Před téměř devíti lety zvonil zvoncem na newyorské burze, když na ni jako první česká firma vstupovalo AVG. Karel Obluk u antivirového specialisty strávil deset let a byl tak u všeho důležitého. Velkou měrou se podílel na růstu malé firmy Grisoft v globálního hráče, který chránil 150 milionů uživatelů po celém světě a dotáhl to právě až na burzu. Už jen zpovzdálí pak sledoval, jak „jeho“ AVG o několik let později pohlcuje jiný tuzemský obr Avast.

„Nechtěl jsem v AVG skončit jako rekvizita, která je tam celý život,“ ohlíží se ve velkém rozhovoru pro CzechCrunch jednapadesátiletý Obluk na úspěšnou jízdu v AVG. Po jeho vstupu na burzu se rozhodl pustit do světa investic a dnes se vedle velkého venture kapitálového fondu Evolution Equity Partners věnuje také angel investicím.

Hned několik prvních investic se v jeho případě ukázaly jako trefy do černého a i díky tomu dnes může Karel Obluk investovat také do projektů, které ho prostě jen baví. K investicím ovšem i tak přistupuje se vší vážností a rád by, aby tak činili i další. Proto s kolegy založil asociaci, v rámci níž šíří osvětu o andělském investování a jeho zákonitostech.

„Naprosto klíčové je si uvědomit, že jako angel investor investuji do týmu, který má něco vybudovat, nekupuji si tu firmu pro sebe,“ vyjmenovává jeden z hlavních neduhů, na které v Česku naráží. V rozhovoru mluví také o vychovávání lidí s globálními ambicemi a zmiňuje i několik svých špatných sázek, kterým se prakticky žádný investor nevyhne.

Jak bedlivě dnes sledujete, jak se daří Avastu, který v roce 2016 pohltil „vaše“ AVG?
Samozřejmě je sleduji. S kolegy z Avastu jsem se znal už dlouho předtím, než AVG koupili. Tehdy jsme měli tři česko-slovenské firmy a byť jsme byli rivalové, měli jsme přátelské vztahy. Navíc stále sleduji trh bezpečnostních produktů jako takových. Co a jak dělá Avast jako jeden z velmi významných hráčů globálního trhu je pro mě zajímavé i z odborného hlediska.

Jak moc se změnil svět internetu a související bezpečnosti od dob, kdy jste odcházel z AVG?
Je obecně více hrozeb, a to díky tomu, že je svět propojenější, každý má více zařízení, existuje více osobních údajů na síti, a tak logicky hrozeb přibývá. Zároveň výrazně roste agresivita škodlivého kódu či útoků.

Jak se to projevuje?
Může jít o znefunkčnění celých systémů bez ohledu na dopady, ale samozřejmě jde také o ekonomický rozměr. Firmy, které jsou napadené, často počítají stamilionové ztráty. Na poli kybernetické bezpečnosti, a to jak v defenzivě, tak ofenzivě, začaly být velice aktivní také velké vyspělé státy. Když se v roce 2008 mluvilo o útoku na Estonsko, šlo o první a tehdy výjimečný případ. Dnes už takový útok nikoho nepřekvapí. Posun je také v obranné části. ale obecně roste agresivita.

AVG jste opouštěl ve chvíli, kdy firma vstupovala na burzu. Tehdy to pro vás byl symbolický moment, kdy jste si řekl, že už chcete vyzkoušet něco nového?
Jakmile firma vstoupila na newyorskou burzu, nechtěl jsem být „officer“, nechtěl jsem zastávat tuto pozici ve veřejně obchodovatelné firmě ve Spojených státech, protože je s tím spojena celá řada omezujících faktorů. Hlavním důvodem však bylo, že tím pro mě končila jedna etapa. K AVG jsem se připojil ještě v době, kdy se jmenovalo Grisoft. Tehdy jsem pomáhal s budováním vývojového oddělení v malé firmě, která sice velmi pěkně rostla, ale v globálním měřítku to byl pořád prcek.

Foto: Tomáš Beran

Karel Obluk, investor a bývalý technický ředitel AVG

A nakonec jste to dotáhli až na burzu.
Pomohl jsem tehdy vybudovat skvělý globální tým, který chránil kolem 150 milionů uživatelů po celém světě, a nakonec jsme tehdy skutečně došli až na americkou burzu. To se v té době nikomu jinému v Česku nepodařilo. V tu chvíli jsem si řekl, že by už žezlo měl převzít někdo jiný. Nechtěl jsem v AVG skončit jako rekvizita, která je tam celý život. Deset let stačilo a bylo na čase zkusit něco nového.

Vy jste se rozhodl pustit do investic. Jak se z manažera/vývojáře stane investor? Měl jste s tím předtím nějaké zkušenosti?
Technologický ředitel je manažerská pozice, který vyžaduje jak technické, tak i byznysové zaměření. Já jsem v pozici CTO vyhodnocoval řadu potenciálních akvizic, řešil jsem, zda je pro nás daná firma vhodná, jak dobré jsou její technologie, jaký má potenciál. Přišlo mi jen logické se pak posunout a investovat sám. Navíc jsem tehdy více než rok vedl celou firmu, takže jsem měl dostatečný byznysový přesah a bavilo mě spojovat oba světy dohromady.

Pořád se cítím silnější v kramflecích v technologii než v byznysu, ale beru to teď jako svou přednost. Když vyjednávám o potenciálních investicích a potkávám se se zakladateli, dokážu se s nimi o jejich technologiích bavit více do hloubky, vidím toho mnohem víc. V mé pozici to zkrátka nebyl úplně neobvyklý posun, vidím takových lidí kolem sebe víc. Jiné by to bylo, kdybych byl „jen“ hardcore vývojář a ten byznysový přesah neměl.

Jedním z vašich prvních velkých investičních úspěchů bylo Cognitive Security, které se prodalo Ciscu a kde jste sám držel 1 procento. Jak se tahle investiční trefa tehdy zrodila?
Má úplně první investice byla do OpenDNS, Cognitive Security přišlo hned potom. Přizvali mě tehdy jejich investoři, které jsem znal, protože potřebovali dalšího člena představenstva s technickou znalostí. Přišli za mnou Richard Seewald a Dennis Smith, zakládající partneři Evolution Equity, a krátce nato také kolegové z Creda, které rovněž investovalo. Do Cognitive Security jsem vložil nějaké peníze a působil jako individuální člen představenstva.

To nakonec nemělo dlouhého trvání, protože se firma rychle prodala.
Tehdy se prodala poměrně rychle ještě v roce 2013 Ciscu. Když jsem do Cognitive Security vstupoval, tak se o takové možnosti ani nemluvilo, uvažovalo se o dalších investičních kolech, ale pak přišla nabídka, kterou všichni vyhodnotili, že za to stojí.

Na start investorské kariéry si asi nelze představit lepší trefu, ne?
Určitě to bylo dobré. Koneckonců se povedlo i zmíněné OpenDNS, které také shodou okolností koupilo Cisco. I tam jsme byli minoritní investoři a byl to úspěch. Mám ale za sebou samozřejmě také pěkných pár neúspěchů, to k životu investora patří.

Po prvních vlastních investicích jste se připojil k investičnímu fondu Evolution Equity Partners. Do něj jste si přinesl peníze vydělané v AVG?
Evolution Equity je standardní fond rizikového kapitálu, takže jsme nabrali peníze od institucionálních investorů. Dali jsme do něj část našich peněz, ale jelikož jsme věděli, že vlastních peněz nemáme tolik, vytvořili jsme běžný institucionální fond. Chtěli jsme totiž cílit na vysoké investice, ve kterých jsme cítili příležitost. První fond měl velikost 125 milionů dolarů.

Jak se vyvíjeli vaše investice v Evolution Equity Partners?
Máme velmi dobré výsledky. Podle Cambridge Analytics patříme k top kvartilu fondů, které byly založeny v roce 2015. Pomáhá nám, že jsme úzce zaměření na IT bezpečnost, která navíc dál roste a firmy do ní musí investovat stále více peněz. Naprosté většině firem, do nichž jsme investovali, se daří dobře. Zmínit mohu úspěšný exit v podobě startupu Carbon Black, který nejprve vstoupil na burzu, ze kterého ho následně odkoupením stáhl VMware. Radost nám dělají i další firmy z portfolia, ale klíčové budou samozřejmě až finální výsledky, kdy budou peníze v bance.

Loni jste otevřeli druhý fond. Jak je velký a jak to s ním zatím vypadá?
Do druhého fondu teď vybíráme peníze. První kolo jsme uzavřeli v březnu a cílíme na 200 až 250 milionů dolarů, tedy zhruba dvojnásobek proti prvnímu fondu. Zaměření zůstává stejné, ale je nás víc, a tak si můžeme dovolit investovat do více firem. Abychom dokázali zhodnotit peníze našich investorů ještě lépe, chceme mít ve firmách větší podíly, a proto je celý fond větší.

Foto: Tomáš Beran

Karel Obluk, investor a bývalý technický ředitel AVG

Vidíte v Česku nějaké nové AVG nebo Avast? Zaměřujete se vůbec vy ve fondu na Česko?
Česko vnímáme jako část Evropy, hodnotím ho tedy v celém tomto kontextu. Je to jedna ze zemí, kde je skvělý technický talent a vzniká tu mnoho firem, které se na bezpečnost zaměřují. Současně tu ale po hříchu jako jinde v Evropě trochu chybí byznysový talent, větší ambice a zkušenosti s globálním růstem. Můžeme děkovat za firmy jako Avast, slovenský Eset a řadu dalších, které vyrostly z malé velikosti do globálních rozměrů a dokázaly vychovat lidi jako Jakub Nešetřil a další. Právě ti pak už své firmy zakládali rovnou s globálními ambicemi. Také v Česku jsou zajímavé firmy, které by mohly být časem i pro nás zajímavými investičními příležitostmi, ale zatím je brzy.

V Česku se teď v oblasti IT bezpečnosti hodně mluví například o startupu Whalebone.
Whalebone je typický příklad firmy, která se rozvíjí velmi zajímavě a daří se jí, ale z globálního hlediska zatím ještě nejsou tak velcí, aby nás jako fond zajímali. Znám se s nimi dlouho, takže je sledujeme, ale obvykle investujeme až v pozdějších fázích, zhruba od obratu jednoho až dvou milionů dolarů.

Společně s Jiřím Hlavenkou a dalšími kolegy jste zároveň loni založili neformální sdružení angel investorů Garage Angels. Chtěli jste podpořit začínající podnikatele zejména v moravském regionu. Přišlo vám, že je právě tam podpory málo? Nebo v tom byl patriotismus?
Patriotismus v tom určitě byl, ostatně já „su Brňák“, vyrostl jsem tam, mám tam svou alma mater a vidím tam spoustu příležitostí a nadaných lidí. Díky studentům je Brno velmi mladé město a navzdory naší infrastruktuře se tam dá dostat jednoduše letecky třeba z Vídně, takže v něm působí řada mezinárodních firem. Nové firmy často zakládají lidé se zkušenosti z Avastu, Kiwi nebo velkých strojírenských firem, kteří už pak chtějí se svými nápady do světa.

Říkáte, že jste neformální sdružení, žádný investiční fond. Jak tedy vlastně fungujete?
Jsme skutečně velmi neformální sdružení lidí, kteří se jednou za čas scházejí a vyhodnocují, co jim přijde na stůl. Každý řekne svůj názor a zkušenosti, a když nás nějaký projekt zaujme, pozveme si jejich zakladatele a řešíme, jak velká je potřeba investice. V rámci Garage Angels se pak domluvíme, koho projekt zajímá, a podle toho investujeme. Každá investice je jiná, v některé může být osm lidí, v jiné jen dva. Jedna osoba to řídí, ale každý jinak investujeme sami za sebe jako andělští investoři.

Kolik investicí jste už tímto způsobem našel? Máte už nějaký úspěšný investiční zářez?
Aktuálně působím jako investor ve dvou projektech a pracujeme na třetím, ale tam budu jen velmi zanedbatelně. Dohromady již máme kolem osmi investic. Každopádně svým andělským investicím se věnuji jen velmi omezeně, jiní jim dávají více času, takže úměrně tomu je i počet a výše našich investic.

Teď se bavíme o tzv. andělském investování. Vy se hodně věnujete osvětě, co to vlastně je. Jaký je tedy hlavní rozdíl mezi venture kapitálovým investorem a angel investorem, pokud bychom měli začít úplně základní definicí?
Venture kapitál je instituce, kdy fond investuje peníze někoho jiného. Ve světě typicky do fondu rizikového kapitálu směřují jiní investoři své peníze na základě nějaké strategie, která je závazná. Fond pak spravují profesionální manažeři, kteří podle dané strategie investují a zodpovídají se investorům, jak zhodnocují jejich peníze, a nemohou si dělat, co chtějí. Obvykle za to ve formě poplatků dostávají nějakou odměnu. Součástí fondu je tedy režie, která není úplně malá, a tudíž se ho vyplatí zakládat a spravovat až od určité velikosti.

Typický business angel proti tomu investuje především vlastní peníze, a tak je rozhodnutí a zodpovědnost čistě na něm. Když přijdu v některé investici o peníze, je to jen můj problém, protože přijdu o své těžce vydělané a zdaněné peníze. Kvůli tomu bývají obvykle také andělské investice mnohem nižší. Angelové nejsou profesionální investoři a investují podle toho, co je jim sympatické a co se jim líbí, a to ve velmi rané fázi. Nemusí se řídit žádnou strategií, zároveň obvykle nemají žádný tým, takže si všechno řeší sami.

Za fondem půjdete typicky s investicí od půl milionu dolarů výš, zatímco za business angel investorem půjdete pro desítky, maximálně stovky tisíc dolarů.

Jak se ty role liší u vás? Přistupuje k jednotlivým investicím jinak – ve smyslu, že hledáte jiné firmy, jiné obory, jiné foundery, když tak činíte jako andělský investor a když jako zástupce VC fondu?
Kromě velikosti musím pečlivě dodržovat zmíněnou strategii našeho fondu. Naopak v případě vlastních investic můžu více riskovat a investovat třeba do projektů, kterým ani příliš nerozumím. Typickým příkladem jsou Freedomky. Tam jsem dal v zásadě jen peníze a přispět mohu maximálně radou. K některými investicím jako angel investor přistupuji vysoce neprofesionálně a proti všem poučkám, když například důvěřuji známému. Zároveň nejsem omezen investičním horizontem, a tak mohu vystoupit dříve, nebo naopak vydržet déle, když mě to baví.

Když zmiňujete Freedomky, kterým dle svých slov vlastně vůbec nerozumíte, tak čemu v nich věříte? Proč jste do nich investoval?
Nesmírně se mi líbí celý projekt jako takový a myšlenka, že si můžu postavit domek, který má pěkný design, je úplně jiný než ostatní a je možné ho postavit rychle a prakticky kdekoliv. Vyrábí se modulárně ve výrobní hale a na místo se dováží už hotový. Zároveň je z kvalitního dřeva, které vydrží i tuhé zimy ve Švýcarsku, kde jich už několik stojí. Oslovilo mě to v čele s architektem Štěpánem, který je duchovním autorem designu, a přestože tam byla byznysově spousta kotrmelců, tak jsem je podpořil.

Foto: Tomáš Beran

Karel Obluk, investor a bývalý technický ředitel AVG

Existuje podle vašich zkušeností nějaký prototyp andělského investora, nebo se jím může stát kdokoliv?
To je věc, která mě hodně tíží, a také důvod, proč jsme založili Czech Business Angel Association (CBAA), kde chceme osvětu o andělském investování šířit. Zjednodušeně řečeno se může stát andělským investorem kdokoliv, kdo má dost peněz, ale zároveň je důležité si uvědomit, že je to vysoce riziková záležitost, ve které mohu o své peníze přijít. Měl by to být někdo, kdo může vzít třeba 10 nebo 20 tisíc eur a dát je do projektu, ale ví, že když o ty peníze přijde, tak zároveň nepřijde o střechu nad hlavou. A není to, jako když dáte peníze někam do banky, ale musíte se o ně dál starat.

Počítám, že mluvíte o takzvaných smart money, tedy chytrých penězích, které přicházejí i s know-how daného investora?
Andělský investor by měl být člověk, který může přispět i něčím víc než jen penězi. Například tím, že již něco úspěšného vybudoval a má za sebou cenné zkušenosti. V Česku a obecně ve střední a východní Evropě, kde s andělským investováním není tolik zkušeností, však bohužel často vidím, že se angel investoři snaží projekty, do kterých investují, sami řídit, protože v nich třeba vidí svou předchozí firmu a chtějí zreplikovat úspěch.

Jak to má fungovat správně?
Naprosto klíčové je si uvědomit, že jako angel investor investuji do týmu, který má něco vybudovat, nekupuji si tu firmu pro sebe. Často mi lidé říkají, že by třeba mohli danou firmu více zmáčknout a urvat více procent, a byť je při investici samozřejmě třeba vyjednávat, musí to mít nějakou míru. Investoři by měli být spíše minoritní, protože věří týmu, že úspěch vyrobí. Stejně tak ale daný tým nesmí očekávat, že přijde andělský investor a najednou vyřeší celý jeho obchod nebo vývoj. Očekávání investorů a investovaných se bohužel v tomto ohledu často nepotkávají.

Není tedy klíčové, kdo je na jedné a na druhé straně, ale především pochopit mechanismus, jak andělské investování funguje.
Andělský investor investuje své peníze s očekáváním, že se mu zhodnotí. Nedává je na charitu. V tom je také často nesoulad. Mnohdy mě oslovují zakladatelé projektů, které jsou orientované na sociální zodpovědnost či pomoc různým skupinám obyvatel. To je samozřejmě v pořádku, ale obvykle jde o filantropii, které se také věnuji, ale ne jako investor. Když se něčemu věnuji jako investor, chci, aby byl na konci potenciálně zisk, to je třeba odlišit. Při filantropických aktivitách je to samozřejmě jiné.

Obecně se říká, že by člověk do rizikových investic neměl vkládat víc, než je přibližně 10 % jeho volného kapitálu. Co myslíte vy?
Obvyklá rada je skutečně investovat 10 procent volného kapitálu. Liší se to však případ od případu. Pro různé lidi v různých etapách života to může být jinak i poměrově. Zásadní však je, že neexistují žádné zázračné investice se stoprocentním zajištěním a šedesátiprocentním ziskem. Je třeba být opatrný a na začátku se například připojit k někomu zkušenějšímu.

Vy říkáte, že angel investice je pro investora i zakladatele něco jako manželství. S tím rozdílem, že jakmile se něco pokazí v manželství, zjednodušeně řečeno mohou ti dva „jít od sebe“. V čem je angel investice jiná?
Je to samozřejmě myšleno v nadsázce, ale problém je, že když spolupráce nefunguje, tak nemůžu říct, ať mi vrátí mých pět milionů, a jít pryč. Firma se posunula a mé peníze už ani nemusí mít, protože je investovala. Zároveň firmu musí někdo ohodnotit, takže dokud ji někdo nekoupí nebo neohodnotí jednotlivé podíly, je v podstatě velmi těžké odejít.

Kolik sázek vám už nevyšlo?
Z mých osobních investic zatím nevyšly asi tři, čtyři. V naprosté většině případů to byla sázka na špatný tým, kdy se mi nepodařilo vyhodnotit schopnosti zakladatele či celého týmu. Jindy jsem špatně ohodnotil potenciál trhu, kdy jsem si myslel, že poroste jinak. Obecně razím pravidlo, „když si nejsi jistý, tak do toho nechoď“, jenže jsem ho sám několikrát porušil. Ale jen jsem si tím potvrdil, že jsem ho měl dodržet. Člověk se snaží stále zlepšovat.

Jsou nějaké signály, kdy už víte, že tady do toho projektu určitě investovat nebudete?
Je to opravdu hlavně o týmu. Už od první prezentace, kdy mi zakladatel ukazuje svůj nápad, přicházejí různé signály. Když mi připadá, že mu nemohu věřit, třeba když věci příliš lakuje narůžovo, nemá konzistentní odpovědi nebo mi zkrátka nesedí lidsky, tak vím, že by to nefungovalo. Jako angel investor si v takové chvíli mohu dovolit říct, že nemám zájem.

Naopak mě zaujalo, že pro vás může být v případě investice důležité, že jsou v týmu lidé třeba s PhD. Jak klíčový je to faktor?
Ve fondu je to pro nás velmi důležité, protože to může být i signál, že je firma velmi dobře rozjetá, a tak si může takové experty dovolit. IT bezpečnost, strojové učení nebo data science jsou oblasti, kde jsou lidé s opravdu vysokou expertízou důležití a pomáhají v růstu. U andělských investic tituly tak vysoký význam nemají, protože jde obvykle o firmy ve velmi rané fázi.

Už jsme se bavili o tom, že v Česku sice máme skvělé „ajťáky“, ale často nejsou pro byznys, neumí se prodat a kolikrát na tom ztroskotá třeba úspěšný produkt, který se prostě nedokáže prodat do světa. Jaká je vaše zkušenost?
Nejde jen o to, že se neumí prodat, ale ještě víc o tom, že nemají byznysový náhled, který jsme zmiňoval. Vymyslí třeba skvělé technologické řešení, o které ale nikdo nemá zájem. Že je něco technologicky lepší, automaticky neznamená, že za to budou lidé ochotni platit. Schopnost najít díru na trhu a vybudovat opravdu celý produkt, nejen samotnou technologii, ale také určit, komu, jak a za kolik ho budu prodávat, často chybí. Tuzemské startupy mají často super technologii, ale nikoliv super produkt, protože ji nedokáží prodat. Úspěšný produkt je to až v momentě, kdy zákazník vytáhne peněženku a rozhodne se za něj zaplatit.