Když vám uprostřed jordánské pouště pípne zpráva, že aerolinka kvůli eskalaci konfliktu na Blízkém východě právě zrušila váš let, priority se okamžitě smrsknou na jedinou věc: dostat se rychle do bezpečí. Zatímco vláda doma uklidňuje veřejnost přes média, realita uvízlých cestovatelů přímo v oblasti, kterým se ruší jeden let za druhým, naráží na absolutní chaos a informační vakuum. Něco podobného se stalo i nám, když jsme v době, kdy Spojené státy a Izrael letecky zaútočily na Írán, byli na návštěvě v Jordánsku. Cestu domů jsme si tak nakonec proklestili na vlastní pěst oklikou přes Egypt a Rumunsko. Poučení z těchto napjatých dnů je tak naprosto jasné: pokud se v podobné situaci náhodou ocitnete, spolehněte se v první řadě sami na sebe.

Všechno začalo jako běžná cesta. Když jsme minulý pátek přiletěli do Jordánska, vše nejprve fungovalo normálně. Už odpoledne se ale objevily první varovné zprávy: spekulovalo se, že Američané evakuují ambasádu v sousedním Izraeli. Zlom přišel v sobotu ráno, kdy se ukázalo, že USA a Izrael zahájily rozsáhlý útok směřovaný na íránský režim a jeho armádu. Právě jsme seděli v džípu v poušti Wadi Rum, když dorazila ještě jedna zpráva. Náš zpáteční let, jenž měl proběhnout v úterý ráno, byl zrušen.

Jordánsko totiž leží hned vedle Izraele, tudíž rakety mířící do Íránu či z něj létaly i přes jeho území. V zemi má navíc americká armáda svou velkou základnu, kterou například The New York Times označily za klíčovou pro plánování útoků na Írán. Jedna letecká společnost za druhou tak logicky rušila lety. Český ministr zahraničí Petr Macinka navíc do médií sdělil, že žádné repatriační lety se aktuálně neplánují, a doporučil situaci na místě přečkat. Systém Drozd, kam se Češi obvykle registrují při cestách do zahraničí, rozeslal pouze dvě plošné SMS zprávy s upozorněním dbát opatrnosti.

Informace, že se záchranná akce nekoná, nás přiměla jednat. V neděli ráno jsme za více než dvacet tisíc korun koupili náhradní letenky do egyptské Káhiry s místní společností Royal Jordanian, která jako jediná zůstala v zemi letecky aktivní. Byla to drahá, ale pro nás nutná investice do jistoty. Egypt ležel mimo zónu uzavřených vzdušných prostorů a dalo se odtud pokračovat do Evropy.

Následující hodiny tento krok potvrdily. Cestou do turistického centra Petry jsme nad dálnicí viděli sestřelení rakety a později večer zněly v Ammánu, hlavním městě Jordánska, sirény. Premiér Andrej Babiš v tu dobu zmínil možnost, že by Česko vyslalo do Egypta letouny pro Čechy z Izraele, a dodal, že o zbytku se rozhodne v pondělí.

A rozhodlo se: premiér po jednání Bezpečnostní rady státu oznámil, že vláda letadla nakonec skutečně vyšle, a to nejen do Egypta. V tu chvíli to na místě ale spustilo zmatek. Informace o příletech a slibovaných destinacích se totiž neustále měnily a křížily se s tím, jak okolní státy včetně Jordánska zavíraly svůj vzdušný prostor. Sami jsme v tu chvíli ještě v Ammánu věřili, že bude vhodnější počkat na domluvená letadla, a tak jsme zvažovali, že naše vlastní koupené letenky stornujeme a získáme alespoň nějaké peníze zpátky. Vládní speciál totiž sliboval přímou cestu rovnou do Prahy, zatímco záložní trasa znamenala ve většině případů složité přestupování a mnohahodinové lety napříč Evropou.

Podobně jako jiní cestovatelé jsme se obrátili i na oficiální krizovou linku ministerstva zahraničí. Ani tam nám ale s rozhodnutím příliš nepomohli. Operátorka si nás sice zapsala na seznam zájemců o evakuaci, ale rovnou přiznala, že nemá k dispozici žádné oficiální a potvrzené informace o tom, že by nějaké letadlo skutečně letělo.

Tato realita se naprosto míjela s tím, co zástupci vlády veřejně prohlašovali do médií. A podtrhovalo to čím dál větší komunikační chaos. Politici doma slibovali, že speciál určitě poletí v noci. Po uzavření jordánského vzdušného prostoru zase tvrdili, že nakonec až ráno. K tomu úředníci na krizové lince opakovali, že nic oficiálního se neví. Nepřišel ani žádný hromadný e-mail či aktualizace v systému Drozd.

A tak nakonec padla volba na využití našich zakoupených letenek. V letištní hale jsme v úterý potkali další Čechy, kteří čekali na zprávy o repatriačním letu. Až od nich jsme se dozvěděli, že z Jordánska skutečně ten den odletí armádní letadlo. Ale podle zpráv, které skupinka získala od ambasády, v něm bude jen 38 vybraných cestujících.

Je logické, že malý armádní letoun nepojme tisíce lidí najednou a kapacity se musí prioritizovat. Problém ale spočíval v chybějící komunikaci. Stačilo odeslat jeden hromadný e-mail registrovaným uživatelům a třeba s doporučením zajistit si komerční spoje. Místo toho řada lidí čekala na slíbenou pomoc, o níž samotná krizová linka, na kterou odkazoval přímo ministr Macinka, neměla tušení.

Přitom například Slováci věděli, kdy a jak jejich letadla poletí. Češi na letišti v ománském Maskatu zase popsali, jak sledovali Rakušany s organizovaným servisem. Je ale třeba dodat, že plošná evakuace také není všeobecným standardem a například Velká Británie s repatriačními lety delší dobu váhala a odkazovala občany na komerční spoje. Zásadním problémem však v našem případě byla stále opakovaná špatná krizová komunikace.

Nám se nakonec vyplatilo jít vlastní cestou a držet se svého krizového plánu. Skutečně jsme odletěli do Káhiry, čímž jsme se dostali z bezprostředního ohrožení. Z Egypta jsme následně pořídili další letenky do Rumunska a odtud se už konečně dostali domů do Česka. Celá záchranná akce po vlastní ose nás stála desítky tisíc korun navíc, ale to nebylo to nejdůležitější. Oproti krajanům, kteří dál čekali na letišti v Jordánsku na státní pomoc, jsme byli doma.