Být špičkovým esportovcem není samo sebou. A určitě k tomu nestačí pařit a pařit. Stejně jako v jiných oborech i tady je nutná disciplína, vzdělávání, fyzická a psychická příprava. Cesty ke špičkové úrovni jsou různé, žádná ale není snadná, jak by se mohlo zdát. A i těmito cestami se zabýváme v našem obsahovém speciálu Fenomén esportu.

Kdyby si profesionální hráč mohl vysnít svého rodiče, byl by jím někdo jako Lucie Zitterbartová. Okolo osmi let synova věku mu dovolila hrát počítačové hry a sama s ním touto aktivitou trávila čas. Pořádal si domácí turnaje. Poté, co přesedlal na titul League of Legends a začal porážet všechny okolo, našla mu kurz s profesionálním trenérem. A když ten v něm našel talent, uvěřila, že její Tomáš může být opravdu esportovcem. Teď už mají oba jasný plán a cílí na to, aby se z něj progamer, jak říkají, opravdu stal.

„Syn má našlápnuto k tomu, že se příští léto podívá do nějakého týmu v profesionálním týmu první ligy Hitpoint Masters nebo nižší ligy v zahraničí. Pokud mu vydrží nadšení a přístup, protože jenom talent nestačí,“ říká Zitterbartová. Ve skutečnosti je to z mnoha důvodů dřina, která zahrnuje fyzické tréninky, herní tréninky, rozebírání logiky, chyb a strategie i týmového ducha. A stejně jako u klasických sportovců také zástup profesionálů, kteří s tím vším pomáhají.

Mít správně nastavenou hlavu

Tomáš je členem týmu Inside Games vystupujícího pod zkratkou ING, který má bohatou herní historii. Jsou to ve všech smyslech sportovci, a tak se k nim tady také chovají. Tým má hlavního kouče, asistenta kouče, analytika, který sleduje hru a pak ji rozebírá a dopodrobna probírá individuální chyby hráčů. A také manažera, který se stará o chod týmu.

„Často to vnímají jako sezení za počítačem. Sednu, hraju. Tak to ale není. V esportovém prostředí se hraje s nějakým cílem, s účelem zdokonalovat se,“ říká Vojtěch Klapuch, ředitel a spoluzakladatel tohoto českého esportového uskupení. Jejich profesionální tým se dokázal probojovat mezi nejpopulárnější a nejúspěšnější týmy v České republice – a výše zmíněné role jsou toho důvodem.

S talenty tu pomáhá i Adam „Kizuro“ Pokorný. Kizuro je jméno, pod kterým je známý v online světě her, ale které se mu už propsalo i do života mimo něj. „Profesionální esportovec by měl mít správně nastavenou hlavu, vědět, jaký je jeho cíl a proč se chce zlepšovat, a mít pevně určené priority. Další důležitou dovedností je i být pokorný a umět přijmout kritiku,“ naznačuje.

Věnuje se hře League of Legends, kterou v tomto prostředí všichni nazývají jako LoL či LoLko. Je jednou z vůbec nejoblíbenějších online her a je to ta, kterou Tomáš hraje a Adam trénuje. Zejména v ní se tréninky totiž skládají z teoretické a praktické části.

Ta teoretická zahrnuje herní zkušenosti, mentální přípravu i rozbor her oponentů. V té praktické si ovšem hráči při individuálních trénincích musí vyslechnout vlastní chyby. Nebo trénovat jednotlivé dovednosti podle své role v týmu. Ten je tu velmi důležitý a společné tréninky se soustředí na různé herní situace a učení se hrát lépe právě jako tým.

„U nás v týmu se aktuálně během sezony věnujeme trénování okolo 20 až 30 hodin týdně. Plus do toho máme i ligové zápasy,“ popisuje Kizuro. Mimo sezonu je režim volnější. Tedy ten s trenéry – denní režim zůstává poměrně náročný.

Alkohol? Raději počítač

Není toho málo a většina z těch požadavků překvapí. Tomáš má povinně alespoň dvakrát týdně fyzickou aktivitu, takže chodí do fitka, jezdí na skejtu a věnuje se i protahovacím cvikům. To aby vykompenzoval sezení na židli u počítače. Řeší i stravu, jíst se má jen to, co je hodnotné, zdravé a samozřejmě neškodí tělu.

Režim je daný částečně jeho věkem, zhruba 16 let ale není pro začátky profesionálních gamerů nic výjimečného. Po škole jsou na řadě domácí povinnosti. Následují dvou- až čtyřhodinové tréninkové bloky. „Teď hraje v rámci individuálního tréninku takzvané soloQ – podle zadání trenéra zkouší hrát postavy, trénují taktiky, domlouvají se,“ přibližuje Zitterbartová. Do excelovských tabulek si pak zapisují výsledky svých her.

Pokud chce hráč uspět, musí plnit tréninkový plán. Tomáš se jednou až dvakrát týdně setkává na dvě hodiny se svým trenérem. Probírají, co má v rámci individuální přípravy dělat, a povídají si o tom, jak vše probíhá. „Myslím, že to není standardní. To jsem si vydupala jako poučený rodič,“ říká Zitterbartová s tím, že některé týmy takovou službu neumí poskytnout a často to kvůli časovým omezením trenérům není ani možné.

Musí si hlídat, aby se takzvaně nepřehřál – aby to stejně jako klasičtí sportovci nepřehnal s tréninky, takže by se na jeho výsledcích projevila únava a přepětí. A pak je tu každý týden jeden speciální den, kdy na počítač nesmí vůbec. Je třeba, aby si odpočinuly oči, hlava i ruce. A tím se mimo jiné hráči vyhnuli problémům s karpálními tunely, na které nepřekvapivě občas trpí.

Nakonec je tu spánek, extrémně důležitá součást fyzické i psychické kondice. Zároveň je to jedna z věcí, kterou samotné turnaje občas narušují. Poslední zápas může končit i před půlnocí a následují rozhovory a rozebírání hry s ostatními hráči i trenérem. Takže do postele se pak účastníci dostávají třeba v jednu hodinu ráno.

Až na tuto výjimku ovšem pro životosprávu takového budoucího profesionála vypadá esport jako samá výhoda. Profihráči potřebují být soustředění a mít perfektní reflexy. „Většina nepije a nekouří a řekla bych, že ani trávu,“ doplňuje Zitterbartová.

Rodiče standardní a nestandardní

„Nebudu lhát. Byla jsem většinu té doby matka samoživitelka. Hraní u počítače byla jedna z alternativ, jak mohl syn trávit čas, když jsem pracovala a neměla jsem hlídání,“ popisuje začátky Zitterbartová. Není úplně standardní rodič.

Kariéru svého syna vidí pragmaticky – nejspíš k tomu přispívá skutečnost, že buduje svůj vlastní byznys, říká. V rámci vlastní firmy Lucky Citron se věnuje copywritingu a digitálnímu marketingu. Své zkušenosti s herním světem popisuje v Deníčku matky progamera. Důležitý je pak její přístup k počítačovým hrám. Sama je kdysi aktivně hrála. Přesto v začátcích svého syna od pokusu o profesionální dráhu zrazovala.

Ale když z více stran slyšela, že by mohl něco dokázat, připravila pro něj naopak strategii a trvá na režimu. Ne výhradně tom herním – bez výsledků ve škole by se prý stavidla její podpory velmi rychle zavřela. „Hra sama o sobě ale není pro hlupáky. Nemůže vyhrávat někdo, kdo ve škole propadá,“ popisuje.

Rodiče hrají velkou roli. Vlastně nejde začínat jinak než od dětí. „Jde o reflexy. Stárne nám mozek. Děcka mají rychlejší reakce na podněty kolem sebe. Tělo je připravené na to, aby oči, mozek a ruce byly v maximálním souladu. I to je jeden z důvodů, že u profesionálních týmů má být hráč v perfektní fyzické a psychické kondici. Pokud jim nebude fungovat hlava a tělo, neuklikají to,“ vysvětluje Zitterbartová. Konec kariéry tak nastává klidně kolem 25 let.

Není to jediný rodič, který se k tréninkům staví pozitivně a hráče podporuje. Ale jiní jim hraní zakazují, dělají naschvály nebo neumožní plnohodnotně na sobě pracovat, vnímá Kizuro. „My to rádi přirovnáváme k tomu, že rodičům říkáme, ať si představí své dítě jako fotbalistu, který má trénink nebo zápas. Určitě by si nedovolili mu během zápasu vběhnout na hřiště a chtít po něm, aby uklidil prádlo,“ vysvětluje.

Divnolidi, nebo šampioni?

Poslední dobou se prostředí esportu mění. Zatímco dřív bylo hraní s cílem a výkony hodně okrajovou záležitostí, teď se k němu obrací pozornost. „Dřív nás, hráče počítačových her, považovali za divnolidi,“ shrnuje se smíchem Zitterbartová. „Posledních pět let je to jinak,“ zvážní pak.

K esportu se váže pozornost. Velké firmy do něj vkládají peníze a staví vlastní týmy. Třeba sázková kancelář Fortuna se stala partnerem týmu eSuba, historicky nejúspěšnějšího českého herního týmu, ale i partnerem esportové ligy vysokých škol. Ondřej Šnaidauf, který má ve Fortuně na starosti značky a partnerství, říká, že se firma hodlá i dál spojovat mimo jiné s tradičními značkami či s mladými ambiciózními týmy.

„Dobře si uvědomujeme, že esportové odvětví má velký potenciál a do budoucna se bude jeho důležitost zvyšovat. I proto se prostřednictvím našich aktivit snažíme celé esportové prostředí podporovat,“ popisuje Šnaidauf. Fortuna přitom není sama. Vedle toho specializované vzdělávací instituce nabízejí velmi vážně míněné kurzy. A další otevírají příležitosti kroužků pro ty, kteří si k nervům, ukázněnosti a cílevědomosti chtějí aspoň přičichnout.

Esport je vedle kroužků Minecraftu téma, o které je největší zájem v takzvaném Techáku – Technické akademii dětí a mládeže. Hlásí se jim sem děti už od osmi let. Nemají tu ambici vychovávat esportovce, ale nabídnout jim zajímavou volnočasovou aktivitu. Přesto mají co je učit.

„Esport je v hodně případech týmový sport. Člověk musí být tedy týmový hráč a musí dodržovat role v týmu. Výhodou je strategické myšlení a intuice i četba protihráče. Při akčních hrách je výhodou postřeh a umění rychle a precizně ovládat počítač,“ popisuje Radek Vrňák, který za Techákem stojí.

I přes vlny zájmu nejsou všechny cesty, kterými esport v tuzemsku roste, úplně prošlapané. Kurzy pro esportovce nabízela i vzdělávací platforma zaměřená na technologie makeITtoday, ale posléze od nich upustila. S tím, že to obchodně ještě nedávaly smysl.

„Zájem nebyl dostatečný. Byli to řádově jedinci a my bychom to chtěli dělat ve velkém. Jít by to mohlo ve chvíli, až se koncept esportu v Čechách alespoň trochu přiblíží tomu, jak je to v zahraničí, kde je vnímaný jako regulérní disciplína a sportovci mohou díky němu získávat například stipendia na prestižní školy,“ říká Barbora Stibor, provozní ředitelka makeITtoday.

V zahraničí je to skutečně úplně o něčem jiném, dává jí za pravdu Zitterbartová. Už kvůli penězům. Když tuzemský tým dostane podíl z výhry v turnaji, jde prakticky o kapesné. Tak třeba na jednom z posledních velkých turnajů si vítězné uskupení odneslo sto tisíc korun. „Ty si rozdělilo pět hráčů, minimálně dva trenéři, manažer týmu i majitel týmu. A pořád je to zisková organizace, něco tedy muselo jít i do ní,“ vypočítává.

V některých zemích se přitom i druholigoví hráči dostávají do fáze, že jejich hraní je klasické zaměstnání s běžným platem. V Česku můžou aspoň trochu znatelné odměny počítat skutečně jen ti nejlepší. „I syn už teď něco dostává. Je to na úrovni kapesného. Ty peníze nepokryjí vůbec nic,“ říká Zitterbartová.

Ale do ciziny existuje v gamingu vlastně celkem jednoduchá zkratka. Prostředí je mezinárodní. Minimálně anglicky se hráči tak jako tak baví. Komunikační dovednosti se naučili. Není tedy problém, aby hráli třeba za španělský nebo francouzský tým – tedy ze zemí, které Zitterbartová vyjmenovává jako ty, které se těší z velkého trhu profesionálního gamingu.

„A není čeho se bát. Je to svět bez hranic. Když bude ve španělské lize, neznamená to, že bude žít ve Španělsku. Ale že tam občas pojede – třeba jednou za čtvrt roku,“ říká.