Jako společnost jsme se vykradli, stejné to bylo u Intercontinentalu, říká architekt rekonstrukce hotelu
Exteriér pražského hotelu byl fatálně poškozený, přesto se do značné míry zachoval. Ne tak interiér. Stovky předmětů se rozprodaly.
Ateliér Tak Architects Marka Tichého se rád pouští do velkých výzev. Tou současnou je především pražský hotel Intercontinental, který v roce 2019 koupili skrze svůj fond R2G podnikatelé a miliardáři Oldřich Šlemr, Eduard Kučera a Pavel Baudiš. Tichý rekonstrukci nevnímá jen jako opravu budovy, která byla první a jedinou americkou investicí v Česku po druhé světové válce, ale jako celkovou urbanistickou koncepci. Studio ji pojmenovává Staroměstská brána. Už tvůrci Intercontinentalu totiž počítali s tím, že by prostor kolem hotelu měl sloužit veřejnosti. „Pořádně nevíme, kdy se tahle myšlenka ztratila a proč,“ líčí v rozhovoru pro CzechCrunch Tichý.
Nedokončený urbanistický zásah z dob před revolucí je podle Tichého důvod, proč hotel Intercontinental nikdy nebyl prohlášen za kulturní památku. „Nemá komplexní povahu, jeho výstavbou došlo k poškození městského organismu a zpřetrhání vazeb místa. Jestli se má hotel vrátit do života města a do zorného pole lidí, musí se právě tohle napravit. Když dnes přijdete na roh Bílkovy a Pařížské, zase se otočíte a raději jdete do Židovského města,“ uvádí Tichý.
Hotel chtějí Tak Architects vrátit na mapu města. Zdá se přitom, že právě oni jsou těmi nejpovolanějšími odborníky. Podařilo se jim to totiž už s někdejšími Elektrickými podniky. Objekt na Bubenské 1 stojí od dob první republiky. Přesto by spousta lidí přísahala, že se tam budova objevila až na konci loňského roku. Právě to je dílem několikaleté práce studia, které jí vdechlo nový život.
Hotelu Intercontinental jste museli nakonec v podstatě sundat všechno a udělat to znovu. Byl tento stav daný necitlivou rekonstrukcí z devadesátých let nebo už tím, jak byl dům postaven?
U obvodového pláště to asi byla chyba od začátku. Ačkoliv kdybyste se zeptala lidí, co hotel stavěli, řekli by vám, že ne. Intercontinental ale v zásadě dožil to, co měl. Životnost objektu se počítala na padesát let, dodnes to tak je. Lidé se s tím ale složitě smiřují, i proto, že dnes užíváme i mnohem starší domy. Když se Intercontinental stavěl, celá řada postupů byla ve vývoji, třeba ty lehké obvodové pláště nebo hliníková okna. A zároveň byl dům dokončovaný za normalizace a stavební postupy asi nebyly tak důsledné.
U čeho třeba?
Typicky u železobetonových žiletek, které tvoří signifikantní svislé pásy. Měly být připevněné nerezovou kotvou. Byla ale použitá běžná ocel, která zrezla. Nedodržovalo se ani krytí výztuže, co je u stavby postavené s akcentem k pohledovému betonu fatální. Docházelo tak k degradaci. Beton navíc nebyl povrchově ošetřený. Tohle všechno je dílem technologické nekázně, zbytek je kombinace všeho možného.
Proč se tomu mimochodem říká žiletky?
Je to výraz pro cokoli, co má na fasádě povahu nějakého břitu, který z fasády vystupuje, tak jako je to u stavby bývalého hotelu Intercontinental. Tenké a dlouhé věci, která tvoří viditelný prvek, se začalo říkat žiletka. Ve slovníku architektonické typologie to slovo asi nenajdete, ale architekti mu budou rozumět.
Hotel byl stavba financovaná Spojenými státy a jejich první investicí do východní Evropy po druhé světové válce. To bylo, předpokládám, v té době naprosto netradiční, investovaly pak USA ještě do dalších projektů?
Do žádného. Intercontinental byl, pokud se nepletu, první a poslední případ svého druhu. Tehdy udělala československá vláda s americkou stranou dohodu, že udělají bránu do západního světa – Intercontinental. Byla to americká investice, ostatně takhle velký mezinárodní hotel by socialistické Československo asi postavit neumělo, protože cestovat se nesmělo a chybělo know-how. Pověření tehdy byli architekti Karel Filsak a Jan Šrámek se svými kolektivy. Měli největší zkušenosti, protože stavěli v zahraničí. Potkávali se tak s mentalitou západního světa. I proto se mi zdá logické, že dostali tento úkol oni. Intercontinental byl také taková ambasáda v Praze, byť ne v politickém, ale v kulturně společenském rozměru.
Mělo tedy to, že si americká firma vybrala právě Prahu, větší politický přesah?
Samozřejmě. Praha byla vždy vnímaná jako pojítko mezi Západem a Východem. Diskuze, jestli je Česko víc na Východě, nebo na Západě se vedou dodnes. I za železnou oponou měla zejména Praha pro Západ svůj půvab. Praha byla vždy atraktivní, nebyla poškozená druhou světovou válkou a vlastně ani moc socialismem jako třeba Varšava.
Pro Bubenskou vyráběla v době jejího vzniku dlaždičky společnost Rako, stejné jsou v brooklynském metru. Byly podobně zajímavé prvky i v Intercontinentalu?
V případě Bubenské mohli stavaři za první republiky zadat keramické výrobě speciální dlaždice a ta je byla schopna i v tak obrovském množství vyrobit. Československý průmysl byl tehdy tak silný, že zásoboval celý svět. V případě Intercontinentalu už to bylo jinak. Architekti museli i na takhle špičkový projekt vystačit s dostupnou stavební produkcí. Na hotelu pracoval třeba Zdeněk Sekal, vynikající český sochař a výtvarník. Měl šanci vytvořit plastiky pro fasádu, ale k dispozici dostal obyčejné obkladačky z Plzně. Je to keramika, kterou byste našla na nákupních centrech po celé republice. Tu exkluzivitu z toho vytvořil až právě Sekal, který vyskládal mozaiku vlastnoručně a dal jí autorský otisk. Nikde to nebylo popsané, ale podařilo se nám rozklíčovat, jak postupoval. Podobný případ byl v Praze vidět na výdeších z pražského metra, na kterých se podílel později snad nejoceňovanější český umělec Zdeněk Sýkora.
Pro výrobu nových dlaždic jste si vybrali cihlárnu v Kadani, která na tom dělala asi rok. Proč právě ji?
Už jsme ji znali, podobné věci už jsme řešili vícekrát, proto jsme jim tuto složitou práci nabídli. Bylo to ale tak komplikované, že to v jednu chvíli skoro vzdali. Jsem rád, že recepturu i způsob výpalu nakonec zdárně vyvinuli. Tehdy, když se hotel stavěl, se totiž pálilo dost nekvalitně, každá tvarovka byla jiná. Sekal z toho udělal výhodu. Dnes vyjede z keramických pecí jedna dlaždice jako druhá, chtít po keramické dílně, ať to dělají jako před padesáti lety, není standardní. Cihlárna v Kadani má naštěstí starou pec, která má výpal s nerovnoměrnými teplotami. To nabídlo možnost repliky vytvořit. Na fasádě tak znovu ožívá pestrá hra tónů keramického materiálu.
Jak se u toho projektu vzal výtvarník?
Za socialismu bylo tradiční součástí staveb umělecké dílo, tři procenta rozpočtu se alokovala na umění. To ale nebyl důvod, proč výtvarníci na projektu participovali. V případě tohoto projektu se jednalo o záměr sestavit široký kolektiv autorů, ukázat československou architekturu i umění na jednom díle. Proto se kromě Filsaka objevuje Šrámek, Cubr nebo třeba Sekal, Roubíček, Libenský a mnoho dalších. Zajímavé, myslím, bylo to, že většina tvůrců výtvarných děl byla současně řemeslníky. Nebyl to jen Sekal, ale zejména všichni skláři. Sekal se mimochodem zmínil o práci ve svém deníku. Poznamenal si tehdy, že to je zase další strašný den pro Filsaka, že zase přivezou na lešení dvě palety keramiky. Nejdřív si chtěl vytvořit návrhy, ale zjistil, že to prostě nejde. Zvolil tedy metodu, které pracovně říkal neklid. Střídal tvary a barvy. Našel v tom kouzlo nepřesnosti a z něj vytvořil autorský záměr.
V pražském Centru architektury a městského plánování (CAMP) jste nedávno řekl, že rekonstrukce je projekt mnohem víc pražský než mezinárodní, protože typicky čerpá z charakteru pražských staveb. Čím přesně?
Existuje něco, čemu se říká mezinárodní sloh. Je založený na myšlence, že architektura sama o sobě může být natolik nosná, že se uplatní kdekoliv. Pak je druhý přístup k tvorbě, který je kontextuální. Dodnes to jsou dva proudy v architektuře, které jdou vedle sebe. Speciálně Intercontinental vnímáme jako objekt z kontextu vyrůstající, přestože tak možná na první pohled nevypadá. Formou vychází z myšlenek brutalistní architektury, která byla trendem mezinárodním, současně jsou zde ale motivy, které se zdají být velmi poučené tím, jak vypadá tradiční pražská architektura. Třeba ve členění vertikálních pásů nebo v proporcích horních objemů nebo v tom, jak dům vniká do parcely.