Vždycky, když se někde objeví zmínka o jeho novém projektu, způsobí to velké haló. Hry Hidea Kodžimy mají výraznou tvář, jsou nepřehlédnutelné, a i když nemusí každému sednout, vždy vybočují z mainstreamu. S druhým dílem Death Stranding je to stejné. Na první pohled je to pošťácký simulátor, ale jakmile se do smrtí páchnoucího dehtu ponoříte hlouběji, najdete příběh o vnímání času a o boji s nevyhnutelným koncem, který vám nedá dlouho spát.

Skořápka hry je přitom dost odlehčená – a občas dokonce i kuriózně vtipná. Druhý Death Stranding navazuje na první díl, který prozkoumával svět, v němž si mrtví našli cestu do světa živých. A ti kvůli tomu přetnuli jakékoliv vztahy.

Tentokrát se ale z kurýra Sama stal táta Sam. Spolu s Lou, která mimo žlutou nádobu konečně žije život normálního batolete, se schovávají před slídily a nic jim nechybí. Než hlavního hrdinu navštíví Fragile s poslední prosbou: vrať se do terénu, doruč ještě pár balíčků a pomoz nám propojit americkou síť i s Mexikem a Austrálií. Pomoz nám obnovit jedny ze základů civilizace: komunikaci, obchod a mezilidské vztahy (jak aktuální!).

A že je to obnovování dost zábavné. Létáte si dehtovými proudy v lodi pilotované jednorukým Georgem Millerem, režisérem Šíleného Maxe. Po palubě pobíhá jeho podivná černá kočka a za pasem vám visí ukecaný psycholog v těle loutky s démonickými sklony. Časem do vaší posádky přibude i těhotná černovláska milující déšť nebo tajemná dívka s tváří Elle Fanning. Velmi rychle vás vedlejší postavy začnou zajímat víc než celý Sam.

Foto: Kojima Productions

+27

Navíc ve světě, který je naprosto úchvatný. Death Stranding 2 je po vizuální stránce zřejmě tou nejkrásnější hrou, co si na PlayStationu 5 Pro můžete zahrát, pokud vyhledáváte realistickou grafiku. Déšť ve vás vyvolá pocit, jako by padaly skutečné kapky. Sněžná bouře vás zahalí do neprostupné bílé tmy, ve které byste bez speciálního skeneru ani nevěděli, jestli jdete nahoru, nebo dolů. A zavěšení ve vzduchu na důlní jednokolejce snadno začnete snít, že byste se do téhle sopečné krajiny chtěli i sami podívat.

Málem tak člověk zapomene, kdo za touhle hrou stojí. Čas od času se Hideo Kodžima a jeho tým připomenou skvělými cutscénami, které překonávají leckterý akční film. Ale především tím vším probublává i něco mnohem hlubšího, něco dlouho schovaného v jádru celé hry.

Jenže co vlastně znamená to „dlouho“? A proč nám někdy přijde, že pár nepříjemných minut trvá snad hodinu a prosluněná dovolená utekla nějak rychle? Je čas skutečně bez hranic a my si ho jen uměle rozdělujeme na měsíce a dny, nebo každá významná událost má svůj začátek a konec?

Death Stranding 2 je na jednu stranu tím pošťáckým simulátorem, ale zároveň je to strhující a tíživá hra o toku času s výborným scénářem. Hra o příčině a následku, který ale někdy přijde později, než bychom čekali. O přizpůsobení se, nebo naopak o boji s nevyhnutelným. O tom, že pro mnohé z nás je představa konce života zdrojem nejistoty a strachu, ale pro jiné je to jen přeměna v něco nového. O tom, že z housenky se může stát motýl, jen musíte být trpěliví.

Zároveň je to ale hra plná naděje a až nerealistického pozitivna, které v současné době potřebujeme. Stejně jako v prvním díle i tady si pomáháte na dálku s jinými hráči. Ať už si darujete zbraň, olajkujete šikovně postavený časodeštník nebo prostě postavíte ceduli se vzkazem ostatním: „To dáš!“ Když se během testování na čas vypnuly online funkce, zjistila jsem, jak ten pocit komunity ve hře neuvěřitelně chybí. Jak utrpení, ale i radost z poražení těžkého nepřítele chutná vždycky líp, když si připomenete, že v tom nejste sami.

Kdo hrál už první díl, nebude ale herní náplní moc překvapený. Všechny ty skvělé filmové scény a vypiplané dialogy stále spojuje nošení balíčků, putování krajinou a občasné souboje, případně plížení se kolem zlověstných monster neboli vyvržených věcí. Snadno se tak stane, že vás tyhle momenty pocitově až zdržují, protože se chcete dozvědět víc o příběhu. Chcete si poslechnout historku o ztracené ruce George Millera nebo se podívat do tajemného světa za ještě tajemnějším mužem s páskou na hlavě. Místo toho ale jdete z jednoho konce Austrálie na druhý a nesete na zádech pizzu nebo klokana (a nedejbože je po cestě ztratíte).

Naštěstí ale máte víceméně volnost v tom, jak se k různým překážkám postavíte. Tvůrci tentokrát mysleli i na méně trpělivé hráče a v podstatě od začátku má Sam k dispozici masivní terénní vůz, který si může vypimpit k dokonalosti. Stačí pár baterek, obrněný plášť, z každé strany jeden kulomet a můžete vyrazit. Proč se opatrně plížit, když vřískající démony můžete srazit autem a neohlížet se?

Podobností se skoro šest let starým dílem je ale víc – a nejde jen o stavění mostů, nošení balíků nebo navazování vztahů s jinými hráči. Sam se i tentokrát jednou za čas propadne do podivného světa, kde musí přemoct drsného muže s puškou v ruce a jednotkou vojáků po boku. A opět má vedle všeho toho doručování a střílení za úkol hlavně propojit svět.

V podstatě i v tom je Kodžimův přístup až filmový. Death Stranding 2: On the Beach, který vychází na PlayStationu už tento čtvrtek, je plnohodnotný druhý díl. Je o něco přístupnější a snad i akčnější. Nesnaží se ale překvapit novým žánrem ani od základu měnit to, čím se jeho předchůdce stal populárním. Prostě navazuje. Stejně jako je jeho příběh v jádru o plynutí času, i obě hry plynou. A v čem je jedna příčinou, ta druhá je následkem.