Cestou lávy. Jak se v Turecku lyžuje na sopce, která stoupá do výšky téměř čtyř kilometrů?
Češi mají pár týdnů novou možnost pohodlně si zaletět do středního Turecka a vyzkoušet tamní vysoce položené lyžařské středisko. Zkusili jsme to taky.
V tureckých horách zatím zaplněno není
„Lyžuju. Už dva roky!“ říká pyšně zhruba 16letý Kairo, když nás kabinka pomalu táhne vzhůru, z výšky asi 2 200 metrů nad mořem do téměř 2,5 tisíce metrů. Jde o jednu z kratších a níž položených sjezdovek v areálu. Pohupujeme se v kabince a hledíme přitom na zasněženou mešitu. Kairo je jedním z těch, kteří si na domácí půdě užívají zdejší aktuálně velmi moderní sport. Jsme v Turecku a nelyžujeme jen tak na ledajakých místech, sjíždíme cestami, kudy se kdysi valila láva. Jsme totiž na sopce.
Má jméno Erciyes a jde o spící vulkán ve středním Turecku, který vybuchl naposledy asi sedm tisíc let před naším letopočtem. Dnes nikoho neohrožuje, Turci ho naopak proměnili v místo, kde se žije – a příhodně taky vydělává. Vybudovali na něm, tedy za pomoci poněkud zkušenějších Rakušanů, jeden ze svých největších zimních sportovních areálů se 102 kilometry sjezdovek.
Samotná sopka stoupá do výšky 3 917 metrů nad mořem a nejvyšší místo, kam se dá lanovkou vyjet, je 3 400 metrů vysoko. I to je úctyhodná výška. Ve větších evropských alpských střediscích se totiž obvykle jezdí do výšky kolem dvou kilometrů a nad tři se dostanete spíš výjimečně. Nejvyšší lyžování je možné ve Švýcarsku, na hoře Klein Matterhorn, kde lanovka návštěvníky vyváží do 3 883 metrů nad mořem.
Pokud se na Erciyes dostanete k nejvyššímu bodu lanovky za jasného dne, můžete údajně dohlédnout až na Černé moře na jedné straně a Středozemní na druhé. To se nám nepoštěstilo, proti byla většina živlů. Ale nad okolním územím se sopka tyčí významně a z různých míst na sjezdovkách je vidět minimálně několik tisíc let historie v podobě nejbližšího města, 1,5milionového Kayseri, což je místo kam nově, pro letošní zimní sezónu, létají přímé lety Čedoku.
Do Turecka jsme se dostali třetím letem, který cestovní kancelář pro své klienty vypravila. Ten první odstartoval na konci prosince a během pár týdnů se Češi stali významnou klientelou ve zdejších hotelích. Vedle nich se objevují Poláci a občas samotní Turci, daleko víc jich ale do zdejších hor jezdí jen na víkend a bez lyží a snowboardů.
Zimní sporty jsou totiž pro Turky velkou novinkou. Ještě před pár lety jich prý lyžovalo ani ne promile populace, dnes to nebude o mnoho víc. Proto Kairo hrdě oznamoval své dlouholeté lyžařské zkušenosti a proto, pokud tu na svazích potkáte místní, to budou především začátečníci. Byť by se místní prostory vedle známějších evropských areálu jevily spíš jako malé, pro místní, kteří to myslí vážně, je areál v okolí vůbec nejvýznamnějším střediskem. „Existují i jiné, ale ty jsou mnohem, mnohem menší,“ popisuje Kairo a vysvětluje, že jinde v Turecku se nachází přinejlepším pár desítek kilometrů ke sjezdům. Tady je 14 vleků a lanovek a kapacita asi 27 tisíc lidí za hodinu.
Možná nejlépe trend ilustruje historka z půjčovny, kde, když si jeden z Čechů půjčoval lyže, se ho místní pracovník kvůli správnému výběru ptal, jak dlouho vlastně lyžuje. Odpověď zněla deset let. „Musím se podívat, kde máme lyže pro instruktory,“ reagoval místní.
Svařák, salep a jelení výzdoba, kam se podíváš
Na nejvyšší bod Erciyes vede lanovka nepřekvapivě pojmenovaná hrdými Turky Ottoman. Z ní vedou jen černě značené sjezdovky. Ale pokud sem vyrazíte, mnohokrát uslyšíte základní poučku: počítejte s tím, že černé sjezdovky jsou spíš ty, které bychom my označili jako červené, zdejší červené jsou zas pozvolně klesající trasy podobné evropským modrým. Na mírných tureckých sjezdovkách se začátečník vyřádí. Většina je široká a přívětivá i těm, kdo stojí na lyžích vůbec poprvé. A pro ty, kdo se neodváží na sedačky, jsou tu dva vleky ve formě koberců.
Navíc vzhledem k relativně menšímu počtu lidí, kteří se odváží do náročnějšího terénu, si tu užijí i pokročilejší lyžaři. Další výhodou je, že ještě v deset hodin není obtížné narazit na manšestr. Výjimkou v zaplněnosti jsou víkendy, kdy na sopku vyrazí Turci z blízkého i dalekého okolí. Obětují i hodiny jízdy autem, aby vyjeli kabinkou několik set metrů do zasněžované a upravované oblasti. Tam si udělají selfíčko a během pár minut zase sjíždějí kabinkou zpátky dolů.
Sopka Ercyies ční nad okolní krajinou středního Turecka
Turci nevystavěli areál úplně sami. Projekt místních „Alp“ byl svěřen Rakušanům, kteří do něj promítli své zkušenosti. Místním stále nejsou zimní sporty vlastní, novinkou pro ně bylo i umělé zasněžování a jen jeho zajištění, které má být na polovině sjezdovek, mělo vyjít zhruba na 50 milionů eur. Rakouské vybavení je vidět na lanovkách i v kabinkách (byť nejspíš právě tady neslouží poprvé) a rakouský vkus se odráží i uvnitř hotelů, na obrazech a v dekoracích s jeleny, ale i v podobě krbů, bazénů i saun. Ty se tu obvykle kombinují s hammamem, místní variantou očisty těla zahrnující mytí, napařování, hloubkové čištění či masáže.
Kultury se slévají všude. Na sjezdovkách ale nečekejte tyrolské guláše či pivo, natož italské bombardino či aperol. Alespoň na kávu se však můžete spolehnout. Zbytek obvykle nahrazují víc mezinárodní varianty pokrmů, jako je třeba pizza, vedle ní místní varianty uzenin, čaje a oblíbený salep, tradiční sladký nápoj, který se má připravovat z kořene rostliny zvané vstavač mužský. A ano, říká se mu tak pro účinky, které má nápoj mít.
Alkohol, byť se pohybujeme v převážně muslimské kultuře, tu dostupný je – přeci jen, byznys je byznys – ale na lyžích spíš v podobě svařeného vína. V hotelech pak v jakékoliv podobě, zato si ho místní nechají řádně zaplatit. Hotely jsou jen měsíce staré, velká část z nich vyvedená v pěti hvězdách, a právě proto ceny za jednu sklenku šplhají do dvou až tří set korun.
Ercyies se pyšní jedním z nejmodernějších vybavení v Turecku
I tak se taková dovolená může vyplatit. „Vychází se šestidenním skipasem v ceně levněji než v některých sousedních zemích či tuzemsku,“ popisuje Kateřina Pavlíková z Čedoku. Hovoří zhruba o 15 tisících korunách na osobu, podle konkrétního hotelu.
Čedok létá do Kayseri ve spolupráci se Smartwings a let zabere asi dvě a tři čtvrtě hodiny. Z města stoupá čtyřproudá silnice k hotelům nově vystavěným přímo na koncích sjezdovek, na horské středisko až nezvykle rovná. Jízda po ní zabere asi 25 minut. Takže cesta z Prahy se dohromady nasčítá na méně než ta k nejbližším alpským střediskům.
Lyže či snowboard je možné si vzít s sebou v podobě nadrozměrných zavazadel. Kvůli omezení nákladového prostoru letadla to nemůžou udělat úplně všichni, ale ani to nemá být překážkou. „Osobně doporučuji si vybavení na hory půjčit až na místě, je to jednodušší a za dobré ceny,“ dodává Pavlíková.
Nastartujte svou kariéru
Více na CzechCrunch Jobs
Pro ty, které svahy omrzí, jsou pak v dojezdové vzdálenosti další velká lákadla. Především asi dvě hodiny od střediska leží Kappadokie, historické místo proslavené podívanou na vznášející se horkovzdušné balóny proplétající se mezi skalními masivy, ideálně při východu slunce. Právě vytvoření těchto skalních útvarů značně pomohla sopka – těžko si představit, že přesně ta, kterou jsme my na lyžích sjížděli.
Čedok není jedinou společností, se kterou je možné si v Turecku zalyžovat. Zájezd prodává i agentura Invia, svou nabídku má mezi dalšími například Adventura.
Nepřehlédněte:
