Silnice se před námi klikatí stále víc, hory se zvedají s každým ujetým kilometrem výš a výš. Všude, kam oko dohlédne, se pasou krávy a ovce, tráva se zdá být tak nějak zelenější než u nás v Česku a vzduch je provoněný loukami a vodou, jež stéká do potoků a říček z okolních ledovců. Přijíždíme do Jižního Tyrolska, které je trochu nešťastně označováno jako brána do Dolomit. Tohle spojení totiž naznačuje, že jím máte projet za něčím impozantnějším. Přitom je to místo, kde se rádi zastavíte a objevíte místa, která i přes popularitu regionu nepraskají ve švech turisty.

Jižní Tyrolsko byla původně provincie, jež patřila Rakousku-Uhersku. V roce 1919 ale byla mírovými smlouvami přislíbena Itálii, jejíž součástí se tato oblast oficiálně stala v roce 1920. Sto let není zase tak dlouhá doba, proto má Jižní Tyrolsko stále spíše rakouský ráz, ale dalo by se říct, že si z obou zemí vzalo to nejlepší. Italská vřelost, temperament a kulinářský talent se tady pojí s rakouskou precizností a zájmem o udržitelnost.

Naše cesta vede do obce Ratschings, která je tvořena třemi údolími: Jaufental, Ratschingstal a Ridnauntal. A ačkoliv jsou blízko u sebe, každé nabízí trochu jiné vyžití, jelikož zdejší alpská krajina se proměňuje snad za každou zatáčkou nebo za každým zdolaným kopcem. Jaufental nabízí idylickou zelenou krajinu a louky, Ratschingstal láká na procházku napříč mramorovou roklí s kaskádou vodopádů a Ridnauntal se strmými vrcholy, jež pokrývají ledovce, působí ze všech nejrázněji a uspokojí i větší dobrodruhy.

Po sedmihodinové cestě z Prahy si říkáme, že roklí Gilfenklamm bychom mohli odstartovat naše jihotyrolské dobrodružství. Parkujeme ve vesnici Stange, odkud se můžeme pěšky vydat až do rokle, proti proudu řeky, která ji po miliony let tvarovala. Cesta vede celou dobu podél vodního toku – nejprve se začíná mírně svažovat do lesa a pak se před námi objevují první můstky.

O chvíli později slyšíme dunění prvního obrovského vodopádu, který se valí přes bíle zbarvená skaliska. Gilfenklamm je totiž jediná mramorová strž v Evropě a cenný nerost se zde těžil už v dobách Římské říše. V některých částech působí vodopády v rokli skutečně dramaticky, jinde voda vytváří klidné laguny, v nichž je možné si smočit nohy.

Rodinná farma pod horou Mittagsspitze

Z Gilfenklammu se vydáváme rovnou do našeho útočiště pro dny v Ratschings, kterým je farma s ubytováním Ungererhof. Farma patří rodině Rainerových, jež se tady stará o své hosty. Místní farmy mají striktní limit na počet apartmánů, které mohou provozovat – většinou mohou být maximálně čtyři. Manželé Walter a Maria zde ale otevřeli také restauraci, kde se mohou výletníci zastavit na oběd či časnou večeři.

Manželský pár si původně otevřel chalupu v nedalekém lyžařském areálu, jenže sezona zimních sportů dokáže být v Jižním Tyrolsku velmi vyčerpávající, proto se rozhodli, že se vrátí do Walterova rodného domu s farmou a uchýlí se ke klidnějšímu životnímu tempu. Začali chovat dobytek a slepice, pěstovat spoustu bylin, ovoce a zeleniny. A co si tady nevypěstují nebo nevychovají sami, to odebírají od sousedních farmářů.

Přímo součástí hlavní budovy, v níž se nachází i náš apartmán, restaurace a kuchyně, je malý kravín, všude kolem ale příjemně voní seno – zapomeňte na strašidelné příbytky pro krávy, které znáte z Česka, tady se krávy mají jako prasata v žitě a prasata se mají nejspíš ještě lépe. Kolem pobíhají slípky, které neustále sleduje zdejší pes, tomu se mezi nohama motá malé kotě. Maria nás srdečně vítá, a i když nám vůbec nerozumí, protože anglicky nemluví, náš obdiv poznává díky mimice a živé gestikulaci. Rovnou nás usazuje ke stolu, protože v našich tvářích nejspíš rozpoznává i hlad.

Kuchyni kraluje její manžel Walter, pro kterého spojení lokální surovina není buzzword, ale něco, co považuje celý život za naprostou samozřejmost. Na rozehřátí zkoušíme prkénko s domácími sýry a uzeninami, pak ochutnáváme ravioly z bramborového těsta s čerstvými liškami, jež mají zrovna sezonu, a telecí kližku ossobuco s polentou. Jídla jsou neuvěřitelně uspokojivá, prostá, hřejivá a připomínají dětství, i když člověk vyrostl v úplně jiném koutu světa.

Nadšený výraz z našich obličejů nemizí ani po tom, co nás Maria přivádí do apartmánu. Jako první nás vítá všudypřítomná vůně sena – nejspíš proto, že je tady součástí izolace, tipujeme. Jako druhý nám vyráží dech výhled do údolí, jelikož z apartmánu se vchází na balkon velkoformátovým oknem orientovaným přímo na ten nejlepší výhled. Po západu slunce je tady dokonalá tma a my jdeme čerpat energii na trek, na který se vydáváme druhý den brzy ráno.

Křížem krážem po sedmi horských jezerech

V půl osmé ráno přijíždíme do vesnice Masseria na konci údolí, kde na nás čeká průvodkyně Karin Kinigadnerová. Připravila si pro nás hike po sedmi jezerech, což je náročnější výprava, na kterou by se měli vydávat spíše ti, kdo už s horami mají nějakou tu zkušenost. My si z túry ukrajujeme alespoň prvních sedm set výškových metrů, do nichž nás vyveze místní ostřílený řidič. Spoj je tady k dispozici všem turistům. Buď naskočí – trochu nečekaně – do minibusu Staria, který si ale s terénem a úzkou cestou dobře poradí, nebo do autobusu drsného vzezření Torsus.

Naše cesta začíná až u horské boudy Poschhaus, kde se v doprovodu koz a ovcí vydáváme k prvnímu jezeru. „Zdejší hory byly osídleny už kolem roku 1200, jelikož se tady těžilo stříbro. Postupně zde vyrostl důlní komplex, který byl svého času nejvýše položený v Evropě. Těžilo se tady především olovo, zinek a stříbro, jejichž žíly se táhly ve výšce až 2 500 metrů horským hřebenem,“ říká nám naše průvodkyně, když míjíme kolej vybudovanou horníky ve strašidelně strmém svahu.

Po chvíli dorazíme k prvnímu jezeru Unterer Moarer Egetsee, které se ale schovává za kopcem. Nebýt Karin, nejspíš ho mineme. Celou dobu se kolem nás válí mraky, na výhledy do alpských dálav tak můžeme nejspíš zapomenout. Občas začne z mraků také pršet, což znamená, že se nacházíme přímo v dešti. Vůbec to ale nevadí, protože krajina má díky tomu úplně jinou atmosféru. Se svými do oranžova zbarvenými mechy a s nažloutlými travami připomíná spíš skotskou Vysočinu.

Následuje mírné škrábání se po kamenitém svahu, po němž nás odměňuje pohled na další jezero, Mittlerer Moarer Egetsee. „Kdyby svítilo sluníčko, mělo by nádhernou tyrkysovou barvu a za jezerem by byl krásný výhled do údolí,“ povzdychne si Karin a ukazuje nám fotky, jak to tady vypadalo před týdnem.

Když u jezera stojíme my, začíná se přes něj valit další mrak. Za chvíli není jeho hladina téměř vidět, vypadá tak stále přízračněji. Není ale čas na rozjímání, protože před sebou máme další stoupání napříč svahem, jehož povrch se mění z tmavě šedého na čistě bílý. Zdejší skály jsou totiž tvořené převážně mramorem, vápencem, křemenem a dolomitem, takže jde o malý geologický ráj.

K dalšímu jezeru musíme mírně sestoupit a překvapuje nás, že je obklopené jemným šedivým pískem. Kdyby svítilo slunce, připadáme si tady nejspíš jako v Karibiku. Vlhkost je nejspíš obdobná jako v tropech, teplota nikoliv, terén ale není úplně jednoduchý, takže se zahříváme pohybem. Po dalším klesání se dostáváme k jezeru Hinterer Senner Egetensee, které nás jako první vítá světle akvamarínovou barvou. V krajině plné ostrých kamenů a tlumených barev působí jako zjevení.

Postupně míjíme ještě jezera Grosser Vorderer a Kleiner Vorderer, a protože je počasí, které vyloženě svádí k osvěžení, kolega Vojta Sedláček sundavá svršky a jde vyzkoušet, jaké je koupání ve výšce asi 2 500 metrů nad mořem. Stručně řečeno – hodně studené. Obejde se bez podivných cviků na zahřátí, jež provozují otužilci vyznávající jednoho nejmenovaného vousatého pána, a vyrážíme vstříc k poslednímu, opět výrazně akvamarínovému jezeru, Lago Torbo.

Cesta dolů není nic pro slabé povahy

Tím ale výprava nekončí, jelikož se ještě potřebujeme dostat dolů. Což znamená, že si dáme nějakých 1 400 metrů klesání. A kdo chodí po horách, ví, že cesta dolů je vždycky horší než cesta nahoru. Rozhodně se tak vyplácí si s sebou vzít nejenom pevnou obuv určenou na horské treky, ale klidně také teleskopické hole.

Je třeba také počítat s tím, že okruh má asi dvacet kilometrů, během nichž se nohy hodně unaví, a některé úseky jsou trochu větší výzva – na levé straně ostrá skála, úzká kamenitá cestička a na pravé sráz, pod kterým se v některých úsecích vlní divoká horská řeka. „Minule se mi tady jedna turistka úplně sesypala a trvalo hodně dlouho, než jsem ji přiměla k tomu, aby pokračovala,“ vzpomíná Karin.

S tím, jak sestupujeme stále níž, začínají ale skály ustupovat a kameny pod našima nohama jsou čím dál menší. Malé borovice ubývají, objevují se vyšší stromy a po několika hodinách túry si to rázujeme lesem. Chvíli jdeme podél horské řeky, jíž jsme míjeli v druhé polovině treku, a v některých částech duní vodopád, takže neslyšíme vlastního slova. Po téměř deseti hodinách scházíme do vesnice Masseria a pak se vracíme zpátky do Ungererhofu, kde nám Walter uvaří večeři i přes to, že kuchyň zavřel už před dvěma hodinami.

Aby toho nebylo málo, ráno vstáváme opět časně a vydáváme se ještě na vrchol hory Mittagsspitze, která ční do výšky 2 052 metrů nad mořem. „Nahoru vyběhnete za tři čtvrtě hodiny,“ garantuje nám Klaus Rainer, syn Marie a Waltera. Prudkým srázem skrz lesní porost nám to trvá o půl hodiny déle, ale na rozdíl od Klause nás neodkojily hory, takže se necítíme příliš zahanbeně. Odměňuje nás krásný výhled do údolí pod námi a na masivy kolem nás. Stále dokola si opakujeme, jak fascinující je, co všechno může člověk na tak malém území v pár dnech zažít.