Během dvacetileté praxe vyslechla psychiatrička Lucia Vašková stovky, možná tisíce příběhů dětí a mladých lidí potýkajících se s větší či menší vnitřní bolestí. „Moji klienti jsou velmi citliví lidé, kteří mají strach, že nezapadnou do společnosti, nenajdou si v ní své místo,“ říká. Dnešní svět podle jejích slov přijde mnoha mladým lidem soutěživý a nevlídný a mají pocit, že v něm nedokážou obstát.

Například podle výzkumu Národního ústavu duševního zdraví jeví 30 procent českých deváťáků známky úzkosti, 40 procent spadá do středně těžké až těžké deprese. „Víc než dřív hledají děti a mladí lidé odpověď na otázku, kam patří a co v životě chtějí. Naše doba je ale hodně zaměřená na výkon a ne každý to dokáže ustát,“ dodává Vašková, v čem vidí jednu z příčin rostoucího výskytu depresí a úzkosti.

Osm let byla lékařkou v Psychiatrické nemocnici Bohnice. Spoluzaložila Centrum zvyšování psychické odolnosti a podílela se na rozvoji multidisciplinárních center duševního zdraví v rámci reformy psychiatrie. Nyní pracuje v Centru duševní rehabilitace v Berouně a v Praze má svoji soukromou praxi. Věnuje se vzdělávání školních pedagogů a sociálních pracovníků pro podporu duševního zdraví žáků.

V rozhovoru pro CzechCrunch mluví o prostředí, které je v mnoha ohledech náročnější než doba, kdy sama vyrůstala, nebo o tom, že rodiče psychickou nemoc svých dětí často vnímají jako vlastní selhání. Také vysvětluje, co podle ní znamená psychická odolnost a jak ji u dětí posilovat.

Myslíte si o sobě, že jste psychicky odolná?
Jak kdy. Někdy se tak cítím a vidím, že se mi vyplácí přes dvacet let systematické práce na sobě. A jindy jsem překvapená, jaká situace mě rozhodí a co všechno o sobě ještě nevím. Psychická odolnost totiž není setrvalý stav, kterého jednou dosáhneme a „máme to v kapse“. Život a my sami jsme komplikovaní, nejde všechno vyřešit jednou pro vždy. Vždy budeme mít nové výzvy, které nás překvapí a zasáhnou. Právě trénování psychické odolnosti nám v těžkých chvílích může hodně pomoci.

Co přesně podle vás psychická odolnost znamená?
Psychickou odolnost vidím jako schopnost zvládat náročné situace, umět si poradit, nevzdat se, když se mi něco nepovede, nebát se jít do nových výzev, schopnost porovnat se s nepříjemnými situacemi, umět je odpružit. Jde o dovednost, která se dá trénovat.

Třeba jak?
Pro každý trénink potřebujeme určitou zátěž. Když chci mít dobrou fyzickou kondici, potřebuji posilovat, abych měla svaly. Pro psychickou kondici zase potřebujeme natrénovat „psychické svaly“ a to se neobejde bez psychické zátěže. Ne takové, která mě zlomí, ale úměrné mým schopnostem. Když jdeme do posilovny a vezmeme těžkou činku, můžeme si s ní ublížit. Stejné pravidla platí i pro naši psychiku.

Co to pro mě znamená v roli rodiče?
Znamená to například dát dětem prostor pro trénink – růst. Nestarat se primárně o to, aby v jejich životě šlo všechno hladce. Lepší je připravit děti tak, aby byly schopné zvládat náročné situace, troufly si vyjít z komfortní zóny. Bez výzev a určitého nepohodlí se nemají na čem zpevnit a odolnost získat. Když nemáme natrénováno, pak i při malé překážce nebo konfliktu můžeme zkolabovat. To platí pro malé děti stejně jako pro puberťáka, i když pro každého z nich samozřejmě „posilovna“ vypadá jinak.

Ono se to snadno řekne, ale pro spoustu rodičů je právě tohle náročný úkol…
To určitě. Nechat své děti sbírat i nepříjemné zkušenosti chce často silnou vůli a být si vědom toho, že to nepříjemné k životu patří a není žádná porucha, když mi něco nejde nebo se s někým pohádám. Mám dvě školní děti a sama si takový postoj potřebuju pořád znovu připomínat. Ale na druhé straně na nich vidím, že když zvládnou něco nepříjemného nebo náročného, stávají se silnějšími a příště si víc věří.

Proč je to pro nás těžké?
Protože primárně máme tendenci děti chránit před nebezpečím. Ale nedochází nám, že když jim „usteleme na růžích“, chráníme je moc, a tím je reálnému nebezpečí vystavujeme. Budoucímu nebezpečí toho, že první větší problém, který potkají za rohem a který nebudeme moci vyřešit za ně, je vyděsí a zlomí. Mně samotné pomáhá mluvit s dětmi o tom, s čím se v životě musím porovnat já, že to není snadné, co mě to stojí a že to někdy bolí. A zároveň, že to je v pořádku a počítám s tím.

Jak ale posilujete psychickou odolnost u dětí, které už máte v péči a přišly s problémem?
Pomáháme jim postupně krůček po krůčku daný problém zvládnout. Svým způsobem můžete celý život vidět jako jeden velký trénink psychické odolnosti. Častou překážkou je právě náš postoj k dané situaci, ne situace samotná. Největší problém vidím ve chvíli, když nás situace zlomí a my si nevěříme, že najdeme cestu ven, nevěříme, že se ještě někdy můžeme mít dobře.

Napadá vás příklad?
Pokud například dítě zažilo ve škole šikanu, je pro něj obrovsky těžké znovu se do třídy vrátit. Děti provázíme tím, aby situaci zvládly, našly v sobě sílu a byly schopné si poradit. Pracujeme s nimi na tom, aby si opět věřily, aby se cítily rovnocenně se spolužáky, aby zahlídly, že mají své kvality a uměly čelit nepřátelskému chování. Tím mohou zesílit. Když to postupně zvládnou, s příští nepříjemnosti si pak poradí mnohem lépe. Zažívám to s klienty opakovaně. Často pomáhá už to, že jim věříme a že je nevidíme jako porouchané.

Jak konkrétně můžou rodiče své dítě v tomto tréninku podpořit?
První otázka, která napadne většinu rodičů, jejichž dítě má psychické potíže, je: „Kde jsem udělal chybu? Co jsem pokazil?“ Na to odpovídám: „Co když jste nepokazili nic? Co když jste nikde neselhali, jenom všichni žijeme v náročné době, která přináší nové problémy? A my se zkrátka potřebujeme naučit je překonat, najít cestu ven, do lepšího života.“ Na naší psychiku působí různé vlivy, genetika, komplikace v těhotenství a při porodu, rodinné vzorce nebo hodnoty společnosti včetně autorit. Některé z nich můžeme ovlivnit a některé potřebujeme přijmout, jak jsou.

Co dalšího rodičům svých klientů říkáte?
Že se vyplatí přijmout fakt, že světu svých dětí nerozumí a nikdy ho pořádně nepochopí. Platí to i pro mě. Svět se rychle mění. My jsme nevyrůstali na sociálních sítích, takže tuto zkušenost nemáme, ale naše děti ano a to je výrazně formuje. Jsou děti, které telefony používají jako relax nebo aktivní odpočinek, ale i takové, které utíkají k telefonům od svých problémů, které neumějí řešit. Nic není černobílé.

Je důležité nedívat se na děti a dospívající tak, že jsou „divní“ a dělají věci „špatně“. Jsou jen často o hodně jiní než my a kromě toho, že potřebují pochopení a zájem, se od nich můžeme i my hodně učit. Tahle optika pak v rodině otevírá prostor pro svobodné nadechnutí a nový pohled na řadu problémů.

Máte na mysli něco konkrétního, co se od nich můžeme učit?
Dokážou například zpochybnit řadu našich jistot o tom, co je správné a co ne. A to považuji za zdravé. Opravdu je pro spokojený život potřeba mít skvělé známky a věřit tomu, co říkají lidi kolem? Dělat věci tak, jak je dělají ostatní? Opravdu je paradigma vystudovat – založit rodinu – zajímat se o politiku – čekat na vnoučata… jediné možné?

Žijí ve světě, který je diametrálně jiný než byl ten náš. Nemá jasné návody a jedinou jistotou je neustálá změna. A my máme dvě možnosti: nutit jim svoje pravdy, nebo se snažit pochopit, jak věci vidí oni, co je zajímá, co jim dává smysl. Což ale také znamená víc se ptát a mlčet než vysvětlovat svá vlastní přesvědčení.

A pak je jedna věc, kterou vidím jako největší rozdíl mezi „nimi“ a „námi“.

Jaká?
Řekla bych, že z určitého pohledu chtějí dnešní mladí lidé od života víc. To mi připadá inspirativní. Chtějí život barevnější, mají mnohem víc možností, jak s ním naložit, a cítí, že další možnosti se budou postupně otevírat. Zatím si je třeba ani nedokážeme představit. Ale co když například to, že natáčejí videa na Instagram a propojují se mezi sebou, bude brzy základem nějaké klíčové dovednosti, nutné pro úspěch? Zároveň celý tento nový prostor má i svou odvrácenou stránku, která podle mého názoru stojí za tím, proč má tolik mladých lidí psychické problémy.

Co tedy vidíte jako příčinu?
Kromě změn a nejistot, o kterých jsem mluvila, mám za to, že žijí v mnohem krutější a soupeřivější době, než v jaké jsme žili my. Když poslouchám příběhy ze tříd, jak vztahy mezi dětmi fungují a s jakými tlaky se v kolektivu musejí vyrovnávat, říkám si, jak bych to asi v jejich věku zvládla já.

Odkud se ten tlak podle vás bere?
Formují ho podle mě právě sociální sítě a obecně vysoké nároky na výkon. Sociální sítě vytvářejí iluzi dokonalého života, což u mnoha dětí, které se potýkají se školními problémy nebo osamělostí, vyvolává pocit méněcennosti a selhání. Neustálý tlak na to, aby byly oblíbené, úspěšné, dokonale vypadající a vždy nejlepší, má podle mě na nárůstu úzkostných a depresivních poruch velký podíl. Mnoho dětí pak vnímá svět jako extrémně náročné a nehostinné místo, bojí se selhání a raději se uzavírají do sebe, čímž se jejich potíže ještě prohlubují.

Mluvila jste o krutosti, jak jste to myslela?
Krutost mezi vrstevníky vzrostla za poslední roky neuvěřitelným tempem. Kdybych na vlastní uši neslyšela, co mi klienti vyprávějí, nevěřila bych tomu a myslela bych si, že jsou to ojedinělé extrémní případy. Nejsou. Citlivější děti, které nejsou přirozeně soutěživé a neovládají „ostré lokty“, se často stávají terčem šikany, ať už fyzické, psychické, nebo kyberšikany. Ve třídách převládá rivalita, děti si nepomáhají. Chybí jim pocit sounáležitosti a vzájemné podpory, který jsme zažívali my. Hodnota vztahů ve společnosti nějak vymizela. Často dnes není důležité, jak se chovám, ale co umím. Dnešní děti jsou pod velkým tlakem být úspěšný a nejlepší. Jenže být nejlepší je velmi osamělá perspektiva.

Ti, kdo se odlišují, jsou často tvrdě odmítaní a ponižovaní, což vede k dalším psychickým problémům. Děti se ocitají v sociální úzkosti – bojí se, že nejsou dost dobré, populární, krásné nebo chytré. Když se na to podíváte takto, pak dítě, které dva roky nevstalo do školy, najednou nevidíte jako líné, ale začnete chápat, že má obrovský strach ze selhání, který potřebuje pomoci překonat.

Jak s nimi pracujete?
Kromě tréninku překonávání překážek, o kterém jsem mluvila, jim ukazuji, že si svůj život mohou tvořit podle sebe. Snažíme se dětem dát naději na jiný život. Společně měníme mindset od beznaděje k tomu, že když budou postupovat po krocích, mohou zažít spokojenost, nemusí vyhovovat představám druhých a mají v životě spoustu možností.

Pak se i na školu dá dívat jako nutnou fázi, kterou sice nejde přeskočit, ale není to tak fatální. Jednou si své lidi budou vybírat, teď je ale potřeba vyjít s těmi, kteří tam chodí také. Zase jsme u toho tréninku. Když řeknu dětem, že je potřeba umět vycházet i s lidmi, které nemám ráda, nejprve jsou z toho většinou v šoku a po čase jim to začne dávat smysl.

Co nejdůležitějšího by podle vás měl rodič dospívajících dětí mít při výchově na mysli?
Dalo by se říct, že jsou to tři důležité věci. Vypadají jednoduše, ale nikdo nás je neučil. První je, že skutečně nevím, co je pro moje dítě dobré. Někdy si to opakuji i třikrát. Nevím, nevím, nevím. Jsem tu od toho, abych mu dala prostor to zjišťovat, ne to vymýšlela za něj. Vždyť i my dospělí máme často problém zjistit, co vlastně sami chceme. Proto potřebujeme dětem naslouchat a snažit se pochopit jejich svět.

Zadruhé, pokud se moje dítě dostane do náročné situace – například má úzkosti nebo se sebepoškozuje, je klíčové přiznat si, že na začátku jsme ztracení oba. Dítě i já. Není chyba, že si hned nevím rady a že budeme řešení hledat společně. A také není chyba říct si o pomoc. Někteří rodiče se například chodí poradit dřív sami, než přivedou děti.

A za třetí?
Je fajn být autentický. Snažím se ukazovat dětem –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ těm v ambulanci a i těm svým⁠⁠, že i já dělám chyby, něco mě trápí, nevím si rady, jsem někdy nejistá… Zkrátka, že nejsem dokonalá, a proto to neočekávám ani od nich. Věřím jim, že mají na to, poradit si se vším, co cestou potkají. Překážky za ně sice nezdolám ani je ze světa neodstraním, ale můžu jim pomoct, aby to zvládly samy.

Buď samy, nebo ještě lépe ve spolupráci s druhými. Protože přiznat slabost je někdy ta největší síla. Proto je důležité, aby děti věděly, že za námi můžou přijít, když je něco trápí a neví si rady. Spousta dětí má strach své rodiče „obtěžovat“ a není ojedinělý fakt, že rodiče jsou jedni z posledních, kteří zjistí, že jejich dítě něco trápí. Ale i to jde změnit, když jako rodiče svůj pohled na děti dokážeme změnit.