdyby šlo o privátní sbírku, obrazy by si její majitel mohl klidně nechat.

Jak složité vracení majetku je, ukazují velmi často především nemovitosti, v jejichž případě dojde k návratu jen velmi zřídka. Studie, která by se zabývala úspěšnými restitucemi v letech 1945 až 1989, prakticky neexistuje. K dispozici je pouhý odhad.

Jedním disponuje například Tomáš Jelínek, který měl v době, kdy pracoval v kanceláři Václava Havla, zjistit, jak úspěšné jsou židovské restituce. Jelínek na to musel jít skrze seznam nemovitostí Vystěhovaleckého fondu a arizovaných pojistek na nemovitosti, které jsou klíčem proto, že veškerý arizovaný majetek musel být pojištěný u jedné pojišťovny.

Seznam Vystěhovaleckého fondu obsahuje jen v Praze 1009 objektů za 590 milionů korun. Většinu nemovitostí je dnes možné identifikovat. Jelínek se zaměřil na ty, které vlastnila samotná Praha, bytová družstva či společenství vlastníků jednotek a na domy, které byly privatizovány. Nebral v potaz naopak ty, které byly prodány právnickým osobám, což znamená, že jeho odhad je podhodnocený. Výsledkem je, že Praha se po roce 1989 stala majitelkou přibližně poloviny arizovaných nemovitostí, z čehož vyplývá, že minimálně polovina se nikdy nevrátila původním majitelům. Vláda přitom před lety vydala doporučení, aby se zabavený majetek vracel formou daru. O běžnou praxi ale nejde.