Potká se historička umění a obchodník v energetice… a založí si lihovar. To není začátek vtipu, ale počátek podnikavého příběhu Dity Schulmeisterové a Jaroslava Řehoře. Dvou přátel a sousedů z vinohradského domu, který měl na dvorku meruňku. A když ji jednou nečekaně obsypaly plody, oba je napadla stejná myšlenka – vypálit z nich meruňkovici! Z tohohle nápadu vyrostl létající lihovar Šafránka Distillery a jeho neobvyklé, ale o to zajímavější produkty.

Šafránka Distillery je létající lihovar. Tedy takový, který alespoň prozatím nemá vlastní prostory. Destiláty podle své receptury si nechává pálit u spřátelených výrobců. Vzniká tak třeba osvěžující gin Lucie, ve kterém je máta, okurka, rýmovník či limetky – a který ani nechcete ředit tonikem. Nebo silný, ale lahodný makový destilát jménem Jindřich, držitel zlaté medaile ze soutěže Pálenka roku. Případně kmínka Jan (s bronzovou medailí), ve které není ani špetka cukru. Proč se tak jmenují? I to se dozvíte, teď se ale chvíli budeme věnovat dvěma jiným jménům. Těm zakladatelským.

Dita Schulmeisterová pracuje jako kunsthistorička v archivu Národní galerie. A možná si řeknete, že jen málo odvětví je světu umění vzdálenějších než trading s energiemi, kterému se věnuje Jaroslav Řehoř. Náhoda a bydlení na Vinohradech je ale svedly dohromady. A taky ta meruňka, o které byla řeč v úvodu. „Najednou jsme měli příležitost to ovoce zpracovat a začalo nás to bavit. Tak jsme se o to začali zajímat, až z toho vyrostl lihovar. Alkohol je náš koníček,“ říká Dita. „Rádi ochutnáváme nové věci. Prostě rádi pijeme,“ přidává se smíchem Jaroslav.

Jejich příběh s meruňkou se odehrál v roce 2019, na přelomu loňska a letoška založili Šafránka Distillery. V mezičase sledovali návody na YouTube, vzdělávali se na kurzech VŠCHT, především však zkoušeli v rámci covidového pálení pro osobní potřebu různé chutě a postupy, až z toho vznikla stávající nabídka dvou ginů, kmínky a makovce. „Třeba kmínka se běžně dělá tak, že nasypete do lihu kmín, přecedíte, dosladíte, naředíte. Ale nás napadlo ji udělat jako suchý destilát, takže v ní není ani gram cukru,“ popisuje Jaroslav.

„Anebo ten makovec. Ten je na chuť nejjemnější. Přitom jsme k němu dospěli náhodou. Objevil jsem ve spíži starý mák, tak mě napadlo z něj něco zkusit udělat. První pokusy nebyly dobré. Když jsme ho nechali chvíli ležet, tak už to jako úplná blbost nevypadalo. A když to leželo ještě déle, tak jsme zjistili, že je to úplně super,“ přibližuje experimentování, kterým v Šafránce došli ke svým pálenkám. A jak došli k tomu, že z koníčku vznikl vedlejší byznys?

Existuje pěstitelské pálení, které leckterý čtenář zná. Plody vaší zahrady si prostě necháte v licencovaném lihovaru vypálit. „Ale to samozřejmě nesmíte prodávat. Jenže my jsme v té experimentální fázi zjistili, že našim blízkým to tak moc chutná, že to zkusíme prodávat. Jenže to stojí čas, úsilí a peníze,“ popisuje Jaroslav. „A založit vlastní lihovar, to by bylo na několik let, na plný úvazek a na mnohamilionovou investici. To by bylo nereálné,“ doplňuje ho Dita. A tak vznikl létající lihovar, který své produkty vyrábí v palírně Destilérka Košátky.

Tedy přesněji řečeno je Šafránka firma, která si zřídila licenci na distribuci lihu. „Což je úplná bláznovina. Když jsme to řekli třeba v Garage 22, ťukali si na čelo,“ popisuje Jaroslav s odkazem na oblíbenou destilérku. Znamenalo to totiž třeba složení půlmilionové kauce u celníků. „Protože jsme chtěli naše produkty přímo prodávat. Jenže kvůli tomu jsme taky nejdřív museli zaplatit daně. A až teď inkasujeme od zákazníků peníze. Je to náročné na cashflow,“ přiznává.

Vinohradský gin s nádechem Ostravy

Jenže to byla cena, kterou byli ochotní zaplatit. Využít klasický způsob vstupu na trh jim nevyhovoval. „Produkty vyrábíme v maličkých sériích třeba 150 lahví. Měli jsme možnost oslovit velké distributory, kteří by nás ale tolik netlačili v prodejích, protože by z nás měli malé marže. Navíc vlastní licence nám dává svobodu oslovovat zájemce z řad hospod napřímo,“ říká muž, jehož fulltime job spočívá v tradingu energie z obnovitelných zdrojů. Což je také určitě zajímavé téma, ale nás teď víc zajímá, proč se šafránkovské drinky jmenují Lucie či Jindřich.

Pro odpověď musíme opustit pražské Vinohrady. A zamířit na opačný konec Česka. „My jsme totiž oba původně z Ostravy,“ říká Dita. „Náš první gin jsme pojmenovali Ema. A každý, kdo žije v Ostravě, ví, že tam existuje halda Ema,“ odhaluje původ pojmenování. A stejně jako Ema jsou v Ostravě také uzavřené doly či štoly Lucie, Jindřich a Jan. „My s tím vlastně zatím tolik nepracujeme, ale marketingový potenciál v tom určitě je. Jen to zatím neumíme, vždyť jsme stále prakticky na začátku toho, že jsme na našem koníčku zkusili vydělávat,“ říká Jaroslav.

A vydělávat skutečně začali. Šafránka Distillery vznikla na konci roku 2024 a na trh zamířila s jednou paletou láhví. „Což je necelých 1 700 flašek. V menším množství prostě nešly sehnat, tak jsme od Skláren Moravia koupili rovnou paletu. A říkali jsme si, že když se nám povede za rok prodat nějakou zhruba třetinu, tak se nám vrátí investice do materiálu a budeme hrozně happy,“ popisuje zakladatel. „Jenže nám se to povedlo prodat za čtyři měsíce. Do konce roku tu první paletu dobereme. A do nového roku půjdeme s novou,“ dodává s úsměvem Dita.

Ta sice pracuje jako historička umění, ale proměna koníčku na byznys pro ni i parťáka znamenala rozšíření studijních obzorů. „Dita v začátcích přišla s nápadem, ať jdeme za panem profesorem Karlem Melzochem z Vysoké školy chemicko-technologické,“ přibližuje Jaroslav. „Vede kurzy lihovarnictví od legislativy až po samotné pálení. A na ty jsme se přihlásili, abychom náš koníček mohli povýšit z pouhého nadšenectví. Byly tam lidé třeba z vinařství, kteří chtěli rozšířit výrobu, lidé z oboru, pivovarníci… No a do toho my, jediní dva nadšenci,“ popisuje Dita.

Naše povídání ve vinohradské vile zakončujeme dost možná nejsložitější otázkou. Mají Dita a Jaroslav mezi svými produkty favorita? „Shodneme se na tom, že oba máme raději intenzivnější chutě a jsme do všeho opravdu zažraní. Ale abych odpověděl na otázku, teď mám nejraději Emu. Je navoněná, příjemná, levandulová,“ popisuje Jaroslav. „Já bych jako první řekla makovec Jindřich. Ale hned bych dodala gin Lucie. Pak kmínka Jan. A pak ta Ema. Ale o všech bychom mohli mluvit klidně hodiny,“ říká Dita.

A to by ještě ani nepřišla řeč na plány na provoz vlastního lihovaru, aby Šafránka Distillery nemusela být létající. „Záměr profesionalizovat produkci se nám povedl rychleji, než jsme sami čekali. Do budoucna jsme tak určitě otevřeni každé spolupráci s jinými palírnami, případně investory,“ říká Jaroslav Řehoř. Anebo na povídání o ještě originálnějších ingrediencích, kterými chtějí doplnit svou už tak neobvyklou nabídku. „Experimentování je pro nás základ, který nás odlišuje a posouvá dál. Ostrava je intenzivní. Takže i naše produkty jsou intenzivní,“ uzavírá Dita Schulmeisterová.