Člověk by asi čekal, že to bude opačně: schopná píáristka se z Česka propracovala až do prestižní aukční síně Christie’s v Londýně. První část příběhu Barbory Půlpánové taková skutečně je, pokračuje ale dále, k vlastnímu byznysu EduArt Experience, jehož cílem je pomoci začínajícím sběratelům umění zorientovat se, ale také kultivovat estetické cítění v širší společnosti. Hlavní mantrou je přitom něco, na co se v současném vnímání této disciplíny často zapomíná – umění zlepšuje život.

Mnoho lidí si to znovu uvědomilo po vypuknutí pandemie. Kvůli nařízením vlády trávili většinu času doma a najednou se zdálo, že tam něco chybí. „Došlo jim, že se doma potřebují cítit dobře. Umění je nejen estetické, ale přispívá i k pocitu ukotvenosti,“ poznamenává Půlpánová. Její okolí se na ni začalo obracet s prosbou o doporučení, jak se ve světě barevných cákanců a černých čtverců zorientovat, a naplnit tak touhu po každodenním vizuálním i intelektuálním požitku. 

Projekt EduArt Experience není dílem pandemie, vlastně ale vznikl v ideálním čase. „Sama sebe vnímám jako průvodce světem umění,“ vysvětluje v rozhovoru pro CzechCrunch jeho zakladatelka. „Důležité je pro mě přitom zdůrazňovat, že sbírání umění se může věnovat skoro každý a nemusí kupovat jenom Kupku za desítky milionů korun,“ dodává a ukazuje na obrázek visící za ní na stěně.

Je to limitovaná edice sítotisku českého streetartisty Zeb One, který vznikl přímo pro účastníky půlročního programu EduArt Start. I tak mohou lidé začít se sběratelstvím. Tou dobou už za sebou mají jak sérii online přednášek s odborníky na různé části trhu s uměním, tak několik návštěv ateliérů nebo galerií, kde spolu s umělci, kurátory i galeristy nahlédli do zákulisí jejich fungování.

Cílem je i člověku, který měl doma dosud maximálně nějaké standardní zátiší po babičce, umožnit v horizontu šesti měsíců proniknout do zdánlivě neprostupného, komplikovaného světa umění. Důraz se přitom klade na co nejvíce hands-on zkušenost. Jak kvalitní kurz vytvořit, se Půlpánová do velké míry naučila právě v Christie’s, jedné z nejprestižnějších aukčních síní na světě.

Kromě samotných aukcí hraje v Christie’s důležitou roli také vzdělávání, které se snaží poskytnout začínajícím sběratelům lepší přehled a připravit je na budoucí nákupy. Jakožto globální manažerky komunikace pro Christie’s Education to bylo úkolem Půlpánové v Londýně – a to se rozhodla výrazněji přenést také do Česka. Sama do uměleckého světa pronikla díky vlastní zvědavosti, jak označuje jednu z hlavních hybných sil své kariéry i života.

Zvídavostí až do globálního aukčního domu

Sebevyjádření prostřednictvím umění ji fascinovalo už v dětství, profesně se k němu ale dostala obloukem až později. To už za sebou měla několik pracovních zkušeností – nejdříve v rádiu, pak v televizi – i studia v Německu. Výrazněji zakotvila po návratu do Česka, kdy začala pracovat v ČEZ. V roli tiskové mluvčí se zde věnovala hlavně korporátní komunikaci a řízení PR týmů v zahraničí.

Ačkoliv pro ni byla práce s různými týmy napříč celou firmou zajímavá sama o sobě, časem se chtěla více zaměřit i na své zájmy mimo zaměstnání. Jelikož ji malování stále bavilo a ráda chodila do galerií, rozhodla se začít navštěvovat vzdělávací kurzy o umění a učila se také sama z knih. „Konečně mě napadlo, že by bylo fajn, kdyby to byla moje práce,“ poznamenává.

Při první příležitosti opustila ČEZ, cestovala po jihovýchodní Asii a Španělsku, překonala obavy z náročnosti přesunu do jiné země a zakotvila v Londýně, jednom z hlavních měst evropského umění. Začátky nebyly jednoduché a dva měsíce se prostřednictvím stáže v PR agentuře učila pracovat jiným způsobem, než byla zvyklá.

„Byla jsem odhodlaná klidně dělat servírku. To mi nakonec nevyšlo, protože jsem se dostala do Christie’s,“ líčí s úsměvem Půlpánová. Nejdříve zde strávila dva týdny v tiskovém oddělení a osvojovala si jeho fungování. Její zkušenosti z úplně jiného odvětví, které se mohly zprvu jevit jako hendikep, se ukázaly jako přínos, takže si s ostatními začala vyměňovat znalosti. Po dvou týdnech díky tomu získala stáž, a jakmile se otevřela volná pozice, bylo to jasné.

Prošla standardním výběrovým řízením, kterého se kromě ní zúčastnilo pár desítek dalších uchazečů, a uspěla. „Byla to úplně nová pozice, takže rozhodující podle mě byl můj přehled o všech aspektech komunikace, včetně té interní. Důležité bylo více propojit vzdělávací institut Christie’s Education s hlavním byznysem Christie’s,“ poznamenává.

Dostala pozici globální manažerky komunikace pro Christie’s Education, kde propagovala roční vzdělávací programy i kratší kurzy přímo navázané na jednotlivé aukce v Londýně, New Yorku a Hongkongu. V rámci tiskového oddělení Christie’s měla na starosti také PR aktivity v Česku a Slovensku. Jelikož s kolegyněmi ze střední a východní Evropy zaznamenaly rostoucí zájem o tento trh, začaly pořádat akce pro sběratele z regionu.

Zvyšování povědomí o umění

Ačkoliv většina dějin umění je dějinami mužů, v odděleních Půlpánové pracovaly samé ženy, a ne náhodou. Vedení Christie’s o podobném vlivu obou pohlaví ve firmě mluvilo často, například o záměru v blízké době zajistit v managementu stejný počet žen jako mužů. „Vnímala jsem, že to je velké téma, které není jen ve fázi slov, ale činů,“ poznamenává Půlpánová. Pravidelně například probíhaly i semináře, kdy si mezi sebou muži a ženy vyměňovali své specifické poznatky a vzájemně se obohacovali.

Něco podobného funguje také na samotných výstavách či aukcích. Díla žen, ale také například mladých Afroameričanů se častěji objevují ve večerních, tedy nejprestižnějších aukcích Christie’s. Některé galerie se zase rozhodují celý rok prezentovat pouze ženské umělkyně. V Evropě je tedy tlak na zrovnoprávnění umění poměrně výrazný. „Třeba v Česku mi ale přijde, že je diskuze na toto téma velmi upozaděná,“ míní Půlpánová. 

Hlavním tématem, které neustále zvědavou Půlpánovou táhlo zpět domů, nicméně byla hlavně obecnější kultivace tuzemského trhu s uměním. Madam Christie’s, jak jí někteří přátelé říkali, chtěla Čechům ukázat, že esteticky i investičně hodnotné obrazy či sochy jsou dostupné třeba také středním příjmovým skupinám lidí, nejen milionářům nakupujícím v nejprestižnější aukční síni. Tak vznikl nápad a později, počátkem prosince roku 2020, projekt EduArt Experience. Jeho základem jsou, podobně jako u Christie’s Education, vzdělávací programy, které účastníkům přibližují fungování trhu s uměním.

Jednou částí šestiměsíční program pro začínající sběratele je série online lekcí pokrývající teoretické základy fungování trhu s uměním, náhled do historie sběratelství nebo současné globální trendy. Stejně, ne-li více důležitá je však praktická část. „U ní je podstatné, aby se lidé zážitkovým způsobem setkali s každou složkou uměleckého trhu. Chodí se tedy do galerií, muzeí, ateliérů umělců nebo se sledují aukce,“ vysvětluje Půlpánová.

Program EduArtu tak má nabídnout něco podobného jako edukační programy v Londýně, ale s větším zaměřením na lokální scénu, bez nutnosti podstupovat kurz v zahraničí a za nižší cenu. Náplň kurzů se přitom neustále obměňuje. Náročnější „studenti“ pak mohou využít individuální program vytvořený podle jejich specifických preferencí.

Před časem se například na průvodkyni světem umění obrátil mladík z byznysového světa shánějící do červena laděný akt, jaký by se hodil k jeho gauči. V průběhu několika měsíců s ním Půlpánová probírala současné umělecké trendy, praktickou stránku koupě obrazu a společně obcházeli galeristy. Nakonec se dostali až k dvojnásobku původního rozpočtu a abstraktnímu obrazu malíře, s nímž si padli do oka. „Teď se ráno vzbudí, uvidí to dílo a hned má hezčí den,“ poznamenává s úsměvem Půlpánová.

Kultivace společnosti krásou

Prozatím se zakladatelce EduArtu potvrzují původní pozorování, že vážný zájem zorientovat se v umění v Česku dnes mají mnozí. První program určený pro malou skupinku lidí se rychle naplnil, další začínají 30. září a v polovině ledna příštího roku. Vzdělávat se ale mohou také ti, kteří za zevrubný edukační program zatím nechtějí nebo nemohou platit. EduArt od svého počátku vydává online magazín, kam přispívají i odborníci. Lze se tam například dozvědět o zajímavých umělcích a výstavách, udělat si představu o práci galeristy nebo kurátora, či dostat tipy, jak začít investovat do umění. 

Svým dlouhodobým ambicím pak Barbora Půlpánová v zásadě neklade omezení. Ráda by se však zaměřila na region střední a východní Evropy a brzy plánuje představit uměleckou radu složenou z předních kurátorů a poradců s teoretickými i byznysovými znalostmi umění v tomto regionu. Ta by pak mimo jiné mohla být základem pro program o fungování trhu s uměním pro samotné umělce a studenty. „Ideální by bylo přispět k většímu propojení a kultivaci jednotlivých lokálních scén, ať už v Česku, na Slovensku, v Polsku, Maďarsku nebo na Balkáně,“ navrhuje Půlpánová.

Přibližuje přitom, co se pod vágním označením „kultivace“ skrývá. Středoevropský trh je totiž stále poměrně mladý a projevují se na něm dozvuky doby komunismu, kdy byla tradice sběratelství narušena. Důležité je tak například zvyšování povědomí o zdejší tvorbě jak mezi místními, tak u západního publika.

„Je důležité, aby umělci i sběratelé pochopili, že když celý ekosystém bude fungovat dobře, budou z toho těžit všichni. Když sběratel koupí dílo v ateliéru pod cenou, uvede nejen umělce do rozpaků, ale sám si tím škodí, protože tím snižuje možnost zhodnocování své investice. Galerista nebude mít motivaci starat se o kariéru umělce a zvyšovat tak hodnotu děl, zvlášť když ho obchází,“ vysvětluje Půlpánová.

Důležité je také už párkrát zmíněné zdůrazňování role umění v našem každodenním životě a uvědomění, že nejen Kupka za stovky milionů korun stojí za pozornost. „Mě zajímají spíš malé příběhy, kdy si lidé kupují originální díla od současných českých umělců domů pro zpříjemnění prostoru, chodí do ateliérů, baví se s tvůrci a podobně,“ říká někdejší manažerka obří aukční síně. „Umění zaznamenává, co se teď děje, a chtěla bych, aby se o tomto mluvilo více,“ dodává.

K většímu rozšiřování umění mezi mladšími, méně movitými generacemi ostatně paradoxně přispěla i pandemie. Nákupy děl se loni přesunuly do online prostředí, kde se jejich objem meziročně zdvojnásobil. Vedle prodeje se zvyšuje také digitalizace samotného umění. Byť boom NFT ani Půlpánová spíš nevnímá jako nový trend s zásadní relevancí do budoucna, jiné formy digitálního umění se hlavně na západě těší rostoucí popularitě už déle.

Ať už se umělecký svět bude vyvíjet kterýmkoliv směrem, mise EduArtu zůstane stejná – umožňovat co nejvíce lidem se v situaci komplexně zorientovat, podněcovat estetické cítění a přispívat ke zdravému ekosystému uměleckého světa.