Jeden z nejkrásnějších animáků loňska je tu. Kočičí odysea poeticky a beze slov vypráví o konci světa
Velké příběhy nepotřebují dialogy ani lidi. Nenápadná Kočičí odysea má šanci zabojovat o Oscara a teď konečně i o české diváky.
Kočičí odysea je úchvatná svou animací i příběhem
Co se stane, když se dají dohromady kočka, pes, kapybara, lemur a hadilov písař? V našem světě by se nejspíš dohromady nedali a nestalo by se vůbec nic. V tom, který stvořil lotyšský filmař Gints Zilbalodis, ale tahle zvířecí banda utvoří neočekávanou posádku malé loďky, která po potopě biblických rozměrů proplouvá světem. Nádherně animovaný příběh, v němž nepadne jediné slovo, uchvátil svou nevtíravou poetikou už na festivalu v Cannes a po boku českých Vln se uchází o oscarovou nominaci. A minout byste ho neměli ani vy.
Je trochu škoda, že Kočičí odysea (v originále Flow) do našich kin nedorazila už před Vánoci. Do času, který vzývá k zastavení se a rozjímaní (aspoň tedy ty, kteří to slyší) by totiž zapadla úplně dokonale. Sama je totiž svého druhu meditací, jak ostatně naznačuje i její anglický název. I na začátku roku ale bude mít co říct, ostatně ve světových kinech se objevuje už zhruba půl roku.
A skoro všude sbírá stejně nadšené reakce (například na recenzním agregátoru Rotten Tomatoes má od kritiků 97 procent, od diváků pak 94 procent), které vyzdvihují její podmanivý a neokoukaný vizuál, stejně jako empatii příběhu, který toho hodně vypráví. A to i když je kompletně beze slov.
Sám o sobě je přitom neuvěřitelně jednoduchý – na začátku se setkáte s roztomilou černou kočkou, která se potuluje lesem, občas se schová před nevyzpytatelnou tlupou psů a spát chodí do domu, který obklopují dřevěné kočičí sochy. Lidé z něj, stejně jako odevšud odjinud, ovšem zmizeli.
Jednoho dne se ale rychle zvedne hladina vod a netrvá dlouho a všechno se ocitne pod ní. Kočka se na poslední chvíli zachrání na malé loďce, kterou už obývá přátelská a stoická kabybara. Časem se k nim přidají ještě zbývající zvířata – tedy labrador, hadilov a lemur – a společně proplouvají krajinou i zbytky bezejmenné lidské civilizace a učí se, jak zvládat situace, kterým musí čelit.
Režisér i autor scénáře Gints Zilbalodis se opakovaně nechal slyšet, že se mu lépe vyjadřuje bez dialogů a Kočičí odysee tahle forma velmi svědčí. Místo toho, abyste ji sledovali, jste totiž tak trochu její součástí. Tím, že je beze slov, nabízí zážitek, do něhož se můžete sami ponořit. A vnímat emoce jeho postav, které vám slouží jako jediné vodítko k jeho interpretaci. Ta je díky tomu výrazně osobnější a silnější.
Nastartujte svou kariéru
Více na CzechCrunch JobsAť už si ho ale vyložíte jakkoliv (příběh má prý více vrstev a opakovaným pozorným sledováním se dají podle Zilbalodise odhalit i indicie ukazující, co se stalo s lidmi), jedno bude vždycky jasné – a sice to, že se před vámi odehrává příběh o tom, jak se vzájemně učí kooperovat různé povahy a vytváří si mezi sebou pouto.
Hlavní postava kočky je samotářská individualistka, která se, tak jako všechny kočky, bojí vody a zrovna moc nedůvěřuje ostatním, nastalá situace je tak pro ni extrémní zkouškou. Dobrácký labrador je zase až příliš kamarádský a podléhá své tlupě, hadilov je majestátní a lehce povýšený a lemur utopený ve svých pokladech.
Díky pouti po světě, který vypadá reálně a pohádkově zároveň a sálá z něj patřičná mystika, se ale všichni mění, učí se spolupracovat a dolují ze sebe svá lepší já. Snad jen s výjimkou zemité kapyraby, která ztělesňuje zenovou spokojenost a od začátku vychází se všemi a zdá se, že ji jen tak něco nerozhodí.
To samozřejmě není nic originálního, balení, ve kterém tenhle příběh dostáváme, už ale ano. Zapomeňte rovnou na rozjuchané hollywoodské pohádky, které se snaží útočit na naše smysly a do postav jakéhokoliv druhu projektují lidské vlastnosti i chování. Zvířata Kočičí odysey jsou zvířata se vším všudy včetně těch nejotravnějších zlozvyků, které sami možná znáte, pokud máte doma, řekněme, labradora.
Kromě toho Zilbalodis také pečlivě buduje atmosféru, jednak nezvykle krásnou a realistickou animací, jednak všemi dalšími prvky, které mu po vynechání dialogů zbývají, tedy kamerou, zvukem a hudbou (ačkoliv sám není hudebním skladatelem, na komponování té filmové se podílel), světlem a prací se záběry vůbec.
Na svém niterném počinu pracoval i proto pět let a v žertu o něm mluví jako o nejexportovanějším lotyšským filmu vůbec (to proto, že je beze slov a nepotřebuje titulkovat). Ve speciální sekci Un Certain Regard ho uvedl loňský festival v Cannes, na tom v Annecy posbíral rovnou několik cen a Lotyšsko ho vyslalo i do boje o Oscary – dostal se do patnáctičlenného prenominačního shortlistu, kde jsou letos i české Vlny.
Zda postoupí ještě dál, se brzy dozvíme. Silná, ale nevtíravá meditace o životě, jeho krásách i úskalích, do které se můžete ponořit a jen tak se nechat unášet – i když vás někdy potopí –, si ale i bez toho jistě najde své místo.
