Vyrůstal sice ve Francii, přesto je z povídání Constantina Kinského znát, že krev není voda. Vztah k Česku, do kterého se Kinský vrátil v roce 1997, šlechtic nezapře. Předtím pracoval v londýnské i pařížské pobočce banky Merill Lynch, dnes je zámeckým pánem ve Žďáře nad Sázavou, kde si předsevzal otevřít zámek lidem. To se mu daří skrze různé prohlídkové cykly a kreativní dílny, které vymýšlí sám se svou ženou.

Finančnictví ale Kinský zcela neopustil – v Česku působí jako finanční poradce a radí třeba i startupům. „Mentoruji mladé lidi nebo nadějné talenty a perspektivní členy vedení firem, kteří na poradách položí tu jedinou důležitou otázku,“ líčí Kinský. Nejvíc se ale rozpovídá, když přijde řeč na lesy.

Rodina nyní vlastní 5 700 hektarů lesů a k tomu dalších 750 hektarů rybníků a dvě rybářské farmy. Jsou to ale právě lesy, které v Česku už několikátý rok sžírá malý škůdce. To je podle majitele panství vina nepružných pravidel, které nezohledňují specifika místa.

„Víte, u nás na všechno jdeme přes různé tabulky, které ale nejsou uplatnitelné všude,“ říká k tomu. Není divu, že lesy jsou mu drahé. Vždyť to byla právě jeho babička, Eleonora Clam-Gallasová, která na Vysočině vytvořila první dvě přírodní rezervace.

Šlechta měla historicky vždy nějaký vztah k lesům. Co znamenají pro vaši rodinu?
Zakládala je moje babička. Byla první, kdo založil dvě přírodní rezervace na soukromém pozemku. Pořád existují. Žákova hora je prales, kde příroda hospodaří sama. Radhostínské rašeliniště zase unikát. Tenkrát rašeliniště nikdo nechtěl, všichni chtěli les, kde není příliš vody. Babička si ale nechala poradit a rašeliniště zůstalo. Teď celý svět bojuje, aby podobná stanoviště zachránil, protože rašelina nejlépe zadržuje oxid uhličitý. A má také velmi pestrou biodiverzitu.

Od založení je to chráněná oblast a můj otec to po restituci zachoval. Jsme zvyklí přemýšlet dlouhodobě, což je u lesnictví velmi důležité. V bankovnictví, kde jsem léta pracoval, je dlouhá doba tři měsíce. V lesnictví je padesát let doba krátká. Jako dítě jsem měl k lesům vztah – a když jsem pak byl ve Francii, pravidelně jsem trávil čas s francouzskou skupinkou vlastníků lesů, abych se poučil.

Zároveň ale také platí, že se lesy v českých zemích začaly měnit za Marie Terezie, kdy začal převažovat smrk jako nejlepší produkční strom. I to je tedy vztah šlechty k lesům, nebo ne?
O Marii Terezii se v této souvislosti často mluví kriticky, ale nebýt globálního oteplování, neměli bychom se smrkem problém. Je to úžasný strom, který roste rychle, rovně a vydrží, záleží ale na tom, kde roste. Důležité je také říct, že právě za Marie Terezie vznikl první lesní zákon. Napsal ho mimochodem Čech, který pracoval pro moji rodinu v Chlumci nad Cidlinou. V Československu dlouho tento zákon platil, v Bavorsku a Rakousku platí dodnes.

U nás jsme to bohužel museli za komunistů vymyslet jinak, po sametové revoluci jsme pak opakovaně dělali stejnou chybu. Výsledek vidíme teď. Je totiž velmi důležité nehodnotit jenom strom jako takový, ale i jeho právní rámec. Proto jsme dali dohromady s jinými vlastníky, Českým svazem ochránců přírody a třeba i Mendelovou univerzitou, dohromady názor, jak se má hospodařit v lesích.

Jak?
Víte, u nás na všechno jdeme přes různé tabulky, které ale nejsou uplatnitelné všude. Teď se třeba razí myšlenka, že nejlepší les je les smíšený, protože je nejblíž k přírodě. Jenže v lesnictví je především potřeba si uvědomit, že pořádně nevíme vůbec nic. Smíšený les je samozřejmě cesta, jak zajistit pestrost, pestrost druhovou, věkovou i pestrost způsobu hospodaření. Je to způsob, jak nechat přírodu, aby nám ukázala, jak se to dělá. Ale nemůžu říkat svému sousedovi, že jedině to je nejlepší a jedině tak to má dělat. Ať si to dělá, jak chce, dokud mě tím neohrožuje. Jenže my máme zákon, který neumožňuje pestrost, neumožňuje flexibilitu, aby každý mohl testovat, co je pro něj nejlepší v místě, kde ten les je, nebo podle toho, jak funguje paměť lesníků v lokalitě.

Jakou skladbu máte ve vašich lesích?
Dominoval smrk. Teď jsme během dvaceti let posílili buk a jedle. Jde tedy o klasickou hercynskou směs – smrk, buk, jedle, přičemž proporce záleží na stanovišti. K tomu přidáváme cokoliv, co se hodí, zpevňující nebo meliorační dřeviny, náletové a rychle rostoucí dřeviny, jako je bříza nebo javor, které poskytují čas těm pomalejším.

Vy jste dlouhodobým kritikem českého nastavení. Od doby, kdy lesy zasáhla poslední a stále trvající kůrovcová kalamita, se toho ale leccos změnilo, ne?
To jsou řeči. Dokud zákon neumožní onu flexibilitu, pořád bude špatný. Sem tam samozřejmě něco vznikne, ale spíš je to vláčené tlakem různých lobbistických organizací. Podle toho, jak jsou silné, se dělá les. Jenže jak dělat les, ví přece nejlépe hajný, který tam dvacet let pracuje a vystřídal svého otce, který tam byl ještě déle.

U nás ve Žďáře je to krásné. Proč? Protože na tom pracovalo několik generací. Za trest jsme chráněná oblast, tím pádem jsme imobilizovaní. Místo toho, aby se ale lesníci ohlíželi na místo, kde působí, řídí se vše z Prahy, kde vymyslí, že musíte mít nějaké procento melioračních a takové procento zpevňujících dřevin. Jsou ale místa, kde je pět procent málo a místa, kde je čtyřicet málo. Nechápu, proč bych měl bojovat za to, jestli můžu vysadit dub. Argumentuje se tím, že není původní. A v jaké době nebyl původní? Dřív tam byla dominantně borovice, mám tedy vysázet všude borovici? Koukat do minulosti nic nepřináší. Musíme koukat do budoucnosti a přemýšlet, jak lesy adaptovat na klimatickou změnu.

Proč chcete sázet dub?
Kvůli přibývající teplotě. Do naší nadmořské výšky nepatřil, ale to už může být dávno jinak. Jinými slovy, nevíme. Chci to zkusit, aby sama příroda řekla, jestli se jí to líbí, nebo ne. To žádný odborník v Praze nebo Hradci Králové neví. Musíme být skromní, což ekologicky znamená pestrost, ekonomicky pak flexibilitu. A to zákon dostatečně neumožňuje. Sníme ale především o stabilitě. Les neuzpůsobíte ze dne na den politické náladě. Les je cyklus, který trvá sto dvacet let. Takže za to, jak vypadají lesy dnes, můžeme my, Češi. Nejde se donekonečna vymlouvat na sucho a globální změnu klimatu. Tu mají i okolo nás, ale nejsou na tom tak špatně.

Kůrovec ale přeci zasáhl i lesy u sousedů?
Podívejte se třeba na Bavorsko, jejichž lesy jsou srovnatelné s těmi českými. Stejné stanoviště, stejné lesnictví, stejná půda, déšť. Mají milion hektarů smrkových porostů, my 1,3 milionu. Loni jsme mýtili pětkrát víc kůrovcového dříví. Nikoli 1,3krát víc. Máme smůlu a déšť se na hranici s Bavorskem zastaví? Ne. Kůrovec je přirozený proces, který dodělává lidské chyby. A ty jsou v Česku pětkrát větší než v Bavorsku.

Nesouvisí to ale právě s tou druhovou skladbou? Máme víc smrků než v Bavorsku, tudíž se kůrovec snadněji šíří?
Jistě, to máte pravdu. Ale to vysvětlí třicet procent toho problému, ale my máme problém pětkrát větší. To ostatní není skladba, ale lidi a systém.

Jak jsou na to s kůrovcem vaše lesy?
Špatně, ale bojujeme. Letos je to lepší než loni a doufejme, že horší než rok příští. Kůrovec je ale pořád všude. S našimi lidmi jsem vždy před rojením připravení, ale okolo nás je několik menších vlastníků, kteří na to nestačí, a z druhé strany máme Lesy České republiky. A kůrovec nezná hranice.

Už dříve jste uvedl, že lesy jsou v dnešní době v Česku ztrátové. S tím se ale přeci jako finančník nemůžete smířit. Proč jste to ještě nepověsil na hřebík?
Před mnoha stovkami let bylo lesnictví málo ziskové a bezpečné. Teď je nebezpečné a velmi často ztrátové. Od doby, kdy jsem o tom mluvil naposledy, se ale situace zlepšila. Ceny šly nahoru, protože je méně dřeva. Pokud ale přepočítáte lesnictví na celý cyklus, zjistíte, že ten výdělek pořád není nic moc.

Co všechno má rodinná firma Kinský Žďár v portfoliu kromě lesů?
Máme 5 700 hektarů lesů, 750 hektarů rybníků a dvě rybářské farmy, což je také krásný tradiční sektor. Máme obchodní dům, kde jsme teď otevřeli potraviny, protože na naší straně města žádné nebyly. A máme tři a půl hektaru střech – zámek, o který se musíme starat. Říkáme, že památka má hodnotu, když má smysl. A smysl má, když slouží dnešní a budoucí generaci. Pracujeme s živou přírodou, stejně tak s živou kulturou.

Není v rybníkářství podobný problém jako v lesnictví? Stačí si za smrk dosadit kapra a výsledek je stejný?
V tomto oboru musíte všechno dělat s respektem k přírodě. Musíte jí pomoci, aby ona pomohla vám. To je základ lesnictví i rybníkářství. I proto máme žďárského kapra, křížence mezi místním a sibiřským kaprem. Má rád studenou vodu, ale nemá tuk. Je velmi živý a roste pomaleji než třeba ten třeboňský. Potřebuje tři až čtyři roky. Je velmi kvalitní a ve vodě se má dobře. Máme na něj ochrannou známku. Chováme ale také marény nebo candáty.

Pojďme se pobavit ještě o tom, co všechno děláte na zámku. Provozujete tam Zámeckou akademii, v rámci které máte muzeum nové generace, pořádáte prohlídky zaměřené na architekturu. Potřebujete upotřebit tak velkou stavbu, jako je zámek?
Spíš bych řekl, že jsme romantičtí idioti. Chceme především, aby zámek sloužil. Druhý důvod je to, že pokud nebudeme podporovat v naší zemí tvořivost, pořád budeme montovnou pro jiné země. Jsme přitom tvořivý národ, jen nám to bylo padesát let zakázáno. Musíme se k tomu vrátit a když to uděláte skrze kulturu, má to ohromný vliv.

Kdo ty programy vymýšlí?
My společně s manželkou. Vymysleli jsme muzeum nové generace, jednotlivé prohlídky i celou koncepci. Je to naše dítě, společná vize. Naši synové a mladší bratr jsou pak v dozorčí radě. Mladá generace nás tedy kontroluje. Kolem máme také moc šikovných lidí z různých oblastí kultury a vědy. Vedoucím provozu je zpěvák Pavel Haluza. Baryton jako já. Máme také lidi z byznysu, kteří snili o tom, že budou podporovat kulturu. Přinášejí disciplínu a praktické zkušenosti z byznysu na podporu rozvoje kulturního života.

Kromě akademie máte také Zámecké ateliéry, kde se pořádají různé řemeslné kurzy. Proč právě ty?
Pěkně se u nás uchytil program Chytrá ruka. Spojuje řemeslníky, kteří šli do důchodu a neměli komu svoje řemeslo předat, s dětmi. Ty k nám jezdí po škole, o víkendech, o prázdninách. Učí se pracovat se dřevem, plánujeme ale také kovárnu, sklárnu a výrobu keramiky. Někdo se v tom třeba najde, ale i kdyby ne, tak to má smysl. Když se někdo z nich stane právníkem, který bude umět s kladivem, bude už pro tento jediný fakt lepším právníkem. A důležité také je, že staří lidé získají nějaký vztah k mládeži a naopak. Jejich život má pořád smysl a díky tomu jsou i vitálnější, což ve finále znamená méně nákladů pro celou společnost. Nebylo by od věci, kdyby se podobný koncept chytil celorepublikově a tito lidé by automaticky dostávali do penze něco navíc. Kéž by taková veřejná služba existovala.

Který z těch projektů máte nejradši?
Nejradši jsem, že to všechno zapadá dohromady. Každý ten projekt je jako kostička LEGO, která tvoří celek. Líbí se mi ta pestrost a konzistence. Na zámku je tím pádem živo. Před covidem jsme měli přes sto tisíc návštěvníků. Odpočívat jezdíme na chatu do Prahy.

Chcete nyní budovat také kreativní centrum. O co jde?
Vlastně už takové kreativní centrum jsme, ale nemáme k tomu potřebné zázemí. Zažádali jsme proto o dotaci z národního fondu obnovy, aby kreativní centrum kraje Vysočina bylo právě u nás na zámku. Z peněz pak chceme dobudovat prostorné sály v budově bývalého klášterního konventu. Bydleli tam mniši vedení na hranici mezi spiritualitou a světským myšlením. To je krásná symbolika pro kreativní centrum. Budou v něm působit umělci, architekti, filmaři, hudebníci nebo firmy, které potřebují vzít svoje zaměstnance a trochu je zbláznit tvořením mimo kancelář. Dohromady by se všichni měli vzájemně inspirovat.

Budou u vás ale působit jen lidé z Vysočiny?
Ne, to by ani nešlo. Bude to Kreativní centrum kraje Vysočiny, cílem je ale pestrost, zkušenosti, výměna, křížení. Kříženec je vždycky silnější.