Když se letos v březnu na sociálních sítích italského reportéra Fabrizia Romana objevilo video, ve kterém s označením placené spolupráce s nadšením oslavuje humanitární projekty Saúdské Arábie, fotbalový svět se zarazil. Pro miliony lidí byl tento třiatřicetiletý Ital s telefonem neustále u ucha a hláškou „Here we go!“ dlouhá léta symbolem informací, kterým věřili. Jenže po ostré kritice od prestižního francouzského deníku L’Équipe a předchozích kauzách se začíná ukazovat, že nejvlivnější postava fotbalového zákulisí už možná není nezávislým zdrojem, ale spíše reklamním poutačem pro ty, kteří zaplatí nejvíc.

O co jde? Romano v novém videu propaguje saúdské humanitární centrum, což deník L’Équipe označuje za přerod novináře v placenou „hlásnou troubu“ agentů a autoritářských režimů. Jde totiž o ukázku sportswashingu, tedy snahu Rijádu vylepšit si obraz skrze fotbal a zakrýt systémové represe, které zdaleka nekončí jen u osm let staré vraždy žurnalisty Džamála Chášukdžího. Saúdská Arábie dodnes čelí kritice za masové popravy odpůrců, věznění aktivistek bojujících za práva žen nebo kruté zacházení s migranty na hranicích. „Tohle je ta nejtrapnější věc, co jsi kdy udělal. A to už je co říct,“ okomentoval video například redaktor webu Mint Press News Alan MacLeod.

Nejen pro Saúdy je ale Romano ideální postavou pro šíření jejich sdělení, influencera s širokou znalostí zákulisního fotbalového dění totiž na síti X sleduje 27 milionů uživatelů, na Instagramu dokonce přes 42 milionů. Pro člověka, který fotbalu neholduje, může být jeho úspěch založený na insiderském pohledu trochu nepochopitelný – příznivci fotbalových týmů však právě tohle milují.

Pro mnohé je to často ta nejzábavnější část celého dění. Až nekonečná telenovela, kde se diskutuje o hře, ale i přestupech hráčů, kdo kam odejde a za kolik desítek milionů eur to bude. Je to svět plný polopravd, fám a bulvárních výmyslů. A právě v tomto informačním chaosu si fanoušci po celém světě zvykli na jedinou jistotu: dokud to nenapíše Fabrizio Romano a nepřidá své slavné „Here we go!“, není to pravda. Tato tři slova se stala razítkem, které ukončovalo veškeré diskuse.

Cesta k tomuto výsadnímu postavení přitom začala skromně. Romano už v sedmnácti letech nespokojeně sledoval, jak o fotbale informují velká média, a začal posílat své postřehy na malé blogy. V osmnácti se sbalil a odjel do Milána, srdce italského fotbalového byznysu. Právě tam, v lobby luxusních hotelů, kde se u kávy rozhoduje o osudech hráčů za miliardy korun, se pod křídly mentora Gianlucy Di Marzia učil řemeslu.

Pochopil, že lidé nechtějí čekat na ranní noviny, ale chtějí zprávu přímo do mobilu ve vteřině, kdy se stane. Romano vsadil na rychlost a angličtinu. Zlom přišel v lednu 2020 u přestupu Bruna Fernandese do Manchesteru United, kdy se jeho „Here we go!“ stalo globální značkou. Romano tehdy dle svých slov trávil až 18 hodin denně na telefonu a stal se mezi fotbalovými fanoušky celebritou.

Jenže s obrovskou mocí přišla i proměna jeho práce v chladný byznys, kde kvantita začala vítězit nad tím, co jej proslavilo. První vážné trhliny v jeho pověsti se objevily, když touha být první přebila ověřování informací v těch nejcitlivějších momentech. V únoru 2023, po tragickém zemětřesení v Turecku, Romano suverénně oznámil svým fanouškům, že fotbalista Christian Atsu byl nalezen živý v nemocnici. Byla to zpráva bez ověřeného zdroje.

Atsu byl ve skutečnosti mrtvý a jeho rodina, která díky Romanovi uvěřila v zázrak, prožila kruté zklamání. Podobně mrazivě se zachoval v létě 2025 po tragické autonehodě Dioga Joty a jeho bratra Andrého. Zatímco sportovní svět držel smutek, Romano na své účty chrlil příspěvky.

Jeho pověst hodně zakolísala i v roce 2024, kdy dánská a norská média přinesla důkazy o tom, že se z Romanových zpráv stal prodejní artikl. Dokumenty ukázaly, že firmy napojené na Itala nabízely menším klubům placenou publicitu. Za zhruba tisíc eur (asi 23 tisíc korun) byl Romano ochoten o konkrétním hráči napsat příspěvek, aby o něj vzbudil zájem a uměle zvýšil jeho cenu na trhu. „Ve vrcholovém fotbale jsem dostal mnoho zvláštních nabídek, ale nikdy nic takového. Má to být jeden z nejslavnějších novinářů na světě. Je to naprosto neseriózní. Myslel jsem si, že to je vtip,“ vzpomínal Mehran Amundsen-Ansari z norského klubu Valerenga, který tehdy jako ředitel marketingu nabídku odmítl. Romano sice vše popřel, ale žaloby, kterými hrozil, nikdy nepodal.

Aktuální kauza s placenou propagací pro Saúdskou Arábii tak byla pro mnohé jen logickým vyústěním. Video, ve kterém Romano vychvaluje tamní režim, sice nese označení reklamy, ale pro odborníky je to definitivní utvrzení v tom, že se z něj stal pouhý billboard k pronájmu. Romano vydělává na prodeji triček, placených videích na zakázku i darech na YouTube. Jako novinář však v očích mnoha fanoušků skončil. Jeho žezlo tak nenápadně přebral Angličan David Ornstein z portálu The Athletic.