„Od té doby, co se stala andělem, už nikdy zbůhdarma neseděla na lavičce na zápraží horské samoty. Její čas se stal součástí času mnoha lidí, mezi nimiž zastávala důležitou roli. Vykonávala ji hrdě a s vědomím odpovědnosti k tajuplné tradici, která vycházela z minulosti tak dávné, že si nikdo ze Žítkové, nikdo z Kopanic neuměl představit z jaké. Každý jen uctivě pokyvoval – Bohování je prastaré, bohyně a andzjelé tu byli odjakživa. Odjakživa, odvždycky,“ píše Kateřina Tučková ve svém románu Žítkovské bohyně. Od té doby jezdí na Žítkovou a do jejího okolí houfy lidí, kteří by se chtěli aspoň na chvíli stát součástí této tajuplné tradice. K nalezení je tu ale úplně jiná.

Žítková už dávno není domovem bohyň. Nemá smysl tu hledat chalupy, kde se léčily různé neduhy. Zato mohou celé Bílé Karpaty nabídnout úctu k docela jiné tradici. Ta vychází z prastarých řemesel a umění, která se předávají z generace na generaci. Naše cesta ale začíná ještě o kousek dál – v Hluku, kde stojí památkové domky, jež v sobě ukrývají zdi s krásnými ornamenty. Město tu domků vlastní dohromady pět. Slouží jako místní muzeum dávného žití i jako prostor pro svatby. Další taková chaloupka na nové využití zatím stále čeká. Chybí peníze.

Historie této zástavby sahá zhruba do začátku devatenáctého století. „Snažili jsme se jejich stáří zjistit, v Brně se nám nakonec podařilo vypátrat, že ten malý byl půdorysně zakreslený v roce 1824,“ říká správce památkových domků v Hluku František Jelének a ukazuje na jednu ze chalup.

Prohlídku začínáme v té nejmenší. Má číslo popisné 260, jak jinak než vymalované ornamentem okolo. Její okénka v každém rohu zdobí srdíčka a má bílou fasádu s modrým pruhem dole. Domek má jedinou obyvatelnou místnost a jak říká Jelének, počátkem devatenáctého století tady bydlelo devět lidí. Rozhodně přitom nejde o žádný rozlehlý pokoj, má zhruba tři na tři metry.

„Není tady nic, jen předsíňka a kuchyň. Toť vše. Obědvali v černé kuchyni, vedle ženské malovaly a vyšívaly a chlapi vyráběli po domácku metly a podobně. Poslední kluk se tu narodil v roce 1946. Ale už je po smrti,“ vypráví místní správce.

K malému domečku samozřejmě patří i malý dvoreček. Patrně ho obývala jedna koza. A také husy. Zůstal tu totiž košík, ve kterém se husy krmily. V domku je ještě komora s drobnými nástroji. Dvůr pak ukrývá další ornamenty, tentokrát je na nich i kohout. Podle Jelénka měly podobné malůvky význam spíše magický než estetický, protože se věřilo, že tam, kde je kohoutek, dům chrání hospodáříček a dobře se tam žije.

Ornamenty na zdi malovaly hospodyně. Malůvky byly na každém dvoře, klidně i dva metry široké a dvacet metrů dlouhé. Záleželo, jak byla hospodyně zdatná. Motivy jsou podřízené regionu. Pro Hluk je charakteristická hlucká růža, hlucké jablůčko a tulipánek. Malují se na okrový podklad, přičemž ten je jen v Hluku.

Kohoutek naopak ke Hluku příliš dlouhý vztah nemá. Jelénkovi zjišťovali, kde se tady vzal. Bylo to asi takhle: „Za velké hospodářské krize v roce 1934 neměli chlapi co dělat. A tak dělali talíře. Ženské to pak malovaly a prodávaly. Jednoho krásného dne někdo řekl: Baby, malujte tam kohútky! Tak se malovali kohútci. A převzala to pak i druhá, třetí generace,“ vypráví správce.

Domky se opravovaly hezky postaru. A tak jsou zdi pokryté mazaninou z ječmenných plev, hlíny a vody a přemalované vápnem. Malým tajemstvím je, že do mazaniny byly přimíchány také kravince a syrová vejce. Inu, co fungovalo na Karlův most, může zcela jistě fungovat i na obyčejnou zeď.

Ornamenty ukrývá i dvorek druhého domku, který je o trochu větší. I on má srdíčka v rozích oken, tentokrát ale žlutou fasádu se světle modrým pruhem dole. Tady místní rozebrali a znovu skládali kachlová kamna, ve kterých pak zkoušeli upéct chleba. „Tři pecny se úplně spálily, třetí méně a pěkně šmakoval. Pak už jsme to nezkoušeli,“ vzpomíná Jelének.

Druhý domek ukrývá malé muzeum krojů. Stojí tu figuríny, které ztělesňují nevěstu se ženichem a dědáčka s baběnkou. „Hluk patří do uhersko-ostrovské regionální oblasti, kde je ještě dalších pět obcí. Jejich ornamenty jsou velice podobné, ale nejsou stejné, takže když šli hoši na muziku, vždycky se poznali,“ líčí správce. Další domek, tentokrát s fasádou modrou s bílým pruhem s modrými ornamenty nad okny. Slouží pro různé oslavy i svatby. Podmínkou EU k poskytnutí financí byl totiž bezbariérový prostor, a tak se tu udělala i moderní kuchyň.

Ještě jeden poklad ale domky ukrývají. Jsou to výšivky, které jsou leckdy i dvě stě let staré. Dnes už takové nikdo nemá. Výšivky jsou ruční práce a jedna se na dámský kroj vyšívala i sto padesát hodin. Dnes už to postaru nikdo neumí. „Dřív se dělávaly veliké svatby, i když byli lidé chudobní. Byly krojové a lidé tam nosili i slépky, aby si mohli udělat polévku. Když se pak vdávala sestřenica, zase se to oplácelo,“ vypráví Ludmila, manželka pana Jelénka.

Dnes už jsou i moderní výšivky, oproti těm starodávným jsou barevnější. Novější jsou také z jiného plátna a jde o hrubší práci. Dřív také platilo, že podle výšivky bylo jasné, která hospodyně ji vyšívala. V malém muzeu se dají porovnat také ornamenty z okolí. Mají tu z Louky, které jsou v modrém, Hluk má motivy konturované černou barvou, ve Strážnici mají kohútka.

Zbylé dva domky je možné obhlížet jen zvenku, i tak je to ale krása. Ten vlevo má světle oranžovou fasádu s dolním pruhem v růžové a jednoduchými třemi ornamenty nad okny. Ten v pravo má bílou fasádu, světle modrý dolní pruh a tři jednoduché ornamenty nad okny.

Do mlýna, který založila Marie Terezie

Cesta po Bílých Karpatech pokračuje dál až do Dolního Němčí. I tady je muzeum. Tentokrát ve starém mlýně. Starý je slovo příhodné, protože mlýn pochází z roku 1763. Existuje přitom varianta, že ho zakládala sama císařovna Marie Terezie.

V roce 1914 stavení zčásti shořelo, mlít se tu pak přestalo a majitelé tu chovali dobytek. Poslední majitel zemřel v roce 1968, jeho žena v roce 1983. Děti mlýn prodaly a koupilo ho město, až se v roce 1998 dočkal rekonstrukce. Dnes tu jsou k vidění původní dochované nástroje, mezi nimi například válečná „automatická“ pračka, a také místní vykopávky. Dvakrát do roka pak stavení rozvoní vůně dobrot.

V červnu se tu totiž každoročně peče chléb. Samozřejmě postaru, takže v peci. Letos proběhl už třináctý ročník. Ráno v pět hodin se musí pec roztopit, stěny musí být rozpálené doběla, teprve pak je teplota správná. Nejdřív se upeče malý chleba, pěkně na zkoušku. Takzvaný podplameňák. Stejně se to dělalo i dřív. Když se do pěti minut spálí, je pec přehřátá. Pokud se nestane nic, je rozpálená málo. Do pece se vejde až dvanáct bochníků, a to z kilových bochánků těsta.

První zářijový víkend se pro změnu vaří trnky, nebo také švestky, ze kterých se dělají povidla. „Máme sbor tetiček a děláme to ručně. Jak zatopíme pod kotlem, není nad čím přemýšlet a děláme to až do večera,“ líčí místní průvodkyně Marie Ježková. Postup získaly ženy od její babičky.

„Náš starosta mi jednou říkal: Teti, napište historii muzea. Stará su, ale že bych si všechno pamatovala..,“ směje se Ježková, které je úctyhodných 86 let. Vypadá však aspoň o dvacet let mladší a elánu má zhruba stejně. Ježková šije i vyšívá, pro muzeum nakonec udělala s dalšími místními polštáře i s výšivkami.

Všechno začalo asi takhle: „Když se to tu otevíralo, vzadu stál starý kotel. Starosta říká, co to prý je. My na to, že kotel, že se v něm vařily trnky. Zkusme to, povídá zase starosta. Tak jsme to zkusili. Akorát to tu všechno bylo v prachu, tak jsme řekli dost. Když se neudělá podlaha, nevaříme,“ vypráví Ježková.

A tak se stalo. I tady se v rekonstrukci použily staré postupy, a tak pro podlahu posloužily plevy. Podlaha nejdřív nechtěla schnout, a když uschnula, popraskala. Nakonec se opět vzala mazanicí a jak dodává Ježková, povrchová úprava se dělala kravincem. „Jednou jsme tu měli zájezd odborníků z Vlčnova a říkali, jak nám to tu krásně voní. To ty trnky. Pak se ptali, co máme na zemi. Říkám: Vy jste přeci odborníci. A oni, že nevědí, čím to děláme. Říkám, že kravincem a oni hned, že fuj, to smrdí. Tak volám: Vždyť jste před chvílí říkali, jak to voní!“ vzpomíná Ježková.

Až do Dolního Němčí přijedete, zavolejte na číslo, které je tu napsané. Paní Ježková přijde a všechno vám to poví sama.

Život pod doškovou střechou

Je totiž čas popojet. Na programu je Lopeník. Malá vesnička je součástí Moravských Kopanic. Lopeník je také odlehlá ves, takže dlouho patřila k nejzaostalejším obcím regionu. Ostatně tak o tom píše na svých stránkách sama obec. Ale nedostatek pokroku má i mnoho výhod. Tou hlavní je, že kromě krásné přírody tu stojí poslední dům s doškovou střechou.

Stavení je to skutečně pohádkové. Má bílou fasádu a dolní světle modrý pruh. Stejnou barvou je provedené i lemování okolo oken a dveří. Před vrátky stojí trakař s muškáty. Plot je laťkový a za ním krásná zahrádka. Pod domem je malý dřevěný mostek. Vody už tu moc neteče, ale jsou tu snad ty nejzelenější stromy na světě.

Chalupa je mimochodem stále obývaná. Majitelka se vdala a odstěhovala na Slovensko, když ovdověla, vrátila se sem, pod doškovou střechu. Teď je tu na návštěvě její neteř, která ukazuje třeba staré sudy. Dřív se tu vyráběly.

Jen kousek odtud, aspoň při jízdě autem, po svých by to bylo trochu dál, je také Žítková. Díky citovanému románu patrně nejznámější z okolních obcí. Dnes jsou tu především nádherné výhledy a božsky krásná příroda. Kniha způsobila, že na Žítkovou přijíždělo čím dál víc lidí. A tak se obec zařídila. Udělala informační centrum, kde se lidé mohou zeptat na různé trasy po okolí nebo koupit místní suvenýr. Teď je tu také výstava krojů i vyšívaných deček.

„Když sem lidé začali jezdit, chodili na obec a chtěli mapky. Udělali jsme proto ve spolupráci s místními naše mapy. Popisky dělala paní, která je tu kronikářkou. Narodila se tady a všechno má prochozené,“ vypráví starostka Šárka Šusteková. Informační centrum tu funguje asi pět let.

O bohyních se tu místním nemluví lehko. A podle starostky už jsou také trochu naštvaní, protože řada lidí přijede a říká: Tak, a kde máte ty chalupy po bohyních? Jenže v těch lidé bydlí a o pozornost nestojí. Anebo už dávno spadly. „Lidé jezdí a chtějí vědět, jak to tu vypadalo. Ale to už tu není,“ říká starostka.

Sama obec si ale stěžovat nemůže. Zvýšený turismus má pozitivní dopad i na rozpočet, a tak se spravují cesty nebo osvětlení. Což je něco, co by jí jiné – stejně velké – obce mohly závidět. Žítková má totiž 178 obyvatel a v Česku se peníze rozdělují v rámci rozpočtového určení daní, což znamená, že čím víc obyvatel, tím víc peněz.

Do Žítkové se dnes jezdí například pro sýry, je tu totiž ovčí farma, kterou starostka založila se svým manželem. „Manžel je vyučený bača. Začínali jsme s osmi ovcemi, teď jich máme sedmdesát, to je strop, protože všechno děláme sami dva,“ říká Šusteková. Pocestní tu ale najdou také místní řemeslný chleba a vyšívají se tu samozřejmě kroje a výšivky.

Dlouhá tradice bohyň tu sice skončila, přeci jen tu po ní ale něco zůstalo. A to jsou bylinky. Říká se, že když člověk po ránu chodí po místních loukách, voní to tu opojně. Byť některé louky už katastrálně pod Žítkovou nespadají, návštěvníkům, kteří touží po vůni léčivých bylin, to může být jedno. Pořádají se tu dokonce i Bylinkové exkurze či Víkendovky na louce na Žítkové.

Když se pálí červená řepa a přijde trnkový mor

Žítkovou sice opouštíme, ale ne tak docela. Další zastávka, poslední, je v Muzeu Bojkovska v nedalekých Bojkovicích. Tady mají místní tradice pěkně popsané. A tak se tu o bohyních bojí mluvit o něco méně.

„O bohyních se říkalo, že kromě toho, že umí předpovídat budoucnost, umí také najít ztracené věci. Teď by se nám to hodilo, když hledáme klíče. Říká se také, že bohyně uměla vyřešit, když vám sousedka uhranula krávu,“ vypráví Eva Hamrlíková. A teď trochu vážně. „Bohyně měly samozřejmě velkou znalost lidového léčitelství, věděly, kdy, v jakou dobu sbírat jakou bylinku, aby měla co největší účinek. Toto bohyňování se předávalo z generace na generaci v ženské linii. Škoda, že přečkalo taková staletí, a přišlo jednadvacáté století a všechno to skončilo,“ vypráví naše průvodkyně s tím, že první zmínka o bohyňování je z roku 1636 z krevní knihy městečka Bojkovic.

Muzeum Bojkovska ukazuje ale na mnohem víc, a to na život v kraji Bílých Karpat, které jako hory bývají často podceňovány a jsou na výšlap mnohem složitější, než by se mohlo zdát. V muzeu je tak například i ukázka chaloupky s doškovou střechou. Jde o domeček, který se běžně na Kopanicích vyskytoval. Má i stejné rozměry. A ano, vešel se do jedné z místností muzea, nijak zvlášť k tomuto účelu uzpůsobené. Dveře jsou nízké, dřív ale bývaly dokonce i o deset centimetrů nižší. Okénko je malé, aby teplůčko neutěkalo.

„Jinak byl na Kopanicích život tvrdý. A platí to i dnes. Zástavba je přes kopce, lidé k sobě mají daleko. Když něco potřebují, jsou odkázáni na sebe,“ popisuje Hamrlíková kraj, kde dlouho byla negramotnost. A také kraj, pro který dřív platilo, že místní chlapi nechodili pro kalíšek daleko. Pálilo se tu prý kde co, třeba i červená řepa. Jednou se tu prý urodilo tolik trnek, že chlapi česali a česali, až zapomněli zasít a příští rok neměli co jíst. Říká se tomu trnkový mor.