Boris Fačkovec nezapře, že byznysové ostruhy sbíral v poradenské kanceláři McKinsey. Když mluví, je to samá state of the art technologie, lean manufacturing nebo best practice produkce. Ostatně v tom, co jako konzultant dělal, pokračuje i dnes – pomáhá firmám být efektivnější a pružnější. Jen s tím rozdílem, že se dvěma kamarády vyvinuli konzultanta digitálního. A pro úspěch mají docela dobré překlady, protože se u nich sbíhají všechna klíčová slova dneška, tedy umělá inteligence, průmysl 4.0 či digitální dvojče. Navíc všichni tři jsou absolventi univerzity v Cambridge.

Společnost Inovec Technology založil dvaatřicetiletý rodák z Piešťan před dvěma lety. Chopil se, podle svých slov, jedinečné příležitosti na trhu. „Původně jsem přitom snil o něčem úplně jiném, chtěl jsem být vědec,“ říká. Akademickou dráhu si i vyzkoušel, a to ne ledajakou. Po absolvování Vysoké školy chemicko-technologické a Karlovy univerzity nastoupil do prestižního Ústavu organické chemie a biochemie.

V institutu, který proslavil Antonín Holý, díky jehož patentům patří k nejbohatším v Evropě, Fačkovec zkoumal proteiny. Celkem na Flemingově náměstí v pražských Dejvicích strávil čtyři roky a pak si jel své akademické CV ještě patřičně vylepšit. V roce 2016 nastoupil k doktorskému studiu na Cambridge. Jenže z jedné z nejlepších univerzit světa se už nevrátil do laboratoří a bílý plášť vyměnil za oblek v klimatizovaných kancelářích. „Obě ty pozice měly jedno společné, a to práci s daty a jejich analýzu,“ připomíná.

V McKinsey nakonec strávil čtyři roky. Digitalizace, optimalizace a automatizace, o kterých tam často vyprávěl klientům, ale chtěl čím dál víc vidět i v tom, co dělal on sám. Docházelo mu, že s využitím umělé inteligence a počítačového vidění by šlo nabízet fabrikám či skladům zařízení, které by podobně jako živý konzultant sledovalo výrobu, vyhodnocovalo ji a upozorňovalo, pokud něco neprobíhá tak efektivně, jak může a má.

„Větší efektivita je klíč skoro ke všemu,“ říká Fačkovec. Aby ale svůj nápad mohl uskutečnit, potřeboval parťáky. On sám byl schopný obchodník a z praxe v McKinsey věděl, co firmy opravdu trápí. Nicméně šlo o to sehnat někoho, kdo rozumí umělé inteligenci, a někoho, kdo je opravdu dobrý konstruktér.

I díky Cambridge věděl, na koho se obrátit: jednak na Čecha Pavla Kohouta, jednak na Slováka Petera Vanyu, s nímž se ovšem znal už ze středoškolských soutěží pro nadané žáky a milovníky matematiky a fyziky. „Podobně jako Boris i já jsem původně chtěl dělat akademickou dráhu. A vlastně i tady se jí tak trochu věnuji, protože musím být hodně v kontaktu s kolegy z univerzit, máme tu několik doktorandů, kteří nám pomáhají. A naše umělá inteligence by nebyla, kdybych nevyšel z veřejných protokolů a akademických prací,“ říká Vanya.

Foto: Depositphotos

Univerzita v Cambridge

To, co trio absolventů Cambridge, vyvíjí, vypadá jako celkem obyčejná malá černá kamerka. Má cenu pár tisíc korun a nic extra na ní na první pohled není. Klíčové ale je, co umí a co se učí. Fačkovec a spol. ji umístí například nad lis nebo nad robotické rameno, které v továrně přemisťuje určité součástky, a nechají ji, aby ho nonstop monitorovala. Data, která nasnímá, pak prozkoumá speciální algoritmus poháněný umělou inteligencí, jež se průběžně učí. Výsledkem je soustavná analýza toho, jak zařízení, třeba robot, pracuje, a na jaké ztráty je třeba se zaměřit v další optimalizaci stroje.

„Paradoxem dnešních snah o automatizaci a robotizaci je, že podniky nakoupí špičkové stroje, jenže pak to jsou lidé, často drazí konzultanti nebo inženýři, kdo u těch strojů stojí a sleduje, zda pracují tak, jak mají. Člověk je totiž nejrychlejší a nejflexibilnější. Ale také je jeho čas velmi drahý a potřebuje bezpečné prostředí, přestávky, spánek a vůbec,“ směje se Boris Fačkovec, když sedíme v sídle Inovec Technology, jež zabírá pár místností v secesním domě u pražského hlavního vlakového nádraží.

Jejich digitálního konzultanta – či spíš jejich digitální oči – si už vyzkoušelo několik českých továren, v současnosti jsou nasazené v pěti provozech. „Největší instalace, jakou jsme dělali, byl sklad, kam jsme dali sto našich zařízení,“ dodává Peter Vanya.

Inovec Technology funguje na principu předplatného, sledování jednoho přístroje vyjde v průměru na 100 až 200 eur, tedy do pěti tisíc korun měsíčně. „Vezměte si, že hodina práce moderního střikolisu nebo CNC vyjde běžně na sto eur, takže pokud dokážeme jeho efektivitu zvednout i jen o pár desetin procenta, je z toho za rok velmi slušná úspora,“ upozorňuje Boris Fačkovec s tím, že nic jiného než kamery nepoužívají a že záměrně neosazují mašiny žádnými dalšími senzory ani snímači.

Pokud ale umí ohlídat a spočítat, jestli se nějaký robot dostatečně otáčí, co takhle měřit výkonnost lidí? Uměli by vyhodnotit, jestli by se pan XY neměl víc naklánět a paní ZZ neměla rychleji přesouvat krabice? „Asi bychom to uměli, ale neděláme to. Už se nás na to někdo ptal, ale náš etický kodex vychází z principu, že člověk je nad robotem. Takže lidi neměříme ani nehodnotíme. Jediné, co s lidmi řešíme, je, jak jim na záznamech rozmazat kvůli GDPR tváře,“ říká rezolutně Fačkovec, který má na vizitce CEO čili generální ředitel. Vanya je oficiálně šéf přes práci s daty a Kohout hlavní konstruktér.

Kamerka vybavená umělou inteligencí

Kromě nich v Inovec Technology pracuje asi desítka dalších kolegů, ovšem vesměs externistů a lidí na částečný úvazek. „Jsme pořád malá firma, obrat máme zatím v nižších stovkách tisíc eur ročně, ale rosteme tempem třikrát až pětkrát ročně a to máme v plánu další alespoň čtyři roky,“ dodává zakladatel.

Všichni prošli jednou z nejlepších škol světa a pracovali pro elitní firmy (kromě McKinsey třeba i v britské futuristické vývojářské společnosti TTP, kde několik let strávil Kohout). Proč tedy otevřeli svůj startup v Praze? „Česko a Slovensko jsou nejprůmyslovější země světa a to, co my děláme, je úzce spojené s průmyslem a jeho proměnou a modernizací. Takže vlastně moc lepších míst, kde bychom mohli být, není. Zákazníky máme tady a v Německu, expandujeme do Polska a Británie. Praha byla jasná volba,“ říká Peter Vanya.

Boris Fačkovec ho poslouchá, přikyvuje a pak se vzpřímí: „Vlastně by to mohlo být ještě o trochu lepší. Že bychom měli ústředí v USA, kde jsou investoři. Tady by sídlil vývoj a zákazníci. A někde na Filipínách bychom měli programátory. Ale to si ještě budeme muset nějakou dobu počkat.“