V devadesátých letech získalo studio A8000 příležitost podílet se spolu se slavným architektonickým týmem Jeana Nouvela na ikonické stavbě na pražském Smíchově. Získala jméno Zlatý Anděl. Dnes architekt a zakladatel studia Martin Krupauer dohlíží na projekt Vltavské filharmonie, která vznikne v Praze u stanice metra Vltavská.

„Je až bláznivé, co světových hvězd se nás nyní zeptalo, zda bychom do toho s nimi nešli. Já s nimi přitom ani nemůžu komunikovat,“ říká Krupauer. Jak sám říká, při práci na přípravě soutěže o nový pražský hudební svatostánek „přešel na druhou stranu barikády“. Místo toho, aby se soutěže s týmem účastnil a kreslil návrhy, nastavuje mantinely pro ostatní architekty a pracuje na tom, aby celý proces výběru konkrétního návrhu začal co nejdříve a výsledná stavba skutečně vznikla.

V rozsáhlém rozhovoru pro CzechCrunch popisuje nejen svou roli v ambiciózním projektu, ale i svůj pohled na současnou českou architekturu a vysvětluje, proč je někdy lepší pracovat v menších městech než v Praze.

A8000 není klasické architektonické studio, zajišťujete pro zákazníka prakticky veškerý servis, takže kromě návrhu máte pod sebou i projekt, inženýrskou činnost, organizaci a kontrolu realizace. Přináší to výhody nebo jste si prostě jen řekli, pojďme na to jinak?
Asi od všeho trochu. V devadesátých letech vznikalo všechno znovu a klienti, kteří přicházeli, řešili jedinou věc – důvěru a zodpovědnost. Chtěli jsme jim garantovat celý proces vzniku projektu. Dělali jsme to ale i kvůli sobě, protože jsme architekti, kteří chtějí stavět, nechtěli jsme jen kreslit. Mohli jsme si díky tomu dovolit jít víc na hranu. Později přišly větší a transformační projekty, kde se to hodilo, protože vyžadují větší sílu a nasazení. V dnešní době do toho vstupují chytré technologie nebo udržitelnost a domy jsou čím dál složitější, je čím dál důležitější, aby s architektem spolupracovali velmi těsně i inženýři, statici, ti, co dělají zabezpečení. Architektura začíná být širší obor.

Je to tedy i jistá konkurenční výhoda?
Nejsme v Česku sami, ale je pravda, že je nás spíš méně. Objevuje se čím dál víc klientů, kteří to jako naší konkurenční výhodu vyhodnocují. Určitě jsme ale neobjevili vesmír. Tímto směrem jdou velké zahraniční kanceláře, třeba Norman Foster.

Ve svém portfoliu máte často spolupráce s úspěšnými zahraničními studii. Na Zlatém Andělu jste pracovali s Jeanem Nouvelem, ucházeli jste se i o realizaci hlavního nádraží v Brně, a to s Bjarke Ingels Group. Máte v krvi touhu učit se od velkých hráčů?
S Jeanem Nouvelem jsme nedělali jen Zlatý Anděl, ale čtyři projekty, byť se postavil jen jeden. Spolupráce je od začátku okno do světa. Do velkého světa. Je to obrovská výzva nejen po tvůrčí, ale zrovna tak po profesní stránce. Vidíte, jak fungují zahraniční kanceláře, jak pracují, jak se chovají ke klientům. To nás posouvá. A je to zajímavé i pro naše lidi, protože dostanou šanci v mezinárodních týmech.

Jak se zkušenosti ze zahraničí přetavují do českého prostředí?
Každá kancelář je jiná. Někde se učíme řemeslo, jinde nás pustí i ke kreaci. Někdo nás k ní pustí víc, někdo chce především znalost místního prostředí a servis, kreativitu si chtějí dodat sami. Často se to vyvíjí, Zlatý Anděl byl první barák, který jsme s Jeanem Nouvelem dělali. Tehdy to byla čistě technická podpora. V posledním společném projektu, oblasti Masarykova nádraží, jsme měli možnost být spoluautory. Už nás znal a přinášeli jsme něco, co mu dávalo smysl.

To byly první projekty Masarykova nádraží, které se nakonec neuskutečnily, že?
Tehdy se jednalo o pozemky Českých drah a SUDOPu (inženýrská společnost specializující se na dopravní infrastrukturu, pozn. redakce). Udělali první soutěž, v které jsme uspěli. Pak přišla Penta, a do toho už jsme se nezapojili, nebyli jsme vyzváni k účasti.

Jak se vám dnes na Masaryčku kouká, když už jste se jednou do toho území ponořili a teď tam staví někdo jiný?
Velmi osobně, architektura je nejen o práci, ale i o emocích. Vyhrát tři soutěže za sebou je skvělé, když tři prohrajete, jsou to obrovské nervy. Není moc řemesel na světě, kdy musíte vložit obrovské množství energie, jen abyste tu práci získal. Soutěž je vstupenka k práci pro desítky lidí, nejen architekty, ale i naše subdodavatele. Přitom to závisí na tom, že na konci někdo řekne, že se mu to líbí, nebo nelíbí. Patří to však k naší práci a myslím, že nás to drží ve střehu.

Získali jste titul Stavba roku za projekt v Sedlčanech. Jak se staví modlitebna v ateistické zemi?
Relativně jednoduše. Šlo o modlitebnu adventistů sedmého dne, kteří ve městě nebyli neznámí. Už od začátku to bylo zajímavé, protože nešlo jen o stavbu jako takovou, ale i o park a bytový dům s komunitními prostory v parteru. Bylo to tedy i o dotvoření kusu města, což nám pomohlo, protože čím víc to bylo hotové, tím víc to do toho města zarůstalo a tím lépe to lidé přijímali. Modlitebnu jsme stavěli pro věřící, což je možná v mnohém jednodušší, protože to má směr. Modlitebna se otevírá do ulice, je do ní vidět. A to funguje, protože kolemjdoucí se zastavují a mohou nakouknout, což odstranilo některé možné předpojatosti.

Byl od začátku záměr modlitebnu otevřít?
Ano. Nemají tolik přísnou typologii jako římskokatolická církev a její kostely. Mají nějaké zásady, ale ne vyloženě typologii. Diskutovali jsme o tom, že by mělo být vidět dovnitř a bylo to přijato.

Pocházíte z Českých Budějovic, kam spadá i velká část vaší práce. Je to srdeční záležitost nebo se prostě jen na jihu staví uvolněněji, než v Praze?
Spíš naopak. Doma není nikdo prorokem. V Českých Budějovicích jsme nestavěli jedinou stavbu pro město nebo kraj, pro ty jsme dělali jen studie. Takže v Budějovicích sice stavíme, ale ne za veřejné peníze. Abych ale odpověděl na vaši otázku, všude se staví stejně. Vždycky je to jen o lidech. Platilo to i v historii, za konkrétními baráky najdete architekta, kterého každý zná. Ale pak je tam i investor, bez kterého by to nikdy nevzniklo. Zlatý Anděl, Tančící dům by nebyly, kdyby nebyli lidi, kteří to chtěli. Čím dál víc si přitom myslím, že to, že se v Česku složitěji staví, je hlubší problém a nejde jen o to, že se hádají sousedi či nevládky se staviteli nebo že by šlo o špatný stavební zákon.

O co tedy?
Asi o vyjádření naší mentality. Máme v sobě zakódované, že některé věci nejsou, jak by měly. Není náhoda, že se v Praze nepostavila velká společenská stavba sto dvacet let. To už se nemůžeme vymlouvat. Za tu dobu se změnily tři režimy a desetkrát stavební zákon.

Za první republiky se přeci stavělo, nebo ne?
Ano i ne. Jaké divadlo postavil veřejný zájem za první republiky v Praze? Nebo koncertní síň? Jedinou, kterou jsme měli, jsme přestavěli na parlament. Takže jsme nepostavili ani parlament. Ano, bylo na to jen dvacet let, ale ještě byly velké prostředky z Rakouska-Uherska. Máme obchodní paláce s krásnými sály v podzemí na Václavském náměstí, ale to jsou všechno soukromé stavby. Poslední velká veřejná stavba v Praze, když nepočítám sjezdový Palác kultury komunistů, byl Obecní dům. To samé je i v Českých Budějovicích.

Kde se ale ta mentalita vzala?
Tipnul bych, že od Bílé hory. Od té doby se vymlouváme. A když už nevíme co, vytáhneme Švejka. Nemám ho rád. Problém mám i s Cimrmany. Neúspěchy si vždycky omluvíme, zasmějeme se. Chybí nám ale cíle, vize, vzepětí, možná i rituály. Ne, že bych si na to stěžoval. Sám jsem vnitřně rozdělen, protože maminka byla intelektuálka z Prahy a tatínek byl z jižních Čech. Mám tak v sobě půlku Prahy, druhá půlka jsou jihočeští kapři. Když budete na jihu vyprávět o vizích, všichni se na vás podívají tím svým konzervativním okem, což má obrovskou sílu. Problém ale je, že ve světě zuří konkurence a lidé se stále více stěhují do velkých měst. A vybírají si, do kterých.

Česká města neobstojí?
Mezi světovými metropolemi dnes probíhá konkurence, a to nejen mezi evropskými, ale i mezi středoevropskými. A Praha zaspala. V okolí je Vídeň, kde se žije dobře. Podívejte se na Kodaň, kde během let 2002 až 2010 postavili národní filharmonii, národní knihovnu, národní operu, národní činohru, k tomu dvě linky metra a jednu okružní. Praha na to musí myslet. Ještě před třiceti lety si všichni v Budějovicích mysleli, že budou jezdit do Prahy na letiště, místo toho dnes jezdí do Vídně.

To samé ale platí i v regionech, Budějovice stagnují. Dobře se tam žije, jak říkají ti Cimrmani, už nikdo ale neříká, že by tam chtěl žít. Je tam úžasná příroda, moje děti tam jezdí rády, stráví tam víkend, ale pak zase odjedou, protože tam není, co dělat. Město jim musí být sympatické, musí v něm chtít trávit i volný čas, včetně víkendu. Nepotřebují dnes už jezdit na chalupy. Na to nejsme připravení. Jsou regionální města, která jdou nahoru, jiná stagnují a pak jsou ta, která jdou dolů. Všechno se přitom dnes zkracuje, staví se dálnice, železnice, lidé si budou vybírat, kde budou žít. Kdyby nepřišla pandemie, je dnes jedno, jestli bydlíte v Mnichově nebo ve Vídni. Z Budějovic jste za čtyřicet minut ve výborné galerii a divadle v Linci. Ne v Praze.

Kde by se tedy Praha měla učit?
Roste Vídeň i Varšava. V bližším měřítku se stačí podívat, co se děje v Katovicích, v Krakově nebo třeba právě v tom Linci. Linec byl před dvaceti pěti lety Popelka Rakouska, průmyslové město. Dnes je pomalu v UNESCO, turisté tam tráví delší pobyt než v Salcburku nebo ve Vídni. Od doby, co získali Evropské město kultury, na svém rozvoji pracují systémově, dvacet pět let město mění a předělávají, otáčejí se k Dunaji. Všem tedy říkám, pojďme se rychle učit od Lince.

Přece na tom všechna města v Česku nejsou tak zle, nebo ano?
V Česku jsou zajímavá města, která vsadila na přirozenou spádovost a univerzitní život. Věřím Brnu. Dvojky vždycky fungují lépe, i ve světě. Podívejte se na Amsterdam a Rotterdam, San Francisco a San Diego. Jedničky jsou zahleděné do sebe, dvojky jedou. V Praze je milion lidí, v Brně 380 tisíc. Výborně tam ale funguje startupová a vědecká komunita. A když se večer projdete po Brnu, nejsou tam turisti, ale Brňáci. Mladí, úspěšní lidi. Brno je přirozené centrum celé Moravy.

Brzy bude Brno, Bratislava s Vídní jeden metropolitní region. Je potřeba se také dívat, co se děje ve Slezsku. V tomto středoevropském páse je dvakrát větší hustota lidí na kilometr než ve zbytku Česka. Jsou tam velká okresní města Žilina, Trenčín, ty mají šedesát, osmdesát tisíc obyvatel. Podobně je na tom Olomouc, Přerov, Prostějov. Bude to tedy zajímavý region. Podívejte se do historie, vždycky, když ve střední Evropě fungovala osa od severu k jihu, z Baltu na Jadran, bylo zde dobře. Když šlo o osu východ-západ, nebylo to zde nic moc.

Zmiňoval jste, že jsou pro projekty důležití investoři. Vy na ně máte štěstí, že?
Děláme architektonicky zajímavé domy, převážně pro soukromou sféru a dá se říct, že všechny ty baráky naše investory obohatily. A investoři ví, kolik se jim na tom podařilo vydělat. Architektura je kombinace kumštu a řemesla. Když přijde pekař, že chce mít hezkou pekárnu, musí jí mít i dobře posazenou na ulici, aby každý chodil kolem jeho výlohy a jeho pečivo si koupilo co nejvíc lidí. Musí to být tedy krásné, zároveň na vás ale nesmí pršet. Krása je i ve fungování.

Přijde mi, že dřív investoři tolik na podobu a kvalitu nedbali a děje se tak až teď. Zjistili tedy, že to je ekonomicky výnosnější?
Už od středověku byli v Praze investoři, kteří dbali na to, aby jejich domy byly hodně hezké a zároveň ekonomicky úspěšné. V devadesátých letech jsme toho museli spoustu dohánět. Na druhou stranu, už v devadesátých letech sem přichází pozdější ING Real Estate, a ti už tehdy chtěli stavět nejen ekonomicky úspěšné stavby, ale i pěkné domy. Třeba jako je Zlatý Anděl nebo Tančící dům. Český kapitál to musel dohánět a opravdu byla asi nejdříve větší snaha o efektivitu. Byla také jiná kupní síla. Do Česka nyní dorazilo to, co funguje v cizině, a to že si investoři najímají co nejhvězdnější tým či jméno a pracují s tím pak v marketingu. Na druhou stranu, dům budujete osm let, stojí to ohromné peníze, a o tom, jestli je to dobré nebo špatné rozhodnou tři časopisy, které o tom napíší.

Je pro vás cennější urbanismus, respektive budování kusu města nebo architektura jako taková?
Nedělíme to. Baví nás především domy a jejich kontexty, to ano, ale co je dnes dům a jeho kontext a co veřejný prostor? Je to to všechno okolo, bez veřejného prostoru dům vnímat nejde. Je to pro mě tedy společná věc, jedno směřování, jedno přemýšlení.

Není vám tedy líto, že projekt Vltavské filharmonie sám nenavrhujete, ale jste v uvozovkách jen vedoucí projektového týmu?
Jsme známí tím, že spolupracujeme se zahraničními architekty a je až bláznivé, co světových hvězd se nás nyní zeptalo, zda bychom do toho s nimi nešli. Já s nimi přitom ani nemůžu komunikovat. Když jsem tu nabídku dostal, sedli jsme si v ateliéru a řekli si, zda budeme čekat na soutěž, která nikdy být nemusí, anebo jestli tentokrát přejdu na druhou stranu barikády a všechno, co jsem se kdy naučil, dám do toho, aby soutěž byla co nejdřív, aby byla co nejprofesionálnější a aby si všichni uvědomili, že nejde jen o tu soutěž, ale především o to postavit ten barák. Soutěž je sice velmi zajímavá, ale tvoří jen patnáct procent celého problému, tedy aby tam něco vzniklo. Člověk má také společnosti něco vrátit, beru to tedy tak, že jsme se tak trochu obětovali. A že mám velkou šanci k tomu přispět svou energií, nikoli návrhem.

I tak je to asi těžká práce, ne?
Mám v týmu Vltavské filharmonie vynikající kolegy, bez kterých by to nešlo. Pracujeme na tom nyní asi ve čtyřech lidech, v průběhu projektu budeme tento počet navyšovat. Naplňuje mě to zrovna tak, jako kdybych to kreslil. Úžasné je to v tom, že jde o celé transformační území, filharmonie se tedy čím dál tím víc ukazuje jako lokomotiva, která táhne celé území Bubnů. Je to tak i v zahraničí, Hafen City v Hamburku, dánská nebo norská filharmonie udělaly území stejnou službu. Společenský zájem na filharmonii tak pomůže celému území. A to místo je fantastické, baví mě i to, jak technicky složité to je. Řeší se také spousta externalit, zabývat se musíte v podstatě třemi dalšími filharmoniemi okolo, protože tam bude nové nádraží, nový vestibul metra, nová tramvajová trať, nový přístav. Odezva je obrovská. Filharmonie je sen architekta, pracovat ve městě, jako je Praha, je druhý sen architekta, to vše u řeky a v zemi Dvořáka, Smetany, Martinů.

Proč ale tolik vzruchu právě u filharmonie?
Můžete udělat tisíc úspěšných činžáků, ale není to stejné, jako když uděláte národní galerii, národní divadlo nebo filharmonii. Právě filharmonie je přitom nesmírně zajímavá, protože hlavní sál musí hrát. Když nebude, bude úplně jedno, jak to bude vypadat. Je to tedy totálně výjimečné v kombinaci designu, který obletí svět, a toho, že to prostě musí fungovat. Filharmonie se blíží stavbě fakultní nemocnice nebo malé atomové elektrárny, je to odborně a technicky velmi složitá disciplína. Navíc v centru, kde je metro, voda, hluk. Je to tedy jeden z nejsložitějších baráků, který bude v provozu 24 hodin denně, sedm dní v týdnu, celý rok. A to nejen pro ty, kdo chtějí jít večer v sedm na koncert do hlavního sálu. Musí to být kus města, který zaroste do svého okolí, aby si tam poslední občan našel místo, kde bude chtít trávit volný čas.

Vsadil byste si na to, že filharmonie vznikne?
Já jo, protože jinak bych u toho nebyl. Nemám čas být u věcí, které nebudou.

Máte rád projekty, které jsou pokaždé trochu jiné? Ptám se i proto, že ve vašem portfoliu je nyní i hokejový stadion v Hluboké nad Vltavou, na kterém spolupracovali dokonce hráči z NHL.
To je na té práci nejúžasnější, každý dům, který přichází, je nový start. Máte obecnou i praktickou zkušenost, ale i kdybychom dělali další zimák, hotel nebo bytovku, bude to úplně jiné už jen proto, že jde o jiné prostředí.

Proč jste se rozhodl do toho procesu přizvat hokejisty?
U každého projektu považuji analytickou přípravnou část za zásadní, protože pak už jen běžíte za vozem. Projekt na Hluboké je takový malý stadionek pod zámkem s úžasnou romantikou. Všichni milují starý stadion, a i na tom novém chtějí mít střídačku tak, aby na ten zámek viděli. Prošlo tudy hodně hráčů, kteří pak odešli do Kanady, někteří se vrátili a bydlí právě na Hluboké. Vzali jsme je tedy do party a bylo to vynikající. Bylo vidět, že chtějí Hluboké vrátit něco z toho, co se naučili ve světě. Nevymýšleli si přitom nějaké hogo fogo, přinesli tu největší jednoduchost, kterou se v Kanadě naučili, a to, aby sem hlavně co nejvíc lidí chodilo bruslit. Čím větší hvězda, tím normálnější diskuze. Seděli jsme už několikrát, a je to skvělé.

Když vás tak poslouchám, neumí tedy ten rozvoj dělat právě menší obce v jižních Čechách?
Vždycky je jednodušší dohoda na malém městě. Pokud se jí podaří dosáhnout, jde se logicky i rychle dopředu. Před sto lety se potkal na náměstí farář, řídící, starosta, lékárník a doktor a dohodli se. Čím víc se blížíme tomuto modelu, tím víc se posouváme.