I přes veškeré problémy na Zemi člověk vždy vzhlížel k tělesům na vesmírné obloze a toužil po jejich prozkoumávání. V druhé polovině minulého století se mu to díky startu vesmírných programů podařilo a nyní jsme možná jen krůček od další etapy bližšího poznání kosmu. Přichází éra vesmírného kolonialismu, kdy návštěva jiných planet nebude jen rychlým výletem tam a zase zpět? Přemýšlet nad tím, jak taková budoucnost bude vypadat, je denním chlebem vesmírného architekta Tomáše Rouska.

Obor zaměřený na výstavbu v kosmu vystudoval na univerzitě ve Štrasburku. Jak sám přiznává, prosadit se poté nebylo vůbec jednoduché. Některé projekty, které dělal například pro NASA, si tak musel hradit celé sám. Teď už přes 10 let vede v Londýně vlastní architektonické studio Xtend Design, které propojuje architekty a designéry z celého světa v rámci zakázek od předních kosmických agentur. Zároveň zastává post ředitele architektonické divize v americké společnosti ThinkOrbital, zaměřující se taktéž na kosmické projekty.

Mezi jeho projekty patří návrh podoby Prahy na Měsíci, má za sebou práci pro americký úřad NASA i evropský ESA a své služby nabídl Elonu Muskovi při jejich vzájemném setkání. Před nedávnem si jej vybrala firma LEGO, které spolu s dalšími českými experty pomohl dostat do stratosféry tisícovku figurek astronautů. Česká republika má podle něj v dobývání kosmu daleko větší potenciál, než by se mohlo zdát. Jak by k tomu mohlo přispět i naše zakládání zahrádkářských kolonií, vysvětluje v rozhovoru pro CzechCrunch.

Proč jste se rozhodl zasvětit svou práci právě vesmíru?
Ono to vlastně není jen o vesmíru. Vše je provázané a mou práci je nutné vnímat v kontextu. Na naší planetě potřebujeme stabilizovat biosféru, zlepšit fungování měst a pak to všechno, celý náš ekosystém, určitým způsobem miniaturizovat a přenést jej na jiná místa ve vesmíru. Takže moje práce v podstatě začíná už na Zemi. Je zapotřebí, abychom stavěli trochu jiné budovy, pracovali na zlepšení atmosféry a tak dále. Nesmíme sedět na zadku, je potřeba, abychom se posunuli někam dál.

Ten moment posunu podle vás už přichází?
To záleží na ekonomické a finanční situaci. Ale řekl bych, že se větších změn dožijeme.

Pokud by někdo mladý měl podobné ambice a také se chtěl stát vesmírným architektem, co pro to musí udělat? Jaké má dnes možnosti?
Já jsem studoval International Space University ve Štrasburku, ale vyloženě vesmírná architektura se dá studovat i na SICSA na Univerzitě v Houstonu nebo v rámci celé řady kurzů, jeden je teď například ve Vídni.

Takže k tomu, stát se vesmírným architektem, stačí mít kurz?
Člověk musí být taky samouk. Je totiž dobré to propojit i s oborem spacetechu a samotné architektury.

Můžete trochu přiblížit, jak vaše práce vypadá? Jak třeba může znít zakázka od klienta?
Pokud jde o výzkumné projekty, tak je to o tom, že se celá léta připravuje konsorcium firem napříč Evropou a vyvíjejí se třeba nové technologie pro skleníky na Měsíc a Mars. Jeden takový projekt vyústil v to, že vznikly kontejnery, které se poslaly na Antarktidu, kde se simulovalo fungování vesmírného skleníku. Byl to výzkum vedený německou výzkumnou agenturou a já ho dostal na stůl v momentě, kdy bylo potřeba připravit vesmírnou verzi systému. Tedy vymyslet, jak by vypadaly struktury a konstrukce, aby se to mohlo částečně nafouknout a uvnitř rozložit zázemí pro pěstování, aniž by to tam museli skládat jak nábytek z Ikey. Často jde právě o to, jak ušetřit drahocenný čas astronautů.

Musíte při navrhování vesmírných projektů řešit výzvy, které nás tady dole na planetě tolik nepálí?
Těch věcí je spousta. Například se všechno musí maximálně recyklovat. Vždy je dobré mít uzavřený koloběh různých elementů, což je něco, čemu dokážou přispět při výstavbě základen na Měsíci i evropské firmy a vědci. Umíme například velmi dobře vyvíjet systémy na udržení života pomocí rostlin.

Jak je taková práce náročná na psychiku? Váš obor je z velké části o stavění vzdušných zámků a návrhy se realizace jen tak nedočkají.
Není to tak vždy. Když jsme například pomáhali s návrhem plaveckého stadionu pro olympiádu v Riu, tak náš nápad obsahoval vlny. A přestože finální podoba vypadala úplně jinak, motiv vln zůstal. U vesmírných projektů je to často podobné. Něco navrhnete, a byť se to nezrealizuje, lze u dalších návrhů od jiných architektů pozorovat určitou kontinuitu, protože se třeba právě od vás inspirovali.

Jak si vlastně stojí vesmírný architekt z pohledu finančního ohodnocení? Ve vesmírném průmyslu jsou velké peníze, ale zbývají peníze i na architekty?
Situace se velmi zlepšila. Když jsem v roce 2010 dostudoval vysokou, na světě nebyla jediná otevřená pozice, na kterou jsem se mohl přihlásit v rámci oboru. Práce nebyla, a tak jsem si ji musel vytvořit a založit vlastní podnikání. Ale s tím, jak do toho šlape SpaceX s vlastními raketami nebo jak se pracuje na projektu Artemis, se objevuje spousta investorů, kteří jsou ochotní do toho jít, a najednou se za to začalo platit.

Prvních pět let po škole jsem vlastně skoro všechny své vesmírné projekty musel sponzorovat a vedle toho jsem dělal klasickou pozemskou architekturu, weby a navrhoval loga. Když jsem dělal něco pro NASA, vyšlo mě asi na milion, abych jim mohl něco zadarmo vymyslet. Ale teď už se tím dá uživit hned, jak člověk vyleze ze školy. A je to i lépe placené než práce klasického architekta.

Na jakých projektech aktuálně pracujete?
Můžu mluvit například o zakázce pro jednu americkou firmu, pro kterou navrhujeme, jak by vypadala architektura obřích modulů, jež by roboti svařovali až na oběžné dráze. Pro dalšího klienta zase navrhujeme robotické systémy a vozidla, které by měly být využívány na Měsíci. Je to docela vtipné – teď jsme nedaleko bývalé ČKD, kde můj děda dělal konstruktéra tramvají, a dnes tu navrhujeme měsíční vozidla. Vlastně navazujeme na 150 let trvající tradici, kdy jsme se od těžkého průmyslu a strojírenství dostali až k vesmírnému průmyslu.

Jaké slovo v otázce dobývání vesmíru mohou mít čeští vědci?
Musíme se na to dívat naší optikou menší země. Tedy nepoměřovat se se Spojenými státy, ale například jen s jedním americkým státem, jako je třeba Wisconsin. A také myslet na to, že je důležité být týmovým hráčem. Jsme plnohodnotným členem ESA, tedy Evropské kosmické agentury, a dokonce je u nás centrála Agentury Evropské unie pro kosmický program. Nedávno jsme se přidali i k programu Artemis. Takže potenciál je podle mě veliký.

Ano, sami toho příliš nezmůžeme, ale ve spolupráci s ostatními můžeme přispět hodně. Češi umí velmi dobře dělat software, senzory. Máme tu silnou tradici zahrádkářských kolonií, takže nám může jít i pěstování ve vesmíru, ve sklenících na Marsu a na Měsíci. Vždy je dobré držet se toho, s čím máte zkušenost. Kapacity, zkušenosti a schopnosti tu máme větší, než si lidi myslí. Každá evropská raketa má v sobě součástky třeba z Klatov a situace u nás s každým rokem akceleruje. Například z Brna se stává hub space-softwarových firem.

Přesto máte adresu své firmy v Londýně. Je v tom nějaký strategický krok?
Je pravda, že když jsme s mou ženou zakládali naše studio právě v Londýně, tak jsme se díky tomu dostali nejen k práci v Anglii, ale i Asii či Americe. Dveře do velkých agentur nám to pootevřelo o něco víc.

Právě v Londýně jste měl možnost setkat se i s Elonem Muskem. O čem jste hovořili?
Bylo to na akci v Královském aeronautickém klubu, kde představoval novou generaci vícenásobně použitelných raket. A mluvil tam i o tom, že by bylo super rozvíjet tyto technologie tak, aby se dalo vytvořit trvalejší osídlení na Měsíci a na Marsu. Já jsem mu nabídl, že mu s navrhováním podoby osídlení rád pomůžu.

Takže je tu šance, že jednou zazvoní telefon a společně se pustíte do práce?
Čekáme na to. (smích)

Jak na vás působil?
Byl určitě normálnější, než by si člověk mohl myslet. Hlavně se mi ale líbilo, že vidí možnosti a šlape do toho, aby se lidstvo posouvalo. Jedna věc je SpaceX, ale pak je tu i Tesla, která byla jednou z reakcí na stupňující se klimatický problém a potřebu elektrifikace společnosti. To jsou věci, na jejichž řešení má velké zásluhy. Tesla dala dalším automobilkám volně k dispozici patenty s tím, že když se potápí loď a jeden má patent na kbelík, tak se o něj podělí. A to mi přijde sympatické. Vizionáři jako on jsou potřeba.

Pro LEGO jste nedávno vytvořili stratosférický balón se speciální platformou, která do kosmu vynesla tisíc figurek astronautů. Co vy a LEGO? Hrál jste si s ním dřív?
No jasně, hraju si s ním i teď téměř každý den díky dceři, která ho miluje. Stavíme kavárny, prodejny zmrzlin, rakety, rovery, vesmírné základny, prostě všechno. Ideálně to, co nějak souvisí s dopravou. Je super sledovat, jak něco vymyslí, a pak to spolu realizovat. V tom je stavebnice naprosto skvělá, jak rozvíjí představivost a kreativitu dětí, což má spojitost i s vesmírem, který je sám o sobě místem neomezených možností.

Jaká byla vaše role v projektu figurek poslaných do stratosféry?
LEGO nás oslovilo, zda bychom dali dohromady fyzickou podobu zařízení a pomohli jej vyrobit. Takže jsme s Markem Pavelcem, Jakubem Kapušem a Honzou Grygerkem začali dělat skici. Nejdřív to mělo vypadat jako Starship od SpaceX nebo jako něco ze sci-fi filmu, ale nakonec byl vybrán Space Shuttle z karbonu, který vypadá dost podobně jako Space Shuttle naší Amálky (dcera Tomáše Rouska, pozn. red.) vyrobený z Dupla.

Jak náročné je vyrobit věc, která letí tak vysoko?
Baví nás 3D tisk a nové materiály, ale když jsme zjistili váhové limity, došli jsme k závěru, že to celé musí být z karbonu a pomocí 3D tisku mohly být dodělávané jen některé části. Celé si to vzali na starost lidé v divizi robotiky a informatiky na ČVUT, která projekt také ve velkém podporovala. Vyvíjí tam nové strategie a technologie pro průmysl 4.0. Díky nim se to celé navrhovalo ve stejném softwaru, v jakém se navrhují rakety SpaceX, a tisklo se to na jedné z nejlepších 3D tiskáren v republice.

Byla to první věc, kterou jste poslal takhle vysoko?
Já se vždy soustředil na koncepty budoucnosti, takže na hardwaru jsem, mimo oněch zmiňovaných skleníků, nikdy moc nedělal. Ale vytvářeli jsme součástky pro meziplanetární internet a jedna z věcí, jejichž design jsme navrhli, byla vybrána pro novou orbitální stanici Měsíce Gateway. Pak jsem navrhoval nejrůznější antény a navigační systémy pro satelity. Je možné, že něco z toho už ve vesmíru létá.

Projekt od LEGO byl koncipován tak, aby podnítil zájem dětí o vědu a vesmír. Jak vy osobně vnímáte zájem veřejnosti o vesmír?
Před dvaceti lety to bylo téma pro nadšence a dnes tím žije celá společnost. Dospělí i děti. Člověk jde po ulici a vidí, jak mladí nosí trička s nápisem NASA, lidé jsou z toho najednou víc nadšení. Vesmír je baví víc díky progresu, tím, jak je budoucnost na dosah. Je důležité, že se nesoustředíme jen na přítomnost, což může někdy vyvolávat depresi, ale člověk může nahlížet i do budoucnosti. A týká se to i nejmenších dětí. Díky kostkám LEGO je jim vesmír zase o trochu blíž, do pokojíčků se vrací vesmírné stanice – něco je NASA, něco Star Wars, ale na tom zase tolik nesejde.

Nabízí se otázka, proč by vlastně mělo lidstvo chtít nehostinná místa jako Měsíc či Mars osídlit?
Podle mě je to o expanzi lidstva ve třetím rozměru. Národy jsou uzavřené svými hranicemi, ale tohle je možnost, jak se dál rozvíjet. Navíc jim to dává novou příležitost vzájemné spolupráce, kdy nemusí válčit o sporná území. Všichni by se měli spojit a pomoct si dostat se na místa, kde se můžeme rozvíjet, než tu předvádět středověk. Je to investice do budoucna, abychom se tu navzájem neumlátili.

Nevidíte to tedy jen jako vyhazování peněz s cílem si něco dokázat?
Určitě to není o pálení peněz ve vesmíru. Ty peníze se dají někomu kvalifikovanému tady na Zemi, často lidem, kteří sice pracují pro agentury všude po světě, ale žijí ve své rodné zemi, kde zase vydělané peníze dávají jiným lidem. Je to jen jiný druh investic jednotlivých států do společnosti.

Kdy se podle vás na Měsíci, případně na Marsu, skutečně usídlíme?
Já si dokážu živě představit, jak to tam bude vypadat, ale kdy by to mohlo být, je velmi těžká otázka. Fixovat se na nějaké datum je zbytečné. Je rozumné tam letět ve chvíli, kdy na to budeme připraveni, ale ne dřív. Pokud bychom letěli na Mars a neměli bychom nic otestované na Měsíci, jen bychom si zadělávali na problémy. Čím víc lidí to bude bavit, tím dříve tam ale budeme.

Říkáte, že si dokážete představit, jak taková základna na Měsíci jednou bude vypadat. Jaká je tedy vaše vize?
Na začátku to může fungovat jako Antarktida, kam jezdí na omezené období výzkumné týmy. K tomu se může časem přidat turistika a následně se to může posouvat k něčemu stabilnějšímu, třeba s lokální ekonomikou.

Vy osobně máte nějakou určitou metu, kterou byste si chtěl profesně splnit?
Baví mě týmová spolupráce a být spíš na pozadí úspěšných projektů. Hrozně by mi líbilo, kdyby se Češi víc opřeli do budování základen na Měsíci. K tomu bude zapotřebí zlepšit českou ekonomiku, dělat na věcech s větší přidanou hodnotu a podporovat české firmy a vynálezce. Navíc je potřeba od základní školy učit o podnikání a programování a dávat dětem přehled o technologiích, abychom tu měli vzdělávání odpovídající 21. století.