Spin-off několika nadšenců z medicínského prostředí je motivovaný nikoliv touhou po zisku, ale především společenskou odpovědností. To umožnilo překonat mnoho nesnází a prosadit léčbu, která dnes zachraňuje životy i v Česku. „Laboratorní i první klinické výsledky nás před deseti lety přesvědčily, že má význam, abychom prosadili i v tuzemsku tuto možnost léčby, aby takto cenný biologický materiál nekončil jako odpad,“ říká lékařka Elen Šťastná. 

Bylo to 8. října 1988, kdy pětiletý chlapec Matthew Farrow, který trpěl Fanconiho anémií, jako první na světě podstoupil transplantaci pupečníkové krve. Tato přelomová událost v medicíně byla výsledkem mezinárodního úsilí. Matthew je původem ze Severní Karolíny (USA), dárcem byla jeho právě narozená sestra, odběr, zpracování a uskladnění pupečníkové krve provedl americký vědec a lékař Hal Broxmeyer. Samotnou transplantaci pak provedla francouzská lékařka Eliane Gluckman v Nemocnici Saint-Louis v Paříži.

Od té doby jich bylo na celém světě provedeno na 40 tisíc. Jednalo se zejména o transplantace od dárců (příbuzných či nepříbuzných) pro léčbu leukémie, srpkovité anémie nebo diabetu. Když se letos třetí člověk na světě úplně vyléčil z nakažení virem HIV, bylo to právě díky pupečníkové krvi. Vyléčeným pacientem byla navíc poprvé žena, které byly transplantovány buňky z pupečníkové krve se vzácnou mutací blokující průnik viru HIV a kmenové buňky od blízkého dospělého dárce.

V posledních letech se výrazně rozšiřuje využití vlastní pupečníkové krve pro léčbu dětské mozkové obrny nebo léčby hypoxicko-ischemické encefalopatie a traumatických poškození mozku. Právě pro léčbu dítěte ve vigilním kómatu po tonutí byla poprvé v České republice před dvěma lety využita jeho vlastní krev uchovaná v Národním centru pupečníkové krve v Brně.

Pionýrem v uchovávání vlastní – tedy autologní – pupečníkové krve v České republice byla od roku 2006 FN Brno. V roce 2012 se však rozhodla, i pod tíhou nové evropské legislativy, této činnosti zbavit. Několik vědců spojených s předešlým výzkumem ale začalo hledat nové řešení.

Pupečníková krev se tak v Česku na mnoho let stala jakýmsi nechtěným dítětem, kdy se měsíčně dařilo uchovat jen několik málo štěpů a budoucnost uchovávání v tuzemsku byla velmi nejistá. Celý projekt privátního uchovávání se však naštěstí podařilo zachránit. Díky vytrvalému úsilí několika nadšenců – lékařů a biologů v tehdy nově vznikajícím Národním centru tkání buněk v čele se Zuzanou Veleckou, Evou Kučerovou a Elen Šťastnou, které nejenže vytrvale sledovaly klinické studie využití pupečníkové krve ve světě a zajišťovaly chod malé laboratoře v Brně, ale především se jim podařilo pro dobrou věc získat důvěru několika filantropů. Především pak toho největšího – Michala Zahradníčka.

Ti všichni více než 10 let financují celý provoz a veškeré související investice a jejich podpora dosáhla už 250 milionů korun. V roce 2017 se podařilo rozšířit výzkumný program také o uchování tkáně pupečníku jakožto nejlepšího biologického zdroje pro možnou výrobu mesenchymálních stromálních buněk (hMSC). Národní centrum tkání buněk je také jediné v ČR, které zároveň pracuje i na vývoji léčiv na bázi buněk z tkáně pupečníku (takzvaných kultivovaných hMSC).

Uchování pupečníkové krve se v Česku po vzoru jiných vyspělých zemí pomalu stává zaběhnutým standardem, jak zajistit pro dítě ještě větší ochranu před některými onemocněními. A to také díky mimořádnému úsilí desítek porodních asistentek z 30 porodnic, které pomáhají nejen s vlastním odběrem pupečníkové krve, ale také s edukací rodičů. Začátky sahající do roku 2010 ale nebyly vůbec jednoduché. Uchování vlastní pupečníkové krve je doprovázeno náklady souvisejícími s odběrem, zpracováním, laboratorními vyšetřeními. A na počátku se celý program navíc potýkal s výtkami ze strany části české odborné veřejnosti.

V roce 2020 došlo k radikálnímu obratu. Poprvé v české historii „vydává“ Národní centrum štěp pupečníkové tkáně novorozené holčičky k léčbě jejího dědečka po mozkové mrtvici. A jen několik měsíců poté je poprvé také využita vlastní pupečníková krev při léčbě dvouletého Honzíka, který po tonutí skončil ve vigilním kómatu s diagnózou hypoxicko-ischemické encefalopatie. A tento chlapeček se po třech týdnech po podání pupečníkové krve začíná z vigilního stavu probouzet, začíná vnímat okolí a začíná jeho dlouhá cesta k uzdravení (www.uzdraveniprohonzika.cz).

Je dílem osudu, že nemocnice, ve které k podání pupečníkové krve došlo, je právě FN Brno. Kvalita původně kryoprezervované pupečníkové krve – následně řízeně rozmrazené a podané Honzíkovi – navíc ukazuje, že Národní centrum je schopno dostát všem technologickým a kvalitativním požadavkům, aby tento biologický materiál byl použit bezpečně a účinně.

Mezitím vzniká v laboratořích bioinkubátoru 4MEDi samostatné Národní centrum pupečníkové krve, a to oddělením od mateřské společnosti Národní centrum tkání a buněk. A právě to dnes nese zodpovědnost za stovky zpracovávaných a uchovávaných pupečníkových krví a tkání pupečníku ročně po celém Česku.

Zájem rodičů o uchování pupečníkové krve jejich dětí roste. Po zveřejnění Honzíkova příběhu stoupl meziroční zájem rodičů o 180 procent. Oblibu privátního uchování pupečníkové krve dokládá i fakt, že po celém světě aktuálně existuje 375 pracovišť, z toho v Evropě se jich nachází 133.

Dnes je již vědecky prokázáno, že vlastní (autologní) pupečníková krev je vhodná pro léčbu těch onemocnění, která nějak souvisí s nedostatkem kyslíku v mozku dítěte. Ať už při narození, tak při traumatických poraněních. Klinické (experimentální) testování a odborné články dokazují nezastupitelný přínos pupečníkové krve například při léčbě hypoxicko-ischemické encefalopatie, při dětské mozkové obrně nebo u ztráty sluchu. A přestože na EBM (evidence based medicine) výsledky si budeme muset ještě chvíli počkat, daří se mezitím zachraňovat děti s vážnými onemocněními, pro které neexistuje jiná léčba a pomoc.

Desetiletý příběh pupečníkové krve v Česku je příkladem úsilí a vytrvalosti malého vědeckého týmu, který navzdory nepochopení a často i ostrakizaci ze strany některých kolegů z oboru jde vytrvale za svým výzkumným cílem. Protože i jeden zachráněný mladý život za to stojí.