Spolužáci měli drahé počítače, on ne. Tak si začal plnit dětský sen a připomíná legendy z devadesátek
Sólo vývojář Pavel Hůrka stvořil dungeon Shadows of Thornkeep, který vás vezme zpátky na základku. Ale jenom na nostalgii nesází.
Taky máte někde vzadu v hlavě myšlenku na to, že stvoříte hru tak skvělou, jako byly ty, co jste hráli jako malí? Pavel Hůrka ano. Už od základní školy. A teď takovou hru skutečně udělal. „Je to ztělesněním mého dětského snu,“ říká o svém právě vydaném fantasy dobrodružství, které už na první pohled připomene milované zástupce žánru.
Pamatujete devadesátkové fantasy pecky jako Eye of the Beholder? Nebo Dungeon Master 2? Případně pro velké fajnšmekry Stonekeep? Pavel Hůrka si je pamatuje – a nejen to, chtěl je i napodobit. Tak stvořil Shadows of Thornkeep, v nichž se s partou dobrodruhů vydáte do boje s příšerami a za hledáním pokladů. Samozřejmě po čtverečkové mapě, jak je to pro oldschoolový žánr takzvaných dungeonů typické. A ve čtverečkové pixelové grafice.
„Je v tom především nostalgie a do jisté míry i praktičnost,“ říká Hůrka pro CzechCrunch. „I moje dřívější hry jsou totiž kompletně vytvořené pouze mnou. A při použití jiného stylu bych se musel spolehnout na někoho jiného. Tím by utrpěla moje ješitnost a zklamal bych sám sebe,“ dodává s úsměvem. Ani se Shadows of Thornkeep se nezklamal, naopak si splnil dávné přání.
Podobnou hru totiž chtěl udělat už třicet let. „Motivace pochází z dob základní školy. Tehdy sice frčel Doom a jeho klony, nicméně v časopisech mě nejvíc zaujaly již tehdy opomíjené krokové dungeony,“ popisuje zrod své nové hry. A připomíná v úvodu zmíněné hity jako Dungeon Master („Druhý díl je dodnes moje modla!“) i spíš zapomenuté kousky jako Stone Prophet, z nichž Shadows of Thornkeep čerpají.
„Hra je takovým ztělesněním mého dětského snu, i když korigovaného zkušenostmi a soudností,“ uvádí Hůrka. Sám si totiž uvědomuje, že retro RPG neboli hra na hrdiny nebude kdovíjaká vstupenka do klubu milionářů – Shadows of Thornkeep na Steamu vyjdou na asi 200 korun v takzvaném předběžném přístupu, v němž se na hře ještě pracuje. „Na úspěch se neohlížím, bláznů, jako jsem já, nejspíš moc nebude,“ přidává střízlivě autor. Jenže jde vůbec nacenit takové nadšení?
K hernímu vývoji mě dovedla nouze. Spolužáci dostávali nové počítače a já měl touhu zahrát si Wolfenstein a Doom.
„Největší radost na tomhle hobby mám, když si sednu k hotovému titulu a vidím, jak se vše hezky hýbá, svítí a hlučí. A mohu si říct: ‚Krásně jsi to, Pájo, pixel po pixelu ručně poskládal!‘ Vím, možná je to trochu hloupé či sobecké, ale nemůžu si pomoci,“ popisuje vývojář, který už vydal několik menších her, které většinou míchají rychlou akci s RPG prvky. A všechny jsou plné pixelů, samozřejmě.
V pixelovitém přístupu se taktéž zrcadlí Hůrkovo dětství. Komu je nějakých 30+, dost možná se v jeho vzpomínkách sám uvidí. „K hernímu vývoji mě vlastně dovedla nouze a spolužák. Byli jsme asi ve čtvrté třídě a většina dětí dostávala své první počítače 386, ti movitější 486 a my měli doma téměř starožitné Atari 800XE. Jenže taky touhu zahrát si ty Wolfensteiny a Doomy,“ popisuje. A tak s kamarádem popadli knihu o programovacím jazyce Turbo Basic a začali tvořit.
„Nic, co by stálo za zmínku, jsme sice nikdy nevytvořili, ale byl to začátek, bavilo nás to a dnes jsem za tohle období hrozně rád. Protože nutnost a nouze tvoří odhodlání,“ míní Hůrka. To mu vydrželo do dospělosti, kdy ve volném čase začal dělat hry, aby měl nějaké drobné na dovážku jídla, jak říká. „Počátky byly hodně skromné a nejprve to nebylo ani na to jídlo, ale když jsem později šel na Steam a vydal Void Raiders, už to bylo v rodinném rozpočtu poznat,“ popisuje.
S další hrou Blasted Road Terror to bylo opět o něco lepší. „To už jsem si říkal, že bych mohl zkusit zůstat doma a věnovat se tomuhle koníčku naplno. Ale ne, i nadále hry dělám jako hobby bez nutnosti hledět na úspěchy a nespoután nutností brát ohled na to, co by se mohlo líbit většině,“ vysvětluje Hůrka svou vývojářskou filozofii. „Navíc by šlo o další hobby, které bych si zničil profesionalizací,“ dodává.
A i když jde o velké retro, jen sázka na nostalgii Shadows of Thornkeep nejsou. Do tradičního krokování přidávají třeba tahové souboje místo realtimových, případně zaměření na hraní klidně jen v malých dávkách. „Hra cílí na hráče, jako jsem sám, kteří jsou sice nostalgici, ale nemohou si dovolit trávit u hry nekonečné hodiny řešením hádanek. Namísto toho je vrhnu do řady desetiminutových dobrodružství,“ popisuje autor.
Na závěr se ale té čisté nostalgii přece jen neubráníme – ve formě vzpomínky na už zmiňovaný Dungeon Master 2. „Dodnes si ho každoročně cvičně projdu. Přitom jsem se k originálním disketám s hrou dostal čirou náhodou. Spolužák je dostal k narozeninám, poté přišel znechuceně do školy a zeptal se mě: ‚Hele, dostal sem nějakou kravinu, nechceš to zkusit?‘ A mně se rozsvítily oči, protože hru se mi dlouhodobě nedařilo upirátit,“ uzavírá se smíchem Pavel Hůrka historku, která za třicet let vedla až k Shadows of Thornkeep.
