Glosa Lenky Chlubnové: Měli jsme minulý týden v Charitě, kde kromě CzechCrunche taky pracuji, velkou oslavu. Kolegyně, říkejme jí kvůli jejímu vlastnímu bezpečí třeba Julija, splnila všechny potřebné náležitosti a získala české občanství. Ještě nikdy jsem neviděla člověka tak šťastného kvůli kusu plastové kartičky.

Julija je Ruska. Na studijním pobytu v Budapešti potkala kluka, zamilovali se a vzali. Manžel pak dostal práci v Praze, kde už jedenáct let žijí a narodilo se jim tu dítě. Situace v Rusku se mezitím dost změnila a režim se zatvrdil. Julija říká, že nesouhlasí s tím, co Vladimir Putin dělá „doma“, a už vůbec ne s válkou na Ukrajině. Po tom, co Rusové vtrhli na území svého souseda, se definitivně rozhodla podat žádost o české občanství. Chce zůstat a žít v demokratické zemi.

Když mi tohle Julija popisuje, dojde mi, jak velké mám štěstí. Na rozdíl od ní, která si musí právo na to, žít v centrální Evropě – kde vás nezavřou za jiný názor, ani nám tu nepadají bomby na hlavu –, těžce odmakat, to mám „zdarma“. Občanství této republiky mi dali ve chvíli, kdy jsem vystrčila hlavu na svět.

Julija ale pro potvrzení, že je Češka, musela projít doslova martýriem. Když mi to vypráví, kroutím hlavou. Podmínky pro získání občanství jsou u nás dost přísné. Dá se pochopit, že člověk musí umět česky, vědět, kde teče Vltava, a mít přehled o historii země (i když, mají ho všichni Češi?). Proč se jí ale ptali, který úřad se zabývá adopcí dětí, nerozumím.

Následovalo pak odevzdávání všech možných dokladů, osobně a v papíru. Na jejich poskytnutí úřadům má žadatel o občanství 30 dní. Pokud se jeden úřad zasekne a papír vydá později, musí žadatel začít zase od začátku. Celý proces jí nakonec trval rok a půl. Když mi to všechno vylíčí, pochopím, proč je tak strašně šťastná, částečně asi i proto, že už je to celé za ní.

Mě tenhle příběh inspiroval k tomu, podívat se na Česko trochu jinýma očima. Když člověk něco má, nepřikládá tomu velkou váhu, ale pak se objeví někdo, kdo to nemá a vyvine spoustu energie, aby to získal. To změní váš pohled na celou věc. My, co jsme tu vylezli na svět, máme tendenci hodnotit Česko velmi kriticky. Možná by bylo fajn občas udělat dva kroky dozadu a vnímat život u nás ve větší perspektivě. Minimálně v Praze máme druhou nejlepší městskou dopravu na světě. Kvalita našeho zdravotnictví obsazuje vrchní příčky světových žebříčků. A podle Global Peace Index jsme dvanáctá nejbezpečnější země na světě. Myslete na to, až půjdete večer běhat. Já na to myslet budu.