Tomáš Havryluk byl do předloňského léta symbolem mimořádně úspěšného, ale také mimořádně výkonného manažera – patnáct let pomáhal Aleši Zavoralovi budovat Alzu do velikosti jasné jedničky na (nejen) české e-commerce scéně. Jaké to ale pro něj bylo, když z jejího vedení loni v létě odešel? „Pokud se někdo ocitne v podobné situaci, doporučuji si to opravdu naordinovat natvrdo: prostě vypnout a nepracovat, neřešit nic,“ říká v našem podcastu Money Maker, kde přiznal, že odpočinek byl v jeho případě příliš krátký. To by prý zpětně, kdyby mohl, změnil. Na druhou stranu nešťastný evidentně není – pravidelně se potápí, dodělal si pilotní průkaz a jen MMA už musel pověsit na hřebík.

Proč se rozhodl v roce 2022 odejít z čela Alzy, kterou pomohl vybudovat do velikosti desítek miliard? Jak strávil první měsíce poté, co už nebyl top manažerem? Jaké má plány se startupem Medevio, kde je většinovým investorem a který řídí? Jak důležité je pro něj potápění? A proč se dal na létání? O tom všem jsme hovořili v podcastu Money Maker, kde byl Tomáš Havryluk hostem. Tady přinášíme výběr zajímavých pasáží z rozhovoru.

O odchodu z Alzy

To je otázka, kterou dostávám často. Není tam žádný jeden důvod, je to kombinace X faktorů. My jsme s Alešem (Aleš Zavoral, zakladatel Alzy – pozn. red.) úspěšně fungovali roky, byl to vlastně patnáctiletý vztah a po patnácti letech jsme začali zjišťovat, že se někde rozcházíme názorově. V tom, co se mělo dělat, co se nemělo dělat, jak by nějaké věci měly fungovat… Až jsme došli do stavu, že vlastně bude lepší, když ten vztah nebude pokračovat nebude. Tak jsme ho ukončili. A to je celý.

O odpočinku bezprostředně po Alze

Já jsem si to užíval, protože člověk si konečně odpočine. Zároveň nejsem člověk, který by se kdy nudil, takže si ani jednou nevzpomínám, že bych se ráno probudil a přemýšlel, co budu dělat. Můj kalendář se hned něčím zaplnil, až si vlastně vyčítám, že jsem si měl naordinovat tvrdé měsíce prázdnin, kdy nebudou žádné schůzky, žádná povídání, a budu opravdu jen odpočívat a flákat se. Takže pokud se někdo ocitne v podobné situaci, doporučuji si to opravdu naordinovat natvrdo: prostě vypnout a nepracovat, neřešit nic.

O startupu Medevio

Co se týče výzev, došel jsem k závěru, že Medevio je nejblíž tomu, co se nazývá Ikigai. Jestli znáte tu japonskou filozofii, podle které by člověk měl dělat něco, co mu jde, co ho baví, co ho uživí a co je zároveň prospěšné, co nějakým způsobem dělá svět lepším místem. Takže jsem si říkal, že asi teď nechci jít řídit další obrovskou firmu pro někoho jiného. Chtěl bych zkusit něco vlastního. Asi mi nevadí, jestli to bude malé nebo velké, protože obojí má své výhody. Člověk se časem unaví tím, jak za sebou táhne stovky lidí, neustále má meetingy a tisíce různých problémů.

Medevio je něco, v čem spatřuji smysl, hlavně proto, že se jedná o zdravotnictví a jeho digitalizaci. Už jsem byl maličko přejedený tím, že musíme prodat víc televizí, i když si nemyslím, že by Alza dělala něco špatného. Myslím, že nakupování patří k životu, a když si něco můžeme koupit rychleji a efektivněji, je to super. Ale tahle myšlenka mě oslovila mnohem víc, byla taková hlubší. Ten potenciál tam je a vlastně se mi to potvrzuje i teď, protože nám píše spousta lidí do Medevia a říkají: „Hele, nás oslovuje, co děláte. My bychom to chtěli dělat taky.“ Do Alzy se hlásilo víc lidí s tím, že chtějí pracovat pro jedničku na trhu, ale méně ve smyslu, že vždycky chtěli prodávat televize. Tady je to hodně o té misi.

O hledání investorů

Teď jsme v kole financování, kde bychom rádi získali milion eur a trochu to rozjeli, ale pomalu a opatrně. Řekněme, že první rok jsem se seznamoval s firmou, dělal jsem nějaké změny a zároveň se seznamoval s oborem. Trochu jsem si ujasňoval, jak to vlastně funguje, co se dá dělat. Měl jsem taková ta vystřízlivění, třeba jaká je vlastně role pojišťoven.

Takže jsem si srovnal spoustu těchto věcí a teď už v Medeviu vidím nějaký stabilní SaaS (Software as a Service) byznys, kdy máme naboardovaných 1 800 lékařů a sestřiček, kteří nás používají na platformě. Měsíčně námi proteče 400 tisíc aktivních pacientů a zpracujeme nějakých 120 tisíc požadavků typu: potřebuju recept, potřebuju konzultaci, potřebuju se objednat, podejte mi neschopenku, zrušte mi neschopenku, vyplňte mi průkaz, poukaz, něco zaplaťte, nezaplaťte, a tak dále. A máme skvělou mobilní aplikaci.

O potápění

Poprvé jsem se potopil asi před deseti lety a od té doby jsem pořád dělal dokola takové to úvodní potápění. Nikdy jsem na dovolené neměl čas udělat si celý kurz. V roce 2020, když bylo po první covidové vlně, jsem to v práci opravdu přetáhl. Měl jsem angínu, urvané vazy v koleni, všechno možné, a tak jsem si řekl, že je čas na změnu. A že odlétám na dovolenou sám. Čus! A odletěl jsem na Sardinii, Costa Smeralda. Tam jsem první půlden strávil jako poslušný turista, šel jsem s batůžkem a srolovaným časopisem, s kšiltovkou na hlavě, poslouchal jsem podcast s profesorem Pěchoučkem, a bylo to docela fajn. Už po obědě jsem ale šel do místního potápěčského centra, jestli mají kurzy a jestli se dá jezdit potápět.

Od té doby jsem se potápěl každý den až do konce pobytu. Každé ráno v 7.30 mě vyzvedávali a byli jsme pořád ve vodě. Vlastně jsem začal sbírat zkušenosti, a pak jsem si po čtrnácti dnech řekl, že jestli nezkusím život digitálního nomáda teď, tak už nikdy. Místo toho, abych se vracel z hotelu do Prahy, jsem si tedy rezervoval byt na Sicílii, v Syrakusách. Tam jsem byl čtrnáct dní, pak jsem se přesunul na Maltu a tam jsem potkal člověka, který mě dotáhl až na úroveň divemastera, což je vlastně první profesionální úroveň pod instruktorem potápění. To jsou ti průvodci certifikovaných potápěčů nebo asistenti instruktorů.

Rok nato jsem se tam vrátil, dokončil jsem si celý měsíční kurz, zkoušky a stal se instruktorem potápění. Teď, když mám čas, se každý rok snažím vrátit aspoň na pár týdnů na Maltu, kde se změním na instruktora potápění. Mám tam jedny trenky, jedno tričko, to je všechno. A starou Toyotu náklaďáček s volantem vpravo, protože se tam jezdí vlevo.

O létání

Co se týče investic, tak nejraději investuji do svého rozvoje a vzdělávání, protože mi to vždycky přišlo jako nejlepší. K potápění jsem přidal pilotní průkaz, vlastně už jsem pilot. To ještě spadá do těch posledních dvou let, i když jsem s tím začal už před několika lety. Loni touhle dobou jsem si konečně dodělal pilotní průkaz, takže teď létám.

Půjčuji si letadlo, protože by to pro mě s mým náletem byly vyhozené peníze, kdybych si kupoval vlastní letadlo. Navíc mnohem víc věřím letadlům, která jsou v pravidelném provozu, než aby mi někde stálo letadlo, které by nebylo využíváno. Vím, že když je letadlo každý den několikrát ve výcviku a mají ho v rukou instruktoři, mnohem rychleji odhalí, pokud je něco špatně. S mým náletem bych si toho všiml až ve chvíli, kdy by se něco stalo.

Mám nalétáno celkem asi 150 hodin, z toho 50 jako PIC (Pilot in Command). To je strašně málo, takže jsem teď přesně v tom „údolí smrti“ po dokončení výcviku, kdy se uvádí, že lidé s náletem kolem 300 hodin dělají nejvíc průšvihů, protože získávají pocit, že už to umí.