Procestoval Austrálii, Amazonii i Afriku. Když se ho ale zeptáte na nejoblíbenější místo na světě, odpoví Česko. „V naší zemi je spoustu krásných a divokých míst. Samozřejmě si nemůžete hrát na to, že jste v Amazonii, protože nanejvýš deset kilometrů od vás je nějaký supermarket. Pořád ale máme krásnou krajinu,“ říká známý rybář a cestovatel Jakub Vágner.

Po Česku bere Vágner svoje přátele na výpravy stejně jako jinde po světe. Společného mají ta místa to, že jsou odlehlá. „Často se mnou jezdí ti, kdo viděli velký kus světa, a myslí si, že už je nic nepřekvapí. A najednou žasnou nad krásami divoké přírody. Zjistí, že spali v super hotelech a jedli v michelinských restauracích, ale to, co jim představuju já, je úplně něco jiného a vlastně mnohem lepšího, protože je to ten opravdu skutečný přírodní svět,“ popisuje dobrodruh.

Kromě obrovských ryb mapuje také národy, místa a jiná zvířata. V dokumentu Ještě než zmizí to bylo v Amazonii, chystá se ale na několik dalších podobných projektů. A to proto, že kultury, místa i tvorové mizí. O svých plánech vypráví ve velkém rozhovoru pro CzechCrunch, stejně jako o tom, co zažil na svých cestách.

Jste pro Amazonku to, co Ota Pavel pro Berounku?
Zasvětil jsem zemi kolem Amazonky velký kus života, ale ani tak bych si něco takového netroufl tvrdit. Amazonii každopádně považuji za svůj druhý domov, je to místo, které mě v životě hodně ovlivnilo, hodně věcí mi vzalo, hodně také dalo. Já jsem ale pro Amazonii podstatný asi jako jakákoli jiná bytost. To místo je pravý Avatar. To, co si lidé představují jako sci-fi, tady opravdu existuje. Lidé tu akorát nejsou modří a neměří tři metry, zato mají stejný přístup k přírodě a ke všemu živému.

Ptala jsem se na Otu Pavla nejen proto, že měl velkou vášeň pro ryby jako vy, ale i proto, že jste nedávno vydal knihu, která na něj vlastně navazuje – jmenuje se Jak Jakub potkal ryby. Umíte o rybách mluvit stejně laskavě jako on?
To určitě ne. Ota Pavel byl ale jedním z podstatných lidí mého dětství. K jeho knížkám, příběhům i filmům mě vedli moji rodiče. Hlavně táta, jehož rodina pochází z Roztok, od Berounky, která se tak logicky stala mojí nejmilovanější řekou. To jsem ale ještě vůbec neměl tušení, jaké štěstí budu v životě mít. Berounka mi přirostla k srdci, stejně tak jako místní lidé. Měl jsem také to štěstí, že jsem se seznámil s Vaškem Proškem, potomkem převozníka Proška, o kterém Ota Pavel psal. Mým velkým přítelem se později stal také Hugo Pavel, bratr Oty, poslední z rodu. Strávil jsem s ním hodně času, hlavně na konci jeho života.

To vypadá, jako kdyby vám ty ryby byly předurčeny. Nebo ne?
To nevím, je ale pravda, že moje první vzpomínka je na vodu a na rybu. Nic předtím. Spousta lidí moji vášeň pro ryby nedokáže pochopit, i proto, že většinou překračuju nejen limity běžných lidí, ale i rybářů. Teď jsem byl dva týdny ve Španělsku. Doma jsem byl den a už i moje žena mi říkala: Jeď na ryby! Já vím, že to potřebuješ. Je to prostě můj styl života.

Přeci jen jste ale nebyl vždy pouze u ryb, vystudoval jste hru na kontrabas. A pak jste odjel od Austrálie. Co vás tam vedlo?
Studoval, ale nedostudoval. Opustil jsem konzervatoř ve třetím ročníku. Do Austrálie jsem chtěl, protože jsem se tam mohl naučit anglicky, ale především tam v té době žil Rex Hunt, což byl nejslavnější Australan, který měl patnáct let svoji televizní show na Discovery Channel. Byl to první člověk, který kdy políbil rybu před kamerou a pustil ji zpátky do vody.

Šel jste cíleně za ním?
Ano a nakonec se mi to i podařilo. Stali se z nás velcí přátelé a zůstali jsme jimi dodnes. Před dvaceti lety byl tady v Praze na rybářské výstavě. Na galavečeru, kde seděli všichni významní lidé z toho oboru, pak oznámil, že jde do důchodu, ale že je tady nový Rex Hunt a bez toho, aniž bych to tušil, ukázal na mě. Bylo mi tehdy něco málo přes dvacet. Dodnes se snažím nedělat mu ostudu.

Takže vám otevřel dveře?
Řekl bych spíš, že mi otevřel obzory. Naučil mě odbourat překážky, že neexistuje věta, že něco nejde. Naučil mě, že když něco chci, jde všechno, akorát se tomu cíli musím absolutně obětovat. Díky němu jsem pochopil, že všechno je možné.

Kromě toho, že jste rybář, jste i cestovatel. Cestoval jste už tenkrát po Austrálii?
Cestoval, ale velmi omezeně. Viděl jsem z ní nakonec dost, hlavně ty roky potom. Když jsem tam byl ale poprvé, neměl jsem vůbec žádné peníze.

To je pravda, četla jsem, že jste dokonce spal na nějaké lavičce.
Nejen spal! Žil jsem venku sedm měsíců. Vyzkoušel jsem si, jaké to je být člověkem bez domova, který se živí opravdu tím, co se dá. Zpětně jsem za to rád, protože to byla jedna z mých největších životních škol. Když jsem pak nějaké peníze měl, cestovat jsem se snažil, ale jen samotné Sydney má na délku 140 kilometrů. Poznával jsem tedy především hlavní město a okolí. Na velké cestování nebyly peníze.

Co je pro vás Austrálie dnes, když už ji máte procestovanou víc?
Austrálie je nádherná země, ale na pobyt, život i cestování je dnes velmi drahá. To dřív nebyla. Nesmírně zajímavé je to v okolí Darwinu, minout nesmíte Velký bariérový útes, to je absolutní zázrak. Úžasné jsou ale i aboriginské nástěnné malby.

Vždycky cestování spojujete s rybami?
Hodně, ale už ne stoprocentně. Natočil jsem dokument Ještě než zmizí a ten nebyl o rybách, ale o Amazonii a jejích kmenech. Vyhrál celou řadu evropských festivalů a posbíral spoustu cen. Byl to také pilotní pořad dalších projektů, které do budoucna připravuji a chci dělat. Ryby jsou ale pro mě základem, je to prostředí, ze kterého jsem vzešel, které mám rád. Dřív jsem na nic jiného než na ryby nemyslel. Chtěl jsem si plnit své rybářské sny a musím říct, že jsem si jich už hodně splnil. Chytil jsem ryby, po kterých jsem toužil, a člověk pak zákonitě musí hledat nové výzvy.

Takže už není žádná ryba, kterou nemáte na seznamu, ale chtěl byste?
Jasně, že mám. Ale už mi není dvacet, kdy byla většina krásných dobrodružství přede mnou. Téměř všechny velké sladkovodní ryby už  jsem chytil, toužil jsem třeba i po veslonosovi čínském, ale ten byl asi před čtyřmi lety prohlášený za vyhynulého. Teď hledám nové výzvy a chci zdokumentovat právě ty věci, které z našeho světa mizí. A je jedno, jestli to jsou ryby nebo národy, místa nebo jiná zvířata.

To, že jste některé ryby už nestihl, s tím asi souvisí, ne?
Určitě. Kultury, místa i tvorové mizí. A jestli mám ještě nějakou šanci se s nimi potkat, chci udělat maximum, aby se mi to splnilo. Abych mohl jednoho dne svojí dceři vyprávět o tom, jaké to bylo, protože ona už to uvidí jen na fotkách nebo právě v těch dokumentech, které natočím.

Na svých stránkách máte napsáno, že působíte jako rybářský průvodce po celém světě. To platí pořád?
Průvodcování se pořád věnuju, ale velmi omezeně. Více méně už provázím jen svoje přátele nebo lidi, které znám. Cestujeme velmi daleko do odlehlých, civilizaci vzdálených míst a je to náročné fyzicky i psychicky. Za ty lidi nesu velký díl odpovědnosti. Alespoň v sobě to tak cítím.

Proč už jen přátele? Na svých průvodcovských výpravách jste se někdy s někým spálil?
Vždycky jsou lidi, se kterými si sednete a se kterými ne. Ale nechcete strávit čtrnáct dní uprostřed pralesa s někým, s kým si nerozumíte. I proto už se tomu věnuju jen okrajově a jen pro lidi, od kterých vím, co čekat. Jsou to třeba ne tak dobří rybáři, ale fantastičtí lidé, se kterými je fajn trávit čas.

Kam většinou jezdíte?
Více méně po celém světě. Rád lidi beru na velmi odlehlá místa. Často se mnou jezdí ti, kdo viděli velký kus světa a myslí si, že už je nic nepřekvapí. A najednou žasnou nad krásami divoké přírody. Zjistí, že spali v super hotelech a jedli v michelinských restauracích, ale to, co jim představuju já, je úplně něco jiného a vlastně mnohem lepšího, protože je to ten opravdu skutečný přírodní svět. Je úžasné sledovat jejich reakce. Chvíle, kdy vidí něco, o čem si mysleli, že už to neexistuje, že jsou to jen příběhy nebo fantazie z filmů a cestopisných románů. Beru je na místa, kde to je ještě realita a často mě jejich prožitek baví víc, než ten můj vlastní.

Máte nějaké vůbec nejoblíbenější místo?
Na světě? Pro mě je to pořád Česko.

Dá se ale v Česku objevovat divočina?
V naší zemi je spoustu krásných a divokých míst. Samozřejmě si nemůžete hrát na to, že jste v Amazonii, protože nanejvýš deset kilometrů od vás je nějaký supermarket. Pořád ale máme krásnou krajinu. Mám rád Čechy a miluju českou přírodu. To je to, co mě tu drží. Pořád je tu co objevovat. A můžete si to vyzkoušet i ve vašem okolí – určitě máte přátele, kteří byli pětkrát na Kanárech a čtyřikrát na Seychelách, ale když se jich zeptáte na to, jak znají Šumavu nebo Krušné hory, shoří jako papír. Spousta lidí zná místa v Evropě lépe než ta u nás.

Vy zase perfektně znáte Amazonii.
Amazonie je obrovská a stále je tam co objevovat, ale cítím ji jako můj druhý domov a místo, kam se rád vracím. V průběhu jednoho lidského života je to vlastně neprozkoumatelné místo. Je to tak velké prostředí, že i kdybyste tam žila celý život, dotknete se jen povrchu.

Cestoval jste i po Africe. Co jste tam zažil?
Vlastně všechno. Objel jsem celý kontinent a rok jsem strávil jen v Kongu. Odtud mám snad ty nejsilnější zážitky. Kongo je poslední perla Afriky v dobrém i zlém slova smyslu. Je to nádherné místo, v kontrastu toho je zde přítomna neuvěřitelná brutalita. Cestovatelsky je to extrémně složitá země. Když jsem tam byl poprvé, za první tři dny, co jsem tam byl, mě dvanáctkrát zatkli.

To snad ani není možné…
Zatknou vás, pak vás pustí, jdete do další ulice a zatknou vás znovu, protože chtějí peníze. Kdo nemá silné cestovatelské znalosti, pro toho je cesta do Konga sebevražda. Xkrát mi tam šlo o život. Na mě i na štáb se střílelo, ale nejde jen o to. Obecně je pobyt v této zemi o zdraví, protože je zde malárie, na kterou umírá každý rok půl milionu lidí. Měl jsem ji devětkrát. Když to devětkrát přežijete, říkáte si, že vás asi svatý Petr musí mít rád. Místa, jako je Kongo, s sebou vždycky přináší spoustu průšvihů. Jde jen o to, jak velké. Když dnes čtete Hanzelku, Zikmunda a Stingla, myslíte si, že nic takového na světě už není. V Kongu ale ano. Ta cena je ale drahá. Tam jdete po ulici a každý se otočí, protože máte bílou barvu kůže. Většina dětí žádného bělocha v životě neviděla. Je to totálně syrová Afrika se vším, co k tomu patří.

Lovil jste v Kongu i ryby?
To byl ten důvod, proč jsem tam jel. Žije tam endemický druh ryby, který se latinsky jmenuje hydrocynus goliath. Je to taková gigantická tygří ryba. Přede mnou tam nikdo z Evropy pořádně nebyl, kromě Belgičanů a Francouzů, kteří tam historicky žili. Byla to tedy pionýrská expedice. S tou rybou jsem se nakonec setkal, opakovaně.

Někde už jste řekl, že nemáte rád práci misionářů, protože likvidují poslední minoritní kmeny, národy s jejich schopnostmi a dovednostmi. „Nechci mít sterilní svět, ale pestrý, kdyby se všichni chovali a žili jako my, tak nemusíme cestovat,“ řekl jste k tomu. Končí ty kmeny ale právě proto, že by jim někdo naši civilizaci nutil?
Spíš než jejich práci nemám rád samotné misionáře, nechci je ale házet do jednoho pytle. Oblasti, jako je Amazonie, některé části Afriky, Papua Nová Guinea, tam všude misionáři shánějí ovečky – říkají jim, aby nevěřili v boha jejich předků, ale v boha misionářů. Říkají jim, ať nechodí nahatí a dají jim vlastní oblečení. Říkají, aby se nečesali tak, jak se česají, a ukážou jim ten jediný správný způsob. Říkají jim, ať nemluví jejich vlastním jazykem, ale jazykem misionářů. Je to totální destrukce civilizací, které žily tisíce a tisíce let svým vlastním životem.

Máte tedy tendenci to změnit?
Snažím se o to, ale v rámci svých možností. Byl to ale jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl natočit dokument Ještě než zmizí. Chtěl jsem upozornit na to, co se děje. Jinak proti tomu ani bojovat nemůžete, protože proti vám stojí nekonečné množství financí. Před pár lety jsem navštívil jednu úžasnou řeku, která byla rájem na Zemi. Bylo tam arapaim jako kosů v Česku, viděl jsem tam během jednoho týdne čtyři osmimetrové anakondy, nebo za týden dva černé jaguáry, což je něco nevídaného.

Tento ráj jsem si užíval rok, druhý rok jsem tam potkal černé těžaře, kteří dělali načerno průzkumné vrty. Za dva roky tam stálo desetitisícové město. Každý na tom přitom máme svůj díl viny, protože všichni například jezdíme auty. Ten boj nejde vyhrát. Přátel, kteří podivně zmizeli, protože se o to zajímali, už mám v jižní Americe relativně dost. Kdybych tam žil, asi už dnes nejsem, šel bych do toho víc po hlavě.

Takže jde o ropu?
Nejen to, jsou to pastviny, palmový olej. Lidé si dnes představují, že za všechno mohou těžaři, ale to se hrozně změnilo. Když jsem začínal jezdit do Amazonie, vrty a to, jak to vypadalo kolem nich, byla katastrofa. Dnes by byli lidi překvapení, když to jsou mezinárodní společnosti, vysekají sto metrů pralesa, všude je čisto, udržovaná technika, akorát čerpají něco ze země.

Problém ale je, že otevírají brány do pralesa. Postaví infrastrukturu, kterou pak využijí další. Přijdou těžaři dřeva. Ani tehdy by se pořád nic moc nestalo, příroda si poradí, prales vyroste. Jenže přijdou farmáři, kteří z toho udělají pastviny pro hovězí dobytek. To nejhorší jsou ale palmové plantáže. Ty jsou stříkané pesticidy, takže to otravuje půdu, zvířata i vodu a nic tam pak už neroste. Je to systém několika devastačních, po sobě jdoucích kroků, kvůli kterým se příroda už nemá šanci obnovit. Za padesát let jsme vykáceli půlku pralesa, který je větší než celá Evropa. To je brutální.

Pojďme ještě na chvíli na ryby. Kolik z těch velkých sladkovodních ryb už jste nestihl?
Chybí mi tři, které už jsou považované za vyhynulé. Polovina z těch, co jsem chytil, už nebude možné chytit ve velikostech, ve kterých jsem se s nimi setkal já. Hodně z nich se pak nedočká konce tohoto století, pokud se nestane něco závratného.

Čím vás obři fascinují?
Co se týče dokumentů o zvířatech, natočilo se už skoro všechno. Hroši, sloni, žraloci, velryby, cokoli vyjmenujete, najdete x dokumentů. Ale když se zaměříte na velké sladkovodní ryby, nenatočilo se nic, kde by někdo rozebral život těchto tvorů a poodhalil mozaiku jejich života. I o našem sumci velkém, největší rybě Česka i Evropy, nikdo nic neví. Ve třicet let starých rybářských učebnicích je dnes podstatná část omylů, přitom je to ryba, která žije ve Vltavě. Víme, jak se jmenují a že existují a maximálně pár lidí na světě ví, jak je chytit.

Jednou jste vyprávěl, že sladkovodní obři fascinují i lidi v různých částech světa. Například v Kongu se vypráví o gigantické tygří rybě Benze, legendou evropských vod je sumec, v Amazonii je zase pověstná arapaima nebo obří žraločí sumec piraíba. Jsou v různých částech světa obři chápáni jinak?
Mnoho domorodců se k těm rybám vůbec nemá šanci dostat. Nemají na to techniku. Třeba v Amazonii jsou lovci, kteří žijí hluboko v lesích, ti mají o existenci arapaim tušení, spíš je ale uctívají, než že by je lovili. A pak jsou kmeny, které je loví s oštěpy a z kánoí, ale není jich moc. Pro některé z těch kmenů jsou to ryby posvátné nebo uctívané. Arapaima je v místním domorodém jazyce pyraruku, což byl syn náčelníka. Legenda o vzniku arapaimy je velmi podobná příběhu o Romeovi a Julii. Mladý muž se zamiluje do mladé ženy ze znepřáteleného amazonského indiánského kmene, nakonec jsou vrženi do řeky a utonou. Z ní se stala arapaima a z něj arapaima pyraruku.

Chytil jste ji někdy?
Ano, držím i světový rekord za největší chycenou arapaimu.

Jak na to, že chytíte božstvo, reagují ti domorodci?
Jak který národ. Někteří jsou v úžasu, někteří by si tu rybu rádi odnesli. Když jsem ji držel, někteří koukali a v očích jim byla vidět pečínka. Pustil jsem jí, ryba vyplula a oni byli úplně konsternovaní, že jsem ji pustil. Když jim ale vysvětlíte proč, jsou nadšení.

V Česku se také snažíte o záchranu původních druhů. Nedávno jste se například spojil se společností Mondi Štětí pro projekt na záchranu karase obecného. Co v tom projektu přesně děláte?
Naším cílem je zvýšit výskyt karase obecného v českých vodách, navrátit ho do původních lokalit a podpora vodní biodiverzity. Karas obecný je krásná, vzrůstem relativně nezajímavá ryba, která byla za mého dětství v každé hasičské nádrži, v každé tůni, Kdo chtěl nástrahu na štiku, chytil karase. Dnes je z této dříve tradiční české ryby bohužel ryba velmi vzácná, jsou lokální populace, ale celorepublikově jsme přišli o naprostou většinu lokalit. Karas obecný je dnes kriticky ohrožený.

Důvodů je několik. Můžeme za to samozřejmě my lidé, což je příčina mizení v podstatě všech živočišných druhů naší planety. Většinou je to dáno tím, že si z přírody bereme více, než je zdrávo a než sama příroda unese. Další velmi podstatný problém je karas stříbřitý, invazní druh, který toho našeho domácího válcuje, protože když se ty dva spolu vytřou, vždy z toho vyjde ten nepůvodní druh. Rozhodli jsme se tedy, že se pokusíme o to, aby vzniklo víc lokalit s karasem obecným a zvrátíme tím tak současný trend. Lidí, kteří mají tu rybu rádi, je spoustu, dost lidí se tomu věnuje, my jsme jedni z nich a snažíme se tomu dát, co můžeme.

Zajímá mě ještě jedna věc. Vy máte rybník. Dokonce několik. Stal se z vás rybníkář?
Spravuju v Česku několik vodních ploch, hlavně u Červených Janovic poblíž Kutné Hory, kde mám areál Katlov Lakes. Je tam jezero a dva rybníky. Hospodařím tam, máme tam u vody také areál rybářských apartmánů, takže tam nejen žiju, ale i podnikám. Jezdí tam za mnou se svými rodinami rybáři z celé Evropy. Pořádáme tam různé rybářské akce i dětské rybářské tábory. V jedné z těch menších vod pak chováme i ty karase obecné, ale věnujeme se tam také dalším zajímavým druhům, jako je třeba hrouzek nebo lín.

Chováte tam i kapry? Dočetla jsem se totiž, že je lovila vaše manželka.
Pořád je loví. Je to asi nejznámější evropská rybářka a chytá kapry. Chováme je v jezeře Katlov i v rybníce Medenice a rybáři sem jezdí na třicetikilové kusy. Všechny ryby, které se tam ale chytí, se vrací zpátky do vody.