Před několika měsíci, při cestě po Spojených Státech, jsem v New Yorku narazil na úžasnou skupinu talentovaných lidí, kteří mě obeznámili s projektem CzechCrunch. Po návratu do Londýna mě jeden z nich požádal o krátký rozhovor, popisující co dělám a jak jsem k práci tvorby digitálních efektů u filmů vůbec dostal. V tu chvíli jsem ani zdaleka netušil kolik dalších lidí se nachází v podobně palčivé situaci, jako jsem se nacházel já. Díky překvapivě velkému zájmu některých z vás, jsem se proto rozhodl několik vět ke svojí historii sepsat právě sem s vidinou, že někomu z vás moje zkušenost pomůže. Tady je druhý díl.

Pasta or chicken? Dáš si kuře, na tom tě nedostanou. ,,Ýzy,, Poslední palubní večeře za tebou. Sotva přivřeš oči, budí tě stevardka s lístkem k vyplnění. Sakra co je to za slova, která jsi v životě neviděl? Nemáš na výběr, letadlo míří z Prahy, možná pán vedle tebe mluví česky. Štěstí je na tvé straně, prodejce aut z Tampy, který ti formuláře vyplní a později ještě ukáže do jaké fronty se na mezinárodním letišti JFK zařadit.

Dvouhodinová fronta, plačící děti a nekonečný stres z očekávaného imigračního pohovoru, k tomu zjistíš, že jediná pojistka, která tě měla v krizové situaci spojit s Evropou, tvůj telefon s českým číslem nefunguje, protože nepodporuje USA roaming. Kamarád, ale přece slíbil, že tě vyzvedne na letišti, to trochu klidu dodá.

Konečně jsi skoro na řadě, máš plán jak na celníka, ty přece nikdy nepodceníš přípravu. Tak na čem by tě mohl dostat? Kluka před tebou odvádí někam mimo dohled, jdeš na řadu. Nenech ho promluvit. Hrozí, že nebudeš rozumět, zlomíš se a problém je na světě. Dřív než tě stihne pozdravit, spouštíš z plných naučenou větu : ,,Hello, I speak little English,, ( Dobrý den, mluvím pouze trochu Anglicky). Celník se usměje a vrátí něco ve smyslu, že on taky. Jenže tobě nedojde, že vtipkuje a zoufale hledáš pomoc v jeho výrazu. Konverzace stojí. Zvážní a začne přitápět.

Celý tvůj život rozhoduje o úspěchu, či neúspěchu jediná věc – příprava. A to platí dodnes. Tam kde jí podceníš, mávneš rukou, čekají problémy.

Ale ne dnes a ne tady! Zahrneš ho dokumenty, ESTA, výpis z účtu, pozvánka od školy, zpáteční letenka, adresa školy, adresa ubytování, které ti sestra po inzerátech zařídila den před odletem (ty nemáš ponětí do čeho jdeš) (Airbnb v té době ještě nikdo neznal). Nemá se na co ptát, na každou otázku ho odkazuješ prstem do papírů.

Bože, jsi v New Yorku.

Co teď? Na místě, kde tě měl čekat kamarád, nikdo není. Oslavné chorály nikdo nepěje a ty jsi úspěšně přestoupil z bláta do louže. Nemůžeš stát s kufrem v hale věčně. Letiště opouštíš s prvním taxíkářem, který rozluští adresu z tvých papírů. Míříš někam do jižní části Brooklynu.

Počkat, tohle nevypadá jako New York, který znáš z televize. Domy zchátralé, podivné gangy a špína kam se podíváš. Nad tím vším, v pozadí naděje, budovy dotýkající se nebe. Na Manhattan si, ale budeš muset ještě počkat.

Zvoníš na adrese. Budeš bydlet s nezaměstnaným polským řidičem. Tady se tě nikdo na přistýlku neptá. K posteli se musíš probojovat skrze tlupu jeho kočičích mazlíčků. Časový posun tě nakonec doběhne a ty kolem páté večer upadáš do hlubokého spánku. Sotva se po několika hodinách probereš, musíš na první den do školy. V polštině proběhne složité vysvětlování o tom, jak v NY metrem a kterým částem města se vyhnout.

Škola je hned někde vedle slavné Time Square. Bloudíš s papírovou mapou v ruce půl druhé hodiny (kde byly super chytré telefony v té době?), zachrání tě až důmyslné číslování ulic. (5th Ave, 6th Ave). V tom dorazíš na oné svaté místo, kvůli kterému jsi cestoval tisíce kilometrů. Nápis FILM CENTER mluví za vše.

Stojíš před obrovským mrakodrapem a tím nejupřímnější možným způsobem se hlasitě a nekontrolovaně směješ. Kolemjdoucí asi i trochu děsíš. Odvahu do něj vstoupit, ale nenajdeš a tak několikrát obejdeš blok. Musíš si v hlavě srovnat, že jiné cesty stejně není. Překonej stud z neznáma.

Na recepční máváš papírem ze školy a úzkostlivě gestikuluješ, že se tam potřebuješ dostat. Jediné co se ti podaří z komunikace pochytit je patro na kterém vystoupit. Tedy alespoň v to doufáš.

Na dvacátém patře směle vykoukneš z výtahu. Dlouhá chodba ve které stojí vzduch a desítky dveří označených pouze čísly. Teď už jsi v pasti, chytneš za kliku prvního vchodu, zamčeno. Adrenalin nepřestává zásobovat krevní oběh. Každé další zamčené dveře přidávají na teplotě. Rozhlédni se pořádně! Co je to za průhledné sklo na konci chodby? DIGITAL FILM ACADEMY.

Vcházíš, nejsi naštěstí jediný, který dnes začíná, a tak se snadno schováš za skupinu dalších. Ředitel tě vítá, slavnostně předává svazek formulářů k vyplnění. Pohodlně se usadíš, do kolonky ,,Name,, precizně zapíšeš své jméno a snažíš se pochopit, k čemu dalších několik stránek slouží.

Dvacet minut pryč, všichni kolem horlivě sepisují důvody výběru téhle školy, ty se mezitím utápíš někde mezi vrcholem trapnosti a úzkosti.

Ředitel se vrací pro naše slohy, sáhne po tvém, zmateně se ti podívá do očí s evidentním nonverbálním otazníkem, na což ze sebe vyhrkneš jedinou větu : How do you do? (Frázi, kterou snad žádný Američan posledních padesát let z hrdla nevydal).

Bere si tě do své kanceláře. Bůh ví, o čem mluví. Tvoje ,,Yes-Yes,, odpovědi musí stačit. Víš, že po tobě bude chtít zaplatit školné. O to mu snad doufáš jde, a tak sáhneš po své tašce a vytáhneš hotovost na pokrytí studia. V tuhle chvíli přestává s rozhovorem a odvádí tě zpět do studovny, kde už se představuje lektor animace. Ideální čas zabřednout do poslední lavice a předstírat, že neexistuješ. Proč tolik formalit? Všichni se zdlouhavě představují, jméno, historie, důvody, kořeny. Jsi na řadě. My name is Pavel. I’m from Czech Republic. Spolužáci, zejména místní Američané evidentně pochopili, že něco není v pořádku. Někteří klopí zrak a smějí se.

Ležíte-li na dně, už není kam padat dál a tak si vlastně zbytek výuky, zcela myšlenkově izolovaný od zbytku, užíváte.

Jaký to úspěšný první den. V USA jsi papírově stále ještě dítě. Není pochyb o tom, že po dnešku ztracené ve své růžové pohádce. Při návratu do svého nového domova ještě zalomíš klíč ve dveřích, protože se na rozdíl od Evropy některé Americké dveře odemykají proti směru hodinových ručiček.

Večer nemůžeš spát. Víš, že takhle školu úspěšně dokončit nemůžeš. Sedneš za monitor stařičkého notebooku a začneš s výukou sám. Autodesk Maya 3D program – část první.

Nikdo se na konci nebude ptát, kolik přešlapů jsi v angličtině udělal. Každý bude chtít jen vědět, jestli jsi závěrečnou zkouškou prošel. A tak víc než kdy jindy, musíš zlomit lenost a zbytku třídy se vyrovnat intenzivní prací ve svém volném čase, nebo-li řečeno po nocích. Takhle tvoje cesta za snem začíná – Takhle vypadá realita.

Tohle musí fungovat, tak co dál? Nejsi už z problémů pryč? Kéž by. Vězení, nedostatek peněz, pijící spolubydlící, pletky s gangy, souboj s McDonaldem a hlavně …  Ale o tom zase až příště.

Třetí díl článku si můžete přečíst ZDE.